Krev hrdinů na Dukle...

Milí žáci, milí studenti středních a vysokých škol tak vězte, že 6. října 1944 vojáci 1. československého armádního sboru vstoupili na půdu Československa, toho dne začala cesta za osvobozením naší vlasti. Krvavá Dukla. Karpaty v tomto podzimním období byly plné deště a bláta, začalo sněžit. Místo slibované pomoci od slovenských divizí, tedy otevření prostoru, přišla palba z německých okopů. Každý metr cesty znamenal i smrt. Na Dukle se rodily i slzy štěstí, vlály československé prapory, zazněla hymna, vesnice vítaly své osvoboditele. Svoboda přicházela z Východu. Na Dukle padlo 1800 našich vojáků, ale i 19 tisíc sovětských hrdinů. Paří jim naše úcta.
Od té doby uplynulo dlouhých 76 let, časy se změnily. Máme nové hrdiny. Vlastenectví je znevažováno, váleční hrdinové jsou kádrováni i v hrobech. Hrdinství našich vojáků na východní frontě se nepřipomíná, dokonce se znevažuje. Povětšinou ti, co padli na Dukle, byli naši krajané, Češi z Volyně. Umírali za vlast, kterou ani nepoznali.
Přebarvená historie dnes tančí na hrobech hrdinů. Dějepis dostal nový kabát. Kácí se sochy … A tak školáček, celý zmatený, se ptá dědy: „dědo, kdo vyhrál tu světovou válku? My, nebo Němci?“ Zatímco generálové jednotek SS si užívají v médiích a v knihkupectvích svou posmrtnou slávu, vzpomínky a osudy československých hrdinů od Sokolova, Kyjeva, Dukly jsou nežádoucí. Paměti jejich statečného velitele, bývalého legionáře, generála Ludvíka Svobody, dnes již nekoupíte… Milí studenti víte o tom, že jeho syn Miroslav byl umučen v německém koncentračním táboře, že jeho žena s dcerou se ukrývali po několik let u statečných lidí…?
Milý školáčku, tak věz, že před 76 lety vojáci z 1. československého armádního sboru, spolu s Rudou armádou se probíjeli přes Karpaty na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Slovenské povstání bylo možnou očistou za válečnou kolaboraci Slovenska s Hitlerem. Asi nevíš, že Slovensko se zúčastnilo v roce 1941 vojenského tažení proti SSSR.
Dukla se stala branou do naší vlasti. S posledními pamětníky odchází historická paměť. Je mi smutno, když vidím, jak s historií zacházíme. Mizí pomníky hrdinů i ten slavný tank T34 č..23 musel v roce 1991 zmizet jako první, připomínal by dětem a studentům naši východní válečnou historii. Chudák školák má v tom asi zmatek….
Přemysl Votava
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 1606x přečteno
Komentáře
Pán Votava, ďakujem za spomienku na Duklu v mene mojich rodákov, hlavne v mene tých, ktorí nezabudli a pôjdu položiť veniec padlým k Dukelským pomníkom. Aj tanky tam ešte zostali, starajú sa o nich dobrovoľníci, prevažne mladšia a stredná generácia potomkov padlých.
O pamäť národa sa musí starať generácia rodičov, učiteľov, spisovateľov a kultúrnych pracovníkov : české a slovenské folklórne súbory ako sú Lúčnica, Chodský súbor... Tak , ako nezabúdame na svoje zvyky spred niekoľkých storočí, tak by sme mali zachovať vojnové príbehy, divadelné hry, knihy a filmy, rôzne dokumentárne autentické zábery z bojov a revolúcií od čias vzniku prvej fotografie, kamery a prvého celuloidového pásku.
Ak sa aj dejiny aktuálne prepíšu, na archívy by sme nemali dovoliť nikomu siahnúť. Lebo kto bude hľadať pravdu, nájde ju v archívoch - napríklad Vatikánsky archív....
Iste, aktuálne žijúcim pamätníkom našej minulosti musí trhať srdce, čo stvárajú novodobí pomätenci, ale všetkého dočasu. Nič netrvá večne. " Božie mlyny melú pomaly, ale isto ". Čo nevidieť, si prepisovači na vlastnej koži prežijú to, čo dnes hania.
Ešte raz ďakujem všetkým, ktorí venujú spomienku na padlých v Dukelskom priesmyku.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.