Bylo málem líp
Byla to sice čistá pětka, nikoliv krásných čtyři mínus, ale červencový pokles průmyslové výroby o 5,0 procenta proti loňskému červenci znamenal zlepšení o 5,7 procenta proti letošnímu červnu. Noříme se z bažin? Zapomeňte na to, pak přišla znova strašidelná čísla z nástupu koronaviru. Nikomu se do toho nechce, ale kdoví, jestli nebudeme muset ekonomiku znovu vypnout. Zvyšuje se také zaostávání domácího sektoru a vázne přechod k elektromobilitě a decentralizaci.
https://www.czso.cz/csu/czso/cri/prumysl-cervenec-2020
Zelená vypadá na křižovatce vstřícně, ale rostoucí zelená skvrna kolem Prahy na epidemiologické mapě Česka ukazuje, že z centra republiky se znovu šíří nákaza. Samotná Praha je žlutá, to znamená, že začíná „komunitní přenos“, ztrácíme přehled, odkud se to bere. Z pohledu naivního pozorovatele to může být tím, že Praha je bohatá a víc se cestuje do zahraničí, zatímco kolem Prahy se víc staví a vyrábí a je tam víc zahraničních dělníků. To naznačuje i dílčí informace, že v těch nejstarších věkových kategoriích nepřibývá moc případů.
Zářijová realita vypadá mnohem chmurněji než červencové statistiky o průmyslové výrobě, zahraničním obchodu a stavebnictví, které působily dojmem, že se vracíme do někdejší kondice. Bylo to patrné zejména na energetice, která se vrátila k loňským hodnotám, a najde se hodně ekonomů, kteří budou tvrdit, že výroba elektřiny či cementu vypovídá víc o stavu ekonomiky než umělá čísla o HDP.
Česko se zlepšovalo z dubnového dna rychleji než Německo nebo Rakousko, kdy jsme byli všichni hluboko pod úrovní dokonce roku 2015. V červnu už jsme byli víc jak procento nad hladinou, Rakousko na hladině, ale Německo stále víc jak 13 procent pod vodou. Nejrychleji v regionu teď rostou Poláci. Řekl bych však, že to jsou tuplovaně stará čísla, protože vedle obnovy běžného provozu, kde jsme spolu s Poláky pašáky, tu probíhá také transformace do zcela odlišných poměrů, do kterých se nám a Polákům ze století páry a nafty pořád moc nechce.
Za nejdůležitější průmyslovou událost bych proto považoval setkání šéfů Tesly a Volkswagenu, Elona Muska a Herberta Diesse, ke kterému došlo 3. září na letišti Braunschweig u Volksburgu. Společně se tam svezli v elektrickém ID.3, možná nové vlajkové lodi automobilky, ke které patří i Škoda. Nikdo o tom setkání předem nevěděl, ale teď si je můžeme prohlédnout třeba na Youtobe.
https://www.youtube.com/watch?v=kibzkqgrfSU
Není to žádná pirátština, video po pár dnech uvolnil VW. Proč to udělali? To je, o čem se spekuluje. Nebyl zveřejněn obsah jednání obou osobností, které reprezentují nejmodernější (Tesla) a největší (VW) automobilovou výrobu světa. Z videa se dají vyčíst Muskovy pozitivní poznámky k ID.3. „Na auto, které není sportovní, je to docela dobré,“ říká třeba během zkoušek akcelerace na letištní ploše. Zveřejnění videa možná má jen reklamní význam, ostatně, na LinkedIn.com je umístil sám Diess.
https://electrek.co/2020/09/07/tesla-ceo-elon-musk-test-drive-vw-id3-video/
Avšak význam tohoto setkání může být dalekosáhlejší. Obě automobilky chystají evropskou elektrickou ofenzívu. Tesla staví gigafactory na baterky u Berlína, VW hromadí roční zásobu nových ID.3 než spustí masový prodej. Bylo to setkání konkurentů, byť přátel, s čímž se oba netají, nebo příštích partnerů?
Ve stejných dnech byl ohlášen technologický průlom v baterkách, kterými má být v budoucnu zásobován VW. Mají být založeny na čistém lithiu, zatímco dosud byly dostupné jen lithiové příměsi. Dodávat to má Quantum Scope, kalifornská společnost s podporou Billa Gatese, která se nyní chystá na burzu s předpokládaným přílivem kapitálu ve výši 4,3 miliardy dolarů.
