Co věděla a mohla vědět Milada Horáková v r.1949 o SSSR I

O jednom hobby soudruha Stalina a jiných maličkostech, které určily běh světa ve 20. století

Není divu, že Stalin odložil svou návštěvu Prahy až na rok 1945, neboť přece jenom tento koryfej marxismu-leninismu  měl přece jenom asi jisté pochybnosti o svých znalostech v oboru botaniky. Napřed musel celou záležitost probrat s Mičurinem  a Lysenkem. Že k těm poradám, jak uspět u přísného pana docenta, přibral někdy také Beriju, aby se mu pochlubil, jak mu to sadařství už dobře jde, což utajil i před samotným Molotovem, to už byla trochu jiná pohádka. A jak byl zklamán, že se panu docentovi, nemohl se svými vědomostmi pochlubit. Už se z té střední Evropy nehodlal hnout. Tak si alespoň z Berlína dovezl všechno, co zbylo po Hitlerovi.  

A jak je krásně barevně ukázáno ve velkofilmu Pád Berlína, raději se věnoval mírumilovně okopání jabloní na dači hodinu od Moskvy v oblasti Usova-Archengelskaja blízko řeky Moskva, a dokonce předstíral, v tom filmu myslím,, že byl tím svým koníčkem, tak vhodným pro pózování pro filmové kamery, do té míry zaujat, že si ani nevšiml, že ho mezitím hledal nějak fýrer v mnoha sovětských městech, dokonce letecky s rachejtlemi. To pouze křesťansky založený Píka, který mu přece sám někdy zjara 1941 koukal do oken Kremlu, ho začal podezírat z něčeho nekalého a byl z toho tak špatný, že se chtěl okamžitě vyzpovídat papežovi ve Vatíkánu, kam ho měla urychleně dopravit francouzská cestovní kancelář. Ještěže toho Píku dostala ta sionistická lobby, které příšel na ty její machinace  s dodávkami zbraní.Vědět ti  Britové, že zbraně pro Izrael si to šinou přes Francii, nikoliv přes Jugosláávii, tak by se to nezvedené dítě Izrael nenarodilo. A scenka s Píkou, jak plánuje s Berijou parašutistické výsadky československých vojáků v Československu a Polsku, aby dobře tito umetli cestičky do střední a západní Evropy pro ty tanková vojska se jaksi do scénáře a ideového vyznění toho velkofilmu nehodila. Úspěch toho trháku by nebyl zaručen a Werich by se nemusel stát národním umělcem.  

To pouze nějaký Suvorov tvrdošijně jak Prodaná nevěsta tvrdí, že všechno bylo jinak a nějaký John Lukacs tomu stále nechce věřit, že generalissimus toužil už tehdy po jabloňovém sadu na Rujaně, a ještě lépe v Poryní.

Dotaz: Ten pán ještě žije? Nikoliv Lukasc, ale Suvorov samozřejmě. Raději nepátrat. Když už není možné se dopátrat alespoň těch jonatanek  

Do SSSR paní Horáková ani nemusela jezdit, byl tam tehdy kdekdo a skutečně by mě zajímalo, zda některé jiné národy byly tak dobře obeznámeny se situací v SSSR jako Češi. Kdo z Československa přešel kdykoliv hranice SSSR jakýmkoliv způsobem, tak musel vědět dobře, jaké pohostinství a hostinství ho čekají.   Nebudu zde podrobně vypisovat publikace, obsahující podle mého názoru jak vcelku přesné infomace, tak i samozřejmě pěkné pomluvy, které o ruské revoluci a o stalinské civilizaci na vzestupu tehdy vzešly, ba dokonce taková, že se SSSR je schopen dát dohromady 15 milionů vojáků. Kam se na něj hrabaly USA.  

Kdyby pani Horákové dal německý soud za trest úkol studium této literatury ve Slovanské knihovně, a sepsat tlusté pojednání o sovětských metodách kamufláže a ideologicko-psychologické války s využitím gulagů podobné monumentálnímu dílu pana Jiráska (viz níže), tak ty tuny makulatury nemohla zvládnout, ale možná pro vítězství německých zbrání by mohla udělat více než svým neplodným lelkováním po nejtemnějších žálářích, kde s ní měla navázat užitečnou známost paní Mašínová, možná, že by ti němečtí stratégové přišli na to, kde udělali chybičku ve své povýšeném ignorování faktického stavu věcí. Že naletěli Stalinovi, že toliko sadaří a že z plezíru snížil vojenskou kapacitu SSSR o 30 milionů nadšených budovatelů komunismu, tedy o tří miliony vojáků při plné mobilizaci 22 ročníků.  

Jenom Julius Fučík ve své zdaleka nekompletní bibliografii, a místy téměř bibliometrii shromáždil více než 300 článků a knížek, věnovaných sovětskému Rusku, které vyšly v češtině v letech 1917-1927 v češtině. [Julius Fučík, Říjen a česká literatura. V: 10 let diktatury proletariátu 1917-1927. Redigoval Jiří Mach. Praha: Komunistické nakladatelství a knihkupectví 1927 441 s.]. Není divu, že ten knihomol splašil toliko Gustu.

