Svoboda k nám přišla z Východu

V největším světovém konfliktu, který se dosud v dějinách odehrál a do něhož se zapojilo přes pět desítek zemí světa zahynulo přes 62 milionů obyvatel všech kontinentů. V tomto z dnešního pohledu až těžko uvěřitelném množství mrtvých jsou zahrnuti jednak padlí vojáci, dále oběti z řad civilního obyvatelstva a oběti holokaustu. Válka pak za sebou zanechala také miliony doživotních invalidů, nespočet vdov a sirotků.

            Daleko největší ztráty na lidských životech ze všech zemí jednoznačně utrpěl Sovětský svaz (až 27 milionů osob), dále Čína (bezmála 10 milionů), Německo (7,5 milionu), Polsko (5,6 milionu), Indonésie (4 miliony), Japonsko (2,6 milionu), Indie (1,5 milionu), Jugoslávie (1 milion), Rumunsko (800 tisíc), Maďarsko (600 tisíc), Francie (500 tisíc), Itálie (400 tisíc), Velká Británie (400 tisíc), Řecko (300 tisíc) …

            Nikdo z poctivých lidí v naší zemi nemůže, ani ve světle změn režimů a pokusů manipulovat historickými fakty dle zrovna aktuálně nařízeného politického a ideologického zadání, nikdy zapomenout na všechny statečné osvoboditele naší vlasti. V první řadě nelze nikdy zapomenout na více než 144 tisíc padlých a přes 400 tisíc zraněných rudoarmějců, na 30 tisíc padlých Rumunů – v sestavách 2. ukrajinského frontu také oni osvobodili mnoho našich obcí a měst. Nelze samozřejmě opomenout ani 116 padlých a 360 zraněných Američanů. Musíme mít rovněž trvale v paměti i Belgičany, Bulhary, Francouze, Italy, Jugoslávce, Poláky, Rumuny a všechny další, kteří se zapojili do náročných partyzánských bojů.

            Při osvobozování Československa rovněž padlo více než 3 500 příslušníků 1. čs. armádního sboru generála Ludvíka Svobody. O svůj život přišlo během války na 365 tisíc Čechoslováků. Mnozí položili svůj život na samém prahu osvobození ještě v posledních hodinách války. Fanatičtí fašisté vraždili české vlastence ještě 9. května 1945 i po tomto dni, a to nejen v Praze, ale i na jiných místech Čech i Moravy. Ani tato skutečnost nesmí zůstat, jakkoliv upozaděna.

Nejtěžší boje probíhaly na východní frontě

            Největší lidské a materiální ztráty způsobila válka beze vší pochybnosti Sovětskému svazu. Ten ztratil nejméně 8 mil. vojáků (přes 3 miliony z nich zahynuly v německém zajetí) a asi 18 mil. civilistů, kteří zemřeli v důsledku válečných útrap, věznění a následkem hladu a nemocí. Celkové ztráty na lidských životech v SSSR dle odhadu historiků představovaly minimálně deset procent jeho předválečné populace. Byly to strašlivé ztráty, nikdy předtím dosud nepoznané.

            Když Německo přepadlo v červnu 1941 Sovětský svaz, rozhořel se od prvních okamžiků nelítostný boj. Hitler plánoval další bleskovou válku a ve svém fanatickém zápalu skutečně věřil, že jeho armády za několik málo týdnů postoupí do hloubi sovětského území, zcela zlomí jeho vojenskou sílu, obsadí Moskvu a podmaní si další velká území s bohatými zdroji. Jak chtěl nacistický režim naložit s obyvatelstvem SSSR je dobře známo – větší část úplně vyhladit, z menší části učinit otroky sloužící ze všech sil německým nadlidem. Ruský národ bojoval o vlastní holou existenci, skutečně nic menšího nebylo v sázce. Válka směřovala k obraně vlasti, proto se také do historie zapsala jako Velká vlastenecká válka.

            Německo se svými satelity seskupilo ohromující sílu, se kterou vtrhlo na území SSSR. Do operace Barbarossa německé velení nasadilo nevídané početní stavy čítající tři miliony mužů a s nimi dalšího půl milionu vojáků ze satelitních zemí, zejména z Itálie, Rumunska a Maďarska. Nakonec zde Německo po sérii těžkých porážek utrpělo přes 70% všech svých ztrát. Sovětský svaz dokázal v krátké době evakuovat na východ 1 500 klíčových průmyslových podniků a udržet pro další vedení války nepostradatelnou průmyslovou základnu. Tato logisticky nesmírně složitá operace neměla v dějinách dosud obdoby.

