Ladislav Žák: Trojjediný problém

Problémy a potíže, se kterými se potýká v posledních letech nejen západní společnost, ale doslova celá civilizace, nelze jednoduše shrnout pod pojem finanční, ekonomické, morální nebo společenské krize. Společným jmenovatelem těchto pojmů je skutečnost, že se dluhy vymkly širší společenské kontrole a staly se mocenským nástrojem v rukách úzké elity.

Tato elita na jedné straně své dluhy neplatí, protože má sílu a moc to odmítnout, ale na straně druhé vytváří nebo skupuje dluhy jiných a tvrdě je vymáhá. Používá široké spektrum manipulací, aby lidé nemysleli na nic jiného, než jak splatit své dluhy. Tak je do společnosti vnášena masově nová závislost, která není nepodobná otroctví. Tato závislost bují především tam, kde jsou masmédia plná demokracie, svobody a lidských práv. Není většího otroka než toho, kdo se nechá přesvědčit, žeje svobodný…

Ekonomika a chaos

Ekonomika je jeden ze základních společenských systémů a důsledek kulturní evoluce. Je tedy nutně projevem disipativního uspořádání, které je známé pod názvem život. Nejobecnější uznávaná definice života je ta, která pochází z NASA a jejího projektu CETI. Život je chemický systém schopný sebe sama udržovat, v němž probíhá darwinovská evoluce. Definice obsahuje nejen genetickou variabilitu, přírodní výběr a sebereprodukci, ale v neposlední řadě i materiální kontinuitu v historické posloupnosti.

Život je jevem vysoce nepravděpodobným a nachází se daleko od jakéhokoliv klidového stavu. Život se neustále tlačí od rovnováhy, vytváří stále nepravděpodobnější nové stavy a atakuje hranu chaosu ve stavu tzv. samoorganizovaného kritična.

Stav za hranou chaosu je nepředvídatelný. Můžeme si to představit tak, že máme hromadu zrnek a stále nasypáváme další, až se začnou na úbočí hromady objevovat laviny. Nelze žádným způsobem určit, kde se laviny objeví, jak budou velké a kolik jich bude. Model se podle vědce Pera Baka jmenuje Bakova hromada.

To, že jsou regály s ekonomickou literaturou plné knih o tom, jak stav za hranou chaosu předvídat, je ztělesněním úsloví o přání jako otci myšlenky. Jde o manipulaci, která má lidi přesvědčit, že se nemusí ničeho bát, protože přece existují ti, kteří vědí a ti by nás určitě nevedli do zkázy. V každém základním kursu kouzelnictví a magie se přitom adepti dozvědí, že podstata kouzel a iluzí spočívá v tom, že obecenstvo nedává pozor a nepostřehne trik, protože jeho pozornost je kouzelníkem systematicky odváděna od podstaty toho, co se ve skutečnosti na jevišti děje.

Měniče energie

V základu každého systému, který má původ v životě, tedy musí ležet nějaká nerovnováha, která za určitých podmínek tomuto systému dodává energii. Pro příklad půjdeme k bazálnímu energetickému systému buňky, jenž stojí na uvolňování energie využitelné pro buňku při degradaci ATP (adenosintrifosfát) na ADP (adenosindifosfát) a schopnosti ADP se při dodání energie z metabolismu opět stát ATP. Metabolismus předpokládá přísun potravy a její existence zase fotosyntézu a už jsme u mimozemské sluneční energie, ale rovněž u elektromagnetismu, geotermální energie nebo kosmického záření.

Obecně jde vždy o přeměnu disponibilní energie na energii využitelnou pro konkrétní živou entitu při současném vzniku větších nebo menších energetických ztrát. Jde tedy o to, jaké měniče energie použijeme, jak potenciál nerovnováhy dokážeme využít ve svůj prospěch.

Nyní je otázkou, kde a jak hledat klíčovou nerovnováhu, ze které získává energii pohyb v ekonomice. Nabízí se model, ve kterém je pohyb v ekonomice charakterizován jako souhrn v ní probíhajících směn.

Směna nerovnováh

Směna je elementem ekonomiky a v ekonomice tržní to platí dvojnásob a zcela přirozeně. Důvodem směny je nerovnováha mezi aktuálním a možným stavem, kterou lze právě prostřednictvím směny co nejrychleji změnit ve svůj prospěch. Důležitým druhem nerovnováhy je právě dluh, buď jako dohoda o dočasné nerovnoprávnosti stran nebo jako důsledek manipulace až ke strachu z násilí.

Pokud bych to měl vyjádřit co nejjednodušeji, pak platí, že ekonomiku pohání jednak to, že něco potřebuji, dále pak to, že něco chci a v neposlední řadě to, že něco musím. Pokud takzvanou prostou reprodukci představuje uspokojování určitých základních potřeb, pak se všeobecně uznává, že motorem rozšířené reprodukce jsou lidská přání, která se neustále obnovují a reprodukují, vznikají a zanikají, ale také se stávají potřebami. To, na co se často úmyslně i neúmyslně zapomíná je okolnost, že vůbec největší zisk se naskýtá tam, kde dosáhneme toho, že někdo něco musí.