 Záhadou jenom zůstává, jak to, že titíž Češi, a dokonce i Evropané v 60. a 90. letech (viz Černá kniha antikomunismu 1), ty nevinné oběti komunismu, měli odvahu se přiznat k totálnímu analfabetismu, že neměli ani tucha o tom, co se na ně valí za sochověj. Tak v tomto případě přiznání ke čtenářské negramotnosti není polehčující okolností. Taková stať Alekseje Ivanova Vezeňství sovětském Rusku, která vyšla ve Sborníku věd právních a státních, roč. XXXII, v r. 1932 (s. 189-234), vydavaného za účastenství členů smutně proslulé Právnické fakulty Karlovy university,  pro Miladu Horákovou musela představovat poučnou četbu:  Jak v době letních veder, tak po čas studené zimy v baškirském ústředním vězení v Ufě sedí v celách nazí lidé a tělo jejich je ztěží přikryto roztrhanou pytlovinou … Během 10 let revoluce každý uvědomělý občan republiky bez rozdílu let, pohlaví, národnosti i stavu seznámil se tak či onak s věznicí … K ukrajinským lidovým soudům bylo tak či onak předvoláno v letech 1925-26 úhrnem 4 milióny lidí, tj. 15 procent všeho obyvatelstva.  

Jaké vtipy si možná šuškali manželé Horákovi

Celá Evropa tehdy zcela jistě mohla číst a jistě také četla knihu amerického spisovatele Johna Gunthera  Inside Europe, jejíž 10. přepracované a doplněné vydání přeložil do češtiny dr. Jaroslav Kolařík pod  názvem Evropa - jaká je v úpravě a s obálkou  Fr. Muziky vydalo v r. 1937 nakladatelství r. Fr. Borový, v níž je popsán velmi zřetelně jak mechanismus geneze diktatury nad proletariátem, tak i celé sovětské inferno (název jedné kapitoly knihy), nebo alespoň jeho mediální obraz třeba i prostřednictvím následujících vtipů:

Před Stalinovou kanceláří bylo slyšet hrozný rámus. Vůdce na někoho spustil pravé tornádo důkladných nadávek. Trvalo to 15 minut. Poděšený zřízenec se podíval dovnitř. Hledal soudruha, kterému to Stalin tak hrozně laje. Ale nebyl tam nikdo kromě samotného Stalina. „Kde je ten člověk, který tak dostal?" otázal se bázlivě zřízenec. Stalin odpověděl: „To já jsem zrovna skončil svou denní čtvrthodinku sebekritiky."

G. P. U. byla „uvolněna"; všem agentům bylo nařízeno, aby se k lidem chovali co nejzdvořileji. Nějaký člověk v tramvaji kýchl. Agent G. P. U. na plošině se podíval dovozu a hněvivě zasupěl: „Kdo to udělal,  kdo to kýchl?" Ve voze propukne hrůza. Přátelé domlouvají nešťastnému chlapíkovi, který kýchl, aby se přihlásil, aby doznal svůj hřích a aby tak zachránil celý vůz od zatčení. Ten na konec, všecek se chvěje, řekne: „Já jsem to kýchl." Načež člověk z G. P. U. zařval: „Ať slouží ke zdraví!"

Když byla přísně vyšetřována a trestána inteligence a stará „odborná byrokracie", běhal vtip: „Moje žena a já máme tři syny. Jeden je technik. Druhý je profesorem bakteriologie. Ten třetí je také na Sibiři."

Hejno králíků vyskočilo ze Sovětského svazu přes hranice Polska. Poláci byli překvapeni a poděšeni. „Ale," vykládali králíci, „G. P. U. nařídilo zavřít všechny žirafy (s.574) v Rusku." Polští celníci namítali: „Ale vy nejste žirafy." Králíci odpověděli: „Ovšem, ale zkuste to dokazovat G. P. U."

Stalin si našel ve vlasech vši. Žádný prostředek mechanický, léčebný, chemický je nemohl vyhubit. Všecek zoufalý Stalin zavolal Radka, aby mu poradil. Radek řekl: „To je jednoduché. Kolektivisuj jednu veš. Ty ostatní potom utekou."

Mužik se postaví do fronty, aby viděl Leninovo tělo v mausoleu na Rudém náměstí. Když vyjde, táže se ho přítel: „Copak o něm soudíš?" Odpověď: „Je na tom zrovna jako my, je mrtev, ale ještě není pohřben."

Jiný mužik pozoruje konstrukci nové rozhlasové stanices krátkými vlnami. Technik mu vykládá, že každý hlas.z mikrofonu bude slyšet po celém světě. Sedlák prosí, aby 'mu bylo dovoleno to zkusit. Aby směl říci jen jedno slovo toliko jedno. Dostane se mu povolení. Mužik se postaví k mikrofonu a křikne: „Pomoc!

