Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 6

XIV. Ministerská krise.

Říšský kancléř chce odstoupiti. Všichni dobře smýšlející sociální demokraté musí toho upřímně litovati, zvláště po včerejší nepěkné příhodě. Ale říšský kancléř jest prý trochu přepracován a nervosně rozechvěn. Nebyl by to také div! Musí o tisícerých věcech přemýšleti a k tomu ještě všecky práce vykonávati, kterou dříve říšští kancléřové buržoazie na starosti měli. Nevděk lidu jej hluboce zarmoutil. Případ u portálu zámeckého byl poslední krůpějí, která spůsobila, že sud přetekl a že mu trpělivost došla.

Ministerskou krisi spůsobila ovšem t, zv. otázka — „cídění bot.“ Rozhlásilo se totiž nyní, že říšský kancléř již před delší dobou státnímu ministerstvu podal obšírnou zprávu tištěnou, o níž usnesení bylo stále odkládáno. Teď trvá říšský kancléř na tom, aby rozhodnutí bylo ihned učiněno a dal svůj pamětní (s.41) spis ve „Vorwaertsu“ uveřejniti. Pamětní spis žádá, aby se činily jisté rozdíly v naší sociálně-demokratické společnosti, v níž rovnost všech jest nejvyšší zásadou. On prý nemůže služebných výkonů jiných pro svou osobu postrádati. Osmihodinná pracovní doba denní pro říšského kancléře vskutku neexistuje. Musily by se místo jednoho říšského kancléře dosaditi tři, z nichž by každý za 24 hodin svých osm hodin vládnul. Říšský kancléř, jak vykládá, ztrácel každého rána příliš mnoho času čistěním bot a šatů, poklízením v pokoji svém, obstaráváním snídaně atd. Následkem toho musit odkládati důležité stání záležitosti, které jen on může vyřizovati. Nechtěl li s utrhanými knoflíky objeviti se před velvyslanci zahraničných mocí — musil si — kancléř jest, jak známo, svoboden — sám obstarati všecky malé správky na šatech, které nelze odkládati do té chvíle, až by se mohly poslati do velkých státních ústavů pro spravování šatů. Tak veliké ztráty času mohl by s pomoct sluhy ušetřiti ke prospěchu veškerenstva. Ve státní kuchyni, na niž byl odkázán, nebylo mu taktéž možno obědvati pro veliký nával prosebníků, kteří jej tam obléhali aneb na něj pravé honby činili. Projíždky v Oboře podnikal prý kancléř jen tehdy, bylo-li mu pro obmezený čas naprosto nemožno, aby jiným spůsobem nabyl osvěžení na zdravém vzduchu.

To vše jest zajisté dobře odůvodněno, ale nelze popříti, že návrh kancléřův porušuje zásadu sociální rovnosti a jest s to, aby opět se zavedlo se služebnictvem domácí otroctví. Neboť co kancléř pro sebe žádá, mohou s týmž právem požadovati všichni ostatní ministři a ředitelé ministerialní, ano snad i radové, ředitelé velkých státních ústavů, vrchní purkmistři a magistrátní členové. (s.42)

Na druhé straně jest to zase mrzuté, má-li celý státní stroj, na jehož přesném a správném běhu při naši veliké organisaci neskonale mnoho záleží, váznouti proto, poněvadž si musí říšský kancléř dříve knoflíky přišívati aneb boty vycíditi, než může audience udělovati

Zde ovšem naskytuje se otázka většího dosahu, než se mnohému na první pohled zdálo.  Že však tak znamenitý státník a tak uvědomělý sociální demokrat na své dráze přes takovýto hloupý kámen klopýtl, nemohu naprosto pochopiti.

XV. Stěhování se ze země.

Ministerská kríse, která pro otázku ciděné bot vypukla, trvá dále. Zatím vyšel již dříve přichystaný zákon proti nedovolenému vystěhování se z Německa. Sociální demokracie spočívá na všeobecné pracovní povinnosti zrovna tak, jako dřívější řád opíral se o všeobecnou brannou povinnost. Jako tehda osobám ve věku k vojsku povinném zakázáno bylo, aby se bez dovolení vystěhovaly, podobně nemůže to náš stát dovoliti osobám k práci povinným. Staří, k práci neschopní lidé a kojenci mohou se vystěhovati kamkoli, ale osobám, které za své vychování a vzdělání děkují státu, nemůže vystěhování se do­voleno býti, dokud se nalézají ve věku, jenž k práci zavazuje.

