Sergej Lavrov: Ukrajina, Evropa a globální bezpečnost

Některé myšlenky vyslovené nahlas o urovnání ukrajinské krize, Evropě a globální bezpečnosti

Na setkání v Londýně dne 7. června 2026 předložili vedoucí představitelé Velké Británie, Francie a Německa, jakož i V. Zelenskyj, Rusku pět požadavků jako podmínky pro „spravedlivý a trvalý mír“ na Ukrajině. Na základě tohoto souboru požadavků navrhuje sjednocená Evropa vést dialog s Moskvou.

Předhistorie

Celá zkušenost s jednáními s Evropou jako částí „kolektivního Západu“ za posledních skoro 20 let poukazuje pouze na jednu věc. Jednání s Ruskem jsou klamavou taktikou, diplomatickým krytím geopolitické expanze Západu a jeho institucí, především NATO a Evropské unie na východ, směrem k ruským hranicím (hranicím Ruska).

Příspěvek Evropy k podněcování ukrajinské krize nelze popřít. Evropa spolu s Američany inspirovala takzvané oranžovou revoluci v Kyjevě v roce 2004. A to v zájmu vytvoření antiruského základu, antiruské opory na Ukrajině tak, že si kupovali politiků a jednotlivé politické strany, že přepisují historii a vzdělávací programy, živí a pěstují ukrajinský nacionalismus a dělají vše pro to, aby se Ukrajina dištan.

V roce 2013 Evropská unie zamítla náš návrh hledat kompromisní řešení dohody o přidružení, kterou Brusel přinutil ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče uzavřít.

Dovolte mi připomenout. Ukrajině bylo nabídnuto otevřít své trhy bez příslibů reciprocity, ačkoli by to bylo neslučitelné s pokračující účastí Kyjeva v zóně volného obchodu Společenství nezávislých států.

Poté, co prezident V. Janukovyč požádal o odložení podepsání dohody, Evropané vyvolali pouliční nepokoje a poté převrat v Kyjevě – v únoru 2014.

Pak se Německo, Francie a Polsko chovaly zrádně. Po poskytnutí záruk na splnění dohody mezi opozicí a V. Janukovyčem si „ umyli ruce“. Jakmile se opozice pod jejich kontrolou ujala moci, demokracie se podle nich může neočekávaně změnit.

Pak Evropané začali podporovat nové orgány. Když 2. května 2014 v Oděse upálily desítky nevinných příznivců sblížení s Ruskem , z Evropy nebylo slyšet ani slovo odsouzení.

Jako garanti Minských dohod z roku 2015 – Francie a Německo – de facto podporovaly sabotáž závazků ukrajinského režimu.

Jak osobně uznali A. Merkelová a F. Hollande, po zahájení vojenské operace se neplánovalo provádění a implementace Minských dohod v Kyjevě, které jednomyslně schválila Rada bezpečnosti OSN .

Hlavním úkolem bylo získat čas na „posílení moci“ ozbrojených sil Ukrajiny a nafouknutí Ukrajiny západními zbraněmi.

Rusko zase udělalo vše pro to, aby prostřednictvím diplomacie překonalo bezpečnostní krizi v Evropě.  

V lednu 2022 však USA a NATO odmítly ruský návrh na uzavření právně závazných dohod o vzájemných bezpečnostních zárukách. Evropští členové Aliance se na tom aktivně podíleli. Po zahájení speciální vojenské operace (SVO) sjednocená Evropa podpořila linii britského předsedy vlády s cílem narušit Istanbulské rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou. Výzva Borise Johnsona, aby Kyjev „nepodepisoval nic a jen bojoval“, trvale uzavřela možnosti skutečné (reálné) diplomacie.

Současná situace

Je na místě otázka, proč evropští lídři náhle změnili svůj přístup-postoj a náhle začali mluvit o jednáních a co sledují svými prohlášeními?

Například podle vyjádření šéfky diplomacie EU K. Kallasové je zapotřebí dialog s Ruskem, aby nám zprostředkoval podmínky Evropy, včetně vyplácení reparací Ukrajině, stažení vojsk z Podněstří a jižního Kavkazu, zrušení zákona o „zahraničních agentech“ a stanovení maximálního počtu mužů v ozbrojených sil Ruské federace.

Ona je přesvědčena, že není nemožné dosáhnout spravedlivého a trvalého míru, aniž bychom Rusko nepřivedli k odpovědnosti.

Dne 19. května 2026 zástupce Evropské unie během zasedání Rady bezpečnosti OSN zdůraznil, že „vojenská podpora Ukrajiny není v rozporu s touhou po míru a je předpokladem vedení jednání v dobré víře“.

Evropa má v úmyslu vést jednání s Ruskem souběžně s pokračováním právní agrese uskutečněné prostřednictvím Rady Evropy.

V rámci této kdysi respektované organizace se vytvářejí struktury nasměrované na určení odpovědnosti Ruska: rejstřík škod, reklamační (výhradní) komise a zvláštní tribunál.

Evropská unie dala „zelenou“ zadržování obchodních plavidel na volném moři. V Baltském moři a Atlantickém oceánu se již stalo několik incidentů. Západ zároveň zavírá oči před teroristickou sabotážní činností ukrajinských ozbrojených sil v Černém a Středozemním moři.