 Již v prvních týdnech války se začal rychle tvořit dobře organizovaný partyzánský odboj. Ten působil nepříteli na území, které tento obsadil velké potíže – narušoval zásobování, vázal permanentně značné síly na zajištění dopravních tras, skladů apod. Dalším důležitým faktorem bylo zapojení žen, mladých lidí, často i dětí do zbrojní výroby, domobrany, vytvoření potřebného zázemí pro muže nastupující ve velkých počtech na frontu. Neméně důležitým faktorem byl i ten, že se hned zpočátku zatím ustupující Rudé armádě přesto dařilo působit okupantům citelné ztráty. Díky všem těmto skutečnostem brzy padl plán Hitlera opakovat podobně jako v západní Evropě i v SSSR novou bleskovou válku. 

            Zásadní význam pro porážku německých okupantů měly zejména tři velké vojenské střety. Bitva u Moskvy (1941-1942), kdy německé armády musely ustoupit po těžkých ztrátách daleko od hlavního města země a plán na jeho dobytí tím prakticky padl. Zásadní obrat celé války se pak odehrál při bitvě u Stalingradu (září 1942 – únor 1943). Zde během německého obléhání, nelítostných bojů v sutinách rozbombardovaného města a při následné sovětské protiofenzívě zahynulo na milion lidí na každé z bojujících stran. Celý tehdejší svět bez nadsázky se zatajeným dechem sledoval zprávy o průběhu stalingradské bitvy. Německo zde definitivně ztratilo svůj potenciál vést dál velké ofenzivní akce a rychle obsazovat nová území a rovněž ztratilo svůj přechozí silný vliv na své spojence. Od to doby se už fronta posunovala jen dále na západ.

            Hitlerovské velení nezachránila ani totální mobilizace a další silné vytěžování válečného průmyslu a doplňování ztrát po padlých a raněných, když sáhlo až na dno svých rezerv, aby připravilo nové síly k plánované odvetě za Stalingrad. Tím se měla stát bitva u Kursku (5.7. – 23.8.1943). Ta vešla do dějin především jako největší tanková bitva této války. Ztráty na obou stranách byly opět ohromující. Činily asi půl milionu mrtvých a raněných na každé straně. Pro Německo šlo o další silný otřes, ze kterého se už nevzpamatovalo.

            Do konce roku 1943 se fronta posunula daleko na západ, i přesto ovšem musely uplynout ještě další dlouhé měsíce a přijít další velké oběti, než se konečně v létě 1944 Rudé armádě podařilo nepřítele vyhnat ze svého území. Ze sovětského území bylo válkou nejvíce postiženo Bělorusko – fašistické armády zde úplně zničily 209 měst a 9 200 vesnic, odpor obyvatelstva likvidovali i 260 koncentračními tábory. Až do otevření druhé fronty operací Overlord nesl Sovětský svaz na svých bedrech prakticky sám celé dlouhé tři roky hlavní tíhu bojů. O tom není třeba pochybovat. Je jednoznačným faktem, že Sovětská armáda prokázala národům okupovaných zemí Evropy neocenitelnou pomoc. Pomoc, která nemá v historii válek obdoby.

            Ke ztrátám Rudé armády a spojenců snad ještě jeden příklad – velmi typický. Jen v období od poloviny dubna do 8. května 1945 při bitvě o Berlín ztratila vojska Rudé armády 305 tisíc mužů (mrtví, ranění, nezvěstní). Kdežto ztráty anglo – amerických vojsk na západní frontě za celý rok 1945 činily celkem asi 260 tisíc vojáků. Průběh bojů a jejich intenzitu na obou frontách tyto údaje celkem dobře ilustrují.    

