Eman Pluhař: Levicová renesance (1968)

Poválečné opojení  vizí komunismu se vytrácelo a rozpadalo na sekty, ale vedle  socialismu byl na obzoru nový zájem o soukromí  a  emancipace podle  identity a později navazujícího populismu. Ale doba dnes nepředstavitelného revolučního nadšení se ještě úplně neztratila. Na  rozhovor se Sartrem vzpomíná  v rozhovoru s Cohn-Benditem pozdější šéfredaktor Die Zeit Govanni di Lorenzo.

Di Lorenzo: „ Die Zeit s Vámi v roce 1968 otiskl velký rozhovor, který nevedl jeden z jeho redaktorů, ale francouzský filozof Jean-Paul Sartre.  

Cohn- Bendit:To bylo, jako kdyby se řadovému věřícímu katolické církve řeklo, že papež by ho rád požádal o rozhovor.

Di Lorenzo:Jak  to pak  celé  proběhlo? Cohn-Bendit: Vstoupil jsem do  místnosti a bylo trochu legrační, že jsem byl nervózní, ale Sartre byl nervóznější.

Di Lorenzo: Proč?

Cohn-Bendit: Pro Sartra to byl jeden z těch momentů, o kterých snil. Do Francie konečně přišla revoluce.

Di Lorenzo: A vy jste byl její vůdce.

Cohn-Bendit: Já byl