Jak jsem nepoznal Miladu Horákovou

Očekával jsem, že poznám osobnost, kterou jsem dosud vídával na filmovém materiálu natočeném během vykonstruovaného procesu. Ženu citlivou ale také ráznou. Výraznou osobnost sociálně cítící, vlastenecky založenou, kterou není snadné zlomit. Národní socialistku žijící ve velice komplikované a složité době, bojující za nadčasové, národní a všelidské hodnoty. Tak působí Dr, Horáková na archívních záběrech.

Ve filmu jsem ji ale nějak nemohl poznat. Byly tam jistě vynikající a působivé scény. Zatčení gestapem, návrat z koncentračního tábora, úsilí o důchodové zajištění ve stáří i akt popravy mněly vysokou profesionální úroveň a i na mě zapůsobily emotivně. Celkově ale působil děj roztříštěně, scény příliš nenavazovaly a působily dojmem jakési zjednodušené zkratky.

Rozhovory s Gottwaldem a Anežkou Hodinovou – Spurnou byly nepřesvědčivé a vypadaly jako by se odehrály v současnosti a ne krátce po skončení války. Chyběla účast významných osob, které se v okolí M. Horákové pohybovaly a patřily mezi aktéry událostí té doby. Jen osobnost Jana Masaryka zde sehrála významnější roli. Osoba Petra Zenkla mi tam chyběla úplně. Z. Kalandra, F. Zemínová nebo J. Nestával se tam prakticky jen mihli.

Film se tak stal povrchním a nevystihl složitost tehdejší doby, kdy začínala studená válka a rozhádané velmoci si připravovaly pozice pro předpokládaný budoucí konflikt. Rovněž příprava vykonstruovaného procesu byla podána velice povrchně, stejně jako samotný proces.

Přes některé silné okamžiky a kvalitně napsané a zahrané scény působil film mdlým dojmem, jen jako povšechná informace vyjmutá z nějaké učebnice. Skutečnou Miladu Horákovou jsem v tom nepoznával. Myslím, že osobnost jakou byla Dr. Milada Horáková a doba v níž žila a bojovala za své ideály by zasloužila hlubší a možná i obsáhlejší zpracování.

Jiří Pondělíček