Rozpočet už máme, teď ještě ty peníze

Tak státní rozpočet na příští rok už úspěšně prošel sněmovnou, ale nějak se nechce tento proces označovat za největší svátek demokracie. Byla to spíš potupa zdravého rozumu, kde myšlení bylo vytlačeno hlasováním. Česká demokracie má jistá specifika: My jsme silnější a vy držte hubu.

Podívejme se na ten rozpočet takříkajíc přes palec.

Podzimní věštba (listopadová predikce Ministerstva financí ČR) slibuje, že na konci roku dosáhne letošní hospodářský růst 1,1 procenta a příští rok se vyšplhá na 2,5 procenta. Kdo však doma nemá příslušnou sadu vonných tyčinek, může budoucnost vidět jinak.

U našich nejdůležitějších sousedů v Německu o růstu nikdo neuvažuje, stačilo by, kdyby podniky přežily a lidi nepřišli o práci. Pondělní varovná stávka ve Volkswagenu mířila proti tomu, že největší zaměstnavatel v nejvýznamnější evropské ekonomice není schopen slíbit ani tohle.

Zděšení jsou pochopitelně i podnikatelé, kteří vidí budoucnost stále černěji. Měří se to indexem podnikatelské důvěry, který dává dohromady nejrespektovanější ekonomický výzkumák IFO. Index je už dlouho hluboce pod nulou, ale v listopadu se ponořil ještě o něco níže z mínus 28,2 na mínus 30,4 bodu. Nula je, že bude stejně, pod nulou jsou zhoršení. Nad německou statistikou si vybavuji starý vtip, podle kterého jen pesimista pochybuje, že může být ještě hůř. Ale může, usmívá se optimista.

Když se podíváme na základní konstrukci českého státního rozpočtu, tak makroekonomická predikce, o kterou se opírá, počítá s růstem spotřeby a dovozu. Máme a vydáme? Ne, zaplácne se to dalším dluhem za čtvrt bilionu korun. Fialova vláda se tvrdošíjně drží „Katzova pravidla“ – To se nám to hoduje, když nám cizí lidi půjčujou.

Má to jednu slabinu. Ve Švejkovi nechá feldkurát Katz dotěrného věřitele vyhodit z domu, ale současný poměr sil je přesně opačný. Pokud ztratíme schopnost splácet, což je představa, která musí ministra financí nejrychleji se zadlužující země v EU budit ze sna, přijdeme i o to málo, co nám ještě zbylo.

Pokud by se naplnila Stanjurova podzimní věštba, pak hrubý domácí produkt čili všechno, co proteče trhem v přiznaných cenách, vzroste o 400 miliard korun z letošních 8,0 na příštích 8,4 bilionu korun. Pro zajímavost, roku 2021 činil HDP 6,3 bilionu korun. Vidíme tak přírůstek během Fialovy vlády (pokud se dožije konce příštího roku a věštba se naplní) o 2,1 bilionu korun. Kde se ty prachy vzaly?

Jsou to peníze plné bublin, které tam nafoukala inflace. Když je vzájemně podělíte, zjistíte, že to druhé číslo je o třetinu větší. Běžná představa, o co nás v domácnosti připravila inflace posledních let, je zhruba stejně velká. Česká ekonomika samozřejmě není jen máslo (to by ten rozdíl by mnohem větší) a přírůstek cen v hospodářském oběhu se počítá jinak. Používá složitý statistický ukazatel s matoucím názvem deflátor (jako kdyby se smršťoval). Ale obrovská role inflace je tu patrná i bez doktorátu z ekonomie.

Kde se tedy vzaly ty bubliny? Inu, hlavně z dluhu. Roku 2021 státní zadlužení činilo 2,6 miliardy korun. V příštím roce by mělo vyskočit na 3,8 bilionu korun. Znovu si zopakujeme onu matematickou operaci, kterou bychom měli mít na očích častěji, a obě čísla podělíme. Zjišťujeme, že tenhle skok je mnohem větší. Zatímco HDP má vzrůst mezi lety 2021 a 2025 o 33 procent, státní zadluženost má vyskočit dokonce o 46 procent.

Nezapomeňme také na peníze, které ze země odtékají. Když se sečtou ohlašované dividendy a skryté ždímání českých dodavatelů nízkými vnitropodnikovými cenami a vysokými náklady za údajné služby zahraničních matek, určitě to přesáhne půl bilionu korun ročně. Na druhou stranu zase máme nějaký čistý příjem z evropských fondů zhruba na úrovni pěti procent toho, o co naším podřízeným postavením přijdeme. Z těch peněz se pak něco vrátí, až někoho zavřou, ale to už jsou opravdu jen drobné.

Zaměřme se raději na slunnější část budoucnosti, na očekávaný růst spotřeby. Lidi budou kupovat víc? Ne, budou vydávat víc peněz. Přestože světové ceny energií klesají, u nás jsou nadále násobně vyšší než před krizí. A další metodou, jak lidem pouštět žilou, jsou teď rostoucí ceny regulovaných služeb kolem energie, tedy distribuce a tak.

Valorizace důchodů byla okleštěna. Školníci ani uklízečky nedostanou víc, pokud ze školy neutečou. Je ale pokus hodit problém na obce. Pokud se to podaří, obce vás budou muset připravit o něco jiného. Krátce, spotřeba poroste – budete se mít líp. Peníze vám utečou – budete se mít hůř.

Nedivím se, že se o státním rozpočtu ve sněmovně tak dlouze debatovalo, když se střídala obě tvrzení bez šancí dát to nějak dohromady. Muselo rozhodnout hlasování, ve kterém vláda vyhrála o dva hlasy, takže ani nepotřebovala přeběhlíka Vondráka (dříve ANO).

Jak vidíte, je to nakonec docela jednoduché. Ani ty věštby hospodářské budoucnosti netřeba obalovat nějakým tajemnem. Stačí se podívat na fotky nekonečných německých parkovišť s neprodanými automobily.

Ti sečtělejší vědí, že i u nás je tahounem ekonomiky automobilový průmysl. Tomu se teď docela daří. Možná je však jen o nějaký ten týden zpátky. Kdyby to mělo probíhat jinak, zemí by hřměly inovativní strategie, před kterými i Musk bledne závistí. Peníze by se směřovaly ne na válku a zbrojení, ale na vznik nových oborů, podporu rekvalifikace a poradenství, a taky na rozvojové půjčky do začátku.

Místo toho tu hřmí mlčení absolutní bezradnosti. Ale peníze vydávat umíme, a není to jen na stíhačky. Tak například obsluha státního dluhu, jen úroky, žádné splácení, už bude potřebovat sto miliard korun. Čtvrtinu toho vysněného růstu.