Neopominutelné argumenty historika

            „Šla léta. Obvyklým jevem v oblasti informací, vědy, společenského mínění, se staly zkreslování, zapomnění, nekalé úmysly. Občas se zdálo, že z velkého vítězství nezůstalo vůbec nic. Po pompézních oslavách výročí otevření Druhé fronty většina západních šosáků hlásala, že válku s Německem vedly a také v ní zvítězily Amerika a Anglie. V naší zemi byli svrženi Žukov a Rokossovskij, překrucovaly se dějiny vítězství. Z kroniky hrdinů zmizely Zoja Kosmoděmjanská a Alexandr Matrosov. Na všechno se u nás házelo bláto a lidé se tomu vysmívali. Nicméně v souvislosti s 50. výročím vítězství pravda ze sebe setřásat špínu lží a z paměti lidu vyplula na povrch. …

            Již několik let před rokem 1941 se zbortila „civilizovaná Evropa.“ Padly Praha, Kodaň, Brusel, Haag, Varšava, Paříž, Oslo, Bělehrad. Hitlerovská armáda obsadila Evropu od severu k jihu. Nikdo nepochyboval, že Německo a SSSR se střetnou. Bude však k odražení Německa, jež v Evropě nabralo obrovskou sílu, potenciál Ruska stačit? Nemá smyslu mluvit o zákeřnosti západních mocností, které Německo štvaly proti Sovětskému svazu. Jak je známo, k nohám mu položily Rakousko, Československo, Polsko. Současné vlády České republiky, Slovenska a Polska zapomínají, že Hitlerovi je tenkrát předhodily jejich dnešní patroni.

            Chápali jsme, že válce se nelze vyhnout, avšak bylo třeba ji oddálit, hospodářsky se rozvinout, západní hranice posouvat dopředu. Bylo to jasné i antikomunistovi Churchillovi. 1. října 1939 v rádiu prohlásil: „Fakt, že se ruská vojska musejí nacházet na této linii, je z hlediska bezpečnosti Ruska před Německou hrozbou naprosto nezbytné.“ Tyto věty napsal v polovině 90. let historik Valerij Ganičev. Je užitečné o nich právě v květnových dnech seriózně znovu a znovu uvažovat.  

Dva významné projevy z Německa je nezbytné zmínit právě dnes

            U příležitosti letošního významného výročí spojeného s koncem 2. světové války si zaslouží připomenout dva významné projevy z Německa. V obou případech je přednesli prezidenti spolkové republiky. A ačkoliv oba tyto proslovy dělí od sebe celých 36 let, jejich obsah je obzvláště ve světle současných snah dějiny zásadním způsobem upravovat dle zadání z různých orgánů EU, institucí, či přímo ze strany vysokých politiků a jim sloužících novinářů, nejen v Evropě, natolik zásadní, že je i dnes přímo nezbytné minimálně jejich podstatné myšlenky připomenout.

            První z obou zmiňovaných projevů přednesl prezident tehdejší NSR Richard von Weizsäcker dne 8. května 1985. Tento dlouholetý člen CDU zastával úřad prezidenta deset let a byl znám jako výborný řečník, a právě onen projev z května 1985 patřil k jeho nejznámějším.

            „Datum 8. května má rozhodující historický význam pro Evropu. 8. květen není pro Němce žádným dnem slávy. Někteří se vrátili domů, jiní ztratili své domovy. Někteří byli osvobozeni, zatímco pro jiné to byl začátek zajetí. Mnozí byli jednoduše vděčni pouze za to, že noci bombardování a strachu uplynuly a oni vyvázli živí. Jiní pociťovali bolest z úplné porážky vlastní země. Někteří Němci cítili hořkost z rozervaných iluzí, zatímco jiní Němci byli vděční za dar nového začátku. Nesmíme oddělovat 8. květen 1945 od 30. ledna 1933.“

             Weizsäcker dále uvedl, že konec války má být chápán jako konec mylné cesty německých dějin a 8. květen soužit hlavně k připomenutí mrtvých a režimu násilí v podobě zejména 6 milionů Židů zavražděných v koncentračních táborech. Z národů, které pod hitlerovským terorem a násilím nejvíce trpěli vyzdvihl hlavně Poláky a národy Sovětského svazu. Dále potom vzpomenul oběti protifašistického odboje v okupovaných zemích a zdůraznil přitom komunistický odboj, který po válce v Západním Německu našel neprávem jen málo uznání. Weizsäcker rovněž jasně odmítl spoluvinu Sovětského svazu za 2. světovou válku přisuzovanou za pakt Hitler- Stalin, protože iniciativa k rozpoutání války jednoznačně vyšla z Německa a vypuknutí války tedy musí být spojeno s německým jménem, stejně jako i rozdělení Evropy po roce 1945.

