Jan Šolta: Tři Míšové a nesmělý pokus o kulatý stůl v Československu 1989
Pod povrchem se však nenápadně formovalo hnutí občanů nespokojených s poklesem životní úrovně, s potlačováním demokracie, s mizerným stavem životního prostředí, bez žádných vyhlídek na zlepšení celkové situace, zejména pro mladou generaci apod.
Narůstající rozpory a kritický neklid prostupovaly celou společnost, jednolitá v názorech na řešení krize nebyla ani KSČ. Všichni nedočkavě čekali na realizaci radikálních změn – ovšem každý odlišně, adekvátně vlastním představám, jež v té době většinou nepřekračovaly obecně přípustný rámec úvah; vesměs se pohybovaly ve směru podstatné modernizace a zlepšení existujícího systému socializmu, o návratu ke kapitalizmu přemýšlel málokdo.
Vyčkávalo se na první impuls, jenž bouři převratných změn rozpoutá. Kromě několika set odvážných disidentů, kteří se nebáli prezentovat názory veřejně, většina občanů nepokojně brblala jen ve skrytu a pohodlí domova. Početně slabá a nepříliš vlivná opozice závistivě pokukovala po statisícových demonstracích v sousedním Německu.
Nebývalý protestní pohyb v celém sovětském bloku ve východní Evropě byl umožněn mimořádně příznivým postojem Moskvy, která po nástupu M. S. Gorbačova v r.1985 sama vybízela své spojence k hlubokým reformám. Do té doby v podřízených satelitech neuspěl žádný pokus o změnu vnuceného režimu a poměrů bez předchozího souhlasu Moskvy! Teprve děsivá stagnace a prohlubující se zaostávání země Sovětů za vyspělým světem, které začalo ohrožovat nejen vojenskou paritu se Západem, ale už i samotnou existenci SSSR, přinutilo nové vedení k rázným krokům. Karta se proto obrátila a byl to Sovětský svaz, jenž nyní vyzýval a tlačil také své satelity k radikálním reformám.
Tato sovětská iniciativa a podněty k větší samostatnosti zemí a odpovědnosti vedení za jejich vývoj nebyla přestárlými vůdci vítána, neboť přímo ohrožovala jejich, po desetiletí zastávané lukrativní pozice. Vrcholní funkcionáři nedbali ani zájmů svých států a občanů a nadšení pro realizaci nezbytných změn pouze předstírali. Gorbačov ihned poznal, že s nimi socializmus nezachrání a rozhodl se je vyměnit za nové („malé Gorbačovy“).
Jednu z klíčových inspirací sovětské perestrojky představovaly myšlenky potlačeného Pražského jara 1968. Jak zaznamenal tehdy přítomný V. Václavek, už v září 1986 to otevřeně přiznal šéf sovětské rozvědky KGB generál V.A. Krjučkov náčelníkovi čs. rozvědky – 1. správy StB generálu K. Sochorovi: „Gorbačov vysoce oceňuje Pražské jaro, domnívá se, že by mohlo být inspirací pro sovětskou přestavbu. Zároveň vyzval čs. rozvědku, aby se zapojila do procesu přestavby u nás. Její zástupci by měli kontaktovat bývalé významné představitele Pražského jara, aby se začali angažovat pro přestavbu. Politický vývoj v Československu by měl směřovat k pluralitě politických stran. KSČ bude muset o svůj vliv bojovat s dalšími politickými stranami. V čele státu by měla být vláda národní jednoty.“
Československé vedení tuto jasnou výzvu ale neakceptovalo. V dubnu 1987 přiletěl do Prahy Gorbačov, aby zde nahrazením unaveného Gustáva Husáka Milošem Jakešem prosadil zahájení skutečné perestrojky. Personální výměnou se však u nás perestrojka nenastartovala.
