Historickou pravdu nelze umlčet!

ra 1945
9.5.2024 19:01
Slavné květnové dny byly prolhanou polistopadovou propagandou hrubým způsobem zhanobeny. Tím více bychom si měli připomínat události, které vedly k rozpoutání 2. světové války, její průběh a skutečné zásluhy hlavních vítězů nad zločinným hitlerovským Německem a jeho spojenci. Největší tíhu bojů nesl v letech 1941 - 1945 beze vší pochybnosti Sovětský svaz. Rudá armáda v těžkých bojích zasadila okupantům zásadní údery, z nich se již nevzpamatovali. Stálo to miliony obětí na lidských životech a nepředstavitelné materiální škody. Nikde jinde fašisté tak důsledně neuplatňovali taktiku spálené země a vyhlazovací války jako právě na sovětském území. Zejména v květnu si připomínáme i osvobozovací boje na území českých zemí a Slovenska. V prvé řadě patří naše úcta a vzpomínka všem, kdo položili za svobodu naší země vlastní životy. Jde o více než 144 tisíc padlých příslušníků Rudé armády, přes 33 tisíc rumunských vojáků, 300 vojáků polských a 116 amerických.

Je historickou skutečností, že na osvobození Československa se podílely jednotky pěti armád – sovětské, rumunské, americké, československé a polské. V rámci americké armády byla zařazena i malá jednotka belgická. Přibližně 90% území českých zemí a Slovenska osvobodila vojska Rudé armády. O tom, jak těžké boje na ně čekaly, hovoří velmi výmluvně ztráty v jejích řadách a obrovské počty raněných. Množství krve při osvobozování naší vlasti prolili také rumunští vojáci. Počty jejich padlých a raněných svědčí jednoznačně o tom, jak náročné a krvavé boje na přelomu let 1944/1945 na našem území probíhaly.       

Jen odporné lidské kreatury zpochybňují zásadní roli Rudé armády při porážce fašismu, snaží se mimořádně hloupě přepisovat prokazatelná historická fakta či aktivně přispívají k ničení válečných pomníků a prosazují přejmenování ulic nesoucích jména skutečných hrdinů. Reální hrdinové ovšem z lidské paměti nikdy nezmizí a budou si je připomínat i další generace, kdežto na politické a lidské trpaslíky se silně omezenou mentální i mravní úrovní si právem nikdo nevzpomene nejpozději po příštích volbách. Přepisování dějin patří mezi disciplíny, kterých se hrdě účastní jen omezenci a kariéristé ochotní sloužit kdykoliv a komukoliv, jen když to hodí nějakou funkci a patřičný honorář. Trefně to popsala známá spisovatelka a publicistka, moudrá a statečná žena disponující nevšední morální integritou i schopností na vysoké argumentační úrovni tepat zlořády doby a současně posilovat národní sebevědomí, sebeuvědomění a vlastenecké hodnoty, Lenka Procházková. Již před lety v jednom ze svých četných textů napsala, že přepisování dějin je nejvíce ze všeho podobno znásilňování mrtvoly. Jde o mimořádně odpornou činnost, k níž se normální myslící člověk nikdy nesníží.

Polistopadová propaganda začala s přepisováním dějin od počátku velmi systematicky. Využívala k tomu všechny dostupné prostředky. Od médií, přes ovlivňování školství, produkce nakladatelství, redakcí tisku až po nezištné služby různých aktivních užitečných idiotů. Zatímco na pamětníky událostí toto nemělo většinou velký vliv, část střední generace se ovlivnit nechala, samostatnou kapitolu pak tvoří ovlivňování mladých lidí, ale i zde má tato propaganda své meze a rozhodně není všemocná.

