Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 8

XXIV. Volební ruch.

Příští neděli jest konečně volba do říšského sněmu. Zcela správně byl k tomu svolen den odpočinku. Na výsledku voleb závisí v socialisované společnosti stokráte více, než při dřívějších volbách do říšského sněmu. Dnes jest podřízeno státnímu hospodářství všecko: kolik má jednotlivec pracovati, kolik jísti a píti, jak má bydleti a se šatiti atd. atd.

To vysvítá již z programů a volebních provol­ání. Zvláštních stran a skupin, které vystupují se zvláštními přáními, jest celá legie. Celá řada požadavků programových tyká se změny jídelního lístku v státních kuchyních; žádá se zvětšení porcí masa, lepší pivo, silnější káva (následkem zahraničných zápletek podává se téměř jen káva z náhražky, dále vetší byly, vydatnější topení, lepší osvětlení, levnější šáty, čistější prádlo atd. atd.

Mnohé ženy jsou roztrpčeny na to, že jejich požadavek, aby ve zvláštních volebních okresích mohly voliti polovici poslanců, byl zamítnut jako stavovské zpátečnické odlučování se. Při spojení s muži ve společné volební okresy obávají se ženy, že četné (s.68) jich družky budou voliti mužské kandidáty a že následkem nejistoty a nespolehlivosti, zdali mužové budou kandidátky poslanectví podporovati, nebude mnoho ženských poslanců zvoleno.

Velká část žen nedbajíc svého veku spojila se stranou „mladých"", kteří, aby si zabezpečili jich spojenství, napsali na prapor svůj právo každé ženy k sňatku s mužem. Mimo to žádají „mladí", kteří odvolávajíce se na spis Beblův o ženě, za vlastní Bebeliany se vydávají, čtyřhodinný maximální den pracovní, týdenně změnu v povolání, každého měsíce nové obsazení všech vyšších míst úřednických, nevyjímaje ani hodnost kancléřskou, dále čtyřnedělní letní dovolenou s cestami do lázní a opětné zavedení lidových radovánek. Vlastní vládní strana vystupuje velmi sebevědomé, ač její program nevybočuje z obvyklých frází. Vyzývá všecky výše jmenované strany, aby jako dobří vlastenci spojily se ve velkou stranu pořádku proti straně záporu a převratu, která v temnu podrývá a pod lákavým jménem strany svobody chce lapati hejly. Tato strana svobody žádá totiž opětné obnovení práva rodičů k vychování dítek, zrušení státních kuchyní, svobodnou volbu povolání a svobodné stěhování se z místa na místo, jakož i vetší mzdu za těžší práci. Každý prý musí uznati; že takové požadavky zničily by sociální rovnost a podkopaly by základy socialisované společnosti. Uskutečnění těchto požadavků — praví se v provolání vládní strany — vedlo by naprosto k obnovení soukromého majetku a práva dědičného, k panství kapitálu a k vykořistovací soustavě dřívější lidské společnosti.

Nepatrný ruch volební není nikterak přiměřený množství programů a volebních provolání. Druhdy bývalo hnutí to mnohem silnější. Ovšem jsou dle (s.69) zásad erfurtského sociálně-demokratického sjezdu z října 1891 odstraněny všecky zákony, které obmezovaly právo volně pronášeti mínění, jakož i činnost spolčovací. Ale co jest platná svoboda tisková, má-li vláda v rukou všecky tiskárny, co pomůže svoboda shromažďovací, náležejí-li všecky místnosti k shromažďování se vládě? Ovšem mohou veřejných místností, nejsou-li zadány, všecky strany užívati. Ale zvláštním spůsobem stává se velmi často, že právě pro strany opoziční není žádných místností volných. Vládní listy jsou sice povinny přijímati volební oznámení každého druhu, ale poněvadž při zařízení našich peněžních certifikátů nemohou volební výbory sbírati peněžitých prostředků, nelze též utvořiti volební fondy k zaplacení takových inserátů a k uhrazení jiných volebních nákladů. V té příčině měla sociálně-demokratická strana v dřívější společnosti mnohem lepší poměry. Měla velké volební fondy a uměla jich obratné užívati.