Zatím se obchoduje jen s nadějí. Baterky Quantum Scope, které by VW chtěl používat od roku 2025, mají k průmyslové výrobě daleko, je tu jen laboratorní doklad, že by to snad šlo. Výsledkem má být podstatně vyšší dojezd na jedno nabití do kapacity 50 procent.
https://marker.medium.com/vw-one-ups-tesla-with-a-revolutionary-battery-breakthrough-be51849ea092
To je pro spoustu lidí jistě důležité, byť loňský jednoduchý průzkum mezi dvacítkou moravských uživatelů elektrického auta ukázal, že lidem dojíždějícím za prací nebo při pravidelné obchodní činnosti běžně stačí nějakých 30 – 40 kilometrů denně, výjimečně něco přes dvě stovky. Dovolená u moře je něco jiného, ale kupovat si auto jen kvůli tomu? Pokud vůbec ještě nějaké dovolené u moře budou…
O stavu české elektromobility raději nemluvit, loni se prodaly jen asi dva tisíce vozů, které se nabíjejí ze zdi buď výlučně, nebo jako hybridy. Perspektivy Škody jsou stále v mlhách. Možná to bude chtít nový šéf dohonit, možná jen ozdobí okna jedním podporovaným elektrickým modelem a jinak pojede postaru. Domácí prostředí není nakloněno velkým inovacím. Česká vláda se ocitá v zajetí skupinových zájmů, které jsou nepřátelské k probíhající civilizační změně. Ano, k té, kterou přináší elektromobilita, či obecně elektrická trakce, a souběžné změny energetiky a obecněji průmyslové výroby k decentralizaci.
Typická je snaha MPO přeměnit velké teplárny na biomasové místo toho, aby se soustředila podpora na decentralizaci vícezdrojové tepelné energetiky. Teď je samozřejmě hlavním dodavatelem biomasy kůrovec, ale nejde o nový nápad. Už dřívější pokrytecké pokusy velkých elektráren, které přimíchávaly biomasu k uhlí a předstíraly zájem o životní prostředí a klima, jen drancovaly lesy a likvidovaly zdroje, které měly sloužit energetické soběstačnosti obcí.
Svět je v krizi, ale naše starosti se koncentrují doma. Zatímco tržby z vývozu průmyslových podniků v Česku se v červenci proti loňsku dokonce nepatrně zvýšily (o zlomek procenta), domácí tržby klesly o 8,7 procenta. Podobně je to s novými zakázkami. Ty v zahraničí se snížily jen o přijatelných 1,6 procenta, ale domácí zakázky propadly o 8,7 procenta.
Dívejme se taky na veletoky peněz. V Česku existuje představa, že koronavirová krize nás vyjde za dva roky někam pod dva biliony veřejných i soukromých korun, tedy asi dvě pětiny jednoho HDP. Německo počítá s podstatně vyšším nákladem, a přesto má pomalejší obnovu ekonomiky. Neumějí to? Spíš dávají tak obrovské prostředky do transformace, se kterou tak váháme. Celosvětově už byla ekonomika našlehána asi 20 biliony dolarů nejrůznějších fiskálních i monetárních opatření.
Český HDP je asi 0,2 bilionu dolarů, světem se tedy honí sto českých ekonomik navíc. Část z toho je zadělávka na bankovní krizi a potopení dolaru, ale část jsou znovu ony transformační náklady, které rozhodnou o příštích vítězech a poražených.
V Česku dáváme přednost debatám o iracionálních nesmyslech, jako je hádka o pěti tisících pro seniory jako „volebním dárku“ nebo ve stejném smyslu i zrušení superhrubé mzdy. Začněme u toho druhého. Samozřejmě, že pokles zdanění z 20 na 15 procent přinese velký výpadek daňových příjmů. Kdybychom se na to dívali jen z tohoto pohledu, zodpovědný hospodář se do toho nikdy nepustí. Jenže nemělo by uniknut, že spolu se zavedením superhrubé bylo zavedeno „rovné“ zdanění, ozdoba ekonomik Divokého východu. A taky, že zaměstnanci dnes platí podstatně víc daní než korporace.