Stále aktuálně a pravdivě, zároveň také naprosto přesně a srozumitelně zní dnes již klasická slova a věty jednoho z válečných hrdinů, legendárního velitele naší vojenské jednotky bojující od roku 1943 v ostrých bojích přímo na frontě v SSSR proti okupantům, armádního generála a v letech 1968 – 1975 prezidenta ČSSR, Ludvíka Svobody: „Nikdy nezapomeňte, jak lehce jsme svobodu ztratili a jak těžce a za cenu velikého úsilí a velikých obětí našeho a zejména sovětského lidu jsme ji dobývali zpět!“  Jeho kniha s příznačným názvem Z Buzuluku do Prahy by neměla chybět v knihovně žádné české rodiny. A hlavně je zapotřebí ji stále znovu a znovu číst, abychom nezapomněli, co vše znamenala válka a kolik úsilí bylo zapotřebí, aby byl poražen fašismus hrozící slovanským národům dílem zotročením, dílem úplným vyhlazením.

Aktivní občané, slušní a poctiví lidé napříč generacemi si v májových dnech připomínají na různých místech naší vlasti její osvobození, zejména jednotkami Rudé armády, a to většinou bez pozornosti sdělovacích prostředků. Velký dík patří v této souvislosti českým komunistům, kteří před několika lety přišli s velmi sympatickou iniciativou nazvanou Ani pomník bez kytičky. Ostatně na řadě míst se praktické realizace této výzvy ujímají i jednotlivci, třeba jen s rodinou nebo několika známými. Člověk nemusí být nutně členem politické strany nebo spolku, aby si sám s pár blízkými přáteli důstojně nepřipomněl na veřejném místě osvobození naší vlasti a položil k malému pomníčku někde na venkově kytičku. I tento počin má mnohem větší hodnotu, než plané řeči či nadávání na lotry ve vládě někde v hospodě. O občanech připomínajících si osvobození se v hlavních médiích většinou mlčí. Oč více se o nich mlčí, o to větší a naprosto nezasloužené publicity se naproti tomu dostává přepisovačům dějin, různým kariéristickým podržtaškům, obdivovatelům banderovců, militantním rusofobům či rovnou špatně maskovaným neonacistům. Ano, žel i taková je realita dneška. Ovšem všeho do času. Lidé se přeci jen probouzejí a odmítají se nechat ovlivňovat profesionálními lháři a manipulátory, bohužel zatím ještě stále placenými z peněz daňových poplatníků.

O tom, jak silný vztah měli pamětníci k našim osvoboditelům, dobře vypovídá tato malá vzpomínka publikovaná před čtyřmi lety v brněnském levicovém občasníku ECHO. Může navíc velice dobře posloužit jako inspirace právě a zejména dnes.  Její autor Jan Korbel v ní připomněl svůj silný zážitek z dětství – „Jako kluk jsem chodíval s babičkou na hřbitov coby pomocná síla. Pár kroků od našeho hrobu byl malý hrob s památníčkem letce RA. Uklidila hrob náš a potom také jeho. Na mně viděla, že už už bych nejraději zmizel – tak říkala „víš jeho maminka mu hrob uklidit nemůže, to je to nejmenší, co mu za osvobození můžeme splatit… Dnes je hrob součástí památníku nad společným hrobem. Komunisté a obec Tvrdonice, její starosta Zdeněk Tesařík, se vzorně starají. S rodáky vždy v dubnu vzpomínám i já.“   

Pražská operace Rudé armády

Pražská operace Rudé armády prakticky ukončila bojové akce 2. světové války v Evropě. Poslední velká bojová operace této války na evropském bojišti přinesla konečné osvobození Československa a porobený a těžce zkoušený národ se po více než šesti letech fašistického teroru dočkal tolik vytoužené svobody a míru. Svěží jarní vzduch sycený vůní šeříků toho roku voněl obzvláště opojně, lidé s nadějí hleděli do budoucna a slibovali si, že nedopustí opakování válečných hrůz a nikdy nezapomenou, komu vděčí za svoji svobodu.