Tíživá krize rychle prostupovala všechny socialistické země, protesty obyvatelstva a aktivity opozice nebezpečně sílily, Gorbačov proto v září 1988 vybídl vládu Polska a dalších zemí bloku, aby proti domácí opozici zbytečně neútočily, nýbrž aby s ní spolupracovaly a zapojily ji do řešení obtížných problémů země. Tzv. kulaté stoly se měly stát způsobem, jak uvolnit ventily přetlaku rozezlených davů a zároveň formou, jak namočit opozici do přijímání i velmi nepopulárních opatření a tím ji učinit spoluodpovědnou za neblahý vývoj státu.
Normalizační vedení KSČ, pupeční šňůrou spjaté s potlačením Pražského jara, se změn obávalo, proto je všemožně brzdilo, dobře totiž vědělo, že s realizací radikálních reforem jejich kariéry definitivně končí. Vasil Biľak dokonce varoval své spolupracovníky před přílišnou adorací M.S. Gorbačova, aby za nedlouho (v důsledku jeho očekávaného pádu) nemuseli ve svém nadšení zase couvat. Když se to dozvěděl A.N. Jakovlev, hlavní architekt perestrojky, rozčílený přiletěl do Prahy důkladně zde všechny proškolit o nutnosti perestrojky, glasnosti a politického pluralismu apod. Opozici nemůžete zavírat, nebojte se s ní diskutovat; je třeba umožnit pořádání demonstrací též občanů s odlišnými názory atd. Obušek není argument! Nakonec v ostré hádce donutil V. Biľaka k odchodu ze všech funkcí.
Návštěva Jakovleva u nás pootevřela dveře vánku liberalizace a demokratizace, jedním z jejích důsledků bylo uskutečnění oficiálně povolené demonstrace ke Dni lidských práv na Škroupově náměstí. Vzápětí se však tohoto nežádoucího uvolnění naši konzervativci zalekli a během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 předvedli při rozhánění demonstrantů ukázkové brutální násilí, drsnější než později v listopadu! Tvrdý zásah polarizoval občanskou veřejnost i některé straníky v orgánech, důrazně proti němu protestoval Gorbačov, v telefonním rozhovoru přinutil Jakeše, aby na jeden den přerušil represe na ulicích Prahy.
Znepokojení neskrývali reformisté v KSČ, reformy jsou pomalé a nedůsledné; konzervativci oponovali skrytým nebezpečím politických rizik. Vedení strany nemile zaskočil odvážný návrh oddělení státní administrativy ÚV KSČ (vypracovaný R. Hegenbartem a generálem A. Lorencem aj.), který v duchu perestrojky doporučoval uskutečnit dialog s opozicí, setkávání studentů a pracujících s nejvyššími představiteli, vč. otevřených diskusí o životním prostředí a politickém systému apod., vyzýval též k nutné obměně ve vedení. Represe nemůže být východiskem!
Návrh byl odmítnut, ale názorová diferenciace pokračovala. Mnozí mladší funkcionáři se obávali, že normalizační vedení již přežívá a snaží se jen udržet vlastní lukrativní pozice, čímž silně ohrožuje budoucí kariéry a perspektivy mladší generace. Všichni tušili, že převratným změnám nelze zabránit. Mnozí kariéristé vycítili neopakovatelnou příležitost mimořádného osobního vzestupu, další hledali vlastní cesty a spojence pro nalezení východiska z krize. Hloubka předpokládaných změn se pohybovala od kosmetických, tedy režim v podstatě udržujících, až po velmi radikální, ale vše v rámci stávajícího systému.Tehdy vysněné představy a kýžené cíle se však většině nenaplnily.
Mezitím v Berlíně padla zeď, dokonce i v Bulharsku byl po 35 letech strávených v nejvyšší funkci donucen odejít T. Žižkov, ale Praha stále jenom čekala.