S těmi dárky je to tedy trochu zamotanější. Důchodci mají dostat jednorázově pět tisíc, a tím to končí. Jestliže však uvažujeme o zrušení superhrubé a odmítáme zavést čtyřpásmové progresívní zdanění fyzických osob, jaké jsme měli před Topolánkem, nabízíme vlastně pětitisícový a větší dárek vysokým příjmům každý měsíc, jeden rok, další rok, furt pryč. Takže o žádný populismus nejde, těch nejbohatších není zas tolik. A pokud se smíříme s tím, že korporace mají platit míň než zaměstnanci, odevzdaně souhlasíme s dalším každoročním posíláním 300 miliard korun do zahraničí.
Nejvíc by možná pomohlo, kdybychom se vrátili k nejstarší praxi a posílali do Německa sto největších volů ročně.
(zf)
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 2122x přečteno
Komentáře
pro pana Moskalíka:
Mně celkem nevadí, že je "...nutno poslušně nosit potupně zotročujícín náhubky...".
Jednak jsem toho názoru, že to je úplné minimum, které mohu udělat pro snížení pravděpodobnosti nákazy ať už mne, či ostatních. V životě jsem musel dělat i věci, které ve srovnání s rouškami byly úplné nesmysly (a věděl jsem to už tehdy). Ostatně kdo z nás nemusel dělat často nepříjemné věci z podstatně méně vážných důvodů (třeba v zájmu udržení klidu v rodině :-)). I když je i pro mne rouška v určitých situacích obtěžující a v mnoha jiných situacích zbytečná, v zásadě převažují pozitiva nad negativy a je to vlastně to nejmenší, čím mohu přispět. Nebrání mi to ale v tom, abych preventivně dělal i další věci, které mi nikdo nenařizuje, ale které mi dávají smysl.
Jednak také soudím, že ten, kdo je hluboce přesvědčen, že tomu tak není a že roušky nemají smysl, měl by vyhlásit a stát si za svým, že si nepřeje, aby při případné operace jeho samého i všech jeho příbuzných měl operující chirurg i celý personál na operačním sále roušky, tak jak tomu byli zvyklí po mnoho let. Když jsou roušky zbytečné, tak to přece musí platit vždy.
Jiná věc je, a v tom Vám musím dát za pravdu, že plošný charakter a zmatky při vydávání takových pravidel jsou nesmysl. Ale Ti, kdož tak činí, to zatím (jako tým ani jako jediné rozhodovací místo) neumí, převládá roustoucí politikaření a diskuse bez pádných argumentu pro veřejnost a přitom mediální centrum (veřejnost čte různá vyhlášení k jednomu opatření) skutečné pravomoci a zodpovědnosti je podstatně rozplizlejší než v březnu.
Uplynulé období do března jsem hodnotil jako nekompetenci, ignoranci (neznalost stavu státních rezerv ani mnohého dalšího, podceňování signálů, tj. především skutečnosti, že světová velmoc mobilizuje všechny síly, blokuje vlastní ekonomiku ařada jiných lapsusů), zkrátka tvrdé zaspání.
V březnu jsem naopak oceňoval - i přes chyby, které by udělal v té situaci každý druhý - motivaci, snahu vlády i zodpovědných odborníků (především pan Prymula) v rychlé orientaci v problémech a účinné zásahy , přímou komunikaci s občany a atd. atd.
S tim se vyvíjel i vztah občanů a firem ke společnému problému, což se projevovalo v inovacích, improvizacích v tom lepším slova smyslu a mobilizaci všeho bez ohledu na odlišné dřívější zájmy. Za březen prostě za jedna mínus.
Počátkem dubna jsem už ale nahlížel jako ústup z pozic.
A vývoj byl rychlejší než jsem čekal (kupř. 3 dubna jsem si jako reakci na poslední vyhlášení pana Prymuly připravil příspěvek na blog s názvem "Vynucený tah, oběť pěšce, nebo jen obyčejná únava materiálu?" ale když jsem jej pro nedostatek času o 5 dní později chtěl vystavit na web, zjistil jsem že je to zbytečné - politikaření, nárůst lidí, kteří ucítili, že je problém vyřešen a mohou se na tom mediálně přiživit, byl enormní a přitom problémy, které jsem považoval za hlavní, jako je struktura ohrožených skupin, taktika jejich ochrany a strategie postupu při rušení březnových opatření a další postup se ukázaly odsunuty do pozadí - ostatně tam zůstaly dodnes beze změny s jedinou změnou - sekyra 500 mld).