            Prezident pak celý projev uzavřel větami poukazujícími na propojení minulosti a současnosti. „Ctíme svobodu. Pracujeme pro mír. Držíme se práva. Nazíráme na dnešní 8. květen, jak jen můžeme pravdě do očí.“

            Velmi zajímavé myšlenky hodné naší pozornosti právě nyní, v době, kdy si celý svět připomíná významné výročí konce nejstrašnějšího konfliktu v dějinách, byl přednesen současným německým prezidentem Frankem-Walterem Steinmeyerem před čtyřmi lety. Přesně 18. června 2021 v Berlíně, a to u příležitosti 80. výročí napadení SSSR hitlerovským Německem. Jde i o cenný příspěvek proti soudobému přepisování dějin, kdy se příčiny zaměňují za následky a oběti za viníky.  Německý prezident tehdy krom jiného prohlásil:

„To, co začalo 22. června 1941 bylo rozpoutání nenávisti a násilí radikalizace války až k šílené představě totálního vyhlazení. Ti, kteří tuto válku vedli, zabíjeli všemi možnými způsoby s nebývalou brutalitou a krutostí. Ti, kteří za to byli zodpovědní a kteří se ve svém nacionalistickém blouznění dovolávali na německou kulturu a civilizaci znesvětili veškerou civilizaci, zhanobili všechny zásady lidskosti a práva.

Plánovaná nacistická válka prohlásila za nepřítele všechno sovětské obyvatelstvo od novorozenců až po starce. Tento nepřítel neměl být poražen pouze vojensky. Za válku, která mu byla vnucena, měl sám zaplatit, svým životem, svým majetkem, vším, co představovalo jeho existenci.

Celá Evropská část Sovětského svazu, celé oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska měly být, cituji z rozkazů - „vyčištěny“ a připraveny pro německou kolonizaci. Milionová města Leningrad, dnešní Petrohrad, Moskva nebo Kyjev měla být srovnána se zemí. Ani sovětští váleční zajatci nebyli považováni za zajatce, přestali být lidmi.

Sovětský svaz nakonec oplakával 27 milionů mrtvých. 27 milionů lidí nacistické Německo zabilo, zavraždilo, ubilo k smrti, nechalo zemřít hlady, vyčerpalo až k smrti nucenými pracemi. Čtrnáct milionů z toho byli civilisté.“

Jeden z největších německých zločinů – blokáda Leningradu

            Nedlouho po napadení SSSR hitlerovským Německem v červnu 1941 po počátečním rychlém postupu jeho vojsk do hloubi sovětského území došlo již v létě téhož roku k obležení Leningradu. Město nesoucí svůj název po velkém revolucionáři a zakladateli SSSR se stalo cílem nejhoršího a nejdéle trvajícího obléhání v rámci celé 2. světové války. Obléhání města trvalo nekonečných 872 dní a nocí. Na počátku války zde žilo přes dva a půl milionu ob yvatel. V době prolomení blokády na počátku roku 1944 se tu nacházelo již jen 600 tisíc lidí.

V době pro město asi nekritičtější, 10. září 1941, přiletěl do Leningradu po rozhodnutí hlavního stanu G.K. Žukov. První rozhodnutí vojenské rady frontu pod jeho velením byla tato: bránit Leningrad do posledního živáčka. Leningrad se smrti nebojí, smrt se bojí Leningradu – to bylo hlavní heslo v dané nesmírně složité situaci, kdy osud města visel doslova na vlásku.  

Žukov začal okamžitě a nově organizovat obranu města, a to takovým způsobem, že nikdo, skutečně nikdo, nesměl připouštět variantu, že se nepříteli přeci jen podaří města nebo jeho části zmocnit. Dobře věděl, že je nutno zmobilizovat a do účinného boje zapojit všechny dostupné síly. Neváhal proto zapojit také námořnictvo a potřebné síly soustředil do nejkritičtějších míst odkud akutně hrozil útok německých tanků. Byl to systém pružné ofenzivní obrany, které měla nepřítele stále zaměstnávat vhodným manévrováním. Část námořníků poslal přímo na frontu, nařídil budovat obranu do hloubky, zaminovat nebezpečné úseky a nakonec i stáhnout značné síly z Karelské šíje a vrhnout je přímo na nejohroženější místa fronty. Všechna tato opatření, včas a důkladně provedená, uchránila město v nejkritičtější době od skoro jisté pohromy.