Váhavý postup našich reforem bedlivě sledovalo též zahraničí; nespokojená Moskva vysílala kritické signály. Podle analýzy Bogomolovova ústavu z 18.3. 1989 považuje Moskva za hlavní překážku bránící prosazení reforem především rigidní postoj vedení KSČ k roku 1968. Vedení i aparát se přehodnocení bojí, rozčarování obyvatel roste, opozice se sjednocuje, napětí ve společnosti sílí, ale dostat davy do ulic je obtížné. Lidé v Československu mají ještě „co ztratit“, vyjdou proto do ulic, jen když budou vyprovokováni nepřiměřeně ostrými zákroky ze strany policie, armády a Lidových milicí.
Bylo by to v zájmu odpůrců reforem v ČSSR i v SSSR. Normalizátoři v Praze považují sovětské nevměšování za mlčenlivý souhlas. Zamrznutí reforem v ČSSR už začíná ohrožovat uzavírání a plnění prioritních sovětských mezinárodních dohod, např. s USA. Nemělo by sovětské vedení více naléhat na prosazení reforem v ČSSR, resp. nemělo by je minimálně dotlačit do stavu, odkud už není návratu?
Domácí síly určité změny opatrně připravovaly – opozice v čele s Chartou 77 se chystala vystoupit na Den lidských práv 10. prosince, reformátoři v KSČ hodlali veřejnost překvapit mj. výraznými kádrovými obměnami na zasedání ÚV KSČ také v prosinci; jenže přehlédnutím data summitu na Maltě vůbec nezohlednily důležitý mezinárodní kontext připravovaných změn; přitom mezinárodní souvislosti jsou stálým determinantem našeho vývoje!
Podle jedné nepotvrzené verze prý chtěli všechny zaskočit zatvrzelí dogmatici v KSČ - naplánovaným zneužitím povolené studentské demonstrace 17. listopadu; zlikvidovali by tak současně nenáviděnou opozici i konkurenci reformátorů ve straně.
V utajení, za oponou moci často probíhají ještě větší spory než veřejnost tuší, falešná jednota ve vedení se rozpadá, nastává boj všech proti všem, vždyť jde o křesla, o funkce! Na nástupnictví si činí nároky lační nedočkavci. Např. neskrývaný zálusk na post nejvyšší – na funkci generálního tajemníka KSČ mají L. Adamec, M. Štěpán, J. Fojtík, K. Hoffmann a další, kteří neváhají proti sobě intrikovat. Všichni se však krutě zmýlili, podcenili dominantu vnějšího prostředí a do té doby nepředstavitelnou hloubku a rozsah plánovaných a později skutečně realizovaných změn.
Osvědčený způsob jak u nás částečně uvolnit nebezpečně překypující napětí v rozhádané společnosti nabízela obdoba v Polsku zdařile realizovaného modelu tzv. kulatého stolu. Pokus navázat kontakt a později též neformální dialog mezi občanskou opozicí a vládou prostřednictvím tzv. iniciativy MOST se mohl stát základem pozdějšího kulatého stolu v Československu. Tato iniciativa Michala Horáčka a Michaela Kocába, která fungovala s vědomím generálního tajemníka KSČ M. Jakeše a pod bdělou ochranou Státní bezpečnosti téměř půlroku, otevřela opozici a vládě dosud nepřístupný prostor pro otevřenou výměnu názorů bez prostředníků v zájmu smírně dosáhnout oboustranně prospěšné dohody.
