Vrátíme to do našich rukou?

Před volbami v Německu dostaly protestní strany nečekaného spojence v podobě nejbližšího poradce amerického prezidenta. Elon Musk, který má v Trumpově týmu na starosti prakticky všechno, mluví o pravicové Alternativě pro Německo (AfD) jako o spáse pro tuto zemi.

V dlouhém rozhovoru na síti X se spolupředsedkyní AfD Alicí Weidelovou se shodli třeba o potřebě rychlého ukončení války na Ukrajině. „Doufám, že tu strašlivou válku na Ukrajině, kde každý den zbytečně umírají mladí lidé, Donald Trump s vaší administrativou co nejrychleji ukončí, protože Evropané to udělat nemohou,“ řekla Weidelová. Na to Musk věcně opáčil: „Čím déle to bude trvat, tím bude Ukrajina slabší vůči Rusku.“

Hitlera vynesla cenzura

Notovali si také v odporu proti cenzuře. Hitler (kterého Weidelová označila z extrémního levičáka, „pravý opak své strany“) by podle ní „nikdy nebyl tak úspěšný, kdyby předtím nevypnul svobodu slova". Moje řeč, dalo se vyčíst z Muskovy odpovědi. Také on považuje Hitlerovu „extrémní cenzuru“ za nástroj, který pomohl zatáhnout Německo do světové války.

https://www.politico.eu/article/elon-musk-german-far-right-politics-alice-weidel-afd-olaf-scholz-donald-trump/

Na přetřes už nedošlo předchozí prohlášení druhého spolupředsedy AfD Tino Chrupally, že Německo by mělo přehodnotit své členství v NATO. "Obranná aliance musí akceptovat a respektovat zájmy všech evropských zemí – včetně zájmů Ruska," uvedl Chrupalla v pro velký německý deník Die Welt. „Evropa byla nucena prosazovat americké zájmy, to odmítáme,“ dodal.

Nejtřaskavější součástí Chrupallova rozhovoru je prohlášení, že NATO již není obrannou aliancí. Německo by podle něj mělo zvážit, nakolik je členství v Alianci ještě užitečné.

https://www.yahoo.com/news/leader-far-alternative-germany-questions-162721140.html

https://www.natoaktual.cz/v-mediich/afd-nemecko-vystoupeni-nato-chrupalla.A241216_181435_na_media_m02

Muskovi to určitě neuniklo, protože zprávu německé agentury DPA o Chrupallově rozhovoru umístil na svou síť X.

https://x.com/dpa_intl/status/1868345731280523411

Řacha jménem referendum

Krajně pravicová Alice Weidelová se před volbami pochopitelně vymezuje proti konkurenční krajní levici.  Tu teď před volbami reprezentuje hlavně Společenství Sary Wagenknechtové (BSW). V preferencích má AfD obrovský předstih se svými 21 procenty proti nějakým 5 procentům BSW. Jinou věcí je, že AfD stagnuje a BSW roste, pravda, opravdu hodně zdola. Kdyby však došlo na debatu o referendu o EU a NATO, byli by na stejné lodi. Tam by se AfD a BSW shodly.

Důkladnou argumentaci proti imperiálnímu vedení světa Spojenými státy a degradaci demokracie na modlicí mlýnek najdeme v knize, kterou se BSW inspiruje. Četl jsem ji v anglickém překladu a její titul „Taking back control?“ bych přeložil jako Vrátíme to do našich rukou? 

https://www.amazon.com/Taking-Back-Control-Systems-Globalism/dp/1839767294

Německý sociolog Wolfgang Streeck v ní popisuje, jak Spojené státy pochopily pád komunismu jako příležitost k vytvoření jednotné světové vlády pod jejich vedením. Takový systém už však nepotřebuje demokracii obsahující riziko, že náhodná volební většina celý proces zvrátí.

Výkon moci přebírají nadnárodní instituce jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, expertní instituce jako centrální banky, nebo bariéry ústavních triků, kde o budoucnosti nerozhodují voliči, ale soudy. Nevýhodné volby se dají zrušit.

