Že by návrat starých dobrých časů?

    Komické bylo, že jsem před rokem a půl žádal o znovuotevření tohoto případu na Obvodním soudu na Praze 4 a stejný soudce, který mi před rokem a půl toto znovuotevření případu zamítnul, tak mi ho teď jako výsledek oné prověrky v dopise v zásadě nabídnul. Nebyla v tom žádná sebereflexe, jen ten kontrolní orgán zkrátka zapracoval tak, jak měl.  

    A to jsem dostal dokonce z Ministerstva spravedlnosti před pár dny dopis, kde bylo naznačeno, že kdybych náhodou zaznamenal liknavost na tomto soudě se k tomuto mému případu vrátit, že jim to mám na Ministerstvo ohlásit. Tak přesně takto by se to řešilo za socialismu.

    Otevřelo se také prověřování toho mého druhého případu ohledně zkolabované turecké elektrárny. Tam to asi vezme více času, pokud se ty kontrolní orgány podívají i na to, jak se ten případ vůbec vyšetřoval (respektive nevyšetřoval) a nezůstanou jen u toho, že jsem byl neprávem obviněn z křivého nařčení vyšetřovatele, když jsem si na něho stěžoval. Tam tedy na nějaké informace z prověřování čekám, ale optimismus mě neopouští.

   V každém případě se z tohoto znaku posunu v sektoru spravedlnosti stále vznáším v oblacích. Realizovalo se něco, v co jsem ani nedoufal, a to, že jsme snad prorazili tu Havlistickou hradbu pokrytectví kolem nás, kdy lež je pravdou a pravda je lží. Tento zhoubný mor se tu uhnízdil na státních institucích a orgánech státní moci za posledních 37 let.  

   Ne, že bych si nestěžoval na Ministerstvo spravedlnosti na ten případ s elektrárnou Adularya ještě v době, kdy tam trůnil don Pablo. Jenže, to mně vždy z Ministerstva spravedlnosti odkopli, že prý oni nemohou zasahovat do práce státního zastupitelství, a že si mám stěžovat tam, kde mě neoprávněně obvinili. Já byl vždy navyklý za socialismu si stěžovat na první nadřízený orgán nad tím hříšníkem, co provedl vůči mně nějakou nepravost, a to se mi zdálo logické. A  tady mi od dona Pabla doporučovali, abych si stěžoval právě u těch hříšníků.

   Kdybych poslechl dona Pabla a stěžoval bych si na orgán, který proti mně v případě elektrárny Adularya vykonstruoval obžalobu, tak bych dopadl tak, jako když jsem si stěžoval na nekompetentní přístup vyšetřovatele od policie na Praze 4, kde vyšetřovali ten můj první případ s mým napadením v Kauflandu.  Když pošlete svoji stížnost na ředitelství policie na Praze 4, tak snad neočekáváte, že tu vaši stížnost na tom ředitelství dají k vyřízení právě tomu, na koho si stěžujete. A teď je to tady zaběhnutá praxe, jak jsem již popsal ve svém článku: „Když to kňučí jako hyena, a chová se to jako hyena, tak ...".

    Znakem toho, že nastávají „nové časy“, jsem zažil na vlastní kůži již hned po roce 1989, kdy jsem byl pracovníkem vysoké školy a dva roky jsem již studoval tzv. externí aspiranturu na vysoké škole, kde jsem pracoval. Po dvou rocích studia v roce 1990, kdy jsem měl již splněné povinné aspirantské zkoušky, tak jsem obdržel dopis z vysoké školy, že se mění systém externí vědecké výchovy, a že z externí vědecké aspirantury se přechází na doktorandské studium, a že tedy mi zkracují moji aspiranturu z 5 let na 4 roky.

    Na tu vysokou školu jsem tenkrát odpověděl, že zrušili náš vědecko-výzkumný  ústav v rámci vysoké školy a rozvázali se mnou pracovní poměr, a že jsem nastoupil do jiného zaměstnání, které nekoreluje s tématem mé aspirantské práce, a že bych je tedy žádal o to, aby oni dodrželi onu 5letou dobu, která platila v době, kdy jsem se na tuto formu studia hlásil.

   Na tuto moji žádost mi pak už nikdy nepřišla z té vysoké školy odpověď. Tedy za doby socialismu nepředstavitelné, aby se na takovou žádost určité osoby nereagovalo. A snad jako výsměch mi z té vysoké školy po roce poslali domů přihlášku, že se mohu znovu přihlásit do doktorandského studia od začátku. A od tohoto okamžiku se začala pro mě ona „nová doba“. 

