Válka na Ukrajině je založena na lžích

PR kampaň Bidenovy administrativy na Ukrajině odráží poselství o válce ve Vietnamu rytmus za rytmem.

To, že se příliv války na Ukrajině obrátil ve prospěch Ruska, je nyní příliš zřejmé na to, aby se dal ignorovat – pokud tedy nejste vysoce postaveným úředníkem Bidenovy administrativy, v kterémžto případě rok 2024 pravděpodobně povede k nějaké sluncem zalité vysočině vítězství a prosperity pro Ukrajinu.

Vezměme si komentáře, které na konci ledna pronesli s týdenním odstupem od tehdejší úřadující náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová a jeden z jejích nástupců v úřadu náměstka ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti Jamese O'Briena. Po svém odjezdu z ukrajinského hlavního města Nulandová (která je mnohými považována za jednu z hlavních obhájkyň desetiletí trvající zástupné války mezi Spojenými státy a Ruskem) prohlásila: "Dnes večer opouštím Kyjev povzbuzena jednotou a výsledkem, pokud jde o rok 2024 a jeho absolutní strategický význam pro Ukrajinu."

"Také odcházím s větší důvěrou," pokračovala, "že s tím, jak Ukrajina posiluje svou obranu, pan Putin dostane na bojišti několik pěkných překvapení a že Ukrajina dosáhne velmi silného úspěchu."

Přibližně ve stejné době O'Brien na přednášce v německém Marshallově fondu vyjádřil svůj optimismus ohledně budoucnosti Ukrajiny: "Věříme, že Ukrajina bude do konce roku 2024 silnější a v lepší pozici, aby určila svou – svou budoucnost."

Výroky Nulandové a O'Briena jsou ekvivalentem šťastných pohádek na dobrou noc, které si establishment vypráví, aby udržel vlky reality, svědomí a selhání ode dveří. Jsou to vysoce nepravděpodobné zprávy o současné situaci na místě, kde podle bývalého ukrajinského generálního prokurátora Jurije Lucenka Ukrajina ve válce s Ruskem utrpěla 500 000 mrtvých a "každý měsíc ve válce ztrácí 30 000 lidí jako zabitých a vážně zraněných".

Dokonce i New York Times, které patřily mezi nejsvědomitější spolupachatele Bidenovy  administrativy, informovaly o tom, co popisují jako ukrajinské "sebevražedné mise" přes řeku Dněpr. Podle zprávy z 16. prosince 2023 "několik vojáků a mariňáků hovořilo s novináři z obav z vysokých ztrát a z toho, co označili za příliš optimistická tvrzení úředníků o průběhu ofenzívy".

Tyto zprávy jsou v přímém rozporu s opakovaným naléháním prezidenta a vysokých vládních úředníků, že Rusové nejen prohrávají, ale prohráli.

Vidíme, jak prezident Biden v červenci 2023 říká novinářům, že "není možné, aby on (Putin) vyhrál válku na Ukrajině. Tu válku už prohrál." Bývalý předseda sboru náčelníků štábů Mark Milley na setkání s ministry obrany NATO před rokem prohlásil, že "Rusko prohrálo; Prohráli strategicky, operačně i takticky." Tentýž týden, kdy se objevil na CNN, poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan rovněž prohlásil, že "Rusko již tuto válku prohrálo".

Média, jako obvykle, byla až příliš dychtivá na to, aby se přidala. Sloupkař New York Times David Brooks tak svým čtenářům řekl: "Válka na Ukrajině není jen vojenskou událostí; Je to intelektuální událost. Ukrajinci vítězí nejen díky převaze svých jednotek. Vítězí, protože bojují za lepší myšlenku." Téměř přesně před rokem, v lednu 2023, byli čtenáři Washington Post informováni reportérkou Liz Slyovou, že "pokud bude rok 2023 pokračovat tak, jak začal, existuje velká šance, že Ukrajina bude schopna splnit novoroční slib prezidenta Volodymyra Zelenského, že do konce roku znovu získá celou Ukrajinu – nebo alespoň dostatečné území, aby definitivně ukončila ruskou hrozbu, Říkají západní představitelé a analytici."

