Podlehl až Parkinsonovi

Jirka v tom lednu pět a čtyřicet vyhrál. On i jeho bratr Pavel. Ale nebylo co slavit. Zůstali sami dva z celé rozvětvené rodiny. Navždy je poznamenaly pokusy s dvojčaty. Ale díky jim přežili holocaust z celé rodiny jen on a jeho bratr. „Můj zachránce Mengele,“ nazýval Jirka s typickou židovskou ironií osvětimského „anděla smrti“ později, když po škole, kterou sice od páté třídy absolvoval tajně po terezínských a jiných lágrových barácích, dokázal promovat na katedře novinářství. 

„Jirka si strašně přál vajíčko na tvrdo,“ vyprávěla mi někdejší ošetřovatelka z tábora na osvobozeném Slovensku, kam se bratři Steinerové poprvé vrátili do své vlasti. Jirka mi ji představil, když jsem přijel plnit svou redakční povinnost – obstarat zpravodajství z Národní pouti v Terezíně. No, nikdy jsem to jako povinnost nechápal. Vyrostl jsem v páté pražské čtvrti, která vznikla asanací někdejšího židovského ghetta. Jsem přesně o deset let mladší než Josef Škvorecký, ale i já jsem prožíval jako on v povídkách Sedmiramenného svícnu ztrátu kamarádů i snivě krásných dívek, které nám oběma mizely v transportech. Jen Škvorecký vzpomínal na své partnerky z tanečních a odpoledních čajů a já na holčičky z písku. Ani jedna se nevrátila. Škvoreckému do Náchoda, ani mně do nejkrásnější pražské třídy, která vznikla za té asanace, kterou čeští intelektuálové na počátku století nazývali bestia triumfans. Ostatně, ani by se neměla žádná z dívek mého dětství, kam vrátit, kdyby to přežily. Náš činžák v Pařížské Němci v poslední záchvěvu své moci zapálili. V ten samý den, kdy tanky, co vyjely z garáže na dně základů příštího Akademického domu, zapálily Staroměstskou radnici. (Ostatně, ani ten Akademický dům nestojí, namísto toho prodala bolševická radnice tuto parcelu za dolary na americký hotel.) Každý jsme v Terezíně vzpomínali na své ztracené, ale i nalezené přátele. Staré dámě, někdejší ošetřovatelce ze svobodného tábora, úsměv nad tím, že mohla Jiříčkovi splnit jeho přání, posmutněl rozčarováním, jak bylo to vajíčko strašně suché, jak mu ani zrnka soli nedala tu správnou chuť, která by je přiblížila vysněnému přání.

Nebylo to jediné rozčarování, které Jirku čekalo. Pavel, jehož snem bylo mít motorku, realizaci toho snu nepřežil. Navždy poznamenal Jirkovo velké vítězství z pětačtyřicátého onen smutek, který si nesou židé i v okamžicích štěstí. Pro Jirku měl jméno Pavel. A proto je dal i svému synovi.     

V roce 1960 nastupoval do redakce deníku Mladá fronta v týž den jako já. To jsme ani jeden nevěděli, jaká doba nás čeká. Ale mohl jsem to už tušit. V roce 1956, kdy po XX. sjezdu začal čas tání, a já, který se přece jen dostal čtyři roky po maturitě nejen na vysokou školu, ale přímo na studium novinařiny, jsem mohl tušit, že jaro musí přijít. Jirka studoval na téže katedře dálkově. Jeho tehdejším údělem se stala organizace mládeže. A o ní, její proměně přicházel psát do deníku, který vznikl v den osvobození Jirkovy i mojí republiky. Byli jsme první, koho přijímal jako šéfredaktor Mirek Jelínek. I to bylo novum: všechny noviny měly v té funkci nějakého zasloužilého funkcionáře, jen Mladá fronta novináře tělem i duší. 

Ale i Jirka, který tu zbyl sám, se stal novinářem tělem i duší. Bez ohledu na trvale podlomené zdraví se vrhl do práce. Nemohl chybět nikde, kde se přitakávalo životu a probojovával jeho rozkvět. Tehdy byl mezi těmi, kdo chtěli proměnit partajnicko-byrokratický svaz mládeže v organizace, které by hájily přirozené zájmy chlapců a děvčat. Krátce – od ledna do září 1969 – existovalo ministerstvo mládeže; kam nastoupil. Nebylo velké co do počtu pracovníků, ale jeho význam „ocenili“ normalizátoři typu Varholíka, Himla atd. tím, že je vystavili trvalému existenčnímu postihu. Jirka Steiner našel jako řada jeho kolegů azyl v České pojišťovně. Opět se naplnil řetěz paradoxů jeho života: tady, v normalizačním vyhnanství, našel svou druhou ženu; a díky paní Evě mohl pak zvládat zejména poslední období svého života, kdy sváděl těžký boj s Parkinsonovým syndromem.

