Jan Šolta: Proč byla povolena demonstrace na Škroupově náměstí?

Zařazením bodu „snídaně s představiteli domácí opozice“ do mezistátně vyjednaného oficiálního programu státní návštěvy francouzského prezidenta (tedy rovnocenně  např. jeho přijetí u pražského primátora či slovenskou vládou)  a následným úředním povolením veřejné demonstrace opozičních sil na široké veřejnosti přístupném prostranství žižkovského náměstí  byl stávající režim, ač nerad,  donucen  roli  opozice  fakticky uznat a postaven před nevyhnutelnou nutnost přihlížet i k  hlasům, jež nemusely vždy plně souhlasit se všemi  jeho názory a  postupy.

K  výrazné změně postojů naší  vlády přispěla nejen historicky unikátní návštěva hlavy Francie, jež svůj přílet do Prahy podmínila mj. setkáním s opozicí a příslibem nezasahování policie proti demonstrantům, nýbrž též   vývoj  celkové situace v Evropě po Helsinské konferenci a  její odraz mj.  v sílících  protestních aktivitách doma  a především pak nejnovější dynamické posuny v Sovětském svazu a ve východní Evropě po nástupu nového vůdce v Moskvě  M. S. Gorbačova.

 Naši společnost   probudila z dlouhé a beznadějné letargie  nejspíš návštěva Gorbačova v dubnu 1987, našimi historiky stále nedoceněná.  Pod záminkou prosadit zde ne pouze  předstíranou, ale skutečnou perestrojku,  protlačil tehdy výměnu na klíčovém postu generálního tajemníka KSČ.  Prorazil tím strnulý  krunýř letité  normalizační stagnace a nastartoval proces nepředvídatelných změn. (Byť hned  vzápětí, např. když  v jeho  blahopřání Jakešovi k úspěchům v nové funkci při „obrodě socializmu“  přeložila Praha  tento záměrně vybraný inspirativní termín vágním pojmem „posílení socializmu“; znepokojeně zjistil, že jeho výběr  na základě  doporučení poradců nebyl zdaleka ideální.)

Otevřel se nový  prostor pro diskusi nejen v opozici, též  v petrifikované nomenklatuře nastal nevídaný diferencovaný pohyb. Dosavadní uměle vytvářená jednota ve vrcholném  vedení se drolila, napětí stoupalo. Konzervativní část v nejvyšším  vedení potřebná řešení často odkládala, brzdila a mařila; jiní naopak vycítili novou  šanci na odpíranou kariéru. Pod zdánlivě nehybnou hladinou se rozproudilo hledání nových cest a  modernějších přístupů, lákavou příležitost dostali vynalézaví reformátoři i nedočkaví kariéristé, věční oportunisté a přizpůsobiví  konjunkturalisté.. Do popředí se úporně tlačily postavy, které dosud léta trpělivě přešlapovaly na okraji a už ani v další postup téměř nedoufaly, do vysněných  funkcí se   drala  také nová generace postarších neukojených svazáků. Narůstala rozporná stanoviska uvnitř samotné nomenklatury, např.  mezi centrem a kraji, názory se lišily  dokonce i v rámci jednotlivých správ Státní bezpečnosti.

Při rozpracovávání našich  závazků,  vyplývajících ze třetího koše dohod uzavřených na konferenci v Helsinkách apod., se začalo vážně uvažovat o možnosti povolit opozici, aby  legálně uspořádala vlastní demonstraci.   Na podzim 1988 tuto eventualitu -  jako součást předpokládaného politického uvolnění navrhli   premiérovi L. Štrougalovi tiskový mluvčí vlády M. Pavel a první náměstek ministra vnitra generál A. Lorence, při jejím projednávání s vedoucím oddělení státní administrativy ÚV KSČ  R. Hegenbartem se dokonce nevylučovalo její případné vysílání v Československé televizi! Návrhu však nebyla příznivě nakloněna tvrdá skupina konzervativních dogmatiků, dosud  převažující ve vedení. Za pár týdnů byl (přes přímluvy G. Husáka u Gorbačova ) dotlačen k demisi samotný přední reformátor L. Štrougal . Jeho konkurenti ve vedení   posilovali své pozice, jejich sebevědomí stoupalo.

Jednoho pozdního  říjnového dne ráno svolal Vasil Bilak  na sekretariát ÚV KSČ   důvěrnou poradu svých nejvěrnějších druhů, na které je přátelsky, ale důrazně  varoval před přílišným nadšením pro perestrojku a před glorifikací osoby M.S. Gorbačova!  Svěřil se, že disponuje věrohodnými poznatky, že již  zanedlouho   může dojít v Moskvě ke zcela  zásadním změnám!

