Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 10

XXX. Stávka hrozí.

Nový program říšského kancléře v příčině uhrazení miliardového schodku byl téměř všude v Berlíně přijat s posměchem a potupou. Co z toho pojde, (s.95) nikdo nemůže dnes uhodnouti. Již dlouho kvasilo to mezi dělníky od kovu, zvláště mezi strojníky. Honosili se, že při velkém převratu vykonali nejvíce a tvrdí nyní, že byli hanebně ošáleni a napáleni, poněvadž jim dříve sociální demokracie učinila mnoho slibů, které nemůže splnitil. Ovšem před velikým převratem byl jim stále slibován „úplný výtěžek jich práce“. Výslovně a opětně, praví strojnicí, stálo to ve „Worwaertsu“ černé na bílém. Nyní však dostávali tutéž mzdu jako ostatní a musí jísti tentýž hrách a tutéž rýži jako jiní.

Kdyby prý se plná cena tovarů a strojů z jich dílen vycházejících si mezi ně rozdélila, po srážce vydání za surovinu a pomocné látky náleželo by jim mnohokráte více, než co dostávají. To prý není mzda, nýbrž žebrácké odbytné. 

Nadarmo jim „Woarwaerts“ vykládá, že jich ná­zory jsou nedorozuměním. Sociální demokracie — tak píše nyní „Worwaerts“ — neslibovala dělníkům každého jednotlivého oboru plný výnos jich práce, nýbrž slibovala veškerému dělnictvu úplný výnos práce celého národa. Co z dílen strojníků a dělníků od kovu vychází, nepochází přec pouze z práce lidské, nýbrž za spolupůsobení mnohých drahocen­ných strojů a nástrojů. Jest k tomu třeba velkých budov a provozovacích prostředků. To vše přece nebylo prý dělníky, kteří toho času v dílně pracují, vytvořeno. Za to, že společnost dodává všechen úhrnný kapitál podnikatelský a provosovací, zasluhuje prý z výtěžku práce to, co po výplatě mzdy pro všecky dělníky stejně zbývá.

To však nechtějí strojníci chápati. Praví, že, když nyní stát neb společnost pohlcuje, co dříve akcionáři za propůjčení kapitálu dostávali, jest prý to (s.96) „pešky jako za vozem“. K vůli tomu prý nemusili pomáhati při veliké revoluci!

Od té doby, co jest známo, že povinnost pra­covní má býti rozšířena na 12 hodin, jsou strojníci ještě rozhořčenější.  Denně 12 hodin pracovati při ohni a kovu jest prý něco zcela jiného, než 12 hodin v krámě zevlovat a na kupce čekati aneb děti ošetřovati.

Slovem, žádají „plný výtažek^“ své práce ve svém smyslu, a sice při l0hodinné pracoval době. Za noci konaly se onehdy již větší schůzky dělníků od kovu blíže Berlína, ve kterých pojednávalo se o násilném vynucení požadavků jejich.

Mluví se o tom, že 40.000 dělníků od kovu a strojníků, kteří nyní v Berlině zaměstnáni jsou, hodlají práci zastavití.

XXXI. Výhružné nóty z ciziny.

Ani v Rusku ani ve Francii nejsou sociálně­demokratické vlády s to, aby odolaly vnitřním nesná­zím. Namáhají-se tudíž, aby daly rozmrzelostí a ne­voli svého cbyvatelstva směr na venek. Trojspolek byl sociálně~demokratický vládami ihned rozpuštěn. V téže době-jest Rakousko-Uhersko ohrožováno v Isrtrii a Vlažském Tyrolsku Itálií. Tato chvíle zdá se býti Francii a Rusku příznivou, aby proti Německu vystoupily. Oba státy zaslaly našemu zahraničnému úřadu noty stejně znějíci, v nichž se žádá do 10 dnů zaplacení dlahu Německa za zboží.

Co to Francii napadá ? Celkem máme přece již jen dluhy za víno, za několik milionů láhví šampaňského, které u nás v prvním radostném opojení (s.97) po velkém převratu a před státním upravením spo­třeby byly propity. Ale Rusko úkladným spůsobem postoupilo Francii část svých pohledávek, které u nás má, aby utvořilo základ ku společnému jednání. Ovšem Rusku jsme dlužili více než miliardu mark, ač jsme odbírali od něho jako dříve pouze obilí, dříví, len, konopí atd., poněvadž jsme všeho toho nemohli postrádati.