Proto dnes není důležité, zda oba - MH a MK tehdy spolupracovali se Státní bezpečností vědomě či nevědomky. Orientovali se však na osobu opatrnou, váhavou a v klíčových okamžicích zřejmě nepříliš rozhodnou, která si předem ani nevybudovala nezbytné spojenecké vazby na centrálu či na kraje, nedisponovala významnou pozicí v KSČ, ani ozbrojené složky ji nikdy nepodléhaly. Ladislav Adamec se zůstal osamoceným sólistou,
když se hned v pondělí 20.11. pokusil oddělit od ostatních představitelů KSČ, aniž by však zároveň získal účinnou podporu jinde. Nenašel výrazné osobnosti a spojence v jiných stranách, ani v opozici, takže nakonec prohrál díky zpackané rekonstrukci federální vlády 15:5. Především se ale zcela mylně domníval, že snad ještě může přesvědčit M.S. Gorbačova, který ho přitom kategoricky odmítl již v pondělí 20.11. 1989 s tím, že on osobně je pro Sovětský svaz nepřijatelný, tudíž stejně jako celé předsednictvo ÚV KSČ zcela bez perspektiv! (Bez jmenovité podpory sovětského představitele této kategorie totiž v Československu po r. 1948 až do konce listopadu 1989 nemohla žádná vláda vzniknout!) Adamec zůstal osamocený, navíc přišel pozdě.
Pozdě přišla i iniciativa MOST, vsadila na mrtvého koně, vytvářela se opožděně, kdy základní kontury nového uspořádání naší společnosti byly již narýsovány, byť o tom všichni zúčastnění nemuseli vědět. MOST zabezpečil čas potřebný pro vznik, uvedení a prosazení nového spolku „Občanského fóra“ ve veřejnosti.
Detailní popis a rozbor konkrétních událostí na Národní třídě, jež se staly náhle – pro většinu tam demonstrujících asi nečekaně; pro dosud neznámé konspirační organizátory naopak záměrně – ouverturou toužebně vítaného převratu, není předmětem tohoto příspěvku.
Dlouho připravovaná akce MVR SSM k Mezinárodnímu dni studentstva byla oficiálně povolena, následný pochod z Vyšehradu byl cíleně zaveden na Národní třídu a zneužit. Z nezasvěcených demonstrujících se nezaviněně stávají rukojmí, nevědomky fungují jako nástroj řešení hlubokých a odkládaných sporů domácích a zahraničních zájmových skupin. Zásluhu o nastartování převratu jim ale nikdo nemůže odepřít!
Pravděpodobně celkem srozumitelná může být jen konkrétní datace těchto událostí. Prostě už nešlo déle čekat. Akce plánované na prosinec se pohybovaly za limitem. Deadline pro nás představoval konec měsíce listopadu 1989! Vše ostatní, co v tomto směru mělo být původně realizované až po tomto datu, je passé. Uvedené plány se totiž vymykaly danému kontextu mezinárodních souvislostí.
Brutalita násilně rozehnané a přitom oficiálně povolené a pokojné demonstrace byla sice nemilosrdná, ale úspěšně zafungovala jako rozbuška. Jak dlouho trvalo nebezpečí dalšího násilného zásahu ze strany úřadů? Nepochybně bylo možné očekávat, že v následujících dnech režim proti opozici opět ostře zakročí, bude vyhledávat a ztotožňovat účastníky průvodu, případně je zatýkat apod. Bylo v silách režimu tak učinit, ke všeobecnému úžasu on tak ale neučinil.
V sobotu 18.11. 1989 záhy ráno po rozloučení s 1. místopředsedou KGB generálem V. Gruškem, když ještě někteří zbití demonstranti doma spali, vydal v zastoupení federálního vnitra jeho 1. náměstek generál A. Lorenc rozkaz náčelníku kontrarozvědky plk. K. Vykypělovi aby zajistil, že Bezpečnost proti oponentům nebude zasahovat a probíhající dění bude nadále pouze monitorovat. Zároveň se oba jali tvrdě přesvědčovat některé horké hlavy mezi generalitou ČSLA, že ozbrojený zásah proti demonstrantům je zcela vyloučen!
Nešlo sice zabránit zkratu nějakého fanatického milicionáře, ale zůstává skutečností, že od té doby během celého průběhu sametového převratu již k žádnému násilí nedošlo!