O politicky motivovaných hladomorech v SSSR

Co se těch mužíků týče, tak se poznatky autora Evropy jaká je shodují s  dnešními poznatky, které ovšem jsou pořádně nabobtnalé vlivem připitomnělé německé propadandy (viz další pokračování), pouze perspektiva je odlišná, tehdy to ti západní komentátoři brali jako nutnou daň za industrializaci (objektivní dobro), a navíc si byli dobře vědomi, že kdyby sovětský stát zbankrotoval, tak by mohla zbankrotovat i sem tam nějaká ta americká firma, např. Ford. Dnes na tom nejsme o nic lépe, vše je nutná daň za fungování trhu (objektivní dobro, taková hezká mediální realita), ani tu veš nesmíme kolektivizovat. Mimochodem celý příběh shrnul ve zkratce pro Otu Horu, jinak národně socialistického kolegy Milady Horákové jeden Rus s s jedním Židem v jednom vlakovém kupé:

Nastupoval jsem do vlaku v Charkově, v hlavním městě Ukrajiny. Na nádraží, jako všude, ani tu nebylo málo cestujících. Byl jsem upozorněn, abych dal dobry pozor na svá zavazadla. Ve vlaku, v oddělení, sedí bělovlasý, starý Rus, jedna žena a rusky žid. Náhle jsme vyrušeni pokřikem. „Ale to nic není, chytili jen zlodějku," prohodil Rus s klidem. Abych navázal rozhovor, prozradil jsem - protože jsme právě jeli do Rostová nad Donem, že jsem četl o Rostově jako o vyhlášeném městě zlodějů. Jinak klidný Rus se však při této větě rozčilil, ptal se mne, odkud jsem a při vyslovení slova Čechoslovák vychrlil ze sebe prudká slova: „Čechoslováci, to jsou kontrarevolucionáři a ti dělají dnes v Rostově zloděje a ne Rusové!" Za chvíli jsme se však domluvili a byly asi dvě hodiny do půlnoci, když mne požádal, že nemůžeme jít ještě spát a musíme počkat na nejbližší stanici, kde z kypjatoku natočíme vodu a uděláme si čaj.

Dlouhého cestování používáme k rozhovoru. Vypravuji o Československu, o dělnictvu, o mzdách a co se za mzdu koupí. Bělovlasý, vousatý Rus, neustále obdivuje zavazadlo, boty, šaty, ptá se, kolik u nás za tu a onu věc platíme, a hned chce vědět, kolik rublů dostane za naši valutu. „Za rusky zlatý rubl platil jsem 17,- až 19,- Kč, ale místo zlatého rublu jsem dostal rubl papírový a za ten koupím jen dvě jablka. Tedy pro nás je tu velmi draho!" Vysvětlení mu postačuje, diví se jen, co dělník koupí za mzdu u nás, a co oni koupí za rubl. Náš rozhovor poslouchal vedle sedící ruský žid, bývalý obchodník látkami. Hbitě v se vmísil do rozhovoru o látkách a odborně prohlíží moje j šaty a říká: „Takovou látku u nás nedostanete a vůbec jiné vyrábíme." Načež Rus učinil tuto připomínku: „Rusmyslí, ale nepracuje!"

„Jak se vám v Rusku líbí?" tázal se mne ruský žid. „Líbí se mi u vás, až na tu nízkou životní úroveň. Vaše pětiletka jde příliš rychlým tempem, na úkor lidu." .,Da, dá"- to byla odpověď na moji kritiku. „Za stroje musíme vyvážet obilí, a proto není dost chleba." - „Jak píše o nás československý tisk? Dobře, nebo špatně?" — Tato otázka byla vhodnou k tomu, aby byl navázán jinak velmi choulostivý a nebezpečný rozhovor o hladu. „Až na tisk komunistický píše špatně, dokonce uvádí, že v tomto roce umřelo v Rusku několik milionů lidí. Co je na tom pravdy?" - Starý Rus se rozpovídal a vypravoval: „Sedláci si řekli, že vyhladoví Stalina. Ale Stalin vyhladověl je. Ve velké vesnici na Kubáni, čítající na 36.000 obyvatel, zemřelo hladem 26.000 lidí. Sedláci, kteří nepracovali, byli odvezeni na Sibiř a místo nich přišli do vesnic obyvatelé ze Sibiře. V tomto roce byl v některých oblastech hlad a zemřelo dosti lidí.“ Vedle sedící ruský žid, snad z opatrnosti, namítal, že tak mnoho jich nezemřelo..(Ota Hora: Rusko při práci, Praha: Melantrich 1934, s.116-117 )

Z několika milionů se  vyklubalo  několik desátek tisíc. A těm cestujícím byl jejich osud  zcela ukraden, tak proto to číslo začalo bobtnat stejně rychle jako v německé propagandě, aby jim nikdo nechtěl uzmout ani krajíček. Ale byla to stejná kamufláž, jako to Stalinovo sadařství. Ale nechme hovořit o pouhé tři roky později pana Gunthera samotného, ale ruským jazykem nevládnoucího:

Stalin zčásti nenáviděl Trockého, jak už je spletitá lidská povaha, poněvadž sám od něho mnoho měl: ukradl část jeho programu. Trockij hájil průmyslovou nadstavbu toho druhu, jako pak byla pětiletka, už v roce 1921 a chtěl vyhnat kulaky (bohaté sedláky) už v roce 1925, kdežto Stalin se do této věci pustil až skoro za pět let. Ale v tom právě je jádro věci. Výbušný Trockij žádal tyto věci předčasně, v nepravý čas; Stalin uměl čekat. A zdá se, že si Trockij nikdy neuvědomil, že když Stalin říkal, že může vybudovat socialismus v jedné jediné zemi, že tou zemí bylo Rusko, které není zemí vůbec - nýbrž pevninou. A Trockému asi také nepřišlo na mysl, že zdaleka nejlepší reklamou pro světový komunismus v budoucnosti by bylo Rusko úspěšné, pevné a bezpečné.

Hlad ovšem byl. Nikdo to už nemůže popírat. Bylo to na jaře-1933 ve velikých obilnářských oblastech SSSR. v severním Kavkaze a na Ukrajině. Komunisté po počátečních rozpacích nyní připouštějí, že byl hlad, ale připouštějí to jen svým žargonem okolo rohu. Tak na př. Anna Louise. Strongová píše (New Republic, 7. srpna 1935):

„Byl vážný nedostatek obilí ve sklizňovém období 1932 hlavně pro neúčinnost organisační periody nově mechanisovaného hospodaření ve velkém měřítku mezi sedláky, nezvyklými na stroje." Tohoto výroku máme plná ústa,  ale sedláci tehdy plná ústa neměli.

Při tom lze říci, že není ani tak rozhodující, že zemřelo několik milionů lidí. Chamberlain odhaduje úmrtnost na 5 nebo 6 milionů. Podle jiných znalců je to odhad příliš vysoký. Rozhodující však je, že sovětská vláda se tu pustila do obrovského epochálního boje o socialisaci země pro příští dobro zemědělců; zemědělci však se postavili na odpor a dosti zle to odnesli. Aby poškodili vládu, odepřeli sklízet obilí. A proto pak neměli dostatek potravy. A mřeli.

Vlastní historie hladu je stručně tato: V pětiletce byl plán kolektivisace zemědělství. Rusko, země převážné (s.530 ) agrární, mělo v roce 1927 asi 25 milionů selských hospodářství; Stalinovým plánem bylo spojit je v socialisované, kolektivní farmy. Zemědělci by odevzdali své zařízení a dobytek správci farmy a pracovali by pak společně v daleko větším měřítku než na svých malých hospodářstvích s pomocí traktorů, které by dodal stát. To byl plán. Na něm závisela budoucnost socialismu v SSSR.

Ale sedláci, krutě roztrpčeni, sáhli k dvojímu zásadnímu odporu proti obrovské násilné kolektivisaci. Nejprve začali vybíjet svůj dobytek, než by jej odevzdali kolchozům. Byla to věc neobyčejná a tragická - i když ne tak tragická, jako pozdější hladovění lidí. Sedláci neměli k tomu žádné organizace a nijak se o tom navzájem neuvědomovali; a přece celá sta vesnic, vzdálená od sebe na sta mil, zahájila najednou ničení domácího zvířectva. Než by odevzdali své cenné vepře, ovce a skot správám kolchozů, mužici je raději vybili.

Následky byly hrozné. Stalin - po čtyřech letech -- to připustil. Zemědělské hospodářství Sovětského svazu utrpělo ránu, z níž se nemůže zplna vzpamatovat až někdy kolem roku 1940; až do té doby bude třeba doplňovat to, co bylo vybito. Neboť jakmile se začalo vybíjet, pokračovalo se, až bylo vybito asi 50% živočišstva v Sovětském svazu. Úřední číslice připouštějí, že počet koní v zemi klesl se 33,500.000 v roce 1928 na 19,600.000 v roce 193 počet skotu se 70,500.000 na 40,700.000; ovcí a koz se 146,700.000 na 52,100.000; vepřů se 25,900.000 na 11,600.000 (projev Molotovův na sjezdu strany v roce 1934).

Zemědělci, zmateni touto katastrofou, upadli dočasně v tupou ztmulost. Vláda rychle ustoupila,  když nejhorší škoda už byla hotova. Stalin si patrně neuvědomil hrozný rozsah vybíjení, až bylo příliš pozdě. (Vzal si však z toho naučení a připustil svůj omyl. Na podzim 1934 bylo dovoleno sedlákům mít omezený počet dobytka, jednu krávu, dvě ovce, čtyři vepře, drůbež.) Tempo kolektivisace bylo až příliš rychlé. Podle plánu měla být kolektivisace úplná až za deset let, ale v roce 1930, za dva roky, bylo 60% (s.531) všech hospodářství kolektivisováno. Bylo tedy tempo zmírněno.

