Rok 2024 jako bod zlomu a počátek kolapsu?

Za prvé, v červnu proběhnou volby do Evropského parlamentu. První volby, jejichž výsledek může do určité míry záviset na tom, jak občané EU vnímají klimatickou politiku a její dopad na jejich každodenní život.   Zadruhé, politici, kteří stejně jako Olaf Scholz chtějí směřovat k federalizaci a eliminovat veto z rozhodovacích mechanismů, se takové změny pokusí zavést. (...)

Zda se rozhodovací mechanismus změní na téměř výhradně většinový i před volbami do Evropského parlamentu EU (prozatím dočasně), není známo. Jedno je jisté: přichází prý okamžik jakéhosi zlomu.

Warzecha jako lekci dějepisu  připomíná události roku 2016.   Kabinet Davida Camerona a polská vláda Práva a spravedlnosti se tehdy dívaly na mnohé otázky evropské agendy stejně, včetně vystupování proti federalizaci EU. (...) V referendu konaném 23. června se 51,89 % voličů vyslovilo pro odchod Británie z Evropské unie. Polsko tak ztratilo jednoho ze svých nejdůležitějších spojenců, který sdílel jeho vizi budoucnosti Evropské unie.

David Cameron neuspořádal referendum o vystoupení Spojeného království z EU. Naopak, jeho cílem bylo uzavřít toto téma na pozadí rostoucí aktivity mezi zastánci brexitu a zároveň zajistit další vítězství své strany (Cameron vládl  od roku 2010). Vsadil vše na jednu kartu a prohrál. David Cameron odstoupil krátce po referendu a jeho politická kariéra se na velmi dlouhou dobu zastavila.

Je důležité si připomenout přesné okolnosti, za kterých se referendum konalo. Ve svém slavném projevu v lednu 2013 (...) tehdejší britský premiér řekl:   „Evropská unie je pro nás cestou k dosažení cíle, tedy prosperity, stability, je kotvou svobody a demokracie jak v Evropě samotné, tak za jejími hranicemi, ale není cílem sama o sobě. (...)

V listopadu 2015 zaslal britský premiér dopis „Drahý  Donalde“ (...), ve kterém nastínil očekávání Spojeného království a podmínky, za nichž by jeho země mohla zůstat ve společenství. Tato očekávání se i dnes zdají velmi rozumná. Zaznělo například, že daňoví poplatníci v zemích mimo eurozónu by neměli nést odpovědnost za finanční transakce zaměřené na zachování jednotné měny. A také, že jakékoli otázky, které se týkají všech členských států EU, by měly být projednány všemi těmito zeměmi.

Německo, tehdy vedené železnou kancléřkou Merkelovou, označilo Londýn za hlavní překážku integračních procesů, které nyní kancléř Olaf Scholz aktivně prosazuje. Odchod Spojeného království z EU mimo jiné připravil polské úřady, které jsou vůči Berlínu chladné, o životně důležitého spojence.

Proč si tento příběh pamatovat? Jak se události vyvíjely, mnoho komentátorů  varovalo před nebezpečím přílišného upevňování aliančních vazeb a poukazovalo na to, že spíše než těsnější integrace by to nakonec mohlo vést ke kolapsu EU. Toto varování zůstává relevantní.

Scénář pro letošní rok tak počítá s důležitým krokem k omezení suverenity členských zemí EU a volbám do Evropského parlamentu. (...)

Samozřejmě, že stále citlivější důsledky klimatické politiky budou pro občany EU vážnou zkouškou. Značné náklady s tím spojené začínají nést nejen Poláci. Směrnice o energetické účinnosti budov vyvolala pobouření zejména v Řecku a její požadavky také velmi zatěžují německé domácnosti. Evropské předpisy značně ztěžují život německým automobilkám. Ale jednou z nejzranitelnějších zemí EU v tomto smyslu, ne-li nejvíce, je samozřejmě Polsko.

Někdy může v Polsku a nejen v něm vyvstat silná nelibost veřejnosti založená na přesvědčení, že další setrvání v EU již nepřináší žádné výhody, ale pouze ztráty. Zhroutí se Evropská unie? Německo je po mnoho let největším čistým přispěvatelem do rozpočtu EU, ale z tohoto postavení sklízí nepopiratelné výhody v podobě vysoké návratnosti investic a obchodu s ostatními, chudšími členy Unie. Zcela jiná situace je však v případě Polska, které se s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti stane stejným čistým plátcem i v příštím rozpočtovém výhledu (od roku 2027, tedy na konci tohoto volebního období polského parlamentu). (...)

V mnoha zemích EU se migrační politika stává problémem. Volby v Nizozemsku proto vyhrála Strana svobody Geerta Wilderse a ve Francii bodovalo  Národní shromáždění Marine Le Penové. Všechny tyto faktory jistě přispívají k odstředivým tendencím v EU.

Rozpadne se Unie? V roce 2024 rozhodně ne, i když možná letos, někdy později, při pohledu zpět, budeme uvažovat o samotném zlomu, od kterého kolaps začal. Hodně záleží na tom, zda si předchozí establishment v čele udrží stabilní většinu v Evropském parlamentu s Evropskou lidovou stranou a socialisty podporovanými dvěma krajně levicovými frakcemi. Na rozdíl od běžného mýtu v Polsku je role Evropského parlamentu v EU poměrně významná.

Velké státní či kvazistátní struktury se většinou přes noc nerozpadnou (s výjimkou následků válek), ale začnou pomalu hnít. Někdy nejsou změny viditelné ani pro vlastní občany. Dnes považujeme rok 476 za konec existence Západořímské říše a zároveň za symbolický začátek středověku. Ačkoli ke svržení Romula Augusta německým Odoakerem došlo v důsledku obyčejného palácového převratu, Odoaker byl římský voják. Dnes bychom řekli: imigrant. Pro tehdejší Římany, zejména ty, kteří žili v provinciích, to byl jen další palácový převrat, jehož následky hned nepocítili. Historie se nikdy neopakuje přesně do detailů, ale stojí za to připomenout, že je to náš učitel.

(překlad a krácení Jana Putzlacher)