V prvních dobách našeho nového pořádku byli to téměř pouze boháči, žijící z důchodů svých, kteří s rodinami svými ubírali se za hranice. Jejich pracovní síly byly sice v rozpočtu státním uvedený, ale takoví břichopáskové, kteří dosud jen kupony stříhali a (s.43) kvitance podpisovali, sotva mohli by mnoho vykonati prací rukou svých a proto mohla společnost naše klidně vzdáti se jich spolupracovnictví. Aby peníze a peněžní hodnoty nevzali s sebou za hranice, o to bylo zavčas s dostatek postaráno.

Také vystěhování se téměř všech malířů, sochařů a mnohých spisovatelů můžeme jisté zcela dobře oželeti. Pánům těm se patrné nelíbilo ústřední zařízení naší velvýroby. Zdráhali se pracovati ve společných velkých dílnách pod dozorem na státní účet, Ať si táhnou! Máme ještě dosti dobrovolných básníků, kteří v prázdných chvílích na počest sociální demokracie osedlají svého Pegasa a rozezvučí své lyry. Na malířích a sochařích bylo žádáno, aby svá umělecká díla nepokládali více k nohám bohatých břichopásků, nýbrž aby je věnovali veškerenstvu. Ale to tem otrokům mamonu nevoní!

Vystěhování se sochařů má ovšem ten nemilý následek, že dosud mnohé sochy našich zemřelých hrdinů a velikánů sociální demokracie „Pod lipami“nemohly býti postaveny. Ani sochy nezapomenutelných bojovníků Stadthagena a Liebknechta nejsou ještě hotovy. Pro výzdobu našich shromaždišť máme však obrazů a sošek v hojnosti z vyprázdněných paláců rozmařilých méštáků.

Pánů spisovatelů, kteří nad vším nos ohrnuji a z povolání nespokojenost v lidu šíří, naprosto nepotřebuje stát, spočívající na vůli většiny lidu. Může jich úplné postrádati. Již Liebknecht učinil tento nezapomenutelný výrok: Kdo se nepodrobí vůli většiny a kázeň podkopává, bude vyhozen! Jdou li páni sami a dobrovolné, tím lépe.

Proto tedy nemusil se zákaz na vystěhování se ze země vydávati. Ale veliké podivení musí to ovšem (s.44) vzbuzovati, že v míře stále rostoucí i užiteční lidé, kteří se něčemu řádnému naučili, ubírají se za hranice, do Švýcarska, Anglie a Ameriky, kde sociální demokracie dosud panství se nedomohla. Architekti a inženýři, chemikové, lékaři, též i učitelé, dále správcové závodů, modeléři, technikové houfné se stěhují ze země. Úkaz tento vysvětluje se z politování hodné pychy a domýšlivosti. Tito lidé se domýšlejí, že jsou něčím lepším, a nemohou to snésti, aby dostávali stejnou mzdu jako prostý, poctivý délník. Ale již Bebel zcela správné napsal: „Nechť někdo čímkoliv jest, společnost jej tím učinila. Ideje jsou plodem, který duch času v hlavě jednotlivců vytvořuje!" Ovšem duch času v dřívější společnosti dlouho se potácel v bludech a mlhách. Odtud pochází poblouzení toto.

Ale jen co mládež bude v našich sociálnědemokratických ústavech vychovavacích vzdělána a co tam šlechetnou a ryzí ctižádostí bude proniknuta a snahou naplněna, aby všecky síly své veškerenstvu věnovala, potom budeme moci i oněch aristokratů ze země prchajících postrádati. Ale do té dohy jest jich svrchovanou povinností, aby volky nevolky v Německu zůstali.

Může se tudíž jen schvalovati, že zápověď vystěhovati se tak přísně se provozuje. K tomu jest třeba silného obsazení hranic vojákem, zvláště musí být obsazeno pobřeží mořské a hranice země naproti Švýcarsku. Stálé vojsko bude za tím účelem opět o několik praporů pěchoty a škadron jízdy rozmnoženo. Pohraniční hlídky obdržely rozkaz, aby proti uprch­líkům užili bezohledně střelných zbraní svých.

Kéž náš rázný říšský kancléř ještě dlouho nám zůstane zachován! (s.45)

XVI. Říšský kancléř odstoupil.

Moje nejvřelejší přání, aby nám říšský kancléř zůstal nadlouho zachován, se bohužel nesplnilo. Škoda! Kancléř odstoupil a dosavadní předseda říšského sněmu byl jmenován jeho nástupcem.