Právě tak v roce 1932 sedláci udělali novou rebelii jako konečný marný protest. Jako z jakési podzemní dohody vypukla nová duševní epidemie v bohatých obilnářských oblastech na Kavkaze a Ukrajině. Sedláci, kteří ještě nebyli v kolchozech, dostávali bídné ceny; buď si nemohli koupit potřebné výrobky vůbec, anebo jen pochybné jakosti. Proto zosnovali plán. Zašili obilí, a úroda byla znamenitá, ale rozhodli se, že ji všechnu nesklidí. Sklidili zrovna to, kolik podle svého odhadu sami spotřebovali na zimu, a ostatek nechali shnít. „K čemu se dřít s krásnou sklizní, když si to stát prostě všechno vezme?"

To byla ovšem vzpoura. Nebylo to jen neuposlechnutí Stalina; byla to hrozba, že bude vyhladověn, až se podrobí. Sovětská vláda potřebovala obilí pro průmyslové oblasti, pro veliká města; potřebovala obilí pro vývoz, aby jím platila za stroje, které podle pětiletky musila dovézt.

I sedláci, kteří už byli v kolchozech, nechali své obilí shnit. Bylo málo komunistických dozorců, málo zkušených a loyálních správců kolchozů. V Moskvě se rozneslo, že sklizeň, která by byla bývala pěkná, je už převážně ztracena. Stalin viděl, že to už byla vážnější věc. Kdyby sedlákům bylo dovoleno takto postupovat, byla by revoluce poražena. („Zastaralé třídy nezmizí dobrovolně," řekl Wellsovi.) Musil jednat. A jednal.

Po venkově se rozjeli vládní sběratelé obilí a sebrali tu malou část sklizně, kterou sedláci si schovali pro svou vlastní potřebu! Navštívili každé hospodářství, jedno po druhém, a sebrali každou trochu obilí, na kterou vláda měla nárok. Jestliže na příklad normální sklizeň sedlákova byla 60 q, měl z toho odvést 20 q. Ale sedlák sklidil, dejme tomu, toliko 25 q. Když mu tedy vláda vzala 20 q, zbylo mu jen 5 q - místo 25 q - as tím měl vydržet s celou svou rodinou přes zimu a jaro.

Ruské hospodaření je stále nesmírně primitivní. Otázka obilí nebo chleba je otázkou života a smrti. Když nebylo obilí, začali lidé mřít. Vláda by byla mohla věnovat část (s.532) obilí z měst na výživu sedláků, ač byl všude nuzný, hladový rok. Ale neučinila to. Stalin se rozhodl, že sedláci musí odpykat svou rebelii. Slepě a nerozvážně odmítli opatřit obilí; ať tedy hladovějí. A oni hladověli.

Kulaci mezitím byli likvidováni ještě přímější cestou. Byli to sedláci s nadprůměrnou pílí nebo schopností nebo bohatstvím; kapitalističtí statkáři, „třídní nepřátelé na agrární frontě". V roce 1928 bylo v Sovětském svazu úředně napočteno 750.000 kulaků. Dnes není žádných. Byli vykořeněni jako stromy; byli uvězněni, rozděleni do pracovních táborů v odlehlých oblastech, přiděleni k nucené práci při stavbě železnic a hloubení průplavů.

Hlad zlomil páteř selského odporu v SSSR. Od té doby kolektivisace postupovala zvolna, ale hladce. Od roku 1930 do roku 1935 bylo socialisováno dalších 25% půdy. Celá nejlepší orná plocha v Rusku, až na malý zlomek, je nyní organisována asi do 250.000 farem. Sedláci se pokusili o revoltu. Ta revolta by byla mohla porazit Sovětský svaz. Ale zhroutila se o železnou vůli Stalinovu. Sedláci zabili svůj dobytek a pak se zabili sami.“

