Putinovo setkání s Trumpem: Triumf klamu nad realitou

Tato předčasná prohlášení o dohodě a úspěchu vedla k dalším romantickým teoretizováním. Jeden ruský komentátor prohlásil, že Aljaška byla vybrána pro toto historické setkání, protože „tak jasně ztělesňuje ducha sousedství a vzájemně prospěšné spolupráce ztracené během studené války“. Ruští atlantističtí integrační zastánci, jejichž srdce a zájmy jsou na Západě, doufají, že jejich prohlášení o blaženosti, i když zahrnují ruskou kapitulaci, zvítězí nad ruským nacionalismem.

Například Putinovým vyjednavačem je Kirill Dmitriev, nominálně Rus, ale ve skutečnosti absolvent Stanfordské univerzity a Harvard Business School – vstupní brány do amerického establishmentu – který svou kariéru zahájil v Goldman Sachs, členovi establishmentu. Je členem organizace Young Global Leader Světového ekonomického fóra. Jeho dlouhý seznam ocenění a ředitelských funkcí v ruských společnostech poskytuje WEF. V současné době je šéfem Ruského fondu přímých investic a Putinovým zvláštním vyslancem pro mezinárodní hospodářskou a investiční spolupráci. Mohl si Putin pro vyjednávání s Washingtonem vybrat konfliktnější osobu?

Jaká je mezi těmito a dalšími velmi nadějnými prohlášeními realita situace? Odpovídá vyjádřeným očekáváním?

Ne. Pokud vím, Trump míří na „historickou schůzku“ se svým ruským protějškem a stále nemá tušení, jaký je Putinův postoj. Trump naposledy hovořil o mírové dohodě založené na „výměně území“, což podle Zelenského evropských příznivců musí být „reciproční“ výměnou území. Zelenského postoj je, že veškeré území musí být vráceno Ukrajině. Putinův postoj je, že veškeré území, které je nyní začleněno do Ruské federace, musí být Ukrajinou a Západem akceptováno jako ruské. Jinak se Rusko musí zříci svých vojenských vítězství ve válce, kterou vyprovokoval Washington.

Hlavním problémem Trumpova přístupu je ale to, že o schůzce uvažuje ve velmi omezeném kontextu ukončení vojenského konfliktu výměnou území, zatímco Putin chce dohodu o vzájemné bezpečnosti s Washingtonem a NATO, která by NATO dostala z ruských hranic. Válka, kterou chce Putin ukončit, je nepřátelství Západu vůči Moskvě. Válku na Ukrajině si Rusko může vyřešit.

Putinův cíl je velmi žádoucí, protože zhoršující se provokace Moskvy nakonec vyústí v jadernou válku. Ale jak realistický je Putinův cíl?

Řekl bych, že to není realistické.

Zaprvé, v cestě stojí Wolfowitzova doktrína. Wolfowitzova doktrína prohlašuje za hlavní cíl americké zahraniční politiky zabránění vzestupu jakékoli mocnosti, která by mohla sloužit jako omezující prostředek pro americký unilateralismus. Neokonzervativci, kteří tuto doktrínu vytvořili, mají stále velký vliv v amerických politických kruzích. Žádný americký prezident ani ministr zahraničí tuto doktrínu nepopřel. Sám Trump tuto politiku nedávno vyhlásil, když řekl: „Vládnu Americe a světu.“ To je hegemonické prohlášení.

Současný vojenský konflikt na Ukrajině je skutečně výhradně produktem hegemonní zahraniční politiky Washingtonu. Washington zorganizoval „Majdanskou revoluci“, aby svrhl demokratickou vládu přátelskou k Rusku a dosadil rusofobní loutku. Loutková vláda poté útočila na obyvatele ruských území Ukrajiny, dokud si nevynutila ruskou intervenci poté, co Západ využil Minskou dohodu k oklamání Putina a poté, co Západ v období od prosince 2021 do února 2022 odmítl žádost Kremlu o dohodu o vzájemné bezpečnosti. V tomto okamžiku byl Putin nucen zasáhnout, aby zabránil masakru Rusů v nezávislých republikách Donbasu velkou ukrajinskou armádou vycvičenou a vyzbrojenou Washingtonem. Kdyby Putin měl tu prozíravost a v roce 2014 přijal žádost republik Donbasu o znovusjednocení s Ruskem, jako je Krym, válce by se dalo předejít. Putin si však špatně poradil a spletl obranu ruského lidu s provokací vůči Západu. V roce 2014 atlantisti-integracionisté, jejichž zájmy jsou na Západě, nikoli v Rusku, stále zamýšleli, aby se Kreml po břiše vrátil k západnímu přijetí tím, že se stane dobrým subjektem hegemonní vlády Washingtonu.