5. května došlo v Československu k potyčkám obyvatel s okupanty. V Praze vypuklo povstání. Fašistický říšský protektor Frank a velitel skupiny armád Střed polní maršál Schörner, jehož v té době Hitler jmenoval vrchním velitelem pozemních vojsk wehrmachtu, se rozhodli, že povstání utopí v krvi. Ze tří stran se k Praze blížila německo-fašistická vojska. Povstalci se rádiem s prosbou o pomoc obrátily na Rusy. Té se jim okamžitě dostalo. Za tři a půl dne tankisté 3. a 4. gardové armády zvládli bleskový pochod z Berlína do Drážďan a následně, bez jakékoliv speciální přípravy, překonaly průsmyky Krušných hor, zničili německé zajišťovací clony a ze severovýchodu a severozápadu dosáhli Prahy. Město tak zachránili před tragickým osudem Varšavy. Na úsvitu 9. května sovětští tankisté společně se střeleckými svazky vstoupili do hlavního města Československa. Zlatá Praha byla zachráněna před zničením a její obyvatelé před vyhlazením. Hned za vojsky do osvobozené Prahy přijel Koněv. Všude kolem nádherně kvetly kaštany. Ulice, jimiž maršál projížděl, byly zaplněny Pražany…. 6. června 1945 se Koněv stal čestným občanem hlavního města Československa.  Na počest této události se na stěně starobylé radnice objevila bronzová pamětní deska …“ (z knihy Vojevůdci, vydané v roce 2002 nakladatelstvím Orego).

Fanatičtí fašisté však ani po 9. květnu všude nesložili zbraně. Poslední větší německé uskupení bojových sil bylo konečně zničeno v noci z 11. na 12. května u Milína a Slivice ve středních Čechách, přibližně 10 kilometrů jižně od Příbrami. Boj proti tomuto uskupení vedli nejprve sovětští partyzáni a členové hnutí odporu, které vedl sovětský kapitán Olesenskij. Německé jednotky však zde stále ještě disponovaly nejen značnou silou násobenou množstvím zbraní, ale i fanatickým odhodláním dále pokračovat v boji i přes již podepsanou bezpodmínečnou kapitulaci. Proto se do těchto bojů záhy zapojili vojáci Rudé armády. Museli použít těžké zbraně, aby rychle a bez dalších zbytečných ztrát zlomili odpor nepřítele. V roce 1970 byl v Slivici postaven památník účastníkům těchto posledních bojů, kteří svým hrdinství a vlastní krví zpečetili nevyhnutelný osud zločinných okupantů.

Ještě v pražské operaci trvající šest dní, v době, kdy celá Evropa i lidé na dalších kontinentech již slavili mír, klid zbraní a vítězství nad fašismem, ztratila Sovětská armáda více než 8 000 padlých a nejméně 28 000 raněných. V Moskvě bylo na počest osvobození Prahy, na rozkaz maršála Stalina, vypáleno z 324 děl 24 salv.

 

Ewa Konečná

Osvoboditelé

Šli v prachu bojových cest,

krutostí bojů znavení.

A přece, šli bez bázně.

Mnozí pak padli zkrvavení

na cizí zem,

která jak rodná matka

v svou měkkou náruč je přijala.

Chladem tišila bolest

a v blízké řeči jim šeptala

slova plná vděčnosti.

Dnes spí svůj věčný sen,

dnes jen vzpomínky zůstaly:

Jak tehdy kvetly šeříky,

jak sladce garmošky hrály,

jak jsem se chlebem dělili,

s láskou, jakou jen bratři znají.

Přinesli nám tehdy svobodu.

Proč lidé zapomínají?

 

Osvobození Plzně I 

Osvobození Plzně bylo v minulosti a je i dnes předmětem sporů. Jestliže bombastické oslavy konce 2. světové války konané v Plzni v popřevratových letech snad měly a mají symbolizovat, že nás osvobodily především armády USA a nejtvrdší boje se odehrávaly právě v západních Čechách, a proto tedy tomuto městu plně a právem náleží pořádat hlavní oslavy našeho osvobození, je třeba jasně říči, že jde o hrubé zkreslení historických událostí. Tyto oslavy Svobody hlavními médii silně protěžované před všemi ostatními místy, kde se vzpomínkové akce u příležitosti osvobození naší vlasti v roce 1945 konají, mají zcela jednoznačně upozadit zásadní roli Rudé armády při osvobozovacích bojích na našem území. To je nezpochybnitelné a děje se tak již po tři desetiletí. S každým dalším rokem navíc s ještě větší intenzitou, a ještě větším hanobením Rudé armády. Je to nesmírně trapné, hloupé a popírající dějinná fakta.