Naše tovary, které jsme jindy Rusku a Francii na vyrovnání dodávali, byly nám v poslední době ve­směs jako nedostatečné a bezcenné vráceny. Dříve mohli jsme Rusům místo platu dáti prostě ruské pa­píry neb jich kupony, jakých u nás vždy bylo s do­statek ; ale teď nemajíce ani cenných papírů ani dra­hého kovu, nemáme, čím bychom účty vyrovnali.

To vědí oba naši dobří sousedé velmi dobře a proto ve svých notách naznačují, že v případě dal­šího otálení budou nuceni vzíti si jako zástavu části Poznaňska a Východního Pruska, jakož i Elsasko a Lotarinsko. Oba státy prohlašuji, že po případě jsou ochotny zahájiti vyjednávání stran prominutí dluhů, odstoupi-li jim Německo trvale jisté části země.

Není-li to urážlivá drzost?

V Německu není nedostatek vycvičeného muž­stva, pušek, prachu a olova. Vše to zanechala nám dřívější vláda v hojné zásobě. Ale pohříchu nedo­stává se poklesnutím výroby a spotřebováním zásob na drahách uhlí pro vojenské transporty, a též v pev­nostech a vojenských intendanturách ozývají se stíž­nosti na nedostatek masa, mouky a ovsa pro vojsko.

Zatím anektovali již Francouzové velkovévodství lucemburské. Po rozpuštění celního spolku bylo Lucembursko takořka bez spojení s námi. Rozladění nad zrušením starých obchodních spojení s Německem (s.98) užila jedna strana v zemi, aby přivolala Francouzy. Tito skutečně bez odkladu vtáhli pres Longvvy.

Francouzskou jízdu bylo již na lucembursko-německé hranici před Trevírem viděti.

XXXII. Hromadné stávky a vypuknutí války zároveň.

Všichni dělnici od kovu v Berlině a okolí od dnešního rána zastavili práci, poněvadž jich poža­davky za poskytnutí „úplného výtěžku z práce" byly zamítnuty.

Vláda ihned nařídila, aby se všem dělníkům od kovu obědy a večeře neposkytovaly. Ve všech státních kuchyních mají úřadníci přikázáno, aby odmítali peněžní certifikáty dělníků od kovu,

Totéž platí o všech restauracích a krámech neb skladištích, ve kterých dělníci ti mají dle řádu ustanoveného odbírati své potraviny. Dotyčné míst­nosti střeží silné čety policie. Tímto spůsobem doufá vláda, že. stávkující vyhladoví, poněvadž kůrkami a zbytky jídel, které jim ženy a přátelé jich ze svých porcí ponechají, na dlouho živiti se nemohou.

Ale ještě jiná zlá novina přikvačila!

Od dnešního rána sníženy porce chleba pro všecko obyvatelstvo na polovici a porce masa vůbec zrušeny. Má se za to, že tím se získá tolik, aby pohraničné pevnosti mohly bytí poněkud zásobeny.

Zatím však již počalo tak zvané „fendování“ Německa. Francouzská jízda vyrašila z velkovévodství lucemburského a překročila německé hranice, přešla řeku Moselu a přerušila železniční spojení mezi Trevírem a Diedenhofem a mezi Trevírem a Saarlouisem. (s.99) jiné sbory francouzské opírajíce se o Longyon, Conflaus, Pont-á-Mousson, Nancy a Luneville vnikly přes lotarinské hranice, oblehají Mety a Diedeahofen a postupují směrem k Moarchiagen. Obě pevnosti jsou však nanejvýše na osm dní zásobeny potravinami. Podobně má se to s Královcem, Toroní a Grudeňcem, proti nimž postupují ruské voje rovněž za účelem „fendováni“. Jak se zdá, pomýšlejí na to, aby východní Prusko součaasně na východě a na jihu přepadli, aby obsadivše je zkrátilii útočnou čáru proti Německu a aby zároveň opatřování koní pro německou armádu z východního Pruska zabránili.

Zemská obrana a domobrana ve východním Prusku spěchají na hranice. Ale pohříchu vyšlo na jevo, že pro zemskou obranu a domobranu schází i nejnutnějšího oděvu, neboť velkých zásob bot a spodků bylo po převratu následkem nedostatečné výroby užilo k uhrazení potřeby občanstva.

