Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 5

XI. Nová domácnost.

Velká loterie ubytovací byla provedena. Přestěhovali jsme se již do nového bytu. Nezlepšili jsme si ovšem ničeho. Bydleli jsme dříve v jihozápadní části Berlína, v třetím poschodí, v předním‘ domě a náhodou byl nám poukázán byt v témže domě ve třetím poschodí, ale vzadu přes dvůr. Moje žena byla trochu silně sklamána. Vzdala se sice již myšlenky své o malé ville, ale pořád ještě doufala, že přestěhujeme se do prvního poschodí neb do vyvýšeného přízemku.

Já také jsem dosud vždy dbal o to, abychom měli dobrý byt. Mívali jsme pro šest osob 2 pokoje, dvě komory a kuchyň. Komor, ve kterých dědeček a děti spali, ovšem již nepotřebujeme. Kuchyně také již není třeba, poněvadž zítra státní kuchyně mají býti otevřeny. Ale na dvě neb tři hezké, útulné světničky přece jsem měl v úkrytu srdce svého laskominy. Na místě toho přidělili nám světničku s jedním oknem a jakýsi druh bývalého kumbálku pro služku. Náš nový byt jest tmavší a nižší, jest vlhký a není při něm také žádných vedlejších místností.Ale to se musí uznati, že všecko dalo se zcela správně. Náš magistrát jest poctivý a jen šibal může více dávati, než má. Jak včera ve schůzí městského zastupitelstva bylo vyloženo, měl Berlín dle dřívějšího katastru nájemného pro své dva miliony obyvatelů jeden milion světnic obytných. Nyní však potřeba bytů pro veřejné účely v naší socialisované společnosti neobyčejně vzrostla. Prostory k veřejným úče­lům užívané, počítaje v to i místnosti krámské, mohly jen nepatrnou část nynější potřeby uhraditi. Vždyť se musilo na milion mladých a starých osob v ústavech (s.32) vychovávacích a zaopatřovacích umístniti. Nemocnice s 80.000 lůžky jsou již reservovány.

Veřejným účelům musí soukromé zájmy ustupovati. S velkým právem tudíž bylo především větších a lepších domů, zejména v západních částech města, kde bývaly elegantní čtvrti, pro veřejné ústavy užito. Ve vnitřních okresích nalézající se bývalé kanceláře a skladiště obchodní byly přeměněny na státní kuchyně a jídelny pro druhý milion obyvatelů, který ve veřejných ústavech nebude zaopatřen. V zadních částech těchto domů zřízeny ústřední umývárny pro kuchyně. Když tímto spůsobem pro tak mnohé různé účely i zvláštní prostory reservovány býti musily, obmezil se nezbytně počet soukromých bytů.

Jak již řečeno, při převzetí vlády bylo celkem nalezeno l milion bytů. Po uhrazení potřeb pro veřejné účely zůstalo 600.000 malých bytů kromě ně­kolika set tisíc kuchyň a vedlejších místností. Na milion obyvatelů, kteří musí být ubytováni, zbylo tu­díž po jednom obydlí pro osobu. Každá osoba od 21. do 65. roku, ženského či mužského pohlaví, obdržela l los.

Losování jest vůbec výtečný prostředek, aby se zásadě rovností při nerovných poměrech platnost zjednala.

Po vylosování bytů bylo povoleno, aby se lo­sem přidělené byty vyměnily. Ti, kteří chtěli zůstati pospolu, jako manželé, ale kteří dle ulic, domů a poschodí oddělené byty dostaly, vyměnily si byty s jinými. Moje žena vylosovala si pokojík, s nímž sousedí zmíněný již kumbálek. Za tento kumbálek, který si mladý muž vylosoval, přepustil jsem mladíkovi tomu pokojík v sousedním domě, který jsem já si vytáhl. Hlavní věcí jest však, že jsme zůstali pospolu. (s.33) Všem manželům se to ovšem ještě nepoštěstilo, aby našli vhodné výměny. Mnozí ani se o to nena­máhají, aby zase společně bydleli. Manželství jest nyní soukromou věcí, a proto nemohou býti vylosovány větší byty pro manžely a menší pro jednotlivé ještě svobodné neb ovdovělé osoby. Kdyby se tak bylo stalo, musilo by se na př. rozloučení manželství po případě odložiti na tak dlouho, až by se nějaký byt pro jednotlivé osoby uprázdnil. Nyní však může se byt, který spojen byl při sňatku dvou osob, opět v obě původní části rozděliti, kdyby manželství to zase zrušeno bylo. Nábytek ve společném bytě se rozdělí a tím jest vše ukončeno.