Stát musí sílit, aby pokrotil lidi

Ve světové hierarchii s vrcholkem ve Washingtonu se rozpouštějí národní státy, které už mají jedinou funkci, musí vytvářet podmínky pro prosazování volného trhu a amerického hegemonismu. Řeči liberálů o oslabování státu jsou nesmysl, protože volný trh a další prvky tohoto jednotného světového systému („svět podle pravidel“) může prosazovat jen hodně silný stát. Volný trh nemůže potřebovat demokracii, která je citlivá k sociálním dopadům hospodaření a snaží se vyrovnávat krajní nerovnosti.

Jenže příroda bez protikladů trpí, stagnuje, dusí se v krizích. Pestré společenství států, které se mohou opřít o vlastní kulturní tradice i vlastní zdroje, má mnohem větší životaschopnost a menší tendenci prosazovat nadvládu humanitárním bombardováním a jiným násilím.

Streeck se opírá o názor Karla Polanyiho, jednoho z nejvýznamnějších světových ekonomických myslitelů a stoupence Johna Manyarda Keynese, že zahraniční obchod by měl být pod státní kontrolou a nikoliv pod diktátem volného trhu a „zlatého standardu“ (jehož funkci má dnes společná měna, rezervní sytém založený na dolaru a nadvláda několika největších bank).

Polanyi napsal svůj článek do Foreign Affairs roku 1945, v době, kdy se utvářel Bretton-woodský systém, založený na dolaru jako rezervní měně. To bylo v rozporu s Keynesovými představami o stabilní spolupráci v obnoveném mírovém světě, kdy nástroj pro vyrovnávání obchodních schodků (rezervy) má být neutrální a opírat se o  koš nejobchodovanějších komodit.

Podstatné je, že systém bez regulované („plánovité“) mezistátní spolupráce se mění podle Polanyiho v boj každého s každým. Běží na principu „ožebrač svého bližního“. Jedině potlačení nadvlády bezohledného trhu může situaci radikálně změnit, píše v pasáži o poválečné Střední Evropě.

Žije dobovou sovětskou inspirací, a tak vidí, že když "tržní metody ustoupily plánovitému obchodování", zapůsobilo to pozitivně mnoha směry.  Od té doby "nezvladatelný šovinismus ztratil svou útočnost, národní suverenita přestala být zaslepenou mánií a ekonomická spolupráce byla znovu považována za vzájemnou pomoc, místo aby byla vnímána jako hrozba prosperitě státu".

Polányi měl za to, že pokud finanční systém nepodléhá panice, že mu dojdou zlaté rezervy (dolary, eura, udeří na něj důsledky obchodního schodku na státní zadluženost), tedy pokud se zbaví obav, že bude vystaven vydírání těch kdo na to mají, může být mnohem zdravější.

(Streeck, Wolfgang. Taking Back Control?: States and State Systems After Globalism (p. 26). Verso. Kindle Edition.)

Dnes už víme, že i tohle lze udělat špatně. Bohužel jsme nesměli uvažovat ani o tom, jak to udělat dobře, protože vládla TINA („There Is No Alternative“ - „Není žádná alternativa“). A vida, nyní o té alternativě uvažují i velice kvalitní autoři.

Streeck (na stranách 89 a 90) doporučuje docela zajímavé řešení– a jsem zvědav, jestli se objeví i ve své volební kampani BSW. Vychází z německé historie, kdy země byla po skončení Třicetileté války a po Westfálském míru z roku 1648 tvořena velkým počtem malých knížectví (Kleinstaterei). Tato knížectví a malé městské státy byly sjednoceny až roku 1871 do společné Říše (Großstaaterei). O povaze této změny Streeck polemizuje s liberálním německým sociologem Jürgenem Habermasem. Je to trochu akademické, ale stojí to za zamyšlení:

„Převládajícím argumentem zastánců znovuzaložení Říše v podobě, kterou nabyla v lednu 1871 po vítězné válce s Francií, byla údajná potřeba, aby se Německo jako "národ kultury" (Kulturnation) změnilo v "národ moci" (Machtstaat), aby přežilo ve svém boji o existenci proti ostatním "modernějším" národům.