Se všech stran docházejí zprávy zlé.

Ale již jest ml to nemožno, abych pokračoval ve svých zápiscích v dosavadním rozměru; neboť již od zítřka bude pracovní doba na 12 hodin prodloužena.

Chci tudíž knihu tuto co nejdříve ukončiti a Františkovi i Anežce vše, co jsem napsal, do Nového Yorku poslati.

Nechť to zachovají jako památku na mne a na bouřlivé doby v Německu pro děti a vnuky své. Ostatně zachází se se mnou jako s mužem politicky podezřelým, takže již nejsem jist,nebudou-li obydlí mé prohlížeti a nezabaví-li mé papíry. (s.100)

XXXIII. Protirevoluce počíná.

Stávkující dělníci od kovu nechtějí se dáti vy­hladověti a chtějí si násilím vvmoci své požadavky.

Navštívil jsem svého tchána v zámku Bellevue, kdež se nalezá v ústavu pro zaopatřování starců. Tu jsem zaslechl, že strojníci, kteří se shromáždili v bý­valých závodech Borsigových, pokusili se o to, aby útokem se zmocnili skladiště chleba, které naproti zámku Bellevue na druhém břehu Správy se nalezá mezi řekou a železničním náspem. Ale všecky ulice vedoucí k velikému náměstí, na němž se skladiště nalézá, jsou uzavřeny

Dělníci chtěli pak přelézti vysokou zeď, ale tu strážníci uvnitř budovy postavení vystřelili a odvážlivci zaplatíli svou smělost životem.

Na to dělnicí vydrápali se na železniční násep, odkud jest viděti na náměstí s do skladiště chleba, mezi Sprévou a náspem postaveného. Trhají koleje a přeřezávají telegrafické dráty. Ale policie střílí do nich jako do králíků z oken a skulin se skladišti a mrtví i ranění pobývají půdu.

Nyní se usadili dělníci od kovu ve vyšších poschodích domů za železničním náspem na Lueeneburské třídě. Mezi okny těchto domů a skladištěm chleba rozvinula se prudká střelba. Posádka ve skladiští jest sice počtem menší, ale má lepší zbraně a více střeliva.            

Nové posily dělníků zatím se namáhají, aby z tzv.helgolandského břehu učinili průlom do zdi skladiště. Ale zámeckou zahradou v Bellevue nepozorovaně přikvačily značné posily strážníkům, obsadily most pro chodce pod železničiním mostem a zahájily (s.101) vražednou palbu na houfy lidí, většinou neozbrojených, na tak zv, helgolandském břehu.

Za strašlivého řevu a volání po pomstě rozprchly se zástupy, zanechavše hromadu mrtvých a raněných zpět.

Teď prý bylo zavoláno dělostřelectvo, aby s druhého břehu střílelo na ulici Luemeburskou, a vy­pudilo odtud povstalce.

Opouštím krvavé jeviště, abych oklikami Obo­rou dostal se domů v západní části Berlína, Všude stojí v houfech lid a všech se zmocnilo nevylíčitelné rozechvění.

 V Berlíně západním neudaly se ještě krvavé výtržnosti, ale proslýchá se, že útok dělníků od kovu na skladiště chleba v Tempelhofu a v ulici Koepenické se podařil. Také mnoho zbraní a střeliva na různých místech padlo, jak se vypravuje, povstalcům do rukou. Nebylo lze něčeho určitého se dopátrati; ale proslýchá se v naší ulici, že povstání na pravém břehu Sprévy vzrůstá měrou velice povážlivou.

Hluk a hlomoz vzrůstá na všech stranách. Zdá se, jako bychom šli vstříc hroznému rozhodováni.

Mužstvo stráže bezpečnostní bylo v poslední době v Berlíně rozmnoženo na 30.000 mužů. Policie tato sestává se samých fanatických demokratů sociál­ních, kteří z celé říše sem povoláni byli. Také má policie mnoha jízdectva a dělostřelectva.  Ale co zmohou drobné čety po celém Berlíně roztroušené, kdyby obyvatelstvo dvou milionů skutečně na všech stranách povstalo proti trvajícímu řádu socialisované společnosti? (s.102) Prach bezdýmný velice usnadnil proti dřívějším dobám, že lze stříleti ze zálohy. Nynější zbraň zvláště jest výhodná, když se střílí z úkrytu. Policie nemůže ihned vypátrati, odkud střeleno bylo.