Oposiční strany stěžují si zvláště na to, že jest nyní jen velmi málo osob, které se odvažují veřejné postaviti se do oposice prsti vládě, buď jako kandidáti říšského sněmu aneb jen jako řečníci ve schůzích voličských. Jest to ovšem pravda, že vláda může každého přesaditi k jinému povolání a na jiné místo. S tím jsou zajisté pro starší a zralejší lidi po případě velmi citelné změny v životních poměrech spojeny. Ovšem proti libovolnému prosazení možno podati stížnost. Ale kdo může dokázati, že prosazení nebylo třeba aneb že nebyly odůvodněny změny ani v pracovních poměrech, kterými podmíněno jest jiné rozdělení pracovních sil.

V myslích lidu na venkově i v městech zle to kvasí, jak ve svých kontrolorských konferencích denně (s.70) se dovídáme. Smýšlení lidu vzbuzuje dojem, jako by postačil malý zevnější popud, aby plameny násilného povstání ve smyslu opětného obnovení dřívějších poměrů vysoko vyšlehly. Z venkova slyšeti jest brzo tu a brzo onde o srážkách vojska k provedení sociálně-demokratického pořádku vyslaného s obyvatelstvem venkovským. Ani vojskem není si vláda všude jista. Berlín přes veliké roamnožení vojska neobdržel ještě žádné posádky. Za to byla policejní stráž, která, pokud to možno jest, ze spolehlivých sociálních demokratů z venkova se doplňuje, rozmnožena nyní na 30.000 mužů. Kromě jízdného mužstva bylo policii teď přiděleno také dělostřelectvo a pionéři.

Volba do říšského sněmu bude se ovšem konati hlasovacími lístky, které úřadně jsou okolkovány a v uzavřených obálkách se odevzdají.  Ale při organisaci vlády, která všecky poměry životní proniká, při veřejnosti všeho života, při soustavě kon­trolní, které každý jednotlivec jest podřízen, mnozí nedůvěřujíce, jak se zdá, že by lístky nebyly průhledny, netroufají si hlasovati dle svého přesvědčení. Dříve vedlo se také tak úřednictvu na mnohých místech. Nyní však jest každý zřízencem státním.

Výsledek volby jest tudíž zcela nejistý. Kdyby vůle lidu při volbách byla projevena, obdržíme říšský sněm ve smyslu obnovení dřívějšího pořádku. Bude-li však bázeň převahu míti, stane se říšský sněm slepým nastrojena v rukou vlády.

Já sám nevím, jak budu hlasovati. Obávám se, že beztoho pro útěk mého syna přísněji paasou. Snad odevzdám bílý lístek,(s.71)

 XXV. Zdrcující zpráva.

Anička, naše dobré, zlaté děvčátko, jest mrtva. Nemohu to ani chápati, že by to možná bylo, že ta malá bytost leží bez života, mrtva, úplně mrtva, to drahé dítě, které vždy tak vesele kolem nás poskakovalo! Že hubička její oněměla, která vždy tak roztomile žvatlala, že strnulo oko její, které zářilo tak jasným leskem, když zde na kulatém stole pro ní vánoční stromek se rozsvěcoval aneb když tamhle na skříni k narozeninám měla připravenu svou bábovku ? Jest to možná, jest to možná?

A právě dnes jest její den narozenin!

Moje ubohá žena odebrala se dnes do ústavu pro vychovávání dítek, aby se pokusila, zdali by aspoň toho dne mohla dítko své na okamžik spatřiti. S veselou myslí a usmívajícími se ústy tázala se po dítku. A tu po chvíli—- když opakovala jméno a byt náš — zajela jí do srdce jako břitká ocel chladná slova, že dítko zemřelo přes noc záškrtem a že zpráva o tom byla právě rodičům zaslána.

Moje žena sklesla bez sebe na židli, ale pak mateřská láska dodala jí nadlidské síly. Nechtěla věřiti, že její Anička, její dobré dítko, zemřelo, a namítala, že to musí býti omyl. Vrhla se za dohlížitelkou do komory umrlci. A co spatřila, ach, co spatřila? Zde ležel ubohý červíček ve svém dlouhém župánku. Marně ji volala, marné ji líbala! Pláč a polibky matčiny naše zlaté dítě neprobudily.