Zkrátka a dobře, sdílím pesimismus, že byrokraticky plošný a místy nelogický způsob může někomu vadit, ale já to nepovažuji za podstatné v dnešní době.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Pro pana Volného:
ad "důchodce, který by nevěděl, co s tím"
Jistěže to každý důchodce uvítá, o tom není sporu. Když jsem uvedl, že jsem tuto filosofii převzal od rodičů, převzal jsem i to, že s tím příjmem (důchodem) který měli, hospodařili tak, aby vystačili a tak takový jednorázový či trvalý přídavek z čistého nebe byl pro ně sice vítaný, ale i bez něj by nebyli o nic méně spokojeni - to s vědomím, že potřebnější nestrádají na jejich úkor. (Do této diskuse o solidaritě a spravedlnosti nemíchám raději politické priority - které snadno mění omezené státní prostředky na důchody v neomezené prostředky na politické a zájmové cíle - při financování zbytečných misí v cizině, zbytečné byrokracie atd.atd.atd.).
Když byste viděl pracovní záznamy vesnických žen, pracujících v JZD, a vedle toho pracovní normy, kdy pracovní jednotka za 3,50 a výkon třeba ručně rozházaného hnoje či nakládání sena či obilí s výkonem, kterého by dnešní vojáci, vysílaní na mise schopni nebyli, přičemž tyto ženy vychovaly několik dětí a možnost důstojného výdělku byla veškerá žádná, názor by jste zcela jistě změnil. Obdobně na tom byly především ženy v průmyslu, zdravotnictví a jinde v té době (nemluvě o tom, že ženy vždy nespravedlivě byly ohodnocovány finančně méně a to procenticky o dvouciferné rozdíly). Nebyly na tom lépe ani ženy v domácnosti či v hospodářství. Tato kapitola naší historie je nepovšimnuta. Každý druhý dnes halasí o nápravě křivd (raději nejmenovat), ale toto je zátěž minulosti, kterou už nikdo asi nenapraví. (Raději nepletu zde ani vytvořené hodnoty, s nimiž následující generace zacházela jako zlatá mládež se svým kapesným)
Suma sumárum: Když slyším hovořit o přídavcích (almužnách, úplatcích, volebních obolusech, jak kdo chce) k důchodu, vždy mám na mysli, že takto mohou hovořit jen ti, kdož umí zavřít oči před těmito zjevnými fakty, nemluvě o tom, že je to vše hrazeno z dluhu, za který jakoby nikdo nezodpovídá.
A protože podstatou mé úvahy je solidarita s nespravedlivě postiženými, dejme si jednodušší příklad. Všechny děti (u nás) [na světě] by jistě věděly, co s darem v podobě jednoho teplého jídla denně. Ale jen některým by to (usnadnilo přístup ke vzdělání jako je tomu u obědů zdarma v nějaké škole) [zachránilo od podvýživy či hladu] skutečně pomohlo.
ad "Velké procento důchodců věnuje peníze svým potomkům, kteří pravděpodobně podpoří spotřebu."
Já mám naopak na mysli to procento důchodců, kteří by bez pomocí svých potomků živořili.
ad "Jak rozlišit bohatého důchodce od chudého?"
O každém důchodci a výši jeho důchodu, nemluvě o dalších údajích jsou naprosto jednoznačné potřebné údaje v databázích. (Vím to, sám jsem se kdysi podílel na migraci dat - KE2-Kmenová evidence) a vidíme, že při přepočítávání důchodu je naprosto bezproblémovou záležitostí bez jakýchkoliv dodatečných dat určení výše každého jednotlivého důchodu). Prostě není nic snadnějšího, nenechal bych to na politicích, odborníci by pouze stanovili hranici pro dorovnání nejnižších důchodů.
ad "Rozhodně je lepší dát všem stejně než procento k důchodu."
Ale to je hrubé nedorozumění ! (Procento k důchodu jsem nikde nezmínil.) Pochopitelně, že dorovnání nelze provést jinak, než trvalým zvýšením v absolutní částce. A to ne všem důchodcům, ale jen těm nejpostiženějším do určité hranice (odborníci při jejím určení by s tím problém mít neměli, inspirovali by se asi životním minimem a světově uznávanou hranicí chudoby.)
ad "někdo má majetek, jiný zase nižší náklady a nakonec ten, který je hodně nemocný. Určitě existují i jiná kritéria "
Nechápu, z čeho pramení důvod, proč tato kritéria zčista jasna najednou brát v úvahu při dorovnání nedůstojně nízkého důchodu, když je nikdo nikdy neuplatňoval při stanovení důchodu ani při jakýchkoliv předchozích úpravách důchodu?