Neustále hrnou se naší čtvrtí v západním Berlíne oddíly policie pešky a koňmo směrem k třídě „Pod lipami“. Jak patrno, má se ozbrojená moc soustřediti u zámku a „Pod lipami“.

Jak to skončí ? Netroufám si ani mysliti, jak to skončí!

Dědečka nalezl jsem při své návštěvě ve stavu politování hodném. Jest otupělý a lhostejný ke všemu. Nemaje rodinného kruhu, o který by se zajímal a který by se zajímal o něho, upadl v jakousi strnulost a jeho síly duševní vůčihledně klesají a hynou. Vypravoval mi několikráte totéž, tázal se opět a opět na věci, na které jsem mu již odpověděl a nemél již ani jasnou představu o členech naší rodiny.

Ubohý stařec!

XXXIV. Neblahé zvěstí.

Dnes byl nejhorší den mého života! Navštívil jsem svou ženu, neznala mě již, mluvila pomateně. Její duševní choroba jest ne­zhojitelná. Lékař mi to řekl. Smrt Anniččina a všecky změny a převraty v posledních měsících, spojené se stálým rozčilováním, spůsobily, že jest nezhojitelně na mysli pomatena. Ubohá trpí stihomamem, před­stavami, že jest vydána ďábelskému pronásledování. Ještě dnes má býti vyvezena do ústavu pro nezho­jitelně nemocné.

Dvacet pět let jsme spolu žili v radostech i žalech, ve vroucí lásce manželské, náležejíce sobe (s.103) myšlenkami i srdcem, A když nyní musím viděti před sebou družka svého života, tu starou, milou tvář její, věrné ty oči její, tak cizí a tak strhané a zmatené, o to jest hroznější, než kdybych smrtí byl od ní odloučen ! To bolí hluboce !

Ubohá, nešťastná moje žena !

Zatím venku na všech stranách to bouří, pořád divočeji, pořád krvavěji. Ale což se já mohu o to vše starati při své hluboké bolesti duševní, která v nitru mém víři !

Ve východním Prusku a Eisasko-Loíarinsku udaly prý se nešťastné boje. Naše vojsko nemohlo při vší své statečností po namáhavých pochodech, jsouc špatně živeno a nedostatečně oblečeno, ne­příteli dlouho vzdorovati.

Povstání v Berlíně nabývá pořád větších rozměrů, ovládá již celý pravý břeh Sprévy a části města a předměstí před průplavem zemské obrany i za nim. Z venkova přidávají se pořád nové houfy k povstalcům. Také vojsko částečně se k nim přidalo.

Revoluce tedy vyvinuvší se ze stávky dělníků od kovu a z jich zvláštních požadavků zachvacuje veškerenstvo. Dnes již nejde o požadavky jednotlivého oboru práce, nýbrž jde o to, aby sociálně-demokraticky řád byl odstraněn.

l já si musím dnes klnouti, že po tak mnoho let jsem přispíval k tomu, aby byly zavedeny poměry, jaké jsme v těchto měsících zažili. Činil jsem tak jen proto, poněvadž jsem od nich očekával šťastnější budoucnost pro své dítky a příští vnuky. Nerozuměl jsem tomu lépe. Ale zdaž mi (s.104) synové moji mohou odpustiti, že jsem spolupůsobil na událostech, jichž následky je oloupily o matku a sestru s celé naše štěstí rodinné zničily?

Musím stůj co stůj mluviti se svým Arnoštem. Mne to k němu pudí. Chci jej varovati, aby se chránil vyjíti v těchto dnech na ulici. Mladí lidé rádi za bouřlivých časů odvažují se na ulici, a snadno by mohl přijíti k úrazu.

Neschází mi nyní ve dne času k tomu, abych jej v ústavu vychovávacím mohl navštíviti. Poněvadž jsem považován za politicky podezřelého, bvl jsem místa svého jsko kontrolor zbaven a přidělen k noč­ním čištění a meteni ulic.

Nestane-li se tu práce moje prací krvavou?

XXXV. Poslední kapitola.

Panu Františku Schmidtovi, faktoru knihtiskárny,  Amerika,  v Novém Yorku.

Můj drahý, milované bratře!