Celým smyslem Washingtonem zorganizovaného konfliktu na Ukrajině byla destabilizace Ruska. Opustil Washington tento politický cíl?

Za druhé, je tu zájem amerického vojensko-bezpečnostního komplexu. Moc a zisk vojensko-bezpečnostního komplexu závisí na přítomnosti nepřátel. Rozpad Sovětského svazu vedl ke vzniku „muslimské hrozby“, která byla použita k udržení zisků a moci armády/bezpečnostních složek prostřednictvím válek Washingtonu v 21. století, které dosud zničily pět muslimských zemí, a zároveň podporovala finančními prostředky, zbraněmi a diplomatickým krytím izraelskou genocidu Palestiny. Washington se nyní spojuje s Izraelem, aby zničil Írán. Před několika dny se prezident Trump chlubil, že vyjednal dohodu s EU o nákupu amerických zbraní v hodnotě stovek miliard dolarů, které mají být doručeny na Ukrajinu. Co se stane s touto dohodou, pokud na Ukrajině nastane mír? Jak vojensko-bezpečnostní komplex vnímá ztrátu svého ruského nepřítele? Slíbil jim Trump íránskou válku a/nebo válku s Čínou jako náhradu?

Za třetí, pokud Trump upřednostňuje mír s Ruskem, proč v Evropě znovu nainstaloval americké jaderné rakety středního doletu, které prezident Reagan odstranil, a navíc rozmístil dvě ponorky s jadernými raketami blíže k Rusku?

Ještě důležitější je, proč Washington náhle zasadil masivní ránu Rusku, Číně a Íránu v jižním Kavkaze tím, že na 99 let získal Zangezurský koridor, který vede podél severních hranic Íránu s Arménií a Ázerbájdžánem? Tento krok Trumpova režimu je úderem do srdce čínské Nové hedvábné stezky, BRICS a ruského vlivu v bývalých sovětských provinciích a dokončuje washingtonské obklíčení Íránu. Washington otevírá další body vojenské konfrontace s Ruskem a jeho spojenci, zatímco Rusko ustupuje, a tím vybízí k dalším provokacím.

Tento odvážný washingtonský úder proti Rusku, Íránu a Číně by měl rozbít ruskou iluzi, že s Washingtonem je možné dosáhnout dohody o vzájemné bezpečnosti. Washington učinil rozhodný krok proti třem mocnostem, což naznačuje, že Washington to s hegemonií myslí vážně.

Ruští komentátoři ztrátu koridoru bagatelizují a snaží se vyhnout realitě ve svých nadějích, že se Rusko stane součástí Západu.

Než Putin odjede na Aljašku, měl by se Dmitrieva zeptat, jak washingtonské převzetí Zangezurského koridoru zapadá do „přijatelného amerického návrhu“ ohledně Ukrajiny.

A někdo, pokud vůbec někdo existuje, by se měl prezidentů Putina a Si  a Íránců zeptat, proč opět u té přepážky spali.

Bude Putin také spát u spínače na Aljašce, ukolébán iluzorními sny lidmi jako Dmitrijev?

Ve svých dvou mistrovských historických pracích, První světová válka a Počátky druhé světové války , AJP Taylor vysvětluje triumf iluze nad realitou, když jsou vlády konfrontovány s konfliktem. V naší době to opět sledujeme.

Paul Craig Roberts

Zdroj: https://www.paulcraigroberts.org/

připravila J. Putzlacher