Fica se zastal významný americký portál Responsible Statecraft

"Je rok 2025, ne 1939!" Hrozby EU ohledně Dne vítězství Ruska vyvolávají odpor

Slovenský Fico kritizuje poté, co Kaja Kallasová prohlásila, že členové, kteří se účastní oslav porážky nacistů, budou mít „následky“

Eldar Mamedov

17. dubna 2025

Poslední varování vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Kaja Kallasové – z toho plynoucí důsledky pro členské a kandidátské státy, pokud se jejich lídři zúčastní moskevského průvodu ke Dni vítězství 9. května (věnovaného porážce nacistického Německa ve druhé světové válce) – je ostrou připomínkou toho, jak Unie nebezpečně překračuje své hranice.

I když Kallasová nepohrozila žádnými konkrétními tresty, pokud bude její varování ignorováno, řekla, že jakákoliv účast na přehlídce v Moskvě by EU „nebrala na lehkou váhu“, což naznačuje diplomatické nebo politické důsledky vůči zemím, které nesouhlasí.

Někteří vůdci si její slova vyložili jako diplomatické vydírání a předvídatelně to vyvolalo odpor. Slovenský premiér Robert Fico Kallase pokáral a potvrdil své vlastní plány zúčastnit se moskevských oslav na počest porážky nacismu. "Píše se rok 2025, ne 1939," prohlásil Fico .

Ficov postoj odráží základní princip Evropské unie: zahraniční politika zůstává podle Smlouvy o Evropské unii (článek 24) výsadou členských států, nikoli byrokracie v Bruselu. Rámec zahraniční politiky EU neposkytuje vysoké představitelce možnost jednostranně sankcionovat nebo penalizovat členské státy za jejich rozhodnutí v oblasti zahraniční politiky. V tomto kontextu lze Kallasovo prohlášení vnímat jako pokus o zásah do práva Slovenska určovat vlastní zahraničněpolitické kroky.

Varování Bruselu by mohlo být hrozivé zejména pro Srbsko, jehož prezident Aleksandr Vučič byl rovněž pozván do Moskvy. Srbsko na rozdíl od Slovenska není členem EU, ale je kandidátem. Vzhledem k tomu, že se EU stále více chová jako geopolitický blok, očekává bezpodmínečné sladění zahraniční politiky od těch, kteří touží se k ní připojit.

Srbsko dlouhodobě vyvažuje své vazby mezi EU a Ruskem , což je vzhledem k jeho historii a geografii pragmatický postoj. Přesto Kallasova frakce tlačí na balkánský národ, aby si vybral stranu – stranu EU – nebo v podstatě riskoval členství. EU může využít status Bělehradu k tomu, aby jej přiměla k podřízení se nebo postavila překážky na jeho cestě, ne-li celý proces zmrazit.

Existuje pro to precedens: pozastavení statusu kandidátské země Gruzie, zdánlivě z důvodu demokratického ustupování, o kterém se však někteří domnívají, že je pouze zástěrkou skutečného důvodu – odvety za to, že se Tbilisi plně nepřipojilo k sankcím EU proti Rusku (tento argument je do jisté míry důvěryhodný vzhledem k tomu, jak podlézavě EU zachází s Ázerbájdžánem, skutečným dirigentem, Gruzií).

Konec formuláře

Toto není integrace; je to nátlak. A pokud jde o Srbsko, je to také nebezpečná hra. Kriminalizací účasti na přehlídce připomínající porážku nacistického Německa EU riskuje odcizení národa, který ve druhé světové válce v boji proti nacistům ztratil přes milion životů. Vyhrožovat jim nyní symbolickým gestem není jen hluché – v Srbsku to lze vnímat jako vynucení zrady vlastní historie jako cenu za vstup do EU.

Kolektivnímu bruselskému přístupu kromě Kallasova přesahu prokazatelně chybí i pragmatismus a realismus v jednání s Ruskem, a zejména přiblížit konec války na Ukrajině. Ano, ruský prezident Vladimir Putin využije oslavy v Moskvě, zejména přítomnost zahraničních vůdců, jako masivní fotoop. Pokusí se překlenout vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce s válkou na Ukrajině, kterou soustavně označuje za „válku proti nacistům“.

Nicméně snaha uvalit bojkot akce na všechny členy a kandidáty EU by se rovnala pouze formě signalizace ctnosti – bez zjevného zisku pro EU. Pokud se Kallasová a její spojenci skutečně obávají, že Putinovi předají diplomatické vítězství, pak už mu to dodává jejich vlastní jestřábí neschopnost. Přiživují nejen v Moskvě, ale i v Evropě příběh o nevolených bruselských byrokratech, kteří diktují zahraniční politiku suverénním národům, přičemž porušují jejich historickou a politickou citlivost.

Vyhlídka na cestu Fica a Vučiče do Moskvy je ozvěnou bruselského zhroucení nad dřívějšími pokusy o diplomacii maďarského premiéra Viktora Orbána. Když Orbán v roce 2024 navštívil Moskvu a setkal se s Putinem, místo toho, aby se dozvěděla o tom, jaký je konečný výsledek Moskvy na Ukrajině, EU se pokusila rotující maďarské předsednictví v Evropské radě.

Navíc, když americký prezident Donald Trump zahájil své vlastní rozhovory s Moskvou, EU zůstala v háji když mohla využít Orbánovu diplomacii, která byla již o několik měsíců před Trumpovým úsilím.

A přesto EU znovu opakuje stejnou chybu – šikanuje své vlastní členy místo toho, aby využívala jejich dosah alespoň k prozkoumání způsobů, jak by se EU mohla posunout ke konci války na Ukrajině, což její vlastní občané stále více očekávají a požadují. Jak řekl významný historik studené války, profesor London School of Economics Vladislav Zubok , odmítnutím cesty diplomacie se Evropa řízená EU stává v mezinárodní politice méně, nikoli více relevantní.

Eldar Mamedov

Eldar Mamedov je expert na zahraniční politiku sídlící v Bruselu a nerezident v Quincy Institute.

J.V. Poměrně často sděluji na stránkách Vaší věci své vlastní názory. A článek Eldara Mamedova plně mé postoje potvrzuje. Uveřejňuji jej v podstatě především proto, že kromě zarytých přibaltských jestřábů, kteří dnes ovládají zahraniční politiku EU a bohužel nachází velkou podporu i v Česku, jak se každý z našich médií může přesvědčit, jsou to dnes právě často Američané, kteří si umějí zachovat zdravý rozum.

Bohudíky.