Jaké atrakce byly k vidění v sovětském Rusku

Pokud Milada Horáková byla poněkud znejistěna ve svém vřelém vztahu k ruskému lidu těmito fakty, tak se zcela jistě pro jistotu osvěžila paměť četbou již dříve vydaného cestopisu českého historika, jinak i v Rusku pozdějšího populárního komentora ruského vysílání pražského rozhlasu Jana Slavíka Co jsem viděl v sovětském Rusku [Knihovna Svazu národního osvobození. Svazek 36. Nákladem Svazu národního osvobození v Praze II, Štěpánská čís. 11. Tiskem „Pokroku“ Praha II. 1926. 67 s. Cena Kč 3-.], kde byl například svědkem pohřbu Dzeržinského a koupání nudistů, které ovšem zatvrzele nazývá adamity, podle přes něhož přes veškeré předrevoluční i porevoluční snahy o jeho povznesení sedlák pod Moskvou provází letící rychlík s toutéž tupou snivostí ve tváří (vlastní všem obyvatelům opozdilých krajů) jako jeho kolega, vzdálený, od hlavního města, několik set kilometrů. Stejně civí u pasoucího se hříběte, pokládaje to za pracovní výkon, stejně pomalu se hrabe v neumělých řádcích pole, jichž je tu málo, stejně nehne rukou, aby zkrášlil své obydlí zahrádkou, ač má místa dost a dost. … byl to nejsilnější z dojmů, jež jsem zažil za dvouměsíčního pobytu v sovětském Rusku  … Pro toho, kdo má na paměti, že forma vládní je plodem kulturních poměrů,je dnes zřejmým, že by bylo zjevem neslýchaným, pravým zázrakem, kdyby carismus v zemi [se stočtyřicetin miliony mužíky] tak silně negramotné a bez politické tradice bezprostředně vystřídala demokratická republika, pro níž chyběly podmínky“ (s.2,6). „Pokud ovšem v ruské emigraci se ozývají hlasy, že sedláci zabranou statkářskou půdu musí zaplatiti, bolševická strana lehce udržuje sedláka na své straně“. (s.55) „Nemůžeme také naprosto říci, jaký soud o strůjcích planetární revoluce bude míti vzdálené potomstvo. Dnes se jim vytýká lehkomyslné plýtvání lidskými životy. Výtka jistě oprávněná, ale toto ničení životů nebylo lehkomyslnější, než obětování milionů lidí za světového konfliktu pro cíle ceny pochybnější. Když srovnáme tak zvané příčiny, proč vznikla světová válka a proč ruská revoluce, není pochyby, že ethičtější důvody pro svůj vznik má bolševická revoluce. Byla rozpoutána ve jménu zlepšení stavu vrstev vyděděných v Rusku a v celém světě. Všechny svaté cíle a obrany práva, které proklamovaly oba válečné tábory, když se na sebe roku 1914 vrhly, blednou dnes před tímto programem“. (s-67)

Již v uvedených „poznámkách  z cest“ Oty Hory, připsaných senátoru Václavu Klofáčovi, účinnému bojovníku za svobodu, za duchuchovní hodnoty národní, za slovanskou myšlenku, podle něhož „jestliže starou Evropu  … stiskly dnes křeče smrtelné, je pochopitelno, obracejí-li se naše zraky na východ“  

Zřejmě proto, aby  „ještě na Dněprostroji viděl dostatek malých domečků, připomínajících pražskou periferii.  Průvodce však hned poznamenal, že tam již dělníci nebydlí a tato špatná obydlí vznikla prý v počátcích stavby, kdy tu nic nebylo“. (s. 39) A to prý tehdy Československo bylo desátým nejvyspělejším státem světa. Dobře bylo, že jsme to tak maskovali těmi pražskými perifériemi, aby hladová cizina v USA a v Německu ten náš blahobyt nepoznala a nezáviděla nám ho.

K tomu autor podotýká, že do sovětského Ruska jistě nejedete hledat pozemsky ráj. Také nedá se porovnávati životní úroveň dělníka dnešního Ruska s úrovní dělníkovou některého státu evropského. Za carského režimu měla se pracující třída velmi špatně. Nebylo sedmihodinové doby pracovní, nebylo dovolených a sociálního pojištění a zabezpečení pracujícího lidu, nebylo vlivu na správu továren. To všecko přinesla pracující třídě revoluce. Je tu, jak jsem již ukázal, nedostatek životních potřeb, avšak nebylo by spravedlivé už z toho posuzovat nižší její úroveň nežli za carismu. Stačí si připomenouti, že zvyšováním kultury v nejširších vrstvách lidových, zvyšují se i její požadavky a nároky. Počet obyvatel Sovětského svazu vzrostl oproti stavu předválečnému o několik milionů, naproti tomu zemědělská produkce a průmysl nepokračoval v souladu se vzrůstajícím počtem obyvatelstva. Hlavní důvod, proč je nedostatek potravin spočívá v tom, že Sovětský svaz provádí plánovitou výstavbu průmyslu. K tomu bylo a je zapotřebí peněz na zakoupení strojů. Protože byl nedostatek kvalifikovaných dělníků, byli do Ruska povoláni cizozemští dělníci, jimž mzda musela býti vyplácena v cizí valutě. Vláda měla jedinou možnost: platiti zahraniční objednávky ve zlatě, a protože ho bylo málo, tedy především pšenicí, naftou, rudou, dřívím. Za obilí dovážely se součástky, stroje do nově zbudova­ných továren. A ze země se vyváželo obilí. Připomněl mně to i jeden sovětský občan ve vlaku: ,,Chceme-li se míti v budoucnu lépe, musíme budovati průmysl a platiti do ciziny obilím. Proto dnes strádáme."

Nízká životní úroveň je způsobena, podle mého soudu, ještě jinými důvody: bezvadným stavem rudé armády. dobře živené i šacené a nepoměrně velikým správním aparátem státním, jako GPU, novými úřady státními, politickými, odborovými i hospodářskými. (s.42) Uvážíme-li mimořádnou dobu budování průmyslu a obtížnou změnu hospodaření na vesnicích, což vše žádá od sovětského občana krajní sebezapření, pak, vzato relativně, životní úroveň oproti době předrevoluční v průměru se nezlepšila. Ale zato razilo si cestu sociálně politické zákonodárství, třeba nedostatečné a v masách se pozvedla gramotnost. Problém zvýšení životní úrovně nespočívá jen ve vybudování těžkého a lehkého průmyslu, nýbrž problém tento je v rukou ruské vesnice.