Státní ministerstvo, které zatím taktéž částečné obnoveno bylo, nemohlo se v celku svém shodnouti na tom, aby říšskému kancléři na svou zodpovědnost povolilo služebnictvo, které by mu boty a šaty čistilo, jídlo přinášelo atd,, zkrátka, které by sloužilo osobnímu pohodlí kancléřovu Nemohlo to dovoliti proto, poněvadž by následky takového porušení sociální rov­nosti byly nedohledny. Jak snadno by mohla celá sociální stavba opět se sřítiti, kdyby v její důsledném rozčlenění jen jediný kámen se uvolnil. Toho budiž uvarováno!

Již Bebel psal ve svých úvahách o tak zvané otázce cíděni bot: „Práce nehanobí nikoho, ani když záleží v cídění bot. To poznal již mnohý starošlechtický důstojník, když se octnul v Americe."

Vláda ovšem kloní se k tomu, aby se užilo Bebelova daného pokynutí k rozřešení těchto obtíží a aby se věnovala zvýšená pozornost otázce, jak by se cídění bot a čistění šatů dalo vykonávati stroji. To bylo také říšskému kancléři slíbeno; ale on se nechtěl uspokojiti nadějí na příští obsluhu pomocí stroje, který se musí teprve vynalezli.

Odstoupil!

Zákonodárným výborem zvolený nástupce jeho pokládá se za méně ráznou, méné říznou a spíše umírněnou povahu, za muže, který si to s nikým nechce pokaziti a pokud možná všem přáním chce vyhověti. (s.46) Poněkud příliš okázalým spůsobem objevil se dnes nástupce říšského kancléře ve státní kuchyni svého okresu, vyzvedl si číslo pořadu svého, počkal, až se místo upráznilo a naobědvav se hrachu se zelím, pěšky se procházel „Pod lipami", nesa veliký balík šatů, které si odnášel do ústavu pro spravování a čistění šatu v jeho okresu.

XVII. Ve státních dílnách.

Jsem velmi rád, že jsem dnes obdržel místo kontrolora, které mi můj přítel ve sboru magistrát­ním již dávno byl přislíbil. Nemusím tedy již více pracovati jako knihař v dílně. Kéž by i můj František v Lipsku se mohl vyprostiti se sazečské dílny. Ne že bychom pohrdali prací svého povolání, ale mému synu daří se jako mně. Práce, jak jest v dílnách nynějších zařízena, se nám naprosto nezamlouvá. Člověk nepracuje přece jen pouze k vůli tomu kousku chleba. Schiller byl sice také měšťák, ale přece líbí se mi výrok jeho: „Člověk radost má jen z toho, co svou rukou vykonal."

Pohříchu naši soudruhové v dílnách již velice málo z toho pociťují, člověku zdá se dokonce, že dílny jsou nyní jen místnostmi, abychom neměli dlouhou chvíli. Motto nynější zní: Jen pořád zvolna ku předu, aby soudruh nás dohonil; práce akordové již není. Ovšem nesnášela se se sociální rovností mzdy a pracovní doby. Při nynějších „jistých penězích,“ Jak mi píše František, říká se teď: Nebude-li práce dnes hotova, dokončí se zítra. Píle a horlivost (s.47) považuje se za hloupost a obmezenost. K čemu by to také bylo?

Pilný a rozumný nepřivede to v životě ani o krok dále než líný. Člověk není více strůjcem svého štěstí. Člověk již sám své osudy nezřídí, nýbrž musí se přimknouti tam, kam jej jiní vstrčí. — Tak píše můj František. Tentokráte má méně nepravdy než jindy.

Ani vypsati nelze, kolik materiálů a nástrojů nepozorností a nedbalostí se zkazí. Nevím, co bych byl učinil, kdybych jako mistr byl měl kolem sebe takové tovaryše, s jakými jsem nyní pracovati musil. Když mne vůči této lehkovážnosti onehdy trpělivost přešla, vstal jsem a pronesl jsem ke svým soudruhům následující řeč, která nebyla špatná:

„Soudruhové! Společnost očekává, že každý vykoná svou povinnost! Pracujeme nyní jen osm hodin. Vy jste staří sociální demokrati. Náš Bebel druhdy pravil, že .morální ovzduší v nové společností každého bude povzbuzovati, aby se snažil druhého předčiti. Považte, soudruhové, že nepracujeme více pro vykořisťovatele a kapitalisty, nýbrž pro společnost. A vše zase, co pro společnost vykonáme, prospěje každému z nás."

Kážeš velmi pěkné, tak se mi posmívali; škoda že již nepotřebujeme pastora. Bebel nám slíbil čtyřhodinnou práci denní a nikoliv osmihodiunou. Společnost jest veliká. Mám se snad pro 50milionovou společnost dříti a plahočiti, kdežto 49,999.999 nejsou takoví pošetilci? Co bych si za to dnes koupil, kdybych skutečně dostal tu 1/50,000.000 ze svého většího výnosu práce?

