Náměsíčníci 21. století: Evropa znovu spokojeně kráčí k velké válce

Iluze bezpečí a syndrom Belle Époque

Před první světovou válkou velký konflikt vlastně také nikdo nechtěl. Evropa měla za sebou desítky let bez zničujícího celokontinentálního střetu, obchod kvetl, průmysl jel na plné obrátky a převládal arogantní pocit, že moderní, civilizovaný svět přece nemůže být tak šílený, aby sám sebe rozstřílel na kusy. Rakousko-Uhersko si potřebovalo „vyřešit“ Srbsko, Rusko nemohlo nechat spojence na holičkách, Německo nechtělo čekat, až Rusko ještě víc posílí, a Británii došlo, že příliš silné Německo na kontinentu ohrožuje její vlastní zájmy. Každý měl svůj pádný, logický důvod. Každý tvrdil, že jen reaguje na krok toho druhého. A každý byl přesvědčený, že má situaci pevně v rukou.

Myslím tudíž jsem, ale myšlení někdy bolí a i já se mohu mýlit – srovnání s rokem 1914 slyšel za poslední tři roky snad každý komentátor, až už z toho je otřepaná fráze. Jenže to, že to říká kdekdo, ještě neznamená, že to není pravda. A k tomu se dnes přidává druhá, stejně nebezpečná paralela, na kterou se často zapomíná.

Mnichovský komplex: druhá slepá ulička

Ve třicátých letech před druhou světovou válkou západní demokracie naivně věřily, že mír udrží nekonečným vyjednáváním, papírovými dohodami a ostrými prohlášeními bez reálného obsahu. Společnost národů byla byrokraticky paralyzovaná – úředníci ladili znění rezolucí, zatímco se na hranicích formovaly tankové divize. Ústupky a zavírání očí před realitou tehdy nezabránily ničemu, jen kupovaly čas agresorovi.

Přesně tuhle bezzubost vidím dnes. Evropa spoléhá na to, že bezpečnost obstarají ekonomické sankce a energické věty na tiskovkách, zatímco se na pozadí tvrdě hraje o poválečné uspořádání, sféry vlivu a suroviny. Jedna chyba roku 1914 – přehnaná sebejistota a válečnická horlivost – dnes koexistuje s chybou roku 1938 – naivní víra, že papír a sankce nahradí skutečnou odstrašující sílu i skutečnou diplomacii. To je ta kombinace, která by měla znepokojovat nejvíc.

Dnešní geopolitické domino

Na mapě dneška vidíme stejný mechanismus, jen s jinými kulisami. Amerika si řeší svoje s Íránem, Rusko se rozhodlo vojensky vyřešit Ukrajinu a Evropa logicky usiluje o jeho ekonomické a vojenské oslabení. Za vzletnými frázemi o hodnotách se tvrdě hraje o budoucí sféry vlivu, strategické suroviny a kontrolu nad trhy.

Krásně je to vidět na ose Berlín–Moskva v posledních dnech. Na letišti Lipsko-Halle byl v srpnu nalezen výbušninami nabitý dron poblíž ukrajinských nákladních letadel. Německá vláda z toho na začátku září veřejně obvinila Rusko, zavřela ruský konzulát i ruské kulturní centrum v Berlíně a Rusku nařídila zavřít většinu jeho zbývajících konzulátů na německém území. Moskva odmítá vinu, mluví o provokaci a na oplátku si předvolala německého diplomata. Je to klasická spirála – obvinění, zavírání zastupitelských úřadů, vzájemné vyhrožování následky.

Nebezpečí ztráty tváře

Zkušenost z politiky mě naučila, že ty nejhorší střety často nevznikají proto, že by po nich někdo od začátku prahl, ale proto, že aktéři manévrují tak dlouho, až ztratí možnost couvnout, aniž by ztratili tvář. Zastánci tvrdého kurzu argumentují, že je potřeba ukázat sílu, aby druhá strana nezašla dál. Jenže to je přesně klasické bezpečnostní dilema. Velká válka nezačíná tím, že nějaký šílenec slavnostně stiskne červené tlačítko. Stačí k ní dominový efekt: první chce něco vyřešit silou, druhý na to musí reagovat, třetí nesmí opustit spojence, čtvrtý se bojí vypadat slabě, a pátý zjistí, že když se právě přerozděluje vliv, nesmí u toho chybět.

Závěr: chladný realismus, ne hysterie

Všichni dnes přesouvají vojáky, pumpují zbraně do ohnisek napětí a s naprosto vážnou tváří opakují, že válku vlastně nikdo nechce. Řešení ale nezačíná ani další eskalací a soutěží v tom, kdo vyhostí víc diplomatů, ani naivní vírou, že nás spasí tiskové prohlášení a další sankční balíček. Začíná chladným realismem, skutečnou vojenskou a ekonomickou odstrašující silou a zároveň funkční diplomacií, která se odehrává za zavřenými dveřmi, ne na Twitteru. Rok 1914 i rok 1938 už jsme tu jednou měli, každý svým způsobem, a ani jeden nedopadl dobře.

Těm, kdo si dnes s takovou lehkostí hrají se sirkami u sudu se střelným prachem – ať už troubí do útoku, nebo jen naivně civí stranou a čekají, že to samo přejde – se chce říct jedno: běžte s tou válkou do pr.....e. Už jsme si tím jednou prošli. Vlastně dvakrát. A pokaždé to skončilo hromadou mrtvých.

Zdroje:

Germany blames Russia for Leipzig airport drone attack with explosives – Defense News

Germany Shutters Russian Consulate, Berlin Culture Center After Blaming Moscow for Airport Drone Attack – The Moscow Times

Russia summons German diplomat over Leipzig airport drone row – Yahoo News