Když jsem viděl kolem sebe všecku tu bídu (při srovnání s naší životní úrovní), často jsem odsuzoval násilnou kolektivisaci vesnic a přemrštěné budování průmyslu, obé vyžadující nesmírných obětí od většiny národa. Podaří-li se však z dnešních trosek zemědělského hospodářství vytvořiti hospodářství kolektivní a s použitím všech technických vymožeností: traktorů, kombajnů, hospodářských strojů, bude-li pracovní kázeň dobrovolná a práce se stane radostí, pak bude jednou jistě lépe. Nezapomínejme, že armáda byla doslova rozmetána. A po letech z pouhých trosek byla vybudována silná, nadšená armáda. Což, půjde-li touto cestou i kolektivisace vesnic?

Sovětský svaz má bohatství černé země, dosud neobdělané a čekající na pilné ruce zemědělců. Vesnici je v přítomné době nejhůř. Průmysloví dělníci získali, vesničtí lidé žijí v horších životních podmínkách. Chcete-li však věděti kdo i dnes při všeobecném strádání žije lépe, tedy: armáda, její důstojníci, vyšší sovětští funkcionáři, ředitelé závodů, inženýři a specialisti především“ (s.43).

Sedlák, jako se stal rozhodujícím v revoluci, mohl se státi a stával se nebezpečím říjnové revoluce, jakmile mohl samostatně rozhodovati a nakládati s výsledkem své práce. Proto se přišlo s pětiletým plánem. První pětiletka měla splnit částečnou kolektivisaci vesnic. V tomto období možno pozorovati několik vývojových etap, jak byla kolektivisace prováděna. V prvním roce' pětiletky předcházela tomu široce založená, soustavná politická propaganda na vesnicích. Jejím úkolem bylo prohloubiti rozpory a rozděliti kulaky (statkáře), srědňaky (střední sedláky) a sedláky chudé (majitele malého hospodářství). To byla vlastně příprava k občanské válce na vesnici. Poté byly činěny pokusy o kolektivní hospodaření na vesnici. Vznikaly první kolchozy (kolektivnoje chozjajstvo-společná hospodářství). Střední vesnice ruské čítaly 1.000 až 5.000 obyvatelů. Sověty potřebovaly od sedláků co nejvíce zemědělských produktů. Na počátku byla kolektivisace dobrovolná. Sedláci dostali od vlády traktory, organisovaly se školy a kursy. Leč dobrovolná kolektivisace nenalezla u nich předpokládaného pochopení; vtiskl se jí tedy ráz kolektivisace násilné. Násilím měl se sedlák státi kolchozníkem. Pětiletý plán předpokládal, že ke konci pětiletky bude vytvořeno 60—70 procent kolchozů. Za tím účelem vybičoval se na vesnici třídní boj až do krajnosti. Připomínal občanskou válku. Kdo se vzepřel, stal se ,,kulakem". A to znamenalo být ztracen. Kulakovi se bral všechen majetek. Sedláci se bránili pasivní resistencí. Zmenšili osev půdy, takže sovětské vládě nemohly být odvedeny předpokládané příděly sklizně. Tresty se stupňovaly. Po půdě sahalo se na majetek kulaků vůbec. (s. 74) Odpověděli na to tím, že vybíjeli soustavně všechen chov domácích zvířat. Ještě dnes cítí se následky tohoto obranného boje. Vláda konečně poznala svou chybu a proto začala obraceti. Vybírala ve vesnici chudé obyvatele a dávala je do kolchozů, jimž pomáhala penězi i traktory. To arci mělo vyvolati mezi vesnickými obyvateli sympatie.

Druhé období vyznačuje se tím, že vláda dala kolchozům výhody, jen aby provedly osev na největší ploše. I to však zklamalo, protože kolchozy sice splnily plán osevu, ale půda byla špatně obdělána, takže kladný výsledek nebyl žádný. Vláda zjistila, že je v kolchozech špatná organisace, není v nich kvalifikovaných sil, zejména pro účelné využití hospodářských strojů a traktorů především. Tato další etapa přinesla kolchozům „Mašino-traktor-stancije" — MTS — Jichž je dnes v SSSR. na 2.446. Ony měly kolchozy politicky vést a dát jim i odborníky. K tomu se přidružila další snaha sovětské vlády, období, vyznačující se ovládnutím politického vedení kolchozů. Byly utvořeny t. zv. „politotděly" (političeskoje otdělenije). Jejich úkolem je dozírati na hospodaření v kolchozech, vésti politický boj na vesnici (proti kulakům), a dohlížeti na přesné plnění povinností vůči vládě, především v odvádění obilí.