Naše současná protektorátní vláda jako by soutěžila se zeměmi, které mají největší tradici v sympatizování i přímé kolaboraci s fašistickým Německem za války, v tom, kdo je větší odpůrce Ruska a kdo hlasitěji zařinčí zbraněmi, ať už skutečnými či spíše jen smyšlenými a zavelí – v plné polní na Moskvu, Leningrad a Stalingrad! To už tady bylo a dopadlo vždy velkou katastrofou pro všechny, kteří se toužili zmocnit Ruska a jeho nerostného bohatství i ostatních zdrojů. Toto hanebné soutěžení nese v sobě hnusný a smrdutý záhrobní puch kolaborantů typu Emanuela Moravce a horlivých protektorátních novinářů pilně sloužících nacistické moci. 

Možná se jednou dočkáme oficiálního výkladu posvěceného z nejvyšších fialových míst, který bude tvrdit, že plzeňskou Škodovku v dubnu 1945 nezničili Američané, ale že si ji Češi vybombardovali sami, samozřejmě za vydatné podpory Rudé armády. Že je to zcela absurdní? Jistě ano. Ale nezažili jsme v době po roce 1989 již dost příkladů toho, jak se dají falšovat dějiny a jak z obětí udělat viníky a z viníků oběti, z hrdinů lotry a z lotrů a zločinců hrdiny? Bohužel již mnohokrát. Nic u nás není nemožné, jak ukazuje panování současných ničemných zaprodanců cizích zájmů a škůdců vlastní země. Třeba se skutečně blíží doba, kdy se i v učebnicích dějepisu objeví věta, že on to ten Adolf zpočátku snad nemyslel úplně zle, chtěl přeci zlikvidovat bolševiky, jen se mu to potom krapet vymknulo z rukou…   

Dne 5. května 1945 v brzkých ranních hodinách vypuklo v Plzni živelné povstání občanů města. O den později v 8.15 hodin ráno se příchodem americké armády uskutečnilo konečné osvobození Plzně.

Historickou skutečností a pravdou zůstává, že v Plzni nejprve propukla revoluce, při které padlo asi 30 občanů a byla odzbrojena převážná část vojáků německé armády v Plzni, které následně beze ztráty na životech, převzali do zajetí vojáci americké armády.“ (z publikace Jak to bylo s osvobozením Plzně? Protifašistický odboj v Plzni za druhé světové války a květnové povstání Plzeňanů v roce 1945, kolektiv autorů 2018).

„Do Plzně přijeli spolu s americkou armádou i vojáci belgičtí a část příslušníků čs. západní brigády. Svým příjezdem americká armáda odzbrojením a zajetím Němců zabránila možným, dodatečným střetům německé armády s povstalými obyvateli Plzně, a definitivně tak ukončila okupaci. Poděkování patří všem 150 tisícům vojáků amerických jednotek, kteří v západních Čechách bojovali na linii K. Vary – Plzeň – Č. Budějovice.

Skutečností ovšem zůstává, že Němci si přáli padnout raději do amerického zajetí a obávali se zajetí Sovětskou armádou. Kalkulovali také s tím, že spojenectví SSSR a USA dlouho nevydrží a pro přípravy další války budou potřebné jejich zkušenosti. Tak se také stalo. Řada válečných zločinců díky studené válce ušla trestu.