David Bromwich, profesor Yaleovy univerzity a autor knihy The Intellectual Career of Edmund Burke (Intelektuální kariéra Edmunda Burkeho), napsal:

Pokud nám lžou o průběhu války – a my lžeme – jaká je podle vás pravděpodobnost, že nám lžou i o příčinách války?

Válku, jak jsme  a opakovaně informováni, nezpůsobilo ani rozšíření NATO, ani postmajdanská etnonacionalistická agenda Ukrajiny, ani její odmítnutí plnit Minské dohody, ani Zelenského hrozba, kterou učinil v Mnichově v únoru 2022, že získá jaderné zbraně – ale Putinův revanšismus.

To je bod, který se opakuje i v irelevantních souvislostech. V projevu z 23. října, pouhé dva týdny po překvapivém útoku Hamásu na Izrael, Biden prohlásil: "Hamás a Putin představují různé hrozby, ale jedno mají společné: Oba chtějí zcela zničit sousední demokracii – zcela ji zničit."

Strobe Talbott, bývalý náměstek amerického ministra zahraničí a prezident Brookings Institution, věří, že Putinovou "koncovkou" je obnovit "ruské impérium se sebou samým jako carem". Kathryn Stonerová ze Stanfordu je toho názoru, že "toto je válka proti ukrajinské demokracii a nemá nic společného s ruskými obavami, že jednoho dne vstoupí do NATO". Zatímco čtenáři nedávného článku v New Republic se dozvěděli, že "Putin ve skutečnosti dal docela jasně najevo, proč napadl Ukrajinu: Chce zemi donutit, aby se znovu připojila k Rusku, ve snaze obnovit Sovětský svaz".

Pokud nám lžou o příčinách války, jsme také uváděni v omyl ohledně toho, co je v sázce na východní Ukrajině? Pravděpodobně. Zde se paralela s prolhaností vlády během války ve Vietnamu stává příliš zřejmou, než aby ji bylo možné ignorovat.

Připomeňme si, že v prvním případě se šablona studené války v podstatě nezměnila, a to i v některých jednotlivostech, v neposlední řadě ve srovnání Ngo Dinh Diema a Volodymyra Zelenského s Winstonem Churchillem. Jihovietnamská vláda (chamtivá, zkorumpovaná) měla právo na americké zbraně na základě svého práva "určovat budoucnost [národa]". Ukrajinská vláda (chamtivá, zkorumpovaná) má také právo, jak se nám donekonečna říká, aby jí bylo dovoleno "utvářet svůj vlastní osud".

Díky ruské invazi na Ukrajinu se vrátila teorie domina, která byla v letech po Vietnamu dlouho vysmívána. Prohlášení prezidenta Bidena z 6. prosince: "Pokud Putin obsadí Ukrajinu, nezastaví se tam. Je důležité vidět dlouhodobý horizont. Bude pokračovat... Pak budeme mít něco, o co neusilujeme a co nemáme ani dnes: americké vojáky bojující proti ruským jednotkám,". Opakuje  se to, co pronesl prezident Johnson v červenci 1965:

Po zveřejnění Pentagon Papers v roce 1971 filozofka Hannah Arendtová poznamenala, že během vietnamské éry "politika lhaní byla stěží kdy zaměřena na nepřítele... ale byl určen především, ne-li výhradně, pro domácí spotřebu, pro domácí propagandu a zejména pro účely oklamání Kongresu." O dva roky později nám občanům Bidenova administrativa a média opakovaně lhaly o příčinách války, o tom, co je v sázce a o jejím průběhu. Otázka, která by měla být, ale samozřejmě nebude, řešena po tomto posledním americkém neštěstí v zahraničí, zní: Poučíme se někdy?

J.V. Nemohu si neopustit jenu poznámku. Stále tvrdím, že žádný jiný americký prezident od roku 1945 by nevyvolal přímo válku proti Rusku, což zažíváme nyní. A samotný předchůdce Bidena Barack Obama se pokoušel o reset s Ruskem, ovšem vše se obrátilo, když nechal svého viceprezidenta Bidena divočit na Ukrajině a vyvolat euromajdan. Ale nikdy konflikt nehnal na ostří nože jako Biden.