Nikaragua si zvolila pokračování socialismu

Daniel Ortega není v nikaragujské politice žádný nováček. Legendární bojovník proti brutální a zkorumpované diktatuře klanu Somozů, kterou se sandinistům podařilo svrhnout v roce 1979, byl prezidentem již v letech 1984 – 1990. Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN), hlásící se k marxismu a antikolonialismu, během své vlády v letech 1979 – 1990 zdokonalila infrastrukturu, vybudovala průmysl a zvýšila gramotnost obyvatelstva. Sandinisté se orientovali na Kubu a Sovětský svaz, což bylo pro tehdejšího prezidenta Reagana nepřípustné. Na nežádoucí změnu režimu ve své zájmové sféře reagoval Washington ekonomickými sankcemi a podporou povstaleckých ultrapravicových skupin "contras", které operovaly na území sousedního Hondurasu. V roce 1986 bylo zjištěno, že Reaganova administrativa prodávala ilegálně zbraně Íránu a z výtěžku platila "contras" v Nikaragui. Aféra Írán-Contras proslula jako největší americký skandál v 80. letech. Mezinárodní soudní dvůr konstatoval, že USA v Nikaragui porušily mezinárodní právo, protože se v rozporu s mezinárodními úmluvami vměšovaly do vnitřních záležitostí jiného státu a uznal je vinnými z podpory terorismu. Daniel Ortega po Reaganově smrti prohlásil, že „Bůh mu snad odpustí za špinavou válku, kterou vedl proti Nikaragui.“ V roce 2006 Ortega vyhrál prezidentské volby v atmosféře přetrvávající chudoby a nespokojenosti s korupcí a liberálními reformami. K jeho vítězství přispěl i příklon ke katolické církvi, která byla za jeho předešlého režimu perzekuována.  

V lednu 2007, kdy Ortega po šestnácti letech v opozici přebíral otěže vlády, se Nikaragua nacházela v zoufalém stavu. Od roku 1990 byla politika ve znamení masivní korupce, rozkrádání, rozprodeje státního majetku pod cenou a privatizace všeho, co privatizovat šlo. K dědictví pravicových vlád patřilo krachující zdravotnictví a růst negramotnosti až na 40 % populace. Významně vzrostla emigrace, především do Španělska. Výsledek šestnácti let vlády neoliberálů přivedl zemi do situace ještě horší, než v jaké se nacházela po svržení Somozovy diktatury v roce 1979. Zvolení Ortegy dalo lidem naději na lepší budoucnost.

Prioritou Ortegovy vlády bylo řešení energetické sitauce. S venezuelskou a kubánskou pomocí toho udělali sandinisté za deset měsíců víc, než tři předchozí vlády za šestnáct let. Především se podařilo odstranit časté výpadky elektřiny. Podle ambiciózního plánu by v roce 2019 mělo 90 % energie pocházet z obnovitelných zdrojů a země se stane vývozcem energie do okolních regionů. Vláda tak ekologicky a levně vyřešila historickou závislost na naftě. Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku klasifikovala Nikaraguu jako druhou nejúspěšnější latinskoamerickou zemi v redukci sociálních nerovností. V loňském roce ekonomika rostla tempem 4,5 %, což byl nejvyšší růst ze států Střední Ameriky. Ten letošní se blíží pěti procentům a export přesáhne dvě miliardy dolarů, což je nejvíce v historii země.

Znovuzvolení si Ortega zasloužil především zlepšením ekonomické situace. K tomu napomohl prosperující export kávy, cukru a štědrá pomoc venezuelského prezidenta Cháveze, která byla investována do podpory nejchudších vrstev obyvatel. Hugo Chávez, který z ropného bohatství Venezuely nezištně pomáhá všem spřáteleným latinskoamerickým vládám, významně přispěl i k elektrifikaci země a vybudování nikaragujské infrastruktury. Sandinisté vybudovali největší síť asfaltových silnic v historii země a masivní investice do infrastruktury tak navždy změnily tvář krajiny. Zkrátily se i čekací lhůty v nemocnicích. Ti nejchudší získali od státu zdarma zinkové desky na ochranu svých obydlí před dešti a záplavami. Došlo také k významnému snížení násilí a kriminality. Nikaragua v současnosti patří mezi nejbezpečnější latinskoamerické státy. Zatímco v El Salvadoru připadá 60 vražd na sto tisíc obyvatel, v Nikaragui to je pouhých 13. Všechny tyto skutečnosti přispěly k tomu, že sandinisté, disponující věrným a disciplinovaným elektorátem, získali další voliče mezi mládeží a městskou chudinou. Ortega se těší velké podpoře v hlavním městě Managua, mezi nižší střední třídou, pokrokově smýšlejícími obyvateli a chudými, kterým se za jeho vlády zvýšila životní úroveň.    

Nedělní volby tak byly faktickým plebiscitem o pokračování Ortegovy vlády v dalších pěti letech. Na druhém místě skončil s velkým odstupem osmdesátiletý kandidát Nezávislé liberální strany Fabio Gadea s 25,5 % hlasů. Jako třetí se umístil se 7 % Arnoldo Alemán, prezident v letech 1997 – 2001, viněný pravicovou opozicí ze záměrného štěpení protisandinistických hlasů. Pravicový kandidát Gadea nedokázal ve světle Ortegových úspěchů formulovat alternativní program rozvoje. Pouze hovořil v obecných frázích o právním státě, ale nevzbudil v obyčejných lidech dojem, že jeho volbou se jim zlepší život. Neoliberální opozice se tak omezila na strašení autoritativním režimem a údajnou Ortegovou snahou o změnu ústavy za účelem opakovaného zvolení i po vypršení druhého funkčního období, což na vítězství nestačilo.