Ti američtí vojáci, co osvobodili západní Čechy, byli po ukončení bojů vystřídáni jednotkami, které byly nazývány „okupačními.“ Frontoví vojáci byli posláni bojovat proti Japonsku nebo byli demobilizováni. Americká i Sovětská armáda v Československu zůstala do prosince 1945. Do té doby na Plzeňsku Američané zničili podle policejních zpráv, archivních materiálů a pamětníků řadu skladů potravin, materiálů, výrobků, techniky a aut. Chovali se jako okupační správa a omezovali orgány místní čs. státní správy. … Krátce po skončení druhé světové války, stejně tak i v současné době existovala a existuje tendence snižovat podíl Sovětského svazu, jeho armády na porážce německého nacismu a osvobození národů. V období výročí osvobození od fašismu tato snaha ještě vzrůstá.“ (ze vzpomínek dr. Jana Boštíka z Plzně).

 

Osvobození Plzně II 

Je vhodné výše uvedené rozšířit ještě o jeden příspěvek. Pro doplnění a upřesnění se to jeví jako žádoucí. Ještě tedy jednou a v celém tomto textu již naposled na téma Jak to bylo s osvobozením Plzně doopravdy.

Již 4. května 1945 dochází v Plzni a dalších městech k nepokojům, které 5.5. 1945 přerůstají v lidové povstání. Dochází k odzbrojování německých vojáků, Werkschutzu ve Škodovce a dalších závodech – vznikají ozbrojené střety, jsou první padlí. Vlády ve městě Plzni se ujímá REVOLUČNÍ NÁRODNÍ VÝBOR. Německý starosta Dr. Waltr Sturm a jeho zástupce jsou zajištěni. Jednání s velitelem německé posádky (asi 7 000 vojáků) generálem von Majewskim je úspěšné. Stahuje vojáky do kasáren s tím, že nezasáhne, nebudou-li napadeni.

Revoluční národní výbor a jeho vojenský zástupce vyslali delegaci do Klatov k americké armádě se žádostí o pomoc při zajištění německé posádky v Plzni, s ujištěním že cesta do Plzně je bezpečná a město je osvobozeno. Jako první přijeli 6. května v 8.15 na plzeňské náměstí Republiky příslušníci 16. pancéřové divize a další jednotky 23. a 38. pluku 2. pěší divize. Její součástí byl 17. střelecký prapor belgických dobrovolníků z Lutychu, zařazených do US armády.

V ranních hodinách zajali Američané bez odporu tři tisíce německých vojáků a důstojníků. Ve městě se setkali jen s ojedinělými zákeřnými střelci fanatiky. Zraněn byl jeden americký voják. V Západočeském kraji padlo při osvobozování pohraničních oblastí na 90 amerických vojáků.“  (Jan Turek, Mladá generace musí znát pravdu, Hraničář, květen – červen 2015). 

Přejmenování ulic po roce 1989 – jeden příklad za všechny 

Přejmenovávání ulic, náměstí, nábřeží, názvů škol i jiných veřejných institucí nastalo bezprostředně po převratu v roce 1989. Zatímco v menších městech a obcích přeci jen většinou vítězil zdravý rozum, na řadě jiných míst v sobě toto přejmenovávání neslo jednoznačně snahu začít přepisovat dějiny, zprvu spíše nenápadně. Vezměme si pro příklad okresní město Třebíč. Zde jsem přes dvacet let žil a v době převratu jako žák páté třídy jedné z tamějších základních škol, shodou okolností stojící na sídlišti, kde ulice nesly jména několika významných hrdinů bojujících za 2. sv. války na východní frontě, jsem již poměrně dobře vnímal společenské změny. Chci zde stručně vzpomenout, k jakým změnám v této souvislosti došlo právě v tomto sídle, ležícím na západní Moravě. I zde se některé ulice brzy po převratu přejmenovaly. Není od věci si toto připomenout právě dnes, s odstupem více jak 30 let od změny režimu. K podobným změnám docházelo ve všech tehdejších okresních a krajských městech, a nejen v nich, na celém území dnes již bývalé federace.

