Jaderné varování. Lidový umělec 20. století

Je pěkné - bylo by pěkné žít s dobrou vyhlídkou na stále lepší budoucnost. Pokud nebezpečí chystá kosmický prostor nebo sama Země, pak můžeme jen chystat opatření pro zmírnění škod. Asi jako když se blíží povodeň – vše nezachráníme, ale dražší choulostivé předměty vyneseme někam nahoru.

Kdežto když si chystáme zlou budoucnost svým vlastním počínáním, pak je lepší zasáhnout jednoznačně! Přestat dráždit sousedova psa - jen tak pro legraci, anebo... Je sice za plotem, ale co když tentokrát…

Nabízím k přečtení zápis pana Mikuleckého, člověka mimořádného nadání. Zaznamenal ho sice už před mnoha desítkami let, ale týká se nebezpečí, které nám znovu vyrostlo! Zalévané, roste, ale nezelená se.

ESPRIT VARUJE

Cestou na nádraží jsem potkal přítele. Byl podivně vzrušený.

"Člověče, jsem rád, že tě vidím. Musím s tebou mluvit. Pojď, stavíme se v Grandu. Prožil jsem totiž něco neobyčejného, úžasného. Všechno ti vysvětlím. Musíš o tom napsat do novin."

V Grandu jsme usedli k osamocenému stolu, přítel objednal dvě kávy, nabídl mně cigaretu a zapálil.

"Řekni mně, ale upřímně, opravdově... Věříš na létající talíře?" hleděl na mne upřeným, nedočkavým pohledem.

Byl jsem připraven na všechno možné, ale tento dotaz jsem nečekal. Pravda, něco jsem o těch záhadných věcech četl, něco slyšel, ale abych se přiznal, vlastního úsudku jsem o celé věci neměl. Podle toho také vypadala moje odpověď. Pokrčil jsem rameny, pravděpodobně jsem se při tom rozpačitě, snad i pochybovačně usmíval, neboť přítel, do jehož očí usedl stín zklamání, povzdechl.

"Všichni, kterým jsem svůj případ vyprávěl, se tak usmívali a mysleli si totéž co ty. Že jsem hlupák. Ale ujišťuji tě, že je všechno se mnou v pořádku. Nejsem šílený, ani opilý. Nikdy jsem neměl halucinace, ani sklony k romantice, nebo mystice. Jsem prostě normální, logicky uvažující člověk. Uznávám, že úkaz, jehož jsem byl svědkem, je neobvyklý, přímo fantastický, ale já ho opravdu prožil."

Ujistil jsem přítele, že nepochybuji o jeho normálním duševním stavu a nemám důvodů pochybovat ani o jeho, jak říká, fantastické příhodě, dokud neznám její podstatu. Poněkud se uklidnil a začal vyprávět.

"Zanedlouho tomu bude půl roku, co se udál můj případ. Kolem jedenácté hodiny noční jsem si vyšel do zahrady vykouřit poslední cigaretu. Noc byla teplá a jasná, obloha plná hvězd. Bylo mně tak nějak lehce, dobře po uchvátaném dnu. Nemyslel jsem na nic, ničeho si nevšímal. pojednou upoutala moji pozornost zvláštní hvězda na severní části oblohy. Byla nápadná svou velikostí a intensivní rudou září. Při bedlivějším pozorování jsem si všiml, že se závratnou rychlostí řítí vesmírem. V několika vteřinách dosáhla velikosti úplňku měsíce a znehybněla v prostoru. Trvalo to jen okamžik. Vzápětí se prudce, avšak bezhlučně řítila k zemi, nabývala velikosti a její rudá záře přecházela v oranžový a modravý odstín. Všechno co vyprávím, proběhlo v několika vteřinách. Světélkující kolos elipsovitého tvaru, přímo příšerně vyhlížející svojí záhadou, zůstal viset několik metrů nad zemí, nedaleko zahrady. Přes hrůzu, která mne zachvátila, uvědomoval jsem si, že jsem se stal náhodným svědkem přistání jednoho s takzvaných létajících talířů, které v posledních letech svými záhadnými lety způsobily tolik dohadů a vzrušení."

Naslouchal jsem vyprávění přítele celkem se zaujetím. Až při jeho závěru jsem se pochybovačně usmál.