A tak bylo v nové společnosti naší vše nejdů­sledněji a nejdůmyslněji uspořádáno. Jak hluboce zahanbují tato krásná zařízení, která zaručují osobní svobodu muže i ženy, všecky ty, kteří vždy tvrdili, že sociální demokracie jest zotročováním vůle jednotlivců.

Pro mou ženu a pro mne nejsou to ovšem otázky praktické. My budeme spolu v radosti i žalu žíti až na konec svých dnů. To jest jen pro slabé povahy, u kterých vnitřní svazek srdcí potřeboval ze­vnějších závor a spon, jako za dob staré společnosti, aby se nerozpadl.

Pochříchu, musili jsme při přestěhování opět další část svého domácího nářadí opustiti. Nový byt náš byl příliš malý, než aby se do něho byl vešel zbytek našeho nábytku, který nám po odchodu našeho dědečka a našich dětí zůstal. Rozumí se, že jsme do obou světniček nastrkali, co se tam z našich věcí vešlo, takže poněkud jsme tím sevřeni a ve volném pohybu obmezeni. Ale dřívější kumbálek pro služebné děvče jest příliš malý a má jen nepatrné (s.34) plochy stěn. Ostatně nať si stýskat? Mnohým jiným nedařilo se také lépe!

Při výměně bytu zůstalo tudíž mnoho věcí na ulici, které naprosto do nových bytů se nevešly. Tyto věci byly vesměs naloženy, aby se jimi nedostatečné zařízení v našich velkých veřejných ústavech dle možnosti doplnilo.

Nad tím se však nebudeme rmoutiti. Vždyť jde o to, aby v nové společnosti na místě obmezené, ubohé privátní existence byl zorgamsován velkolepý veřejný život, který by svými pokud možná nejdokonalejšími ústavy a zřízeními pro tělesné i duševní blaho každého, pro zotavení a zábavu všech lidí bez rozdílu učinil vše, co dříve jen třída vyvolenců společnosti požívati mohla. Po zítřejším otevření státních kuchyní má následovat v nejbližších dnech otevření nového divadla lidového.

XII.     Nové státní kuchyně.

Jest to přece jen opravdu zázračný výkon, že dnes v celém Berlině jedním rázem mohlo býti otevřeno 1000 státních kuchyní, z nichž každá k nakrmení 1000 osob jest zařízena. Ovšem, kdo se domníval, že tyto státní kuchyně budou se podobati hostinám, t. zv. table ďhóte v elegantních hotelích za doby, kdy tam vyhýčkaná buržoazie rafinovanému labužnictví se oddávala, musí býti velice sklamán.

Rozumí se také samo sebou, že v státních ku­chyních socialisované společnosti není žádných ulízaných číšníků v černých fracích, žádných na lokte dlouhých jídelních lístků apod. (s.35) Vše jest pro nové státní kuchyně až do nejmenších podrobností napřed stanoveno. Vybírati si mezi různými kuchyněmi není dovoleno. Každý má právo v kuchyni svého okresu, v němž bydlí, obědvati. Oběd se podává mezi 12. hodinou v poledne a 6, hodinou večer. Každý se ohlásí v té kuchyni, ku které přidělen jest, buď v poledních hodinách odpočinku aneb po ukončení práce.

Pohříchu nemohu se svou ženou, jak jsem tomu byl po 25 let zvykly, vyjma neděle, společné obědvati, poněvadž naše pracovní doba jest na různé hodiny denní položena. Po vstoupení do jídelny odtrhne účetní státní kuchyně známku na jídlo z peněž­ního certifikátu a vydá za ni číslo, které pořad na­značuje. Jakmile uprázdní se u stolu číslo naznačené, přinese si každý svou porci, připravenou na buffetu. Strážníci přísné bdí nad zachováním pořádku. Tito strážníci, — jichž počet nyní v Berlíně na 12 000 mužů vzrostl — dnes se příliš v kuchyních roztahovali. Ovšem nával byl také trochu veliký. Berlín, jak se zdá, jest pořád ještě úzký a těsný pro velikolepá zařízení sociální demokracie.