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Pro pana Zbyňka Fialu:
Jistě, přirozenou decentralizaci ani progresi zdanění (v podstatě mechanismus, který vyvažuje nerovnosti vzniklé jinými mechanismy) nechci rozporovat. Jde mi spíše o to, jak k tomu dospět co nejlépe. Chtěl jsem naznačit, že o podpoře velkými objemy peněz státu (tedy nás) to není, protože, jak vidíme, prostě nikdo neumí, nechce, nemůže. Ani regulace nadnárodních řetězců, ani další dotace výrobcům věc nevyřeší (jen více deformují ceny). Kdyby to bylo snadné a přirozené, dávno by potřebné změny nebyly jen předmětem debat.
Věc je složitější, supercentralismus, zabetonovaný na svých pozicích, se neskloní před názory, ale jen před změněnou realitou. Nemám "gebíra" ani na to, abych v krátkosti pojednal, které možnosti vidím (asi z oblasti zemědělství, ke kterému mám blíže, dám některé náměty do samostatného blogu).
Obecně se však kloním k názoru, že drobnými, nenápadnými krůčky mohou jednotlivci (spotřebitelé i místní lokálpatriotičtí podnikatelé, skupiny, vyjímečně i obce) měnit realitu s důrazem na nevratnost změn, které nedovolí dosavadní fungování. Příkladně nikdo z rodiny, mých známých a to i vzdálených v posledních letech nekoupil med jinak než od souseda či od jiného místního včelaře. Nemohu si také vybavit, že bych v nedaleké minulosti v kterémkoliv místním supermarketu byť jen zahlédl u někoho med v nákupním košíku či podobně. U této komodity ale je kvalita(výrobce je pod přímou kontrolou, omezené množství garantuje, že nejde o překupníka...) i cena(historicky cca čtyřnásobek ceny másla, kolem které se utváří nepsaný lokální kartel o ceně mezi místními výrobci) nesporná a prakticky bezproblémová, produkt a jeho balení a obchodní status je standardní bez ohledu na to, jakým kanálem se dostane ke spotřebiteli. Navíc poptávka je přes výkyvy nabídky mírně nad nabídkou a není riziko poklesu. Mnou požadovaná nevratnost změny je v tom, že lokální odbyt medu přes obchodní řetězce (a tedy export peněz z lokality) je nutně snížen a to nikoliv přechodně či náhodně. Příkladů bych ještě několik našel, ale u řady komodit je bariérou garance kvality a standardizace, počínaje velikostním tříděním a konče zdravotní (i ekologicky chápanou) kvalitou. Mně nestandardní jablko nevadí, ale o tom, že z celkového odbytu v rámci lokality ukousnou lokální výrobci nevratně nezanedbatelný podíl, rozhodují větší počty zákazníků a ti mají již vyšší nároky.Decentralizaci si asi musíme s trochou dopingu idealismu ve vlastním zájmu vybojovat vytěsňováním , (globální) obchod, ani jemu podřízený stát to neudělá. Tolik k Vaší připomínce.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Pane luisi, s potěšením čtu vaše příspěvky do debaty, ale rád bych, aby v této souvislosti nezapadly dvě věci. První se vztahuje k decentralizaci - je zároveň zárodkem ekonomiky lokálního cyklu. To je onen šťastný systém, kdy se hodně místních potřeb daří uspokojovat místní prací a obory jsou tak pěkně rozloženy, že se lidé mohou střídat v roli kupujících i prodávajících. Místní zemědělci prodávají místnímu řezníkovi a hospodě a tam taky občas něco utratí. Dnes to lze zařídit i sofistikovaněji, když máme digitální modely člověka, kterému místní automatická vyřezávačka vyrobí střih košile na míru. Pokud peníze obíhají co nejdéle v místě, je to vrchol efektivnosti v přepočtu na jednu půjčenou nebo vloženou korunu. Nepořídím tam všechno, ale hodně. Peníze se opakovaně zhodnocují. Je to opak centralizované výroby zboží a služeb, za které se platí z daného místa směrem ven. Pak se peníze soustavně odsávají. Český systém supercentralizace je na tom postaven (prakticky nemáme lokální banky, také v energetice a službách si všechno rozebrala malá skupina silných hráčů) a proto klade decentralizaci aktivní odpor. Decentralizace nemusí být postavena na tom nejlepším. Je to jako s vašimi telefony, jde o to, co stačí. Nemusí - ani nesmí - to být příliš drahé. Do hry vstupuje taky vzájemnost, typická pro sousedské vztahy. Klíčovým prvkem není osamělý jednotlivec, který bojuje proti všem, ale obec, která umí spolupracovat i respektovat rozdílné zájmy a řešit neshody. Doporučuji četbu Gwendolyn Hallsmithové, starostky města ve státě Vermont.