Jak se to tak rychle mohlo státi při zákeřné nemoci této, kdož to může říci? Patrné předcházelo nastuzení, jehož si v ústavě nikdo nepovšimnul. Dítko (s.72)  si rádo i u nás v noci peřinku odkopávalo, ale tam v ústavě nebdělo nad ním žádné oko mateřské mezi těmi sty malých bytostí. Předepsané větrání přináší vždy čerstvý, ale také drsný vzduch do ložnice. Možná též, že dítko při koupání nebylo rychle a dosti pečlivé utřeno; vše to se v takových velkých ústavech děje příliš sumárně. Možná též, že změněný spůsob výživy dítko seslabil a učinil citlivějším, než u nás doma bývalo. Ale co plátno všecko zkoumání a pátrání; naše zlatá, milovaná Anička tím neoživne.

O, jak moje drahá žena přemůže tento hrozný bol? Byla tak zdrcena nenadálou smrtí svého dítěte, že ihned z ústavu ve voze musila býti do nemocnice dopravena. Já sám dověděl jsem se o tom později. Anička byla naším mazlíčkem; jedinou dceruškou, nejmladším dítětem, jež jsme dostali po chlapcích. Co vše jsme očekávali od dítka, jak blouznili a snili jsme o ní, jen co bude dorostlá!

A všecko jest to tam. Srdce mi puká!

Arnošt, můj dobrý hoch, doví se to teprve zítra. Dědeček však se to nesmí dověděti; neviděl Aničku již od posledních narozenin mojí ženy. Nyní již jí nemůže vypravovati pohádky, jak to dříve činil, když mu seděla na klíně a pořád chtěla, aby jí povídal pohádku o červené karkulce a vlkovi, František a Anežka v Americe nemají ovšem o tom ani tušení. Teprve za deset dní obdrží moje psaní. František měl tak velice rád svou malou sestřička. Skoro vždy jí něco přinesl, když se z práce vracel. Malá šelmička to věděla a spěchala mu již po schodech vstříc, když slyšela neb viděla jej přicházeti.

Veta po všemi Veta po všem rodinném štěstí mém v několika měsících (s.73) ¨

XXVI. Výsledek voleb.

Při tolikerém žalu byla mi všechna politika lhostejná a jalová. Spůsobuje-li přítomnost těžké strádání, bledne starost o vzdálenou budoucnost.

František měl pravdu, co se tkne volebního výsledku. Pravil v posledním listě včera, že ve společnosti, ve které není více osobní a hospodářské svobody jednotlivců, ani nejsvobodnější státní zřízení neposkytuje politické samostatnosti. Kdo takto ve všech osobních poměrech na vládě jest závislý, jak se to nyní děje všemu obyvatelstvu, může jen v nejřidších případech nabyti mravní síly, aby třeba jen tajným hlasovacím lístkem osvědčil smýšlení své, držitelům moci nevítané. Jako pro vojáky v kasárnech a pro trestníky v žaláři, právě tak nemůže míti politické volební právo v našem socialně-demokratickém řádu společenském vážnějšího významu.

Pravda jest, že vládní strana bez zvláštního namáhání přese všechno panující rozladění obdržela přes dvě třetiny odevzdaných hlasů. Na postrašení postačilo přesazení několika vůdců „strany svobody“ a strany „mladých“.

Já sám jsem pod tíhou rány, která mou rodinu postihla, hlasoval provládní síranu proti svému původnímu úmyslu. Neboť co by se stalo se mnou a s mou ženou, kdybychom v nynějším bolestném stavu našem byli ještě od sebe odloučeni, kdyby přesadili mě někam do vzdáleného venkovského hnízda.