Skutečným cílem evropských lídrů tedy není jednat s Ruskem, ale zachránit V. Zelenského a jeho režim a zachovat ho jako odrazový můstek pro pokračování boje proti nám. 

Za tímto účelem chtějí hlavní evropská města dosáhnout brzké příměří, aby se zabránilo kolapsu ozbrojených sil Ukrajiny na frontě.

„Zmrazit“ konflikt bez odstranění jeho základních příčin. A okamžitě zavést na Ukrajinu vojenské kontingenty britsko-francouzské „koalice ochotných“.

Je všeobecně a dobře známo, že evropské elity investovaly svůj „politický kapitál“ do konfrontace s Ruskem, vynaložily stovky miliard dolarů na podporu režimu v Kyjevě a na zvýšení vojenských rozpočtů zemí Evropské unie a NATO.

Plánují dosáhnout „bojové připravenosti“ na konflikt s Ruskem v Evropě do roku 2030. Dříve se chtějí různými způsoby zastavit na čas. Jak cynicky uvedl šéf belgického generálního štábu v dubnu letošního roku: „máme ještě několik let, díky krvi Ukrajinců, kteří nám prozatím kupují čas.“

Sjednocená Evropa nadále sní o expanzi, má v úmyslu osvojit si Ukrajinu a Moldavsko a vtahuje Arménie na svou oběžnou dráhu. NATO se rozšířilo na východ a absorbovalo Finsko a Švédsko. Ukrajina je považována za „údernou pěst“ budoucích evropských ozbrojených sil, které by měly být autonomní od Spojených států a NATO.

Rizika pro globální bezpečnost

Taková situace představuje vážné riziko pro globální bezpečnost, protože přímý konflikt mezi NATO a Ruskem může rychle přerůst do výměny jaderných útoků s katastrofickými následky.

Pod heslem „strategická autonomie“ Evropa vážně posiluje své vojenské schopnosti, a to iv jaderné oblasti. Záměry Paříže poskytnout „jaderný deštník“ několika zemím EU a NATO jsou hluboce znepokojující. To určitě nepovede k posílení bezpečnosti samotné Francie ani příjemců její „pomoci“.

Politické a vojenské autority (osobnosti) v Evropě souběžně připisují Rusku agresivní plány, které se jakože a údajně neomezují pouze na Ukrajinu. Ruský prezident mnohokrát oficiálně prohlásil, že jde o nesmysly, provokace a dezinformace s cílem vydírat rozpočtové peníze na boj proti Rusku. A to není předpoklad a pozadí, na kterém by bylo možné vést smysluplné jednání o čemkoli.

Pozice Ruska

Pokud jde o jednání, jak V. Putin opakovaně poznamenal i na Sanktpetergburgském mezinárodním ekonomickém fóru, neodmítáme kontakty s nikým. Evropu však vnímáme jako stranu konfliktu, která je zaangažována v případné porážce Ruska a Evropané se tak i otevřeně chovají.

Dialog s Evropou proto nemůže být strukturován tak, jako by byli nestranným kolemjdoucím či pozorovateli.

Rusko upřednostňuje, aby bylo jeho cílů v rámci speciální vojenské operace (ŠVO) dosaženo prostřednictvím diplomacie.

Za tímto účelem musí být spolehlivě zajištěna bezpečnost Ruska na jeho západních hranicích. Dále čest a důstojnost našich občanů a krajanů, včetně jejich práva na rodný ruský jazyk a pravoslavnou víru.

O pokračující západní vojensko-politické a ekonomické expanzi nemůže být řeč – to je v rozporu s imperativy multipolárního světa.

Evropští lídři musí pochopit , že model regionální bezpečnosti, který se v Evropě budoval desetiletí, počínaje přijetím Helsinského závěrečného aktu v roce 1975, byl zničen jejich vlastníma rukama.

Vrátit se k němu už nebude možné . Nyní se musíme posunout směrem k vytvoření celokontinentální bezpečnostní architektury, která je otevřena všem zemím Eurasie a bude odrážet multipolární realitu naší doby. Princip stejné a nedělitelné bezpečnosti, pošlapaný dnes v euroatlantických strukturách, může být implementován v nové euroasijské architektuře. No a když dozrají podmínky, Evropa se bude moci zapojit do této skvělé práce.

Rozhodující je, že smysluplný dialog vyžaduje obnovení důvěry, kterou podkopaly protiruské akce Západu a Evropy jako její nedílné součásti v období po studené válce.

Důvěru lze obnovit pouze praktickými kroky, které dokazují upřímnost odmítnutí používání diplomacie jako zástěrky při realizaci expanzivních plánů.

Důvěru nelze obnovit a dialog také nelze obnovit pomocí ultimát, jako je např. . ten, který byl představen Rusku v Londýně 7. června 2026.

Namísto epilogu: je důležité, že londýnské ultimátum rázně potvrdili velvyslanci Velké Británie, Francie a Německa na setkání na Ministerstvu zahraničních věcí Ruské federace dne 11. června 2026, o které tak naléhavě žádali.

To byl jediný účel jejich návštěvy.

Překlad: Peter Juza  (Nové slovo)

Zdroj: https://www.mid.ru/ru/foreign_policy/news/2120138/