            Blokáda Leningradu se stala symbolem odporného barbarství fašistického Německa a jeho nenávisti vůči sovětskému lidu. Současně se však stala také symbolem velkého odhodlání a schopnosti čelit v neuvěřitelně krutých a nebezpečných podmínkách nepříteli až do krajních mezí odvahy, nasazení a nepoddajnosti. Leningraďané svou houževnatostí během blokády odráželi veškeré pokusy nepřátel na úplné vyhladovění města a plánované následné zničení.

            Podle odhadu historiků přišel o život během blokády v důsledku zimy a hladu asi jeden milion zdejších obyvatel. Jedinou trasou spojující obležené město s neobsazeným sovětským územím bylo Ladožské jezero. V lednu 1943 prorazila vojska Leningradského frontu pod velením generála Govorov a společně s vojsky Volchovského frontu pod velením generála Kirilla Mereckova několikakilometrový koridor jižně od Ladožského jezera během operace Jiskra. Díky tomu došlo ke zlepšení podmínek pro zásobování města. Leningrad ale dále zůstával obležen a situace tam i nadále panovala nadmíru tížitá.

            Teprve až o rok později dne 27. ledna 1944 zde válka skončila. Toho dne mohli konečně generál Govorov, velitel Leningradského frontu a členové vojenské rady Ždanov a Kuzněcov prohlásit: „Blokáda skončila. Skončilo barbarské ostřelování města. Smrt německým okupantům!“ V tisku se následně objevily zprávy, že tento den se stal nejvýznamnější událostí v historii Leningradu.

            Během blokády se v obležení ocitlo téměř 2,9 milionu obyvatel, včetně 400 tisíc dětí. Němečtí okupanti na město vypálili 150 tisíc granátů a svrhli přes 107 tisíc zápalných a trhavých bomb.

            V prosinci 1942 jako jedna z prvních medailí Velké vlastenecké války medaile Za obranu Leningradu. Udílela se kromě vojáků i všem civilním obyvatelům, kteří jakýmkoliv způsobem přispěli k obraně města a zachování všech základních funkcí k jeho fungování během blokády. Šlo například o pomoc při budování opevnění, při likvidaci požárů po náletech, organizaci zásobování, práce v továrnách, péče o děti a raněné a dalších potřebných činnostech. Medailí Za obranu Leningradu bylo celkem vyznamenáno 1 470 000 osob, včetně 15 000 dětí a dospívajících.

Květnové povstání českého lidu začalo 1. května 1945 v Přerově

            V dubnu 1945 bylo po předchozím postupu dále osvobozováno území Čech a Moravy postupujícími jednotkami Rudé armády a spojenců. V tomto měsíci rovněž vyvrcholily přípravy domácího odboje k zásadnímu ozbrojenému vystoupení proti okupantům. V utajení se vytvářely revoluční národní výbory, jejichž úkolem bylo nahradit činnost orgánů okupační správy.

            K vůbec prvnímu otevřenému povstání došlo 1. května 1945 v Přerově. Důvodem byla již od ranních hodin rychle se šířící zpráva o německé kapitulaci. Lidé zatím ještě nevěděli, že jde o zprávu mylnou a v daný okamžik ještě velmi předčasnou. Tato mylně interpretovaná zpráva zahraničního rozhlasového vysílání způsobila výbuch nadšení a atmosféru plnou euforie z toužebně očekávaného konce válečných útrap. To vše bylo ještě navíc násobeno svátečním dnem.

            Občané města reagovali naprosto spontánně. Začali vyvěšovat československé vlajky, veřejně se shlukovat, zpívat národní hymnu. Četné protifašistické projevy přerostly postupně v odzbrojování německých a maďarských vojáků.  Lidé v dopoledních hodinách pokračovali ve vyvěšování československých praporů, odstraňování německých nápisů a firemních štítů, rozbíjení Hitlerových bust, Háchovy podobizny byly shazovány do ulic. Československá vlajka byla umístěna i na 84 metrů vysokém elektrárenském komíně. Lidé zaplnili Dolní náměstí (tehdy ještě stále Hitlerplatz). Nedávno ustanovený ilegální národní výbor převzal správu města. Ještě dopoledne také došlo k prvním ozbrojeným akcím a lidé začali stavět na hlavních komunikacích zátarasy. Přerovským občanům se podařilo vedle ručních zbraní ukořistit i motocykly, auta, pásové tahače i houfnici. Jednání povstalců s německým okresním hejtmanem Krautem bylo ale bezvýsledné, o odchodu Němců z města si netroufl rozhodnout sám bez přesných pokynů nadřízených. Stejný postoj zaujal i velitel posádky major Jacob.