Dosti podivno jest, že právě na venkově, kde největší nespokojenost pasuje, nejvíce hlasů pro vládu bylo odevzdáno. Ovšem tam, kde každý jednotlivec ještě více může býti kontrolován než v husté obydlených (s.74) velkých městech, netroufá si nikdo tak snadno osvědčiti při takové příležitosti své oposiční smyšlení. Mimo to právě v nejnepokojnějších okresích poslední ostrá vojenská opatření nezůstala bez velkého účinku,

V Berlíně, který při soustavě poměrného zastoupení většiny i menšin tvoří jediný volební okres, náleží většina poslanců k oposici a „straně svobody“

„Mladí" špatně pochodili, a ač je ženská strana pro jich všeobecné právo k manželství, které do svého programu přijali, nejdůrazněji podporovala, prorazili pouze jediným kandidátem. Smýšlení lidu patrně již nikde si nepřeje dalšího rozvoje sociálně-demokratického státu. Také ten jediný poslanec se strany „mladých“ byl jen proto zvolen, poněvadž strana přátel svobody měla za to, že jej musí podporovati pro jeho osobní rázné vystupování proti vládě.

Strana svobody či přátel svobody v celé zemi soustředila na sebe téměř celou třetinu hlasů, as se strany vlády byla dávána do klatby jako strana převratu a podkopávání společenského pořádku. Strana tato jest povinna díkem za tento úspěch hlavně podpoře ženských, které se mnohem četněji voleb súčasínily než mužové a které jsou zvláště rozhořčeny na panující poměry, jimiž jich domácnost a soukromý život byly rozrušeny.

Zvláště od zavedení denního vypovídání manželství velký počet žen; od svých mužů opuštěných, súčastnil se horečně agitací a v den volby neúnavné působily ženy rozdávajíce hlasovací lístky a povzbuzujíce liknavé voliče, aby šli k volbě.

Z dam byla jediná do říšského sněmu zvolena, totiž choť nového říšského kancléře. Tato dáma nepočítá se však k vládní straně, nýbrž prohlásila, že (s.75) chce zůstati „divokou". Ujišťovala ve své veřejné volební řeči, že jako to dosud činila ve své domácnosti vůči svému nynějšímu a vůči všem dřívějším manželům svým, i v říšském sněmu bude veřejně a bez obalu pravdu pronášeti, bude-li toho dle jejího samostatného přesvědčení prospěch lidu žádati. Vládní strana nechtěla se vzpírati proti volbě choti říšského kancléře jednak ze dvornosti a jednak z té příčiny, aby volbou tou rovnoprávnost žen prakticky byla osvědčena.

XXVII. Veliký schodek.

Každého měsíce máme jednu miliardu čili 1.000,000000 marek více vydání nežli příjmů, více spotřeby než výroby ve státním hospodářství! To jest velice zlé poselství, kterým říšský kancléř zahájil nový říšský snem. Jako zázrakem se stalo, že tento skutek až přes volby byl zachován v tajnosti. Pro vyjasnění poměrů jest však čas nejvyšší.

Ovšem bylo to pozorovati již po dlouhý čas ve všech oborech, že někde to vázne. Chtěl li někdo za peněžní certifikát něco koupiti, říkalo se až příliš často, že zásoba vyšla a že teprve po nějakém čase bude doplněna. V pravdě vsak nebyla tím vinna silnější poptávka, nýbrž úbytek výroby. Také bývá již velmi nesnadno i za úspory na peněžních certifikátech koupiti si i nejnutnější oděv. Při jiných druzích zboží jest třeba spokojiti se nejhoršími zbytky, chce-li Člověk vůbec něco dostat. Ceny zboží z ciziny docházejícího, jako kávy, rýže, petroleje atd., byly neslýchaně do výše vyšroubovány.(s.76)

Í jinak nežije obyvatelstvo v přepychu. Pro oběd sice zůstala ještě porce 150 gramů masa; avšak, jak se zdá, byly přece učiněny jisté změny, co se tkne porcí a sice tím, že se odpočítávají všecky odpadky a odřízky, což se dříve nedělo. Také příkrmy se silně obmezují na hrách, boby, čočku a brambory. V den Beblův očekávané větší porce masa a bezplatné sklenice piva se nám nedostalo. I co se tkne koření, jak se zdá, se více šetří než jindy. Veliké stížnosti ozývají se na nechutná a mdlá jídla, která hnus vzbuzují, jenž se ani silným hladem nedá překonati. Pořád více odnášejí si lidé ze státních obědů těch pokažené žaludky, dávení a katarrhy střev.