Nyní se to znovu vynořuje v Habermasovi, s tím rozdílem, že namísto na "kulturu" se odvolává na "způsob života" (Lebensweise) a má to za argument pro evropskou armádu jako nástroj pro vytvoření centralizované nadnárodní Evropské unie.

Mou odpovědí na obvinění, že obhajuji Kleinstaaterei, byl můj návrh odlišného konceptu Großstaaterei (mega-etatismu) pro vytvoření Evropské říše.

Jedním z důvodů bylo vnést do diskuse nesporně spekulativní představu, že Evropa mohla být ušetřena řady katastrof, kdyby se Stará říše netransformovala v novou (a nakonec "Tisíciletou") říši, ale změnila v jakési velké Švýcarsko, které je příliš decentralizované na to, aby bylo schopno promítat moc do zahraničí; zvládá obranu, ale ne útok; tím, že je ústavně decentralizované a demokratické, odráží svou vnitřní rozmanitost.  A možná právě z tohoto důvodu jsou Švýcaři imunní vůči iredentistickým a separatistickým tendencím a vysoce motivovaní bránit se proti nepřátelskému převzetí zvenčí.“

V Česku se hluboké debaty o smyslu státního uspořádání moc nevedou. Máme tu různé stupně cenzury a na vrcholku stojí Ústavní soud, který vás utne, jsa na barikádě za obhajobu „materiálního jádra ústavy“. Co to je a kdo se k tomu kdy rozhodl, nevíme. Demokratický základ materiálního jádra demokracie chybí. O něčem se prostě ani nesmí mluvit. Proč? Z důvodů.

Máme však v ústavě výkřik o tom, že všechna moc pochází z lidu. Český suverén je podobný jako v USA, kde ústava začíná slovy „my lid“ (We the people). Lidu se lze zeptat referendem. Česká ústava to zaručuje s odkazem na zákon, avšak zákon o všeobecném referendu nemáme. Nejspíš se tu pereme s materiálním jádrem ústavy, která může něco garantovat jen do té doby, dokud se toho nemůžeme dovolávat.

Volání po referendu je na levici běžné, ale jen SPD jde po něm dost tvrdě. Ono D v názvu není podle šéfa Okamury jen „demokracií“, ale „přímou demokracií“. SPD už dlouho prosazuje lidové hlasování o vystoupení z Evropské unie, kam jsme ostatně po lidovém hlasování vstupovali. V poslední době k tomu v SPD kvasí i úvahy o referendu o vystoupení z NATO, kam jsme vstupovali bez lidového souhlasu.

Jestli to má být volební tahák, je to dobrý nápad. EU se hodně změnila a řeči o vytvoření evropské armády by byly nevinné, pokud se zároveň nemluví o tom, že má být přívěskem NATO. Má být doplňkovým nástrojem americké hegemonie. O charakteru NATO pak nejlépe vypovídají naše nákupy výlučně útočných zbraní, které prosadila pod tlakem NATO ministryně „obrany“ Černochová.

Nechci předjímat, jak by dopadla referenda o účasti v těchto organizacích. Považoval bych však za nesmírně užitečné, kdyby se rozvinula nějaká dřeňová debata na téma, co jsme chtěli a co z toho dnes máme.

Rozhodně by taková debata byla užitečná právě v předvolebním období, aby přinutila kandidáty zaujmout stanovisko, které voličům usnadní rozhodování. Bylo by dobré, kdyby přivedla k moci vládu, která může vycházet z jejích výsledků.

Proto si myslím, že návrh referenda o našem členství v EU a NATO je velice dobrý volební nápad. Každý ať se ho ujme po svém, ale není od věci, když lidi něco sjednocuje. Důležité je uvažovat vlastní hlavou, zvlášť když momentální změna v USA naznačuje, že vzniká okénko příležitosti pro úvahy o podstatných změnách v celém světě.