Rok 1933 znamená další změnu v boji o kolektivisaci" vesnic. Je to období, sahající až do přítomné doby. Dalo by se charakterisovati jedinou větou: Vybudovati místo i vesnic továrny na zemědělské výrobky! Celý systém, zavedený v sovětských továrnách, v čele s úderníky, socialistickým soutěžením atd. má se uplatniti i zde. Událostí) bylo, že sovětská vláda v r. 1933 pozvala sedláky-úderníky, na poradu o problému vesnic. Byl svolán sjezd úderníků (ovšem jen komunistů), úderníků to z nových továren-kolchozů. Tato porada je od říjnové revoluce prvním pokusem sovětské vlády dohovořiti se přímo se (s.75) sedláky o tom, jak kolchozy upevniti a odstraniti v nich všechny nedostatky. Arci, sedláci-úderníci na sjezdu mno­ho nemluvili. Zato vláda se před nimi vyjádřila o všech nedostatcích kolchozů, zlořečila těm, které špatně prosperovaly a pochválila ony, jež vyznačovaly se dobrou správou a prací. Těm také byla slíbena pomoc ve všech směrech. Proti sabotážníkům a kulakům byl proklamován boj ještě prudší nežli dosud. Sjezd přinesl vládě mnoho dobrého. Úderníci vytvoří na vesnicích jakési výbory (aktivy), které stanou se zárukou provádění kolektivisačního plánu. V nich bude představena vládní moc a vůle. A konečně přes ně má se uskutečňovati spolupráce města s venkovem. Úderníci kolchozů navštívili u příležitosti sjezdu průmyslové závody, aby poznali, jak průmyslové dělnictvo pochopilo socialistické budování státu, zatím co vesnice tak neučinila.

Ovšem problém venkova, problém kolektivisace vesnic, zůstává stále nejtěžším a dosud nerozřešenym problémem, neboť jde právě o 80 procent národa. Sluší ještě připomenouti; z posledních rozhodnutí sovětské vlády je patrno, že od překotné kolektivisace se upustí a kolchozy, jež splní dodávku obilí určenou plánem, budou moci přebytky prodávati volné na trzích. Je to ústupek. Ani první, ani poslední. (s.76)

 Závěr

Tvrdí- li  docela hloupě antikomunistická propaganda, že na počátku 30. let byl SSSR jedna velká hladomorna, tak ale pak musí připustít, že nikdo ty miliony uhladověných k smrti, nemohl, a nebo nebyl schopen zachránit, že tedy politicky řízené hladomory byly  ochrannou karanténou před šířením epidemie, aby ten zbytek mohl být uchráněn od nejhoršího. A děla tak ze sovětského vedení největší humanisty. I kdyby byl tím zachráněn jeden poslední sovětský člověk, aby mohl zhasnout. Lesní požáry se likvidují také zakládáním protipožárů.

Pokud však lze vyjít z popisu, který uvádí Ota Hora, tak bylo možné těch několik set tisíc hladovějících zcela jistě klidně zachránit tím, že by si těch ostatních 160 milionů odepřelo krajíc chleba. A neudělat to, tak se ty miliony mohly vskutku cítit jako spoluviníci  a jejich jednání by bylo možné označit skutečně za zločin proti lidskosti. Existovaly tedy dobré důvody, proč to číslo zvětšovat, a vyprávět si hrůzostrašné historky, jak sami trpěli hlady. Ale co jiného si vlastně ti Moskvané zasloužili, když neuměli chovat ani králíky, k čemuž je marně vyzývala samotná sovětská vláda?

Navíc každý tehdejší politik ovládal dobře jednu rovnici tak jako náš teoretik Borský, že kdyby Česko v 19, století přišlo o 6 milionů obyvatel, tak by přišlo nejenom o ně, ale jeho území by nemohlo bránit ani  500 tisíc udatných vojinů ve věku od 18 do 40 let. A tuto rovnici, tj. že přírůstek či úbytek jednoho milionů sovětského obyvatelstva znamená přírůstek či úbytek cca stotisic rudoarmějců, znal dobře i Stalin, který tak toužil věnovat se pouze svému sadařství, v nejlepším případě v polárních oblastech SSSR. V tom případě ale (předstíraná) ztráta 5-30 milionů sovětského obyvatelstva by znamenala (předstírání) ztráty 0,5 - 3 milonů rudoarmějců. Může existovat lepší obrana proti strašení, že se zabývám myšlenkou koukat se na ty jona-tanky T 34 také v Poryní? Však mi Tupolev, dobře ukryt v gulagu, kam byl přepraven do hluboké ilegality po odsouzení pro údajnou velezradu ve vykonstruovaném divadle pro japonské a německé imperialisty, připraví velkokapacitní letadla pro přepravu sazeniček. A kolega Hitler si bude myslet, že nejsem schopen postavit ani letadelko Káně. A ještě se svěřím s problémem kolegovi Churchillovi, který si tak bude myslet, že jsem úplný blbec, který není vůbec nebezpečný britskému impériu.

 Záhadou pouze zůstává, proč ty jonatanky se nedostanou dnes koupit ani v těch nejlepších kapitalistických hypermarketech, pouze občas v jedné malé zelenině v Olomouci, ale nejsou z Maďarska jako za totáče, ale někde z Jeseniků. Že by klimatické změny, rozhodně, ale rozhodně nezpůsobené lidskou civilizací?