            Mezitím povstání zachvátilo i významné podniky ve městě. Zaměstnanci Optikotechny se pokusili obsadit továrnu a zabránit odvozu výrobního zařízení. Pokus převzít do českých rukou proběhl i v podniku KAZETO. Zaměstnanci elektrárny obsadili její areál, když předtím odzbrojili jednotku nacistické domobrany. Železniční národní výbor se snažil získat kontrolu nad velmi významným místním železničním uzlem. Šlo o jeden z klíčových bodů pro přesun německých vojenských jednotek. Převzetí moci povstalci na železničním nádraží proběhlo vysoce organizovaně.

            Postupující povstání však doznalo zásadního obratu kolem 13. hodiny, kdy se prokázalo, že informace o německé kapitulaci byly mylné. Němci se ihned začali připravovat na tvrdou odvetu. Na pomoc jim přišly posily z Olomouce a Holešova. Okolo 14. hodiny začal koordinovaný ozbrojený zásah proti povstání. Ve městě sena několika místech rozhořel prudký boj. Především v Želatovské a Moštěnské ulici. Bojovalo se i v elektrárně a u podjezdu u Předmostí. Největší boj pak proběhl v prostoru nádraží. V těchto místech také bylo nejvíce padlých. V řadách povstalců statečně bojovali také partyzáni nebo osvobození sovětští zajatci. Boje v ulicích města utichly kolem 16. hodiny, na nádraží se bojovalo až do 17. hodiny. Němečtí okupanti tak během odpoledne ovládli situaci, povstání potlačili a vyhlásili stanné právo. Brzy začalo zatýkání občanů podezřelých z účasti v povstání, pokračovalo až do 3. května a celkem bylo zajištěno na 100 občanů. Ještě v noci po potlačení povstání telefonuje do Přerova sám K.H. Frank a důrazně nařizuje popravu aktivních účastníků povstání.

            Dne 2. května 1945 bylo 21 vybraných Přerovanů odvezeno do olomouckého posádkového vězení a poté do prostoru vojenské střelnice v Olomouci – Lazcích na místo popravy. Zde byly oběti odváděny po trojicích k předem vykopanému hromadnému hrobu. Dle svědectví se popravení chovali před smrtí statečně a jediná žena mezi popravenými Matylda Dokládalová stačila zvolat Ať žije Československo! O popravených nebylo nic známo až do 12. května, kdy byl nalezen jejich hrob. Dne 14. května se pak tisíce lidí zúčastnily velkého pohřbu Přerovského povstání do společného hrobu v městském parku Michalov. Roku 1952 došlo k přemístění ostatků na městský hřbitov, kde bylo vytvořeno nové pietní místo.

            Celkový počet obětí povstání v Přerově z 1. května 1945 dosáhl 54 padlých a popravených českých občanů. Nejmladší, teprve šestnáctiletý Josef Bryška mladší padl spolu se svým otcem při krytí ústupu ostatních povstaleckých bojovníků k Horní Moštěnici. Nejstarší, velkoobchodník lahůdkami, čtyřiašedesátiletý Josef Beneš, zemřel na následky brutálního výslechu gestapem. To ve snaze úmrtí zamaskovat, hodilo jeho tělo do řeky Bečvy. Mezi obětmi byli lidé různých profesí – dělníci, učitelé, železničáři, četníci, policisté, živnostníci, úředníci, ale i studenti. Přerovské události z prvního květnového dne roku 1945 se plným právem trvale zapsaly do historie jako počátek Květnového povstání českého lidu. Přerovské povstání bezprostředně vedlo k akcím proti okupantům v dalších asi deseti obcích v okolí města, kde rovněž došlo k ozbrojenému vystoupení proti okupantům.

… a vyvrcholilo 9. května 1945 v Praze

            Postupně vznikala další ohniska odporu i přímo celé povstalecké oblasti. Ve středu 2. května 1945 vypukla železniční stávka v Nymburku, téhož dne se akce proti německým okupantům přelily do Poděbrad, Jičína, Nového Bydžova. Stávka vypukla v Malých Svatoňovicích. O den později se nepokoje rozšířily do severovýchodních Čech. Mezi prvními ohnisky květnového povstání byly také Semily, Nová Paka, Železný Brod, Turnov a jejich okolí. Zároveň sílila i bojová činnost jednotek partyzánů. Příslušníci 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky osvobodili 2. května Velehrad, 3. května Vizovice a následující den se zapojili velmi výrazně i do povstání ve Vsetíně. Povstalecká ohniska se vzápětí objevila i v jiných oblastech. Například 5. května dopoledne povstala Plzeň. Její obyvatelé ještě před příchodem 3. americké armády do města svedli úspěšně boj o řadu důležitých objektů.