Po listopadu 1989, který pro Jirku znamenal profesní i politickou rehabilitaci, dal svůj um novináře i společenskou aktivitu Českému svazu bojovníků za svobodu. Nebyl jen jeho tiskovým mluvčím, ale patřil k těm, kdo společně s Jakubem Čermínem, někdejším spolupracovníkem dr. Milady Horákové, z poslušného nástroje KSČ vytvářeli demokratickou organizaci pro příslušníky všech složek odboje. Jako neúnavný tajemník Historicko-informační komise inspiroval a organizoval desítky seminářů, přednášek a akcí, přispívající k plnému poznání protinacistického odboje; bojoval tak proti marasmu druhé republiky, jak jej prosazovala (a bohužel, stále posazuje) značná část novinářské komunity. Toto přesvědčení si odnášel už z rodiny, která bydlela a měla před příchodem německých okupantů textilní obchod v obytné přístavbě funkcionalistického paláce Všeobecného penzijní společnosti architektů Havlíčka a Honzíka (kde je dnes sídlo odborové konfederace). Významnou roli v tom měla mj. Novinářská cena Lva Sychravy, která měla podněcovat tvorbu publicistiky na obranu ideálů Masarykovské republiky, jak je náš odboj hájil. I to bylo Jirkovo životní téma. Vždycky zdůrazňoval, že je nejen občan Čs. republiky, ale že je také příslušník českého národa. 

Tato cena, bohužel, zanikla, když v roce 2007 vyhnala nemoc Jirku Steinera ze sekretariátu ČSBS. Ostatně v té době byl odstraněn z čela ČSBS i dr. Čermín. Spolu s tím ty tam byly doby, kdy Jirka dokázal najít i v nastupující novinářské generaci svoje partnery: například tehdejší reportér TV Nova Motl s Jirkou zajel až do míst někdejšího rodinného tábora v Birkenau; redaktor ČT Macák, s nímž spolupracoval, mu dával pravidelně slovo v šotech o osvobozených vězních. Jirka sám dlouho váhal s tím, aby zapsal vzpomínky. Teprve, když jej operace a mnohaměsíční hospitalizace vzdálila denní publicistice, začal psát svůj vzkaz vnoučatům. Aby děti pochopily, odkud byli a kam směřovali jejich předkové. To byl Jirka Steiner vzdálen novinařině podruhé. 

Poprvé tomu bylo za normalizace, kdy jsme – opět společně, i když už dávno každý jinde – následovali svého prvního šéfredaktora Mirka Jelínka. Jeho „odejití“ ze světa médií si stejně jako u dalších šéfredaktorů novin, které společně uveřejnily výzvu Dva tisíce slov, vyžádali okupanti už při jednání o Moskevských protokolech. I když píšu o Jirkovi Steinerovi jako o novináři, mohl se žurnalistice věnovat jen menší část svého života – ani ne celou čtvrtinu. Ale bylo to vždy v letech, kdy stálo za to být novinářem. Také vědomí tohoto faktu mělo svůj podíl na tom, že mohl Jirka hovořit o svém životě jako stavu štěstí. Přes všechny tragédie, které prožil. Nebo právě proto, že je prožil.

Bylo tomu 21. května 1999, kdy slavil ve vinárně U Jiříka (oni ta už dnes neexistuje) na Náměstí krále Jiřího sedmdesátiny. Přestože měl funkční už jen část plic a Parkinsonův syndrom mu ztěžoval každý krok, vyjádřil přesvědčení, že jeho život je opravdu šťastný. Svět jeho štěstí mu vytvářeli jeho žena Eva, rodina jeho syna Pavla i přátelé, kterým dopřál, aby se spolupodíleli na jeho šťastných dnech. Žil plně až do druhé říjnové středy roku 2012, kdy musel být převezen na Bulovku. Již se neprobral a v sobotu 12. října v poledne zemřel. Poprvé prohrál – s Parkinsonem. 

Jindřich Beránek