Co, propánakrále, pohledáváme my v NATO?

Vždyť už ten název nám napovídá, že jde pro nás o cizáckou organizaci, protože co my Středoevropané a Slované navíc máme společného se severním Atlantikem? Tvrdí se nám, že jde o organizaci obrannou, ale její název (proč asi?), nic takového neprozrazuje.

Ale i kdyby tomu tak nakrásně třeba i bylo, což ovšem není pravda, proti komu by nás tohleto NATO mělo tak asi bránit? Snad proti záplavě migrantů, kteří se v těchto dnech v několika proudech valí do Evropy, aby ji nejdřív rozvrátily a pak, spolu s těmi, kteří ten rozvrat přežijí, v ní vytvořily zgruntu novou světlehnědou rasu, jak o tom už na začátku tohoto století snil proslulý americký sociální inženýr a poradce ministra Rumsfelda Thomas Barnett? Takovou obranu si už představit umíme, ale kdo ví, možná i proto, že nápad se světlehnědou rasou se zrodil právě v Americe – a to nejen tak někde, ale přímo v jejím nejvyšším vládním kruhu – pospíšilo si už NATO s oficiálním prohlášením, že od toho, aby nás zbavovalo migrantů, zde v žádném případě není.

Takže od čeho zde pak je? A od čeho zde je speciálně pro nás Čechy? Aby nás tedy přece jen proti čemusi bránilo, jak se opatrně a skoro stydlivě tu a tam z řad jeho příznivců a podporovatelů stále ještě ozývá?

Bránilo – a proti komu či čemu tedy, když ne proti těm migrantům, prosím? Dokáže nám tuhle otázku někdo z rozhodujících činitelů republiky zodpovědět? A když odpověď na tuto otázku nenalezne, přizná se nám konečně a chlapsky k tomu, že NATO zde ostatně není v žádném případě pro obranu, ale míří útočně? A to nejen chtivým zrakem, ale už i raketami středního a krátkého doletu, čili už dnes z největší blízkosti zacílenými na Rusko? Tak nespravedlivě bohaté na nerostné bohatství, jak neopatrně sklouzlo ze rtů Madlen Albrightové.

Čímž je řečeno vše a všechno ostatní je jen hra na schovávanou. Zůstávat zkrátka dál v NATO, když už tak dobře víme, že je to jen do pěkných uniforem převlečená banda loupežníků, se tak stává otázkou svědomí nejen našich vrcholných politiků, ale celého národa. Který měl Husa a Masaryka, před Druhou světovou válkou byl jedinou skutečnou demokracií ve Střední Evropě, a už proto mu to mezi dnešními moderními raubíři stále jaksi nechce správně pasovat.

Není-liž pravda, naše vládo a parlamente?