"To přece nemyslíš vážně!? Připouštím, že jsi mohl spatřit na obzoru, řekněme, meteorit mimořádné velikosti, ale létající talíř...? Nesmysl!"

Přítel, zaujat reminiscenci svého případu, moje slova ani nepostřehl, neboť ihned zase pokračoval.

"Stál jsem hrůzou strnulý, neměl jsem sil prchnout z blízkosti záhadného zjevu. Náhle mne osvítil jasný pruh světla a já, aniž bych slyšel jakýkoliv hlas, zvláštním, nevysvětlitelným instinktem jsem si uvědomoval, že jsem byl vyzván, abych vstoupil. Nemohu také vysvětlit, jak jsem se ocitl v malém salónku zalitém příjemným světlem. Salónek neměl ani dveří, ani oken, byl prázdný. Nic, než prostor uzavřený do světélkujících stěn.

A přece, jak jsem tak stál a bezradně se v úzkosti rozhlížel, cítil jsem, že nejsem sám. Tušil jsem jejich přítomnost. Nedovedeš si představit můj stav. Z klidné a bezpečné pohody octnul jsem se v několika málo okamžicích uprostřed záhadného dobrodružství, ve společnosti tajemných vesmírných bytostí, které mne obklopovaly a které jsem jen tušil, nevěda, jaké jsou jejich úmysly se mnou. Roztřásl jsem se děsem a se strašlivým výkřikem štvaného člověka, vrhl jsem se ku stěně, opřel se o ni zády a vytřeštěnýma očima prohledával hrozivě prázdný prostor kolem mne. V tu chvíli zazářila část stěny před mýma očima. Připomínala televizní zrcadlovku, byla však mnohem větších rozměrů. Objevila se na ní slova: BUĎTE KLlDEN - NEHROZÍ VÁM NEBEZPEČÍ.

To mne poněkud uklidnilo a začal jsem uvažovat, jak se s neznámými bytostmi, o jejichž existenci jsem byl už zcela přesvědčen, dohovořit.

Na obrazovce se objevila další slova: SLYŠÍME VAŠE MYŠLENKY. Kdysi jsem něco málo četl o telepatii, nebyl jsem tedy nijak zvlášť překvapen jejich oznámením. Tímto způsobem jsme se potom dorozumívali. Stačilo mně jen docela málo naznačit myšlenkou jakýkoliv dotaz a nebylo ho třeba obšírně rozvádět, upřesňovat a už přicházela jejich odpověď. A tak jsem se postupně dovídal, že se skutečně jedná o meziplanetární letoun a že jejich prostřednictvím přilétají k nám na zemi obyvatelé planety ESPRIT. Cílem jejich cest je varovat obyvatele Země před hrozícím nebezpečím, která současně může ohrozit i bezpečnost části vesmíru. Země, bylo mně řečeno, podobá se skladišti zbraní nepředstavitelné ničivé síly, jejímž uvolněním by řetězovou reakcí rozpoutalo ve vesmíru živly, o nichž obyvatelé země nemají dost jasné představy.

Snažil jsem se hostům z planety ESPRIT oponovat tím, že lidstvo přece dosáhlo vysoké civilisační úrovně, má své vědce, myslitele a umělce, prozíravé politiky a že poslední válka příliš hluboce zapůsobila na myšlení, cit i rozum lidí. Nedojde k příští válce.

V odpovědi mně bylo sděleno, že uznávají lidstvu dosažení určitého stupně vývoje, v podstatě však zůstává člověk stále ještě barbarem. Jen nepatrná část lidské společnosti je rozumově vysoce vyspělá, myslí za lidstvo, připravuje lidstvu cestu k pokroku. A žije lidská společnost podle jejich učení? Kdysi je upalovala na hranicích, mučila v žalářích, v dobách posledních z nich učinila štvance prchající z místa na místo. Jednou jim staví pomníky, aby je s odstupem času kácela. jejich myšlenky váže do zlacených svazků knih, pak je háže do stok. Taková je lidská společnost a zůstane takovou, dokud bude trpět, aby jí vládla hrstka šílených, panovačných individuí, přestárlých a ješitných politiků, vytvářejících umělé přehrady ideologií, vesměs hloupých a malicherných, odvádějíc tak lidstvo od věčných pravd. Zůstane takovou, dokud ty, kteří chtějí rovnost, spravedlnost a mír pro všechny, bude pokládat za šílence a snílky a dokud ty, kteří pod rouškou nabubřelých frází připravují nové války, bude fanaticky oslavovat. Po těchto slovech jsem se nezmohl na jediné slovo protestu."

