Pravda o Libyi II.

Jsou otázky, které by si měl racionálně uvažující a masmédii nezmanipulovaný občan položit a pokusit se na ně odpovědět. V první řadě – je-li Kaddáfí brutálním diktátorem, jak je možné, že rozdal lidem zbraně a ti je neobrátili proti němu? I po 42 letech vlády se těší jejich podpoře, a proto lze vyvrátit tvrzení, že demonstrace v Tripolisu proti válce a NATO z 1. července, které se podle odhadů účastnil milion až dva miliony lidí, byla zmanipulovaná a účast na ní vynucená. Jednalo se pravděpodobně o vůbec největší demonstraci ve světové historii. Je kuriózní, že shromáždění na podporu Kaddáfího se konají i v povstalecké baště Benghází a zelenou vlajku lze vidět i ve městech a vesnicích pod údajnou kontrolou vzbouřenců. Je-li Kaddáfí nenáviděný despota, jak je možné, že jezdí v otevřeném voze ulicemi a hovoří s občany? Nebojí se atentátu? Každý lidmi nenáviděný režim by se musel po pětiměsíčním bombardování dávno zhroutit. Pro srovnání – proč nevyzbrojil lid bahrajnský král a raději pozval zahraniční interventy, aby povstání proti jeho vládě rozdrtili?  

Ptejme se, co vlastně mohou rebelové, kteří tvoří podle odhadů 2% libyjské populace, nabídnout obyčejným Libyjcům. Bezplatnou zdravotní péči, bezplatné vzdělání, levné bydlení, práci, dotované potraviny a distribuci ropného bohatství nikoliv, protože to vše již mají. Libyjské ženy byly schopny dosáhnout emancipace a patří k nejvzdělanější ženské populaci v Africe a v arabském světě vůbec. Mohou se oblékat podle vlastní volby, protože Kaddáfí není islámský extremista a chápe, že islám nelze vynucovat silou morální policie jako v Saúdské Arábii a jiných brutálních diktaturách. Touží snad Libyjci po mafiánském kapitalismu a zkorumpované, zadlužené, importované pseudodemokracii, kterou jim humanitárními bombami vnucují západní mírotvorci? Chtějí být chudými poddanými loutkového krále jako do roku 1969? Chtějí žít v rozprodané zemi ovládané globálním kapitálem a nadnárodními firmami? Západ nemá monopol na teorii a praxi demokracie a už vůbec není v morálním postavení, aby mohl poučovat svět o tom, co je a není demokratické.  

Na rozdíl od mnoha rozvojových států nebyla Libyjská džamáhíríje podrobena Východu ani Západu. S USA měla vždy chladné a problematické vztahy a ani Sověti Kaddáfímu nedůvěřovali, protože vždy byl „neřízenou střelou“ a odmítal svou zemi podřídit jakékoliv velmoci. Libye je mocensky nezávislá a Libyjci se k pokusu NATO o rekolonizaci staví nepřátelsky. Čím déle válka trvá, tím více jsou povstalci vnímáni jako žoldáci světového imperialismu. Hlásí-li se k předrevoluční probritské monarchii, vypovídá to o mnohém.  

Kaddáfí překáží i z jiného důvodu. Stylizoval se do role afrického vůdce a od počátku své vlády usiluje o to, aby se Afrika zbavila jha neokolonialismu a imperialismu. Ve své zemi to dokázal a snažil se rozšířit tuto vizi na celý kontinent. Navrhl, aby se Afrika zbavila cestovních omezení, vytvořila společnou měnu a snížila cla a bariéry. Stal se tak pokračovatelem panafrických idejí prvního ghanského prezidenta Kwameho Nkrumaha. Sjednocená, silná a skutečně nezávislá Afrika s jednou vládou, armádou a měnou je pro Západ hrozbou, protože by zcela změnila globální mocenskou rovnováhu. Nepřekvapí proto, že členské státy Africké unie unisono ignorují zatykač ICC na Kaddáfího. Afričané vnímají haagský tribunál jako diskriminační, protože ignoruje zločiny spáchané západními mocnostmi v Iráku, Afghánistánu, Srbsku a dalších zemích.

Poté, co USA utratily za válku miliardy dolarů v době, kdy je jejich ekonomika v hluboké krizi a hroutí se pod náklady dobrodružství v Iráku a Afghánistánu, nyní usilují západní velmoci o řešení, které by jim umožnilo zachránit si tvář. USA musí zachraňovat samy sebe, a tak iniciativu převzala Paříž a jako iniciátor invaze do Libye nyní naléhá na dialog s Tripolisem. Francouzi, Britové a Američané arogantně věřili, že svržení Kaddáfího nebude problém a nyní se snaží za každou cenu vyhnout přiznání své totální porážky. Letecký útok na sídlo televize al-Džamáhíríja s cílem umlčet Kaddáfího lze vnímat už jen jako zoufalý čin bezradných interventů.