Ač dle statistických výkazů lze očekávati, že vzdor silnému stěhování se lidí se země obyvatelstvo se bude značně rozmnožovati, poněvadž dětem se poskytuje úplně bezplatné vychovávání se strany státu, přece se nové obytné domy v Beriíně nestaví. Všecka stavební činnost vázne, ani se na ni nepomýšlí. I nejnutnější opravy se odročují. O zlepšování, obnově strojů a nářadí, rozšíření dílen a zakládáni nových cest a doplnění prostředků komunikačních také není ničeho slyšeti.

Zásoby pro spotřebu, jak se zdá, scvrkly se na minimum. Jen zboží, kterého málo kdo aneb nikdo nežádá, jest ještě značná zásoba; mimo to máme ve skladištích mnoho zboží, které dříve bylo do ciziny prodáváno a které, poněvadž i tam zřízeny jsou státy sociálně-demokratické, nyní žádného odbytu nenalézá, tak na př. módní zboží, vyšívání, rukavičky, hedvábí, piana, plyše atd. Všecko toto zboží prodává se nyní doma značné pod cenou, jen aby se ze skladišť vyklidilo.

Přes to vše, jak se zdá, schodek v posledních měsících spise vzrostl než se zmenšil. Také zásob (s.77) surovin a pomocných látek se již počíná nedostávati, aby se třeba jen pravidelný běh výroby zabezpečil. Cizina již nám neposkytuje zboží ca úvěr, nýbrž jen na výměnu, s ručky do ručky,

Při tom se nemůže ani tvrditi, že by vláda lehkomyslně byla upravila výrobu. Jak se v poselství k říšskému sněmu praví, vláda dosti zevrubně vyšetřila, že hodnota celé výroby zboží a výkonů služebních v Německu bezprostředně před převratem obnášela 17 až 18 miliard marek ročně. Vláda vzala tutéž sumu za základ pro své výpočty, jsouc přesvědčena, že za všeobecné povinnosti ku práci i při osmi-hodinné maximální denní práci aspoň téže hodnoty výrobní se docílí. Za základní číslici tuto domněnku potvrzující byla vzata spotřeba.

Ale nyní vyšlo na jevo, že hodnota výroby naproti dřívější době klesla v socialisované společnosti na třetinu, tedy s 18 na 6 miliard ročně čili měsíčně s l ½  na  ½  miliardy. V každém měsíci se tedy o miliardu více spotřebuje, než se vydělá. To jest již ve 4 měsících tak veliká ztráta, jakou Francie svého času musila Německu na válečné kontribuci odnésti.

Kam to má dojíti a jak se tomu pomůže? S nesmírným napjetím očekává se příští sezení říšského sněmu, v němž říšský kancléř příčiny schodku chce vysvětliti.

XXVIII. Zprávy rodinné.

Pořád ještě žiju sám a sám ve svém obydlí, tak osaměle jako nikdy před tím od svého mládeneckého věku.(s.78) Moje žena nalézá se dosud v nemocnici. Lékař mne požádal, abych své návštěvy pokud možná nejvíce obmezil, aby prý nerozčilovala. Neboť, jak mne spatří, padá mi náruživě kolem krku, jako bych jí byl teprve po nejhroznějších strastech a nebezpečenstvích života vrácen. Na to dochází k nejvýstřednějším výjevům, než mne od ní mohou odloučiti. Nechce mne pustit, obávajíc se, že více nepřijdu.

Čím živěji se po našich rozmluvách ve svých myšlenkách ranou a ostatními členy rodiny zabývá, tím více stupňuje se u ní chorobný pocit bázně o nás. Zdá se jí; že jsme vydáni nejhorším pronásledováním a že ze všech koutů Číhá na nás nebezpečenství a smrt.

Otřesení její duševních sil smrtí naší dcery a událostmi při útěku našeho Františka s Anežkou dosud není překonáno. Celý svůj bídný život bych za to dal, kdybych mohl chudákovi pomoci.