            Květnové povstání českého lidu poté vyvrcholilo v Praze, kde povstání vypuklo 5. května po poledni a jeho dobře organizovaný nástup okupanty zaskočil. V ulicích doslova přes noc vyrostlo na 1 600 barikád a povstalci statečně čelili odporu okupantů po několik těžkých dní a nocí. Vítězně je ovšem nakonec zakončil až příjezd Rudé armády časně ráno 9. května 1945. Květnové povstání českého lidu mělo národní a všelidový charakter, jeho význam byl nejen morální, ale i vojenský. Aktivně se jej zúčastnilo asi 100 tisíc lidí, padlo nebo zavražděno zůstalo 8 tisíc osob. V Praze se povstání zúčastnilo asi 30 tisíc bojovníků. Na území města nebo v jeho okolí padlo nebo bylo zavražděno na 3 700 obyvatel.

Zhanobený tank na Smíchově – odporný čin arogantních tupců

            Smíchovský tank připomínal slavný příjezd 4. gardové tankové armády generála Leljušenka do Prahy v časných ranních hodinách ve středu 9. května 1945. V 50. letech byl tento památník připomínající příjezd Rudé armády do hlavního města a jeho osvobození od německých okupantů zapsán mezi národní kulturní památky. K slavnostnímu odhalení památníku došlo 29. července 1945 za osobní účasti maršála I. S. Koněva.

            Krátce po převratu, hned zkraje 90. let, byl tento tank skupinou poslanců – natěračů přes protesty veřejnosti natřen narůžovo. Hlavním cílem této akce bylo dosáhnout odstranění tohoto důstojného symbolu osvobození Prahy. Aktéři tohoto „hrdinského“ činu se zbaběle schovávali za své postavení poslanců, které chrání z toho vyplývající imunita, a především vlivní známí a přátelé disponující patřičnou mocí díky svému postavení, ať už v médiích či bezpečnostních a justičních orgánech.

            Na tento podlý čin arogantních hlupáků nemohli nereagovat četní občané i některé osobnosti veřejného života. Ozvali se i někteří spisovatelé či levicově orientovaní publicisté a novináři. Nemohli mlčet ani básníci. Tedy ti opravdoví, kteří se i ve své umělecké činnosti neváhali jednoznačně postavit za své občanské postoje, i když mohli právem očekávat zuřivou reakci aktuálních držitelů moci a jejich aktivních služebníků. Velmi působivé verše v reakci na tento mimořádně hloupý a zbabělý čin napsali i dva vynikající čeští básníci nestydící se za to, že jejich srdce vždy bilo nalevo – Miroslav Florian a Karel Sýs. 

Miroslav Florian

Smíchov

Růžový tank to je ono

náš sladký bolševik

Odjeď domů růžový tanku

a nezadávej si s místními čtveráky

na tvé místo se beztak už dlouho tlačí bronzoví trpaslíci

Nestůj tu jako opařený a škobrtej domů růžový tanku číslo dvacet tři

tady tě nečekalo nic dobrého

leda ještě veselejší latex

To co ti provedli

vejde do dějin špíny

které umělecky ztvárňuje

markýz de Sade v paruce z čajových růží.

(úryvek)

Karel Sýs

Dopis navzdory

Milý tanku!

V pětačtyřicátém jsi byl zelený jako saranče

a dnes se marně rdíš za děti těch

jimž jsi přivezl volnost

Obarvili tě narůžovo jako sele

a opékají tě na pohledech pro cizince

Tvé pásy však nesmiřitelně řinčí

do bezesných nocí nepřátel!

Přesvědčivá slova proti falzifikátorům dějin

            Dějiny se u nás drasticky deformují způsobem, který v novodobé historii nemá obdoby. Proto je zcela nezbytné opakovaně připomínat fakta a argumenty opřené o historické skutečnosti, vzpomínky pamětníků, záznamy z dobového tisku i archivů. To vše má zásadní vypovídací hodnotu o průběhu a výsledcích 2. světové války právě v době, kdy nás rychle opouštějí poslední z žijících pamětníků.