Druhou věcí je plošný přídavek důchodcům. Samozřejmě, plošnost je proti přírodě, někdo potřebuje, jiný ne. Jedná se však o malou částku a bude vyplacena jednorázově, takže jde o houby (byť s cenovkou 13 nebo kolika miliard). Zato neochota zavést diferencované progresívní zdanění, které lépe respektuje možnosti každého plátce, nese taky pěkně mastnou cenovku, ale nese ji každý měsíc a rok co rok. Vadí mi, že se vede krvavá debata o drobek, zatímco celý bochník letí na hnůj.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Chtělo by to trochu odlehčit. Opakuji se, ale vždy, když čtu o krizich, znovu vzpomenu na místního štamgasta, který při minulé krizi(finanční) uvozoval hovory na téma "krize" slovy: "...Jestli toto je krize, tož ať je pořáď!..."
Nejen proto citovaná čísla o poklesu růstu či o nákladech na pandemii zatím raději než prizmatem obav z avizovaných následků čtu přes trojité brýle proti slunci. Mimochodem, tak jako ani astronomické Slunce nesvítí na nás stále (a tudíž ani ty brýle nejsou v noci potřeba), tak ani astronomická čísla o ztrátách neříkají nic o uspořených nákladech a už vůbec nic o aktivitách, kde náklady jsou vyšší než výnosy a tyto činnosti měly přirozeně zaniknout ještě před pandemií. Stejně tak nářky nad omezením dovozu a vývozu nepřipomíná úsporu nákladů a phm. Jsou to ale cifry, které dobře znějí jako úvod před sdělením, kolik je na co třeba vynaložit, dokud je dlaň otevřená.
Prostě "...Veletoky peněz..." nic nevypovídají o jejich efektivnosti ani nic o kvalifikaci těch, kdož o nich u nás rozhodují. V mládí jsme dětsky nevinně používali úsloví "blbí nebo navedení" pro ty, kdož nejdříve rozhodnou si půjčit bájnou sumu (třeba 500 miliard) a pak přemýšlí, co by tak ještě šlo si z toho dopřát. A plošně !!!
Decentralizace, elektromobilita, digitalizace, alternativní zdroje energie a další a další fenomény a jejich očekávané trendy, zkrátka restrukturalizace výroby, obchodu a života vůbec nebyla a není součástí uvažování (podle výsledku soudě) ani jednoho zodpovědného člena vládu či poslance parlamentu. Prostě dojem, kterým navenek působí, je nepřipravenost (pramenící z neznalosti, ignorance a z neschopnosti) okamžitě navrhnout efektivní, odborně podložená opatření (včetně finančního krytí a metriky a pravidel, která zajistí kontrolovatelný přínos).
Nejsem bezvýhradným stoupencem názoru, že elektromobilita, digitalizace, decentralizace, alternativní zdroje energie a další a další fenomény a jejich očekávané trendy se prosadí tak rychle ve všech oblastech a v takovém rozsahu, jak nasvědčují prognózy a signály (kupř. reálná produkce elektroaut a investice do potřebné elektroinfrastruktury).
Spíše si myslím, že existují objektivní příčiny (bariéry), proč tento proces do některých oblastí pronikne hodně pozdě (a to je dobře) a některé oblasti lidského života a práce ovlivní jen nepatrně a jen tam, kde je to vysoce efektivní a spolehlivé (a to je dobře dvojnásob). Prostě (příklad) kombinace elektrokola a starší, snadněji opravitelné ojetiny osloví ještě za 30 let podstatně více uživatelů než kombinace samořiditelného elektrauta se zrychlením 3s na 100 m, a ovládání elektrického dětského kočárku hlasem.