Přítel se odmlčel, já mlčel rovněž.

"Zbývá dodat ještě několik slov..." začal po chvíli přítel ztišeným hlasem. Celý jeho strnulý zjev, výraz tváře, zastřený pohled, dával zřejmě najevo, že jeho myšlenky se zabývají něčím úděsným, čeho byl svědkem a co zanechalo v jeho paměti nezahladitelné stopy.

"Vím, že mému vyprávění nepřikládáš příliš víry a vážnosti. Domníváš se, že se jednalo o zvláštní podrážděnost mojí nervové soustavy, o příliš fantastickou představivost, nebo cosi podobného. Nebudu tě tedy více obtěžovat, ani tvou pochybnost vyvracet. Jen tolik chci ještě říci. Byl jsem svědkem zániku neznámé planety ve vesmíru, jejíž obyvatelé zrovna rozpoutali atomovou válku. Planeta v strašlivé explosi byla rozmetána v propast vesmíru, ztratila se... nepředstavitelné ve své hrůznosti!" Přítel zastřel tvář rukama, a když zase vzhlédl na mne, v očích mu stály slzy.

"Takový osud čeká i nás. Řekli mi to. Nedostane-li lidstvo rozum, i naše země zmizí, propadne se, roztříštěna strašlivým žárem v popel. A budou tam naše ženy, naše děti... naše malé děti..." Potom už přítel nepromluvil. Rozloučili jsme se. On zůstal, já odcházel na nádraží. A celou cestou k domovu jsem se nezbavil zvláštního stesku a vzrušení.

Za několik měsíců po mém setkání s přítelem, byla mně oznámena jeho smrt. Skončil sebevraždou. Stalo se tak, jak se vyjádřil lékař, v náhlém pomatení mysli. Informovala mne o tom vdova po příteli, když jsem ji na její žádost za několik týdnů po pohřbu navštívil.

Plnila tak přání svého muže, který v dopise, který napsal před svojí smrtí, ji žádal, aby mně dala přečíst jeho korespondenci. Byl to svazek dopisů psaných strojem a adresovaných na představitele států, na významné a vlivné vojenské a politické osobnosti, vědce, umělce a novináře, na OSN a různé mírové organisace. Řada dopisů adresovaných na představitele církví nebyla odeslána. Zabývaly se jednoznačnou tématikou: Zakažte zbrojení! Síly atomové energie dejte mírovým účelům, všem lidem mír! Lidstvo spěje k strašlivé katastrofě! - Na okrajích kopií byly bezmála u všech, připsány tužkou poznámky: Odpověď nedošla - Nebylo vyřízeno - Dopis vrácen.

Po přečtení dopisů podala mně paní malý svitek, podobající se filmovému miniaturnímu snímku.

Bylo mně ihned nápadná zvláštnost materiálu, i způsob výroby. Pohlédl jsem tázavě na paní. Pokrčila rameny. "Informovala jsem se u řady odborníků, však žádný z nich nedovedl říci z jakého materiálu tento proužek je."

Zahleděl jsem se na ten podivný nepatrný předmět, světélkující na mojí dlani sépiově nazelenalým svitem. Byla na něm dvě slova: ESPRIT VARUJE.

Pozn. ESPRIT /franc./ - duchaplný – oduševnělý

Zdroje:

Fanoš Mikulecký. Lidový hudební skladatel na Podluží - Jan Kosík. Vyd. Obecní úřad Mikulčice 2012. (písně: text + noty, malby a povídky) ilustrace (některé barevné): Fanoš Mikulecký. 375 stran, formát A4, 1.500 výtisků

Fanoš Mikulecký - wikipedia.cz

František Hřebačka. Mikulecký lidový hudební skladatel - Milena Smutná

Písňová a literární tvorba Františka Hřebačky - Mikuleckého - Miroslav Havlík

Tvorba:

Malířské umění

Hudební umění ... Fanoš Mikulecký (1912 - 1970): např. Mikulecká dědina, V širém poli studánečka, Vínečko bílé, atd.

V širém poli studánečka

Keď si já zazpívám

—  blog —