            Pedagog a historik Zdeněk Víšek publikoval před pěti lety text, z něhož stojí za to ocitovat aspoň malou, ale obsahově velmi podstatnou část.

            „Kdo tedy osvobodil Prahu? Z české historické perspektivy je však nutné zodpovědět otázku, která se objevuje především po roce 1989, a to zda Prahu osvobodili především sami bojující Pražané (s vydatným přispěním vlasovců) nebo Rudá armáda – s přispěním Pražanů i vlasovců? Podle názoru autora tohoto textu zcela rozhodující krok pro osvobození Prahy představoval až příchod Rudé armády, která o týden dříve dobyla německé hlavní město. Bez porážky nacistické armády v Berlíně – předtím ale také u Moskvy, Stalingradu, Kyjeva, Leningradu, na Dukle a na stovkách dalších bojišť – by k osvobození Prahy (a pochopitelně i Československa) nikdy nedošlo. Dosti omezené vojenské síly pražských povstalců (i o něco lépe vyzbrojených vlasovců) by nikdy nedonutily příslušníky wehrmachtu a Zbraní SS opustit Prahu. K tomu je přinutil až strach z postupující Rudé armády, která se 8. května 1945 nacházela již v těsné blízkosti Prahy a příští den v ranních hodinách do jejích ulic vstoupila.“

            V roce 2018 vyšla kniha nazvaná Črty z větraného pelechu Čechů. Její autor, Stanislav Kábele, v kapitole Stalingradská epopej (1942) kromě jiného napsal tyto výstižné věty i velice poutavé verše:

            „Pro nás, pro Čechy, je Stalingrad místo, kde se rozhodlo o porážce Německa ve druhé světové válce, ale také o osvobození a obnovení československého státu o bytí či nebytí našeho národa. Naše neskonalá vděčnost proto navěky patří hrdinným bojovníkům Rudé armády. Také těm 144 000 padlým chlapcům, rudoarmějcům, kteří na prahu míry položili své životy při osvobozování naší země. Pokud má kdosi krátkou paměť, nebo sklony lhát, je hlupák nebo špatně maskovaný ignorant historické pravdy.“

Stalingradská hvězda

Nad bojujícím Stalingradem

rudá vyšla hvězda.

Paulusova armáda ke zmaru tam přišla.

Stalingrad byl mocným hradem,

Východ tam zvítězil nad Západem.

            Není vůbec bez zajímavosti, že se právě ze Západu, nejpozději od 70. let, objevují, pokud se týká role Sovětského svazu během 2. světové války, nezřídka právě z oficiálních míst stále tytéž opakující se pseudoargumenty, falešná fakta, nezřídka i zcela vylhané údaje. Není proto divu, že ruští novináři, spisovatelé, historici i široká laická veřejnost je nucena adekvátně reagovat. Jako například Michail Odincov ve své stati z roku 1995 nazvané G.K. Žukov – Občan a vojevůdce, kde se primárně věnoval osobnosti maršála Žukova, nemohl ponechat falzifikátory historie bez povšimnutí.

            „Je příznačné, že útoky falzifikátorů na armádu, námořnictvo a jednotlivé osoby sílily v souvislosti s každým dalším výročí vítězství národů SSSR ve Velké vlastenecké válce nad fašistickým Německem.

            Opět, jako v předchozích letech, blížící se padesáté výročí rozdrcení fašistické říše, nejdůležitější historické události, jež určily osudy národů poloviny světa, se spojili nedoražení profašističtí „hrdinové“, záludní teoretici a „archiváři“, diletanti vojenské vědy a dějin v zájmu hanebné věci – snížit, pomluvit, znevážit nebo dokonce zamlčet historický význam vítězství.

            Nejmarkantnějším příkladem současné politiky spojenců antihitlerovské koalice se staly oslavy 50. výročí vylodění anglo-amerických vojsk v Normandii v létě 1944, na něž z Ruska a zemí SNS nebyly pozvány ani vlády, ani delegace ozbrojených sil.

            Navzdory tomu jsou historická fakta taková, že ať se druhá světová válka bude kdoví po kolikáté hodnotit, rozhodující roli SSSR a jeho armády v žádném případě nelze zamlčet a snížit. Dokázat nedokazatelné je obtížné.“