Ošklivý pohled do zrcadla

Francouzské předsednictví v EU má být plné dramatických překvapení, jak sliboval prezident Emmanuel Macron. Zatím to plní. V březnu nás čeká zvláštní summit k evropské bezpečnostní politice, která by měla prosazovat větší „strategickou autonomii“ EU, tedy menší otrocké podléhání zájmům USA. V květnu má vrcholit debata o budoucnosti EU, fakticky příprava pokusu o další posun ve federalizaci společenství, má-li být obrem nejen ekonomickým, ale i politickým. A nyní se dostává na přetřes záměr prosadit do evropských obchodních smluv „princip zrcadla“, který se týká zejména zemědělství a potravinářství.

Znamená to, že tyto smlouvy o obchodní a hospodářské spolupráci by měly od partnerů vyžadovat dodržování stejných enviromentálních a sociálních standardů, jaké platí v EU. Zda se to podaří prosadit, je jiná, ale racionalita návrhu je jasná - evropská snaha zabrzdit klimatickou změnu, oživit biodiverzitu, udržet sociální smír a ochránit zdraví obyvatelstva by neměla znamenat oslabení evropské konkurenceschopnosti. Teď se o tom mluví hlavně proto, že prezident Macron chce uklidnit vlastní zemědělce a potravináře, protože už v dubnu se mohou stát klíčovými voliči ve francouzských prezidentských volbách.

Jestliže však má být nastavováno zrcadlo druhým, měl by obstát i pohled zevnitř, tedy v některé z členských zemí EU. To pro nás může být docela tvrdé. Košatá debata o zemědělských dotacích Společné zemědělské politiky, která probíhala posledních pár let, sice přinesla menší posun k ekologizaci zemědělství, než se slibovalo na začátku, ale i tak se nám to zdá být strašně moc. A princip zrcadla může znamenat přitvrzení kontroly dodržování toho, čím se EU kasá před světem.

Nahlédnutí do takového zrcadla by bylo v bytostném českém zájmu, kdyby přibrzdilo bezohlednost našeho průmyslového zemědělství, které přináší katastrofální důsledky. Ve skutečnosti je vidí každý, problém je, jak nápravu prosadit. České zemědělské hospodaření těmi nejtěžšími stroji na největších evropských lánech a s vysokou podporou chemie především škodí půdě. Na první pohled je vidět její náchylnost k erozi, kdy to, co je na půdě nejcennější, odnese voda nebo odfouká vítr. Výraz „katastrofální“ odráží fakt, že vodní a větrnou erozí už je ohrožena prakticky veškerá česká orná půda. Ničení půdy je usnadněno také tím, že jí chybí dostatečný podíl organické hmoty.

Konkrétně to znamená, že z 2,2 milionů hektarů orné půdy především na svažitých terénech voda odplavuje nejúrodnější svrchní vrstvu, občas až na šedivý základ. Na jižní Moravě, kde je nejčastěji sucho, odnáší půdu také vítr. Tím je ohroženo dalších 0,3 milionu hektarů. Když to sečteme, z nějakých 3 milionů hektarů orné půdy, které má Česko k dispozici, je poškozeno erozí 2,5 milionu hektarů...

Současné průmyslové zemědělství tak různou měrou znehodnocuje 83 procent české orné půdy. Poškozována je i spodní voda, do které odtékají pesticidy a už je z ní nelze dokonale odstranit. Co z toho plyne?

Půda je jediný zdroj, který nás živí, ale my ji od jisté doby důsledně ničíme a k tomu zamořujeme látkami, které byly primárně namířeny proti životu.

„Problémy ve vztahu zemědělství k životnímu prostředí a venkovu se nadále zhoršují. Zejména se to týká velkovýrobního průmyslového zemědělství,“ konstatuje oficiální Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2019 („Zelená zpráva“).

Ekologické zemědělství nastupuje jen velmi pomalu. Nenechte se mást statistikami, které vykazují přes půl milionu hektarů ekologicky obhospodařované půdy, protože ornou půdu z toho představuje jen 15 procent, zatímco drtivá většina, čtyři pětiny z takto vykazovaného ekologického zemědělství, činí trvalé travní porosty. Jinými slovy nic, které se jednou ročně poseče za podpory dotací za 6 miliard korun. Proto ty louky vlastní hlavně (obrazně) „advokáti z Václavského náměstí“, čili finanční investoři.

Občas se dá na té dotované trvalé trávě spatřit i pasoucí se dobytek. Avšak jednou z velkých brzd organické produkce jsou problémy se zpracováním. Když přivezete mléko od 20 nebo 50 krav z čisté luční pastvy do mlékárny, máte na vybranou. Buď se smíchá s tím ostatním a na žádnou bio produkci si nehraje, nebo si ho vezmete zpátky domů, protože tak malé množství není kde zpracovat. Dnešní velké mlékárny jsou budovány pro každodenní zpracovávání statisíců litrů denně, třeba jihočeská Madeta tak zvládne 1,5 milionu litrů.

Cesta ke zlepšení vede oběma směry. Dostane-li organická produkce větší prioritu, bude jí víc. A když jí bude víc, mohou se regionální výrobci domluvit na vzniku menších zpracovatelských kapacit, které budou obsluhovat bližší okolí bio potravinami z místní výroby. Z EU nás povzbuzují, ať to děláme družstevně, to se nejvíc osvědčilo. Pak mohou být bio potraviny dostupnější, a vlastně nemusí být drahé, když se obejdou bez nákladné chemie, zprostředkovatelů a dlouhé dopravy. V tom však vidí průmyslové zemědělství nebezpečnou konkurenci, kterou nehodlá trpět, jak to předvádí Zemědělský svaz a Agrární komora před Strakovkou a na náměstích.