„Proto  nyní už  netlačte příliš vehementně  na podporu Gorbačova, abyste  potom později  zase nemuseli   moc couvat!“ doslovně je přesvědčoval  Bilak.

Ten samý  den odpoledne se toto třaskavé  Bilakovo varování    začerstva dostalo  ke známému  sovětskému diplomatu,  jenž neváhal a raději obešel linky velvyslanectví a spojil se přímo s A. N. Jakovlevem.

Oslovený  „ hlavní architekt perestrojky“- jak tohoto tajemníka ÚV KSSS, jenž měl na starosti též záležitosti východoevropských satelitů, nazývali;  se velmi rozčílil a na místě se ještě tentýž večer rozhodl, že uspíší svoji návštěvu Prahy.  Vysvětlí tam všem pochybovačům nesporné přednosti perestrojky a tvrdě o tom  přesvědčí všechny zdejší v přestavbu nevěřící soudruhy! Především však nekompromisně připomene V. Bilakovi nesplněný slib, jenž v Praze v dubnu 1987   dal  osobně Gorbačovovi! Tzn., že nejdéle do jednoho roku se i on vzdá všech svých stranických  funkcí!

V půlce listopadu  (12. – 16. 11. 1988) Jakovlev skutečně přiletěl do Prahy, sešel se s vedením KSČ a vystoupil na ideologickém aktivu. Zdůraznil mj. principy glasnosti a potřeby politické plurality, nutnost  veřejně publikovat též odlišné názory i  nesouhlasná stanoviska a otevřeně s nimi na základě argumentů diskutovat! Oponenty nelze zavírat, je třeba s nimi polemizovat, nebát se jich! Od roku 1985 nebyl  Sovětském svazu nikdo zatčen z politických důvodů, každý má svobodné právo na svůj názor, odmítáme politické represe, připouštíme pořádání demonstrací odlišných názorů. Trestat agitaci proti vládě u nás nelze, to bychom museli zavřít všechny, neboť dnes nás kritizují všichni. Pokud se strana bolševiků bojí lidí, ulice, obává se debatovat a obhajovat svoji politiku  v diskusi, potom musí přenechat své místo těm, kteří to dokážou! Masám musíme pokorně naslouchat, ne je vrchnostensky je poučovat, nesmíme se považovat za nejmoudřejší. Pokud to neumíme, potom nás vypískají. Pokud se vyjadřujete jen ve frázích, pak vám lidé řeknou: „Stačí, strejdo, uvolni místo jiným!“ Pokud přestavba probíhá bez problémů, jedná se o pouhou další kampaň. Vzrušené diskuse, spory, bouře nesouhlasu, odpor i vášně znamenají, že jsme se vydali na správnou cestu! Poučil Jakovlev  československé soudruhy. „Byl to tvrdý nátlak!“ zhodnotil po letech M. Jakeš nevítanou návštěvu.

V závěrečné nebývale ostré výměně názorů v Plzeňském dvoře proslulé letenské pivnice „U sojků“,  se tradiční internacionalista V. Bilak  –  dosud vždy principiální a neochvějný zastánce  zásadně  internacionálních postojů, jež jsou nadřazeny a mají vždy přednost před úzkými zájmy národních států ; tedy ten, který vždy kladl zájmy Sovětů a světového komunismu nad  zájmy vlastního státu a  národa, najednou překvapivě obrátil a nyní se výmluvně snažil přesvědčit A.N. Jakovleva, že dnes jsou pro nás  sovětské zkušenosti z perestrojky  nepřenosné, neb ČSSR sleduje  své vlastní  národní specifické podmínky,  od sovětských výrazně odlišné a sovětské názory tedy už nemusíme plně přejímat, protože máme vlastní řešení! Bilak tu paradoxně , v zájmu záchrany vlastních funkcí, schválně absolutizoval československé národní specifické  podmínky a tak nečekaně přestoupil na jím  dříve   kritizované a odsuzované pozice tzv. buržoazního nacionalisty. Pamětníci vzpomínají, že se jednalo o hádku velmi drsnou, nevybíravými (a tedy nepublikovatelnými) výrazy besedníci vůbec  nešetřili.

Bilak se vymlouval, omlouval, žadonil, vydíral i vyhrožoval, posléze sice  souhlasil, mj.  i s povolením dát opozici  možnost uspořádat vlastní demonstraci ke Dni lidských práv,  avšak na nejbližším zasedání pléna ÚV 16.12. 1988  své vysoké funkce člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ nakonec  stejně nezachránil.

Náhlý přílet Jakovleva  zajisté přispěl k většímu pootevření dveří procesům liberalizace v Československu; inspiroval se dřívější  Gorbačovovou výzvou  Polákům, aby opozici nezavírali, nýbrž s ní jednali a zapojili do konsolidace země, což později vyústilo ve známé  jednání u kulatých stolů.

V bouřlivé debatě se střetly rozdílné proudy v předsednictvu KSČ, s odkazem na názor Sovětů se prosadil ambiciózní odrostlý svazák M. Štěpán a  záležitost s povolenou  demonstrací byla  svěřena do rukou nového   stranického šéfa Prahy, jenž vycítil, že by si na ní mohl event. vysloužit  „liberální“ ostruhy  a do příštích bojů  o post nejvyšší si  tak trochu vylepšit neblahou normalizační pověst.

Po bezporuchovém průběhu  opulentní snídaně na francouzské ambasádě, kam pozval prezident Francois Mitterrand osm našich předních disidentů, navyklých snídat spíše z plechových vězeňských ešusů než na stříbře a porcelánu -  dnes  z nich   žijí pouze dva:

ctihodný biskup Václav  Malý ve skvostném  paláci na Hradě a věčně proskribovaný Karel Srp v temných  sklepeních Jazzové sekce pod Hradem (K. Srp  však nezatrpkl a za pohrdavého  nezájmu nafoukaných francouzských diplomatů pořádá k poctě tohoto  francouzského velikána dvakrát ročně slavnost jarního odhalování a zimního zahalování jeho busty  - jediné v zemi!) -  následný den  se pod záštitou OSN uskutečnila na Škroupově náměstí  vůbec první povolená veřejná  demonstrace  pěti opozičních hnutí, svolaná  jimi ke 40. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Bezpečnost v součinnosti se stranickými a územními orgány předem pečlivě zajistila prostor poskytnutý  opozici na půldruhé hodiny, mj. jej celý průběžně monitorovala,  pokryla odposlechy a kamerami apod., zamezila dodávky elektrického proudu pro zvukovou aparaturu, takže areál  byl nekvalitně  ozvučen pouze ručním megafonem. Pro každý případ byly policejní jednotky  skrytě dislokovány v postranních ulicích. KSČ   neponechávala  nic náhodě a  hodlala shromáždění demonstrantů  rozředit svými  početnými stoupenci, vč. desítek policistů v civilu. Rozhodla  se také  příkladně využít této oficiálně povolené opoziční demonstrace k vyprovokování verbálního  střetu s opozicí. Na Škroupovo náměstí byli proto nasměrováni vybraní a obzvláště vyškolení zkušení straničtí agitátoři, kteří měli připravenými argumenty  vyvrátit a rozbít falešná a nepodložená tvrzení přítomné opozice (utlouct ji fakty!) a  ve vyvolané diskusi přesvědčit celé náměstí o správnosti  politiky Strany. Důkladná předchozí příprava  naveleného aktivu však zcela selhala, stovky vyslaných  stranických propagandistů se zřejmě  zalekly a bály diskutovat, takže jenom trapně mlčely a  pasivně sledovaly přelomovou (avšak  jinak poklidnou)  manifestaci, na které bez zábran vystupovali  výhradně   jenom  nebojácní představitelé opozice.

Zřetelné fiasko prorežimní agitace, ztroskotání  celé této nákladně připravované a  organizačně nezvládnuté akce marně se  pokoušející  o  nenásilné zpochybnění a argumentační rozbití opoziční demonstrace  šlo  především na vrub pražské organizace KSČ,  z důvodů údajného zneužití proběhlé  demonstrace  k dehonestaci stávajícího režimu (zejména  v  projevu R. Battěka) se  stala předmětem ostré kritiky ze strany  krajských a okresních sekretariátů,  z  dogmatických aspektů vesměs oponovaly proti účelnosti pokračovat v  jakékoliv další diskusi s nepřátelskou  opozicí.  Rudé právo demonstraci tvrdě odsoudilo, generální tajemník  M. Jakeš  varoval před zřetelnými pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat.

Také zklamaný  M. Štěpán bleskurychle obrátil, zavrhl  předváděnou roli liberála , aby již příští měsíc  při represích v „ Palachově týdnu“ ukázal tvrdou pěst nesmiřitelného ochránce zájmů KSČ a proletariátu.

Z celkového počtu asi pěti tisíc přítomných demonstrantů bylo  velmi obtížné na místě rozlišit, kdo se dostavil z osobního přesvědčení a kdo sem byl shora (služebně) navelen. Orientovat se bylo možné pouze přibližně  -  podle nadšených úsměvů v tváři nebo  naopak  - podle zachmuřelých až zlostných obličejů a nenávistných pohledů. Dnes už tedy nikdo přesně nezjistí, jak tomu skutečně bylo, kdo a  z jakého důvodu  na Škroupák tehdy  přišel. Avšak  dnes už  je to vlastně úplně jedno…

Jan Šolta

Foto: Škroupovo náměstí, Ladislav Lis, přední postava tehdejší opozice