Vzmuž se a opanuj se, neboť musím ti podati zprávu velmi truchlivou.

Našeho otce není více l

I on se stal nevinnou obětí velikého povstání, které po několik dní divokou silou v Berlíne zuří.

Otec chtěl mě v ústavě navštíviti, aby mé va­roval před účastenstvím při shluku lidí. Nedaleko našeho ústavu došlo chvíli před tím k srážce mezi povstalci a policií, což ubohý otec patrně nevěděl. (s.105) Část policie prchla do našeho ústavu. Povstalci čí­hali na ni v záloze. Nepochybně někdo z nich po­važoval otce za posla vládního. Z vikýře bylo naň střeleno. Kule jej trefila a on skonal na ulici po několika okamžicích. Bylo to pro mne hrozné, když mrtvola byla do našeho průjezdu přinesena a já jsem v něm vlastního otce poznal.

Ubohý zahynul jako oběť otcovské péče své o mne. Ze starosti o budoucnost svých dítek stal se sociál­ním demokratem, ale úplné se od svých bludů odvrátil.

O smutném stavu naší milované matky a na­šeho děděčka psal ti zajisté ještě otec sám. Při mém těžkém bolu a mé opuštěnosti jsi ty, milovaný bratře, mojí jedinou myšlenkou, mojí nadějí a mým útoči­štěm. Až tento list dám na poštu, budu již německé hranice míti za sebou.

Směrem k Nizozemsku jsou prý úplně nestřeženy. Tam mohu užiti peněžní po­ukázky, které jsi mi poslal.

Zde jest zmatek nad zmatek.

Na hranicích krvavé porážky, uvnitř anarchie a úplný rozklad.

Jak vše to se stalo, o tom ti přináším zápisky otcovy, ve kterých až do dne své smrti pokračoval.

V zármutku a bolesti líbá Tebe a Anežku

Tvůj opuštěný Arnošt. (s.106)

Můj závěrečný komentář

Škoda, že nám pan autor nenačrtl, jak si ti berlínští povstalci pomohli, když do Německa úspěšně byl současně exportován na bodácích sociálně demokratický řád v ruském a francouzském podání. Je možné, že by dopadli stejně jako ti pařížští komunardi, potlačení díky třídní solidaritě německých a francouzských buržoů, tentokrát ovšem ne ve službách kontrarevoluce, ale revoluce.

Ale dnešní čtenáře by měla zajímat trochu jiná otázka, naznačená v úvodu, lze se nějak vyhnout výše uvedeným nákladům regulace, zavedenou díky sociálně demokratickým pořádkům, spojených s odstraněním panství kapitálu, úžeji řečeno, vyhnout se rovnostářství v odměňování, poklesu pracovní morálky  atd, a nakonec i střelbě na hranicích a ostrým mezistátním konfliktům, a to i za předpokladu, že socialismus zvítězí současně v celé Evropské unii, respektive ve všech státech tohoto spolku současně?

Tomu poslednímu jevu se jim  až na Jugoslávii a v podstatě nejúspěšnější komunistický stát San Marino vyhnout nepodařilo. Těm ostatním se komunisté pokusili vyhnout prosazováním zásady rozdělování podle práce, což ale vedlo k opětovnému hromadění individuálních kapitálů a k prosazování snah tento kapitál produktivně použít ve prospěch svých dětí, tedy prosazování snah o opětovné zavedení panství kapitálu. Pro budoucnost klíčová otázka tedy zní, nikoliv jak odstranit panství kapitálu (a trhu), ale jak dosáhnout, aby kapitál, příslušejí věcným faktorům produkce, ve světovém měřítku byl dobrým sluhou kapitálu, spojeného s lidskými znalostmi, nikoliv jeho špatným pánem, jak zavést takový řád, který by ten lidský kapitál ochraňoval před živelnosti dopadů cyklických výkyvů produkce. Nelze říci, že by se tento úkol dařilo prozatím zvládnut, i když díky demokracii a sociálnímu státu alespoň v rámci jednotlivých států byly prozatím první kroky učiněny. Alespoň v tom novém 21. století máme na co se těšit a co dělat, když se nám to 20. století tak úplně nevyvedlo, i když nám to pan spisovatel již v r. 1890 předem sdělil. A tedy všichni věděli, do čeho jdou, co je čeká v sociálně demokratickém ráji.