Za stoly hemžily se všecky živly společnosti v pestrých řadách. Vedle mlynáře seděl naproti mne kominík. Tomu se kominík smál srdečnéji než mlynář. Místa u stolů jsou trochu těsna, tak že jsme li lokty překáželi a do sebe vráželi. Ale jídlo netrvá dlouho, doba k jídlu jest krátce vyměřena. Po uplynutí vyměřených minut, nad jichž zachováním strážník s hodinkami v ruce dozor vede, musí býti bez zdráhání místo čekajícímu nástupci odstoupeno.

Jest to zajisté povznášející dojem rovnosti, že ve všech státních kuchyních berlínských téhož dne všude totéž se vaří. Poněvadž každá kuchyně (s.36)  zevrubně ví, na kolik osob jest zařízena a tyto osoby nemusí teprve na dlouhém jídelním lístku si vybírati, co by si jísti přály, nemohou povstati ztráty, které druhdy zbylými jídly v hostincích buržoazie pokrmy tak velice zdražovaly. Tato úspora náleží k největším triumfům sociálně-demokratické organisace.

Původně pomýšlelo se na to, jak naše sousedka, v státní kuchyni zaměstnaná, vypravuje, aby v každé kuchyni byl učiněn výběr jídel tím spůsobem, že by po vyčerpání jednoho jídla výběr pro později přicházející pořad se zmenšoval. Ale brzo bylo poznáno, že by to bylo křivdou a bezprávím, páchaným na těch, kteří následkem pracovní doby, připadající na jiné hodiny denní, mohli by teprve později k obědu jíti.

Všecky porce jsou pro každého stejné veliké. Nenasyta, který dnes nedbaje zásady socialně-demokratické rovnosti, žádal ještě za jeden příkrm, potkal se s všeobecným výsměchem.

Rovněž byla předem zamítnula myšlenka, aby se ženám menší porce vyměřoval, poněvadž by se tím rovnoprávnost obou pohlaví a jich stejná pracovní povinnost porušila. Mužové tělnatí a jedlíci musí ovšem spokojiti se týmiž porcemi. Ale těm, kteří za dřívějšího blahobytu jako měštaci se vykrmili, půjde zajisté velice k duhu, budou-li si moci trochu řemen utáhnouti. Takové osoby, které přílišným sezením a přirozenou náchylností stloustly, mají při osmihodinovém maximálním dnu pracovním dosti volného času, aby se pohybováním zbytečného a škodlivého tuku zbavily. Mimo to může si každý z domova tolik chleba ze své každodenní porce přinésti, kolik k doplnění žaludku potřebuje. Těm, kterém porce jsou (s.37) příliš veliké, jest dovoleno, aby svým spolustolovníkům část jídla odstoupili.

Jak naše sousedka vypravovala, ministerstvo stravování lidu sestavilo jídelní lístek na základě vědeckých zkušeností o tom, kolik gramů dusičnaté latky (bílkoviny) a látek dusíku prostých (tuku a uhličnatých hydrátů) tělo lidské potřebuje, aby při plné síle zůstalo. Maso dostane každý denně (průměrně 150 gramů porce) a mimo to rýži, kroupy a luštěniny (hrách, boby, čočka), téměř vždy hojné bramborů; ve čtvrtek jest kyselé zelí s hrachem. Co se v Berlíně každého dne vaří, lze si přečísti na návéštních sloupích. Tyto uveřejňují jídelní lístek na celý týden ve formě dřívějších divadelních plakátů.

Tážu se, kdy bylo na světě národa, jehož každý člen by měl každodenně svou porci masa zabezpečenu? Jeden francouzský král sám představoval si jako nejvyšší ideál, aby každé neděle každý sedlák mel své kuře v hrnci. Při tom se nesmí zapomínati, že vedle stejných základů, které byty stravování státem vytčeny, zůstaveno jest každému na vůli, aby při ostatním jídle, při snídani a večeři, všeho si popřál, po čem žaludek jeho baží, rozumí se potud, pokud to peněžní certifikát dovoluje.

Není tedy nikoho, kdo by neměl co jísti a kdo by neměl, kde by obýval!  Pro každého jest každo­denně porce masa v hrnci ! Že jsme tohoto cíle do­sáhli, již to jest tak vznešená myšlenka, že člověk musí v obdivu nad ní zapomenouti různého nepohodlí, které nové poměry s sebou přinášejí. Ovšem porce masa mohla by býti o něco větší. Ale naše opatrná vláda nechtěla s počátku více poskytovati, než co až dosud v Berlíně průměrně v poledne se strávilo. Později má (s.38) býti vše mnohem bohatší a velkolepější, čím více se nová zřízení zdokonalí a přechodní nesnáze překonají.