Peníze a dluh

Dluh má v ekonomice několik podob, vystupuje nejen jako smluvní úvěr, ale také jako závazek vnucený manipulací nebo násilím. V dějinách byl dluh také často důsledkem obchodování na úvěr při současném nedostatku peněz. K evidenci dluhu se používalo v průběhu staletí nejrůznějších prostředků, ale dnešní peníze jsou v tomto ohledu dokonalé. Dnes už také málo kdo pochybuje o tom, že peníze jsou vytvořeny dluhem a slouží nejen k jejich přesné evidenci, ale i k obchodu s nimi.

Tuto skutečnost je třeba propojit s tím, jak snadno dokáže obchod s úvěry a půjčkami, nemluvě o jiných sofistikovaných finančních nástrojích, vytvořit naopak dluhy. Peníze a dluhy tak v průběhu let vytvořily velice komplexní sebeposilující se pár. Tato komplexita dokáže na jedné straně způsobit exponenciální tempo růstu dluhů a na straně druhé tvoří stejným tempem virtuální peníze, které dnes slouží především k jejich evidenci.

Z virtuálních evidenčních peněz se stávají peníze reálné až v momentu, kdy se podaří dluh zpeněžit. Je přitom lhostejné, zda se tak děje splacením dluhu dlužníkem nebo prodejem dluhu třetí osobě.

Manipulace a slepá víra

Pokud samotné vytvoření dluhu a s ním dlužníka má za důsledek omezení dlužníkovy svobodné vůle, pak obchod s dluhy směřuje již ke stavu sociální likvidace jednotlivce nebo právní likvidace instituce, organizace či korporace. Obchod s dluhy je obchodem s osudy dlužníků, a tedy s nimi samými.

Komplexní svazek dluhu a peněz z konce minulého století je v průběhu posledních let stále intenzivněji doplňován manipulací s lidskou důvěrou a následně s ní propojován v dalším sebeposilujícím se svazku. Manipulace mění důvěru v důvěřivost a posléze ve slepou víru, otupující přirozenou plachost a především začíná měnit komplexní dvojici na „nesvatou“ Trojici. Dluh, Peníze a Manipulaci. Co sehrává roli Otce, co Syna a co Ducha, o tom můžeme vést trojiční disputaci jedenadvacátého století.

Malé škodí méně

V historii neměla tato komplexita dluhy - peníze takovou sílu, protože zejména objem peněz byl v jednotlivých společnostech významně regulován a jednotlivé měny nebyly zaměnitelné, chceme-li kompatibilní.

Ještě hluboko ve dvacátém století nemohly mít americké banky pobočky a byly to „ústavy jednoho města“. Dluhy se tedy s penězi potkávaly na relativně malém prostoru, v jednotné jurisdikci a malém objemu. I tak musely staré společnosti čas od času sáhnout ke generálnímu pardonu dluhů, protože jejich tlak většinu obyvatelstva zcela demotivoval a paralyzoval.

Ještě v XIX. století byl nedostatek peněz velkým problémem a narušoval nový režim námezdné práce v továrnách. Je známa celá řada příkladů, kdy byly továrním dělníkům tolerovány drobné krádeže na pracovišti jako pseudoplatba v naturáliích a existují i záznamy o dělnických bouřích, když dělníci začali být řádně vypláceni v penězích a naturální plnění bylo zakázáno jako trestné. Absurdita zvaná stravenky a jim podobné zaměstnanecké výhody jsou evidentně resentimentem téhož.

Nekryté, utržené ze řetězu

Od roku 1971, kdy došlo ke zrušení brettonwoodského systému uzavřením „zlatého okna“, se peníze vymkly jakémukoliv spojení s jinými cennostmi, „krytí zlatem a ostatními aktivy“ a spojily se s dluhem. Peníze kryté prací a zbožím byly postupně v průběhu necelých čtyř desítek let zcela marginalizovány.

Jistě nikoliv náhodou vzápětí po zavření „zlatého okna“ se objevily nejrůznější derivátové finanční produkty a také matematické modely, jak trhy s nimi ovládat. Je celkem úplně jedno, že to není dost dobře možné. Nobelova cena za ekonomiku v letošním roce byla udělena právě průkopníkům velké aliance peněz a dluhů ze sedmdesátých let minulého století. To, že se tak stalo pět let po začátku světové finanční krize, svědčí o tom, že groupthink a krátká paměť jsou největším nepřítelem spásné přirozené plachosti. To, že sídlí i v Nobelově výboru pro ekonomii je sice smutné, ale standardní.

A ještě jednu podstatnou věc je zapotřebí zmínit. Je na věčné téma, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Dříve dluh vznikal především tak, že došlo k fyzickému předání existujících peněz proti předání dlužního úpisu. Dnes stačí dlužní úpis k tomu, aby vznikly peníze.