Podíl výdajů českých domácností za potraviny byl v roce 2018 o čtvrtinu vyšší než průměr EU, tam to bylo 12 procent, v Česku 16 procent. V sousedním Rakousku dokonce jen 10 procent. Nelze se divit, mají větší příjmy, víc se to naředí. Role výše příjmů je patrná i u nás, roku 2018 čeští důchodci dávali za potraviny skoro čtvrtinu příjmů, protože jim zkrátka na ostatní víc nezbylo.

Zdálo by se tedy, že hlavním úkolem zemědělství je dodávat levné potraviny. Jenže z čeho se to levné skládá? Škody na půdě, která je bezstarostně ničená, jsou zadarmo, stejně jako zamořené spodní vody nebo mizející schopnost krajiny zadržovat vláhu. Půda by dokázala pojmout vody víc, kdyby obsahovala vyšší podíl organických látek. Jenže kdo by se patlal s hnojem, když máme dusík v pytlích.

Lidé, kteří v zemědělství pracují, jsou mizerně placeni, o pětinu méně, než je republikový průměr. Česká zemědělská prvovýroba je vykupována na hranici výrobních cen, které lze snížit jen na extrémně velkých plochách a s největší technikou. Ta hltá desítky hektarů denně a nehledí na to, že půdu utužuje na beton.

Nic ze škod, které tak vznikají, se dnes neplatí. Naopak, velký agrobyznys dostává dotace, aby to mohl provozovat dál bez ohledu na udržitelnost. Roku 2019 české zemědělství dosáhlo produkce za 140 miliard korun, ale přispěla k tomu podpora agrárního sektoru za 70 miliard korun. Vychází to na půl milionu korun na přepočítaného pracovníka, to je dost na veškeré mzdy, a ještě zbyde. Zisk odvětví za těchto podmínek činil 17,5 miliardy korun.

Strategický plán Společné zemědělské politiky v ČR, který měl ministr Zdeněk Nekula poslat nejpozději v pondělí posledního ledna do Bruselu, se snaží aspoň trochu zvýhodnit menší podniky, které jsou šetrnější, častěji organické, a mohou se stát základem rostoucí lokální ekonomiky. Navrhoval omezení monokultur na 10 hektarů, prosazoval větší pozornost erozi, najdeme tam povinné vytváření neposečených pásů pro opylovače. Je to rozporný dokument, protože peníze na agro-environmentální opatření spíš škrtal oproti původnímu návrhu minulé vlády.

Není divu, každý ministr zemědělství je pod tlakem silných zájmových skupin, které v minulosti vždycky prosadily své. Přesto ministr Nekula něco ze svých záměrů obhájil, a tak v jeho strategickém plánu najdeme mírné přesuny dotací ve prospěch menších podniků a zastropování podpory investic do 30 milionů korun. Tím se vyhnul zastropování přímých dotací pro největší podniky, ale přesto jejich reprezentanty – Zemědělský svaz a Agrární komoru - rozzuřil do běla.

„Snaha o seškrtání dotací pro produkční zemědělské podniky je úplně mimo realitu,“ píše na svém webu Agrární komora jako vysvětlující text k protestům se zemědělskými stroji na českých silnicích. „Důsledkem by byl jen útlum tuzemské živočišné výroby, pokles domácí potravinové soběstačnosti, a naopak by došlo ke zvýšení dovozu potravin ze zahraničí a hrozilo by další zdražování pro obyvatele. Možná by přišla na řadu i nucená likvidace některých zemědělských firem, protože bez dotací to zkrátka nejde. Zemědělství není rentabilní byznys.“

Zkrátka, bylo by to ještě horší než dnes, a že jsme to po třiceti letech dovedli pěkně daleko. O soběstačnosti přece nemůže být řeči, schodek českého agrárního zahraničního obchodu roku 2019 činil 53 miliard korun při rostoucím trendu. Když to porovnáme s celkovou produkcí za 140 miliard korun, je to opravdu hodně. Navíc to byl schodek v děsivé skladbě. Ta nám trochu napovídá, proč české zemědělství není rentabilní. „Ve vývozu se nadále prosazují zemědělské suroviny na úkor výrobků s vyšší přidanou hodnotou,“ konstatuje oficiální Zelená zpráva.

Jinými slovy, na cestu k potravinové bezpečnosti jsme se dali poněkud dezorientovaní a vyrazili jsme opačným směrem. Výsledkem je totální devastace českého zemědělství. A Zemědělský svaz a Agrární komora bouří v ulicích a médiích, abychom v tom rozhodně pokračovali.

Levné potraviny jsou pojmem relativním. Statistiky říkají, že máme 60 procent evropské produktivity, a za to dostáváme 30 procent evropských mezd. Současně se dozvídáme, že zahraniční investice jsou v Česku o čtvrtinu výnosnější než v jiných zemích. Jsou tu tedy divné nepoměry, které se dají řešit jen zvyšováním podílu domácí produkce z domácích zdrojů pro domácí spotřebu, neboť pak nás ten svět nemá jak obrat.

Velké české zemědělství je naopak postaveno na modelu, kdy vyrábí jen to nejjednodušší bez větší přidané hodnoty, dodává to zahraničním zpracovatelům a distributorům za nadiktované ceny, a rozdíl, o který se nechalo okrást, si nárokuje z dotací. Jestli tohle je cesta k české potravinové soběstačnosti, tak já jsem panna Orleánská a pletu drátěný košíky (jak se kdysi vyjadřovala nedůvěra k nějakému tvrzení).