Jedna věc však vzletu mé duše věsí se na křídla jako olovo a to jest zkormoucenost mé dobré ženy. Ona se stala velice nervosní a denně se to ještě zhoršuje. Za našeho 25letého manželství neměli jsme nikdy tolik hádek, jako od založení nového pořádku. Státní kuchyně se ji také nelíbí. Jídlo prý jest stravou kasárnickou a žádnou stravou domácí, na niž jsme byli uvyklí. Maso jest prý příliš vyvařeno, omáčka vodnatá atd. Ví-li prý osm dní napřed, co každého dne bude jísti, již tím prý ztrácí chuť k jídlu. A přece dříve si tak často stěžovávala, že neví pro drahotu, co by vařiti měla. Bylo jí to dříve vždy velmi vítáno, nemusila-li v neděli vařiti, když jsme podnikli celodenní výlet. Inu, ženy vždy nalézají plno chyb na jídle, které samy nevařily.

Doufám, až bude moci dítky a otce svého v ústavě navštíviti a až pozná, že jsou všichni zdrávi a veselí, že i její duše opět nabude klidu a dobré mysli, která jí dříve ani v nejhorších dobách našeho manželství nikdy neopouštěla.

XIII.   Mrzutá událost.

Náš říšský kancléř není již ták oblíben jako dříve. Lituji toho tím upřímněji, poněvadž nad něho nemůže býti statečnějšího, ráznějšího, pracovitějšího řiditele státu a lepšího sociálního demokrata, který jest si cíle svého vědom. Ale ovšem každý není tak moudrý jako on. Každý, komu něco při novém řádu není vhod, komu něco nevoní, kdo ve svých (s.39) nadějích sklamán byl, uvaluje vinu na říšského kan­cléře. Zvláště rozdurděny jsou na něho ženské od velkého stěhování a zařízení státních kuchyní. Mezi ženami tvoří prý se do konce veliká strana zpátečnická. Moje žena, jak se samo sebou rozumí, není mezi nimi, a doufám, že Anežka také ne.

Úmyslné byla též o kancléři rozšiřována pověst, že jest aristokrat. Ani prý si necídí boty své a dává si čistiti šáty od sluhy, který mu také do zámku musí přinášeti jídlo ze státní kuchyně, ku které jest přidělen. To by ovšem byly těžké hříchy proti socialně-demokratické rovnosti; ale jest velice pochybné, je-Ii to pravda.

Slovem, nespokojenost tato, která patrně stranou „mladých* schválně se vrhá do lidu a rozšiřuje, dala se strhnouti k veřejnému projevu spůsobem velmi ohyzdným a pokárání hodným. Na náměstí zá­meckém byl včera odhalen nový krásný alegorický pomník na oslavu hrdinných skutků přeslavné paříž­ské komuny roku 1871. Náměstí jest od té chvíle stále navštěvováno houfy zvědavých, kteří se velko­lepému pomníku obdivují. Bylo tam také mnoho lidí, když říšský kancléř vraceje se z projížďky v oboře přijížděl po zámeckém městě a zabočil k hlavnímu portálu zámeckému. Již v okolí zbrojnice bylo slyšeti sykot, pískání, křik a vřavu. Nepochybně jízdní policie, která nyní taktéž znovuzřízena jest, opět jednou byla příliš horlivá v konání své služby, aby vozu kancléřovu zjednala rychle v davech volného průchodu. Hlomoz vzrůstal, když se povoz blížil. Ozývalo se: „Pryč s aristokratem, pryč s měšťákem, pryč s břichopáskem ! Shoďte ho s kočáru, hoďte ekypáž do kanálu !“ (s.40) Nepochybné byly davy příliš podrážděny pohledem na soukromý povoz, který dnes náleží k velice řídkým zjevům v naší společnosti.

Říšský kancléř, na jehož tváři bylo viděti, jak hněv svůj s těží přemáhá, pozdravoval přes to prese vše klidně na všecky strany a nařídil kočímu, aby zvolna dojížděl k zámeckému portálu. Ale nedaleko něho byl, nepochybně zástupem žen tam shromážděných, poházen blátem a všelijakými odpadky. Viděl jsem sám, jak si kabát otíral a strážníkům bránil, aby svými zabijáky nevrhali se na povykující ženštiny. Takové výstřednosti, které sociální demokracie jsou nedůstojný, neměly by se díti. Zaslechl jsem dnes také na mnohých místech, že říšskému kancléři chystají se velké ovace.