Sám jsem technologický optimista, takže se těším z toho, že se tyto bariéry stále rychleji posunují. ALE: požadavky na spolehlivost, poměr cena výkon, omezení (potažmo nárůst nákladů) z titulu bezpečnosti, omezení zdrojů aj. jdou proti tomuto proudu.
Objem peněz na podporu těchto trendů ze státních prostředků bude vždy nedostatečný a z valné části zbytečný. Zkrátka místo dětského žvatlání "... kolik vydáme?.." převládne dospělácké "..jak nejlépe peníze vydat, abychom dosáhli tohoto výsledku....". Názor změním, až reálně uvidím, že objem peněz je podložen kalkulací a metrikou s pravidly pro kontrolu efektivnosti jejich vynakládání tak, aby samobrzdící efekt neumožnil zneužití.
Koneckonců, nositelem největšího technologického pokroku jsou soukromé firmy, které ovšem předtím, než se k tomu dopracovaly, se dostaly na špici v nějakém konkrétním oboru, který jim přinesl obrovské zisky, často nadsazené od zákazníků, potažmo zákazníků (státní instituce a jimi prodporované subjekty nevyjímaje) bez možnosti skutečné volby mezi nejlepšími řešeními. Pak se navíc musel prosadit jejich standard (nebo se přizpůsobily jinému hráči). V těchto cenách bylo zahrnuto odstraňování závad starých ale i nových a také rozvoj a inovace (Microsoft typicky).
Podmínka nutná, nikoliv postačující je tedy akumulace kapitálu(peněz, následně lidí a výrobní báze). Další podmínkou je investování tohoto kapitálu na cílené úsilí s vysokou šancí na efektivní výsledek a uplatnění na trhu, kdy slepé uličky nejsou rozhodující. Stát by neměl nikoho v tomto úsilí demotivovat (daně, administrativa), měl by mít o reálných možnostech inovací přehled, odstraňovat jiné bariéry, a jen tam, kde je efektivnost nesporná, podporovat.
Myslím, že první průkopník sice může dosáhnout dlouhodobě vysokého zhodnocení svých prostředků ( stát, vynakládající na podporu nových technologií peníze daňových poplatníků měří toto zhodnocení kupř. životní úrovní svých občanů)., ale zpravidla kromě zkušeností s odstraňováním "dětských nemocí" má nejvyšší náklady a při modernizaci nejvíce odpadu k likvidaci. Patřím k lidem, kteří nikdy nekupují výstřelky modernizace a i obyčejný mobil si pořizuji až z osvědčené série, u které je dostatečně doložena funkčnost, spolehlivost a kvalita.
Zmiňovaný nesystémový příspěvek důchodcům je dalším z příkladů neumětelství na jednoduchých věcech. U složitějších jsou mé obavy větší. Prostě "zátěž" z minula se neodhodila, ale přidala se "zátěž" nová.
Ač sám již senior, nemám jiný názor na takové nesmysly, než měli moji rodiče. Sami neměli příliš vysoký důchod, ale v podobných případech (přidání nějakých 97 Kč všem důchodcům stejně apod.) tvrdili, že existuje mnoho potřebnějších duchodců kteří by si zasloužili trvale dorovnat důchod na důstojnou úroveň. Sami těžce a hlavně pilně a svědomitě pracovali a věděli, jak na tom mouhou být lidé špatně.
Teprve poté, když by viděli nápravu, rádi by přivítali každou korunu k důchodu, pokud by na to stát měl. Absolutní objem (jedná se o nejstarší, pomalu vymírající občany) by náš důchodový systém zatížil minimálně ve srovnání s jinými zásahy, které jsme měli možnost sledovat.
Spolu s nimi soudím, že neodhozená "zátěž" finančně dehonestované vrstvy nejchudších důchodců, ostatně pomalu vymírajících, je znakem všeobecné neschopnosti vlády a parlamentu.
Nová "zátěž" oněch "pět tisíc pro seniory" není jen o financích. Tento návrh mohl vypustit z úst jen nemyslící a věci neznalý tvor nebo čiročirý "homo politicus"
Opravdu by mě upřímně zajímalo, kolik důchodců s průměrným a vyšším důchodem by bylo schopno volit toho, kdo tuto fake ideu vypustil první nebo se s ní vážně zaobíral - se mnou ať nikdo raději nepočítá.
Podobných příkladů by se našlo nepočítaně.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.