Ozbrojená moc státu byla tedy v průběhu několika hodin zcela pacifikována, armády – československá i sovětské jednotky alokované na našem území, zůstaly v kasárnách
Ve vedoucích kruzích nastal nevídaný chaos a zmatek, ustálená pravidla přestávala platit. Bezvládný systém se začal úplně hroutit, když v pondělí 20.11. 1989 sdělil sovětský velvyslanec V. Lomakin vyděšenému předsednictvu ÚV KSČ jasný ortel Moskvy – „Stanovisko vlády SSSR k událostem v ČSSR po 17.11. 1989“, ve kterém všem jeho členům Kreml kategoricky odepřel dosavadní podporu – a to vč. Adamce!
Sověti chápou důvody demonstrujících a proto jim garantují, že proti nim nezasáhne čs. policie (SNB) ani armáda (ČSLA)!
Sověti jsou připraveni uznat každou čs. vládu, která vzejde ze svobodných voleb!
Sovětská vláda by uvítala, kdyby k požadovaným změnám u nás došlo co nejdříve, nejlépe ještě do konce tohoto měsíce (tj. nejpozději do 30. 11. 1989).
Uvedené „Stanovisko“ nesmlouvavě představuje definitivní konec kariéry všech členů vrcholného vedení strany a státu! Někteří členové PÚV KSČ se snaží ještě kličkovat, domluvit si pro sebe výjimku; pouze Husák vše okamžitě pochopil a balí si kufry, Jakeš odmítá svolat plénum ÚV a informovat kraje (musíme si to vyřešit sami mezi sebou!), Adamec se zoufale domnívá, že on jako sólista se možná ještě zachrání, apod.
Při komparaci původních opatrných požadavků demonstrujících studentů, divadelníků a později též dalších sdružení OF s kategorickými postuláty zmíněného „Stanoviska sovětské vlády z 20.11. 1989“ jasně vyplývá, že tento sovětský dokument míří vysoko nad relativně umírněné požadavky demonstrantů a daleko před nimi velkoryse otvírá mnohem větší prostor pro uskutečnění všech požadovaných radikálních změn v naší společnosti.
Tento významný krok Michaila Sergejeviče Gorbačova nelze považovat za jeho velkolepý dar Československu, představuje totiž nedílnou součást komplexu podmínek plánované grandiózní přestavby Sovětského svazu, jejichž předchozí splnění bylo předpokladem navázání nové etapy vzájemných vztahů mezi Východem a Západem. Sovětský svaz se tehdy nacházel v rychle se zhoršující existenciální krizi „rozpadal se nám přímo pod rukama, pro jeho záchranu jsme byli připraveni obětovat vše“ (tedy i satelity). V kauze opožděného Československa v listopadu 1989 byli Sověti donuceni postupovat daleko velkoryseji, bez velkých okolků a rychlejším tempem než tomu bylo např. v Polsku na jaře téhož roku.
Gorbačov nemohl absolutně připustit, aby případné krvavé represálie v jeho východoevropském bloku ohrozily plánovaný summit na Maltě 2. a 3. prosince 1989.
Nedílnou součástí dohod s Američany a podmínkou pro samotné setkání Gorbačova s Bushem byla povinnost SSSR vytvořit ve východní Evropě prostor pro uspořádání svobodných voleb ve všech zemích bloku. Tak to také 4.12. 1989 vysvětlil na historicky posledním setkání generálních tajemníků v Moskvě. Zkoprnělí vůdci okamžitě pochopili, že se jedná o definitivní konec kariéry.
Závěrem se omlouvám za subjektivní pokus podívat se aktuálně oslavovaným událostem trochu pod kůži, bez emocí a možná až cynicky. Uznávám, že se jedná o silně zjednodušený přístup s důrazem na jeden vybraný problém. Činím tak ve snaze umožnit čtenáři, aby mohl sám snáze posoudit, který z těch tří Míšů se vlastně zasloužil o sametový průběh našeho Listopadového převratu – Michal s Michaelem nebo Michail?
Jan Šolta
Ilustrační foto: Jednání mezi vládou a opozicí u polského kulatého stolu
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 282x přečteno














Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.