Chtěl jsem požádati za radu našeho bývalého domácího lékaře, jemuž ona důvěřovala a jenž ji od našeho sňatku lékařsky ošetřoval. Lékař vracel se právě od mladistvého sebevraha, kterého marně-se namáhal přivésti zase k životu. Lékař však velice litoval, že mne musí pro dnešek odbyti, poněvadž jeho osmihodinný den pracovní uplynul. Při nejlepší vůli a při všem přátelství ke mne nemůže prý mi  dnes již uděliti lékařské rady. Byl prý již dvakráte mladším soudruhem, který nemohl odvedením kuponů státní účtárně přiměřenou lékařskou činnost svou dokázati, udán pro překročování pracovní doby a následkem toho pro nadpřílišnou výrobu dosti téžce potrestán.

Starý pán pustil se za příčinou dnešního případu do rozhovoru se mnou o příšerném přibývání (s.79) sebevražd v socialisovaaé společnosti. Tázal jsem se ho, zdali snad jest nešťastná láska příčinou dnešního případu. Odvětil záporně, ač i takové případy nyní se přiházejí. Neboť ani teď nemůže se se strany státu někomu rozkazovati, aby někoho miloval či nemiloval.

Starý pán, jenž býval vojenským lékařem, vysvětloval mi přibývání sebevražd jinak. Pravil, že také u vojska druhdy většina sebevražd pocházela odtud,že mnozí mladí lidé, ač měli dostatečnou stravu, šaty i byt, přece nikterak se vpraviti nemohli v nezvyklé poměry vojenské. Proto nelze se diviti, mínil, že doživotní obmezování osobni svobody, plynoucí z nové organisace výroby a spotřeby, a sociální rovnost nynější, prováděná až do posledních důsledností, u mnohých osob a ne právě u nejhorších zmenšuje chuť k životu až k takovému stupni, že posléze považují sebevraždu za jedinou pomoc, aby vyvázly z tohoto pustého jednotvárného života, jemuž žádnou energií vůle nelze zjednati změny.

Starý pán nemá zrovna nepravdu. Pohříchu je tomu tak.

Od Františka a Anežky došly dobré zprávy. To jest jediný světlejší bod v mém životě. Opustili již dům stravní v Novém Yorku, do něhož po svém sňatku se odebrali, a zařídili si vlastní, byť i velmi chudou domácnost. František stal se brzo pro svou spůsobilosí a solidnost faktorem v tiskárně, nikoliv nepatrné. Anežka pracuje zatím v módním závodě. Znenáhla šetříce každým grošem opatřují si potřebný nábytek. František velice byl zkormoucen a hluboce dojat smrtí své sestřičky a naléhá na mne, abych i bratra jeho Arnošta do Ameriky poslal. Chce se (s.80) o něj stůj co stůj postarati a má za to, ze Arnošt dosáhne v Americe štěstí.

Ubohý Arnošt, je mi ho líto, že jest v tom ústavě vychovávacím, Z ústavů těch není slyšeti nic příznivého, nic dobrého, svláště z těch ne, kde se dospělejší mladí lidé ve věku 18—21 let nalézají. Vědí, že až dosáhnou 21. roku svého života, nechť něčemu se naučili nebo nenaučili, najdou u státního žlabu stejnou porci masa a stejný peněžní certifikát a že v žádném případě k něčemu lepšímu to nepřivedou. Nač by se starali a namáhali? I když by se sebe lépe připravili s rozkoší a láskou k svému povolání, neposkytuje se jim nejmenší záruky, že nebudou k jinému oboru přiděleni. Následkem toho téměř bez výminky užívají prázně své k hýření a výstřednostem nejrůznějšího druhu, takže onehdy vydána byla ustanovení o přísnějším dozoru nad nimi. Nařízení ta nemohla by býti ostřejší pro školu trestnickou.

Přes to prese vše netroufám si Arnošta pobádati k útěku. I kdybych věděl, jakou cestou bych syna svého dopravil na cizozemskou loď -a jak bych mu peníze za lodní lístek opatřil, přece nemohl bych bez souhlasu ženy své ani jediný krok učinit, který by měl tak rozhodný význam pro životní osudy našeho nedospělého syna.

Mou ženu však při nynějším jejím stavu duševním mohlo by takové sdělení zabiti.