Něco z ničeho

Je to zdánlivě v rozporu s klasickým „ex nihilo nihil fit“, protože tady probíhá přímo magické zjevení podle Davida Copperfielda nebo komiksového čaroděje Mandraka. Mnozí tvrdí, že ten největší kouzelník je sám velký americký Fed. Uvědomme si, že je to celé ještě zajímavější, než kdyby z ničeho vniklo něco. Ono něco, tedy peníze, vzniká z něčeho, co je nejen aritmeticky, ale i účetně ještě méně než nic.

A tady vidíme, že skutečně stačí dostatečně sofistikovaný mechanismus vybudovaný na důvěře nebo často spíše důvěřivosti a v něco skutečného se dá proměnit i nerovnováha, která je ve vztahu k výsledku záporná, je tedy zdánlivě méně než ničím. Nejen dlužní úpis, ale i závazkový vztah, který eviduje, však jsou skutečné a v souladu s tezí, že „skutečné je to, co působí“, dokážou způsobit pravé divy.

Z toho všeho se před námi vynořuje obraz Sedláčkovy ekonomiky dobra a zla. Potvrzení toho, že zlo dokáže, nejen z hlediska účetního, vytvořit stejně velké saldo jako dobro.

Mýtus o motoru dluhu

Před závěrem tohoto příspěvku je třeba zmínit známou pohádku, která se ekonomickou teorií a vědou táhne od Adama Smithe, a to pohádku o tom, že lidé si nejprve směňovali předměty, následně se pro usnadnění směny objevily peníze a až následně úvěr a další finanční nástroje.

Tato pohádka je velký a nepravdivý mýtus, který zastírá klíčovou úlohu úvěru, potažmo dluhu, jako důležité nerovnováhy, mající schopnost pohánět a utvářet hospodářský život. Skutečnost je taková, že archeologové ani kulturní antropologové nemají k dispozici důkazy o existenci systematického výměnného obchodu, zejména uvnitř jednotlivých lidských společenství, kde záleží zachování vzájemné důvěry.

Výměna předmětů je zaznamenána jako součást určitých mezikmenových rituálů, obecně zvaných potlač, které měly sloužit k udržení vzájemné důvěry a míru, nebo jako součást obchodu na dálku, a to na co větší, tím lepší.

Pokud platí zlatá slova o tom, že „obchod je opatrná loupež“, pak některé atributy výměnného obchodu v zámoří byly a jsou loupeží bez obchodu. Ostrůvky fair trade na tom nemohou nic změnit.

Jsme navždy ztraceni?

Teze, že je to možná právě komplexní trojice dluh, peníze a manipulace, která do značné míry určuje běh tohoto světa, je určitě hodna další pozornosti a diskuse. Když se na dílo této trojice, vykonané v necelém půlstoletí, podíváme, máme určitě pocit něčeho, co nás přesahuje, co je objektivní a čemu nelze čelit. V tomto pocitu nás utvrzují služební duchové, ať již v rouše politickém, mediálním nebo vědeckém.

Vedle nich existuje ještě diskrétní elita, jak píše Jan Keller, nebo supertřída, jak píše David Rothkopf, která má sice ohromnou moc, ale to, že tuto Trojici ovládá, si opravdu jenom namlouvá, protože komplexnost Trojice přesahuje možnost člověka ji racionálně zvládnout. Z tohoto omylu elit a permanentního lidového stihomamu, „že to někdo řídí“ vyplývá celá řada spikleneckých teorií, které v konečném důsledku slouží opět naší nesvaté Trojici, protože odvádějí pozornost od podstaty věci.

Zkuste použít mozek

Pokud platí myšlenka, že i tato komplexita nesvaté Trojice musí stát na jevu, který se nazývá život, pak nutně stojí a padá s úrovní přirozené plachosti, kritického myšlení a svobody v dané společnosti. Svou důvěřivostí, hloupostí a strachem krmíme Trojici tak trochu všichni. Naše instinktivní i racionální odmítnutí manipulace a střet s vlastním strachem a cizím násilím, které ji doprovázejí, jsou to jediné, co může sebeposilující se procesy v komplexitě oslabit a postupně převést na stav homeostáze.

Existuje i druhá cesta, a to je ta, že budeme tuto komplexitu ignorovat. Ona se sice jednou spolehlivě zhroutí, ale ještě před tím si projdeme peklem otroctví od úzkých skupin elit, které se ještě nějakou dobu udrží, než zaniknou s Trojicí. Pád takového monstra nás může masově nejen sociálně zničit, ale i fyzicky pozabíjet.

Protiváha lidskosti

Předobrazem tohoto budiž průběh a důsledky současné dluhové krize, která sice třídí horních sedm tisíc, ale likviduje dolních sedm miliard. A tak se do nutného střetu nabízí bojové heslo, které je parodií na recept na šťastné manželství pro dámy: „Přestaň krmit tu bestii…“

Před námi stojí úkol utvářet hospodářský systém, prostřednictvím kterého budeme sami v sobě krmit spíše člověka a jeho lidskost. Protože jak víme, zvítězí v nás vždy to, co v sobě krmíme. Nemůžeme se zbavit ani dobrých ani zlých stránek svého prostředí, ale můžeme se svobodně rozhodnout, které z nich budeme krmit.