    Moje neblahé zkušenosti s "bordelem" v tomto státě, kdy už neplatí žádná pravidla pro komunikaci a nikdo nectí povinnost fundovaně odpovědět na konkrétní stížnost / žádost, pochází hlavně z posledního období poté, kdy jsem se v roce 2018 vrátil po 20 letech pobytu v zahraničí z mého posledního pracovního výjezdu do Turecka. V Turecku jsem se podílel na výstavbě elektrárny Adularya a začal jsem po návratu do ČR kritizovat, jakým způsobem se nechal zkolabovat tento projekt se ztrátou 14 miliard korun, a že fiasko tohoto projektu, že na hony smrdělo korupcí.

     Takže jsem začal od toho roku 2018 psát na různá ministerstva, kdy za Babišovy vlády mi z těchto ministerstev opravdu odpovídali, a dokonce mě Andrej jednou pozval k sobě na Úřad vlády, abychom si o tom projektu popovídali. Když pak nastoupila Fialova vláda, tak nastal utrum, a už žádná odpověď mi nikdy na moje dopisy o vyšetřování / nevyšetřování této kauzy za 14 miliard Kč z žádného ministerstva, a nebo přímo od Fialy, nepřišla.

    Ale neodpovídat na stížnosti, to nebyla jen doména státních institucí za Fialovy vlády, ale také parlamentních výborů, kam jsem také psal stížnosti. Takový Pavel Žáček z ODS – bývalý předseda Výboru pro bezpečnost by mohl povídat, kolik mých dopisů zasklil.

    Moje stížnosti se netýkaly jen projektu Adularya, ale byly i další kauzy spojené s policií a jejím vyšetřováním, kde se řešily moje stížností podivně až skandálně. Policie, to byla speciální sorta lidí, ti sice zpravidla odpovídali na stížnosti, ale vždy tak, že policajti zůstali jako lilie bílá a chyba byla vždy na té druhé straně.

    Pokud sáhnu do paměti, tak mi tam vytanul případ, kdy mě napadl zcela bezdůvodně na jedné demonstraci policista a začal mě škrtit jako šílený, až mi na krku zůstal 10 cm velký modrák z tohoto škrcení. Policie ukryla záznamy z kamer a mě nazvala lhářem, že 7 kolegů od toho útočícího policajta prý potvrdilo, že se mě ten daný policajt ani nedotknul. A tím byl případ vyřízen, a to jsem se prostěžoval přes veškeré policejní orgány až k ombudsmanovi. 

   Případ, který si zaslouží speciální pozornost, a to zejména dnes, kdy se řeší házení kostkou u Parlamentu, je, když nás napadli těžkooděnci u Národního muzea. Také jsem si stěžoval na policejního prezidenta, že na nás někdo poslal těžkooděnce, aby nás vyprovokovali k bitkám, a že to policie podává do sdělovacích prostředků, jako že my jsme napadli ty těžkooděnce atd. Na moji stížnost odpověď přišla, ale tady musím říci, že mi policie dala v tomto případě tak ze 30 % za pravdu. Policie přiznala, že mě ti těžkooděnci skutečně srazili na zem, ale že to prý bylo neúmyslné sražení. Alespoň něco u policie přiznali, to byl úspěch, ale to bylo opravdu výjimečné. Tento případ jsem zmínil již ve svém článku: „Když to kňučí jako hyena, a chová se to jako hyena, tak….“.

   Mohu ještě doplnit i ten případ, jak někdo využil mé osoby, abych ohlásil na policii před posledními volbami prezidenta lež, že na Andreje Babiše čeká v Třeboni sniper, aby ho zastřelil. Kvůli mému oznámení na policii pak policie Andrejovi zrušila mítink s občany v Třeboni. Policie sice tohoto šiřitele poplašné zprávy našla, ale případ odložila, a to i přesto, že jsem si na toto odložení případu dodatečně stěžoval. Ke stížnosti mě popudilo zejména to, že Slávka Popelku ve zhruba stejné době stíhal stejný policejní útvar – extremismu a terorismu za šíření poplašné zprávy, že napsal řediteli Národního muzea, aby sundal tu ukrajinskou fangli z budovy, že jinak že přijdou chasníci a tu fangli sundají sami. Tak to bylo tím útvarem extremismu a terorismu hodnoceno jako šíření poplašné zprávy.