Na třebíčském sídlišti nesoucím jméno generála Ludvíka Svobody i po převratu zůstala ulice pojmenovaná po této význačné osobnosti, rodáku z nedalekého Hroznatína. Ovšem samotné sídliště tento název ztratilo. Ulice Buzulucká se přejmenovala na Krajinovu. Ostatní ulice na uvedeném sídlišti si své názvy udržely do dneška – Kpt. Jaroše, Kpt. Nálepky, generála Fanty, generála Sochora. Taktéž sídliště Čs. – sovětského přátelství ztratilo svůj název. Ulice Koněvova byla pro nové vládce města nežádoucí a musela se přejmenovat na ulici Modřínovou. Na sousedním sídlišti dosud zůstala ulice Obránců míru i nedaleko od ní ležící ulice Mírová. Ovšem kdo ví, zda slovo mír v názvu ulic brzy někomu vlivnému nezačne býti trnem v oku.

Ulice Julia Fučíka byla přejmenována na Bráfovu třídu, snad aby to nově znělo patřičně hrdě. Sídliště Kurta Konrada ztratilo svůj název, stejně jako tamní stejnojmenná ulice, nově Kubišova. Jméno místního rodáka, marxistického historika a novináře, jedné z mnoha obětí nacistického teroru z řad komunistických intelektuálů, zůstalo po převratu v Třebíči na černé listině.

Na sídlišti Horka – Domky dokonce překáželo i náměstí Osvobození, nově Václavské náměstí. Na sídlišti Borovina musel zmizet i název ulice Rudé armády, nově Koželužská. A aby bylo s komunisty bojujícími aktivně proti fašismu zameteno beze zbytku, polistopadoví vládci města přejmenovali i ulici Jana Švermy, a to na ulici Zahraničního odboje. Překážel i další z významných rodáků, Bohumír Šmeral – nově ulice Cyrilometodějská. Nemohla pochopitelně zůstat ani ulice maršála Malinovského – nově Smila Osovského. Náměstí Čs. armády nahradilo Masarykovo náměstí. V Třebíči však nadále zůstávají například ulice Ruská, Moskevská nebo Kyjevská, stejně jako Tolstého, Čajkovského či Maxima Gorkého.

Památník osvobození, v podobě pískovcového sousoší rudoarmějců, dílo akademického sochaře Jana Hány, slavnostně odhalený dne 8. května 1975, umístěný před místním gymnáziem, musel po poradě místních hlav pomazaných zmizet z tohoto frekventovaného místa. Po převratu byl rychle odklizen do málo důstojného postavení u městského hřbitova

Nutno dodat, že ve městě dále zmizelo mnoho pamětních desek a památek připomínajících silnou tradici dělnického hnutí v regionu a jeho čelných osobností. Což samozřejmě rovněž patří mezi aktivity související s tím, jak dějiny nově vykládají současní mocní a jak je deformují k obrazu svému. Ovšem všeho jen do času, jak pravý stará moudrost.

Přejmenovávací mánie však třeba v Praze dosud nevyšla z módy. Možná se dočkáme na Pražském Hradě pamětní desky připomínající návštěvu říšského kancléře na půdě posvátného sídla českých králů a u slavnostního odhalení nebude scházet ani Tante Uršula a Onkel Olaf.  Řádění neschopných politiků, novodobých politruků, progresivistických šílenců, morálních invalidů a nejrůznějších lidských hovad má své ostudné pokračování trvající až do dnešních dnů. Provází je navíc pitomé výroky a bubnování do války ze strany některých obzvláště silně profláknutých kreatur jako je hysterická čarodějnice ze Senátu, vysokou funkcí zcela zpitomělá ministryně války, zadlužující nákupem zbytečných předražených letadel ještě děti našich dětí, velká vepřová hlava z Řeporyjí dunící jako dutý sud nebo soudruh rozvědčík z Hradu a jeho naprosto prázdná slova. Slovní jed těchto výtečníků dnes už ale nikoho nezajímá, stejně jako sebechvála nepovedeného „politologa“ z Brna, horlivě pracujícího ve prospěch zkázy vlastního národa.

 

 

 

 

 

 

 

miroslav-porizek
Bydlím na malém městě uprostřed Hané, pracuji ve státní správě v sociální oblasti, publikuji asi 20 let - zejména různá témata z politiky, kultury a historie. Jsem stoupencem společenské solidarity, veřejné dopravy a přímé demokracie.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.