Na to zpívali sborem: Komu naše společnost teď nevoní, ať si jinou, najde-li jí, vyvolí. (s.48)

Od té chvíle jsem již nepromluvil. Františkovi se pohříchu dělo podobné. Noviny zřídka kdy v pravou chvíli jsou hotovy, ač o polovici více sazečů na jednom archu sází než druhdy. Čím později večer, tím více piva se mezi prací vypije, a tím četnější jsou tiskové chyby.

Když onehdy František zastupoval onemocnělého metteura a za trochu klidu v dílné co nejzdvořileji prosil, zanotil mu cely personál marseillaisu, klada veliký důraz na slova: Pryč s tyranií!

V dílnách jsou jako dříve mistři a dílovedoucí, ale dělníci si je volí sami a opět je sesazují, nejsou-li s nimi spokojeni. Nesmí si to tudíž se svými podřízeními a s většinou pokaziti. Jednotlivci, jenž jako František a já s takovou kázní nesouhlasí, vede se po čertech spatně. Brzo jej týrají soudruhové a brzo zase mistři. A člověk nemůže se právě tak z takové dílny dostati, jako druhdy voják z čety, ve které ho jeho poddůstojník týral.

Dřívější říšský kancléř velmi dobře to pochopil, ale nemohl to změniti. Trestní zákon v příčině porušení povinnosti pracovní, který za jeho spolupůsobení byl zdělán, jest ve všech dílnách vyvěšen, pokud nebyl stržen. V něm se uvádí celý rejstřík trestů a pokut pro lenivost, nedbalost, nepozornost, neposlušnost, nezdyořilost k představeným. Vyhrožuje se odnětím peněžních certifikátů, porcí masa, ba i celého obědu a konečné zavřením v robotárně. Ale kde není žalobce, není soudce l

Ředitelé dílen volí se rovněž tak jako mistři a nesmí si to tudíž také s voliči svými pokaziti. Odsouzení cestou procesu na základě trestního zákona jest velice zdlouhavé. Nedávno bylo sice několik zedníků udáno, že příliš dlouhé přestávky při práci (s.49) činili. Že příliš zevrubné každý kámen při práci prohlíželi, potěžkávali. Jednou dokonce nařízením „s hůry" byl personál celé dílny prosazen na jiné místo. Proto žádá „strana mladých“, aby nesesaditelnost soudců byla také pro všecky dělníky zavedena.

Avšak ani přesazování nepomáhá všude. Každý nalézá, jak to žádá sociální rovnost, i na jiném místě tutéž mzdu, tentýž byt a tutéž stravu, kterou dříve mel. Pro mnohé mladistvé větroplachy jest změna místa příjemným vystřídáním. Pouze staří, kteří neradi se loučí se ženami a dětmi, trpí tímto přesazováním do jiných měst.

Ostatně ani Řím nebyl za jediného dne vystaven. Člověk musí povážiti, že tento druh sobectví v dílnách není ničim jiným, než zlou pozůstalostí společnosti, v níž každý druhého chtěl přelstíti a oklamati. Naše nové školy a vychovávací ústavy zajisté brzo utvoří ono „morální ovzduší", ve kterém strom sociální demokracie bude vzrůstati a vzmáhati se a poskytne člověčenstvu štěstí a zdar.

XVIII. Starosti rodinné.

To nebyla neděle jako za dob dřívějších. Konečné bylo mé ženě popřáno, aby Aničku navštívila. Pořádek ve velkých ústavech dovoluje rodičům, aby své dítky toliko v jistém pořadu navštěvovali. O jak si moje žena vylíčila radostné shledání se s dítkem! Pamlsky a různé hračky, které Anička vždycky ráda měla, byly pečlivě zabaleny, když moje žena byt náš opouštěla. Ale ke svému největšímu žalu musila věci ty u vchodů zanechati, neboť zvláště hračky nesmí jednotlivé dítky míti, poněvadž se to neshoduje (s.50) s vychováním ve smyslu sociální rovnosti. Také koláčků se jim nesmí přinášeti. To prý by jen zavdalo příčinu k hádkám a sporům a rušilo by pravidelný pořádek a stravování v ústavě. Moje žena nevěděla ještě o tomto novém opatření, poněvadž ve svém ústavě není teď zaměstnána u dítek nýbrž v kuchyni.

Také radost ze shledání představovala si moje dobrá žena se strany dítěte bouřlivější, živější a něžnější. Anička byla v novém svém okolí k matce mnohem méně přítulná než dříve. A přece odloučení tak dlouho netrvalo. Ovšem u malých dětí platí přísloví: „Sejde s očí, sejde s mysli!“ Mimo to byla u Aničky myšlenka na shledání se s matkou spojena s představou, že jí matka přinese pochoutky a hračky. A teď přišla moje žena k dítěti s prázdnýma rukama. Aničku vábila hra s ostatními dětmi právě tak jako matčino lichocení.

Mojí ženě zdálo se, že Anička vypadá změněna a že jest ve tváři bledší. Snad jest tím vinen změněný způsob života a jiná strava v ústavě. Panuje tam přísný pořádek. Ale nejde to jinak, všecko jest v těch ústavech v počátcích, a nemůže se věnovati příliš pečlivé ošetřování jednotlivým dítkám. Ostatně vzezření dítek často rychle se mění. Kdyby Anička ještě byla u nás, neznepokojovalo by to zkušenou matku její. Poněvadž dítko není doma, obává se matka, aby Aničce nehrozila nějaká nemoc, proti které by působiti nemohla.

V neobyčejné rozčilení uvedla moji ženu rozmluva s jednou ošetřovatelkou v ústavě. Tato odbyla stížnosti mé ženy na odloučení dítek od rodičů hrubě těmito slovy: Takové nářky slýcháme nyní zde každodenně. I nerozumné zvíře brzo překoná svůj žal, vezme-li se mu mládě. Jak snáze by se měly (s.51) v to ženy vpraviti, které přece náleží k bytostem myslícím.

Moje žena chtěla si stěžovati na surovost této dámy u říditelství. Zrazoval jsem ji z toho, poněvadž by se mohla pak Aničce za to mstíti. Dáma ta neměla nikdy dětí a nemůže ani nyní muže dostati, ač užívajíc nové rovnoprávnosti žen, opětně bez okolků svá nabídnutí k sňatku mužům činila.

Moje žena ještě se nebyla vrátila z daleké cesty do ústavu, když dědeček nás navštívil. Starý muž s těží nás našel, klopýtaje po strmých a tmavých schodech našeho nového obydlí. Považoval jsem to za štěstí, že moje žena nebyla přítomna, neboť stesky jejího otce byly by ji ještě více zkormoutily.

Byly to ovšem jen všední věci a maličkosti, na něž si stěžoval. Ale staří lidé příliš lpí na takových maličkostech a zevnějších věcech, které zde trochu příkře byly porušeny. Také co se tkne zdraví, stěžoval si dědeček, že se mu vede nyní hůře. Tu a tam ho pobolívá, píchá a škube. Na vzezření jeho nepozoroval jsem změny, ale ubohý kmet má nyní více času, aby o sobě a svém stavu přemítal než dříve, kdy v našem rodinném kruhu brzo to, brzo ono jej bavilo a rozptylovalo. Býval také velmi rád u mne v dílně a pomáhal, kde mohl a co mohl. Co pracoval, nestálo ovšem za mnoho, ale hlavni věcí bylo, že jej to zaměstnávalo. Pro staré lidi není zahálka dobrodiním, neboť práce sebe lehčí udržuje jich zájem na životě, spojuje je s přítomností, zachovává je duševně i tělesně od úpadku sil.

Nemohl jsem starého muže, který se velice rozjitřil nad tím, že nás vecpali do tak malého bytu a že jsme se musili vzdáti většiny starého památného nábytku, nechati samotného vrátiti se do ústavu.(s.52)

Na neštěstí, co jsem kmeta doprovázel a moje žena se ještě nevrátila, přisel náš Arnošt nás navštívit. Přišel k zavřeným dveřím. Jak vypravoval synu sousedovu a bývalému soudruhu svému, stýskalo se mu nesmírné po rodičích a proto jej to pudilo, aby užil prazné hodiny k návštěvě. Nemůže se ani nyní ještě vpraviti do nových vychovávacích poměrů. Věčné čtení, psaní, učení se z paměti, zkrátka studování, není mu po chuti. Chce být řemeslníkem a naučiti se tomu, co se k řemeslu vztahuje. Jsem přesvědčen, že by se z něho stal statný řemeslník. Ale náš ministr vyučování souhlasí s Beblem v tom, že všichni lidé narodí se téměř se stejným rozumem a proto mají všichni do l8.roku souměrně vzděláváni býti duševně, což má být základem pro pozdější sociální rovnost, a teprve po 18. roce mají se věnovati odbornému vzdělání.