   Stěžoval jsem si také několikrát na policii na Oganesjana, že chodí napadat naše lidi při našich každotýdenních protestech u Úřadu vlády, nic se nestalo a Oganesjan se nadále smál a smál se naposledy i při sobotní demonstraci u České televize, kde měl velké představení z  balkonu naproti ČT.

     Ale těch případů s policií bylo více, kde jsem měl právo si stěžovat, jak to policie špatně vyřešila, ale kde jsem musel nakonec rezignovat a ani jsem si pak nestěžoval, protože jsem dopředu věděl, jak policie  tu mojí stížnost vyřeší.

    Na mysl mi přišla třeba kauza, když se na Facebooku nějakého Romana Máci objevilo moje foto a pod tím moje jméno a pod tím názor diskutéra: „AŤ TOHO ZM.DA NĚKDO SEJME“. Moje stížnost na onoho vyzývatele byla policií odložena, a já rezignoval na to, abych se domáhal nějakého postihu pro onoho člověka za to, co proti mně na Facebooku Romana Mácy napsal. A to odsoudili Tomáše Čermáka na 5,5 roku do vězení za bla, bla, bla na webu, a to ani nikoho k tomu, aby někoho sejmul, nevyzýval.

A mohl bych jmenovat i další moje případy.  

      Zhodnoceno jednou větou, zkrátka už nic za posledních 37 let nemělo svoji štábní kulturu, ztratil se veškerý řád a pravidla zde u státních institucí a orgánů, jak nakládat se stížností. My jsme považovali ten socialistický systém: stížnost – prověření – náprava  za něco daného, co nám nikdo nemůže vzít. A vida, nastoupil Havlismus a už jsme si o nějakém tom fungujícím řádu vyřizování stížností až do nápravy situace  mohli nechat jen zdát.

     A teď se vžijte do mé situace, kdy se mi poprvé za těch 37 let od hadráku stane, že napíši stížnost na Ministerstvo spravedlnosti na dva proti mně zmanipulované soudní procesy a někdo opravdu z toho Ministerstva spravedlnosti se začne této mé stížnosti věnovat a pověří někoho, aby věc prověřil, a ten kontrolní orgán mi dá za pravdu!  Nyní alespoň v tom jednom případu, a to při mém napadení v Kauflandu.

    Jak to chápat, že nastal průlom v sektoru spravedlnosti a práva pod gescí Ministerstva spravedlnosti? Že by se opravdu zde něco začalo měnil pod novým ministrem spravedlnosti Jeronýmem Tejcem? A já za sebe mohu říci, že tomu věřím, že ano.

   Řekněme si pravdu, to, co se tu dělo za ministra spravedlnosti dona Pabla za zády s Blyštivým Péťou, to bylo opravdu neúnosné. Málem jsem skončil za katrem, že jsem upozornil na korupci za 14 miliard korun. A to nebyl jen podmíněný rozsudek na Obvodním soudu na Praze 4, ale soudkyně na odvolacím Městském soudu Praha se ještě domáhala toho, aby mě přítomný státní zástupce na mém soudním procesu hned znovu zažaloval za to, co jsem prohlásil při své obhajobě na soudu. Takže z toho smrděl další soud pro mě, a podmínku by mi už u dalšího soudu pak povýšili na „natvrdo“. Možná, že teď budou rádi na tom Městském soudu Praha, že mě opravdu do té basy tenkrát nedotlačili. Ta síla Havlistů je tu velká, ale možná, že není nekonečná.  

   A ještě při této příležitosti připomenu, jak se nedávno vzbouřila proti jakýmkoliv změnám v tomto zaběhlém justičním systému zde Česká advokátní komora, předseda Vrchního soudu Praha a Soudcovská unie, když Andrej kritizoval, že je zde možno si objednat stíhání jednotlivce. Proti čemu se tyto tři orgány zde ohrazovali? No že si zde někdo vůbec dovoluje něco kritizovat na této bídě trestněprávního systému u nás. Jak vidíte, ten Havlismus je tu opravdu zažraný hodně hluboko pod kůži a nevymetá se snadno, to chápu.  

   V hlavě mi leží otázka, zdali půjdou také studenti ze škol demonstrovat před Českou televizi za to, aby zde zůstal zachován ten systém, aby mohli být lidé mně podobným způsobem nadále justiční mafií perzekuováni? Nedivil bych se.  

  Takže, pane ministře Tejci, hluboký úklon na mé straně a díky za naději v lepší zítřky.

  Tento článek je věnován Havlistům, až tam budou zase na 17.11.2026 na Národní třídě prožívat svůj skupinový orgasmus.

Miroslav Kelnar