Je to venku, paní Müllerová, v Mošnově se buduje americká základna

„Tak to ode mě chcete trošku moc, pane Švejk. To opravdu netuším“.

„Já vám pomůžu. Byl ve Varšavě a pak si zajel do města Řešov, ležící nedaleko Poznaně. Co myslíte že ho tam hnalo?“

„Vy jste dneska samá hádanka, milostpane. No tak do toho, co ho tam hnalo?“

„Touha pozdravit americké vojáky z 5. sboru armády USA, kteří, třebaže už v Řešově pobývají od loňského února, právě v době generálovy návštěvy zde stupňovali přípravu na už zcela oficiální otevření první velké americké vojenské základny v Polsku“.

„Jistě, ale o tom se v našich novinách psalo“.

„Ano, psalo, ale něco – a to to nejdůležitější - se zamlčelo“.

„A co se zamlčelo, pane Švejk?“

„Obsah krátého proslovu, který tehdy, v polovici letošního března, prezident pronesl“.

„Propánakrále, když se projev zamlčel, tak je zamlčený, ne? Ale ať si mě čert pojme za choť, jestli se teď netváříte tak, jako byste zrovna vy obsah toho projevu znal“.

„Taky že ano. On se totiž z ničeho nic v posledních několika dnech objevil na videu, které teď koluje na sociálních sítích. A já se ten proslov, abych vám teď mohl posloužit, naučil nazpaměť. Tak dobře poslouchejte, budu ho teď, slovo od slova, citovat. Začínám:

„Něco podobného (myšlena vojenská základna USA v polském Řešově – pozn. LM), teď budujeme i u nás, v Mošnově, i když v mnohem menším měřítku. Takže pro mě bude zajímavé vidět, jak funguje takováto velká, v tomto případě už vícenárodní základna. Jestli by to pro nás mohlo třeba i sloužit jako inspirace“.

„Pozdrav Pánbůh. Takže inspirace! To jsem měla o inspiraci lepší mínění, pane Švejk, než dovolit cizím vojákům šlapat naši zem. To je jako vzít naše dějiny, zmáčknout je na placku a hodit je do popelnice, to vám řeknu. A jak jsem nedovzdělaná, tak jedno vím určitě. Za tuhle inspiraci by tatíček Masaryk hnal generála od Hradčan dolů z kopce, až by se za nimi prášilo“.

„Víte vy co, Müllerová. „My jsme sice U Kalicha, jak víte, čistě pánská společnost, ale pro jedenkrát bych se odvážil vás na naše sezení pozvat. Věru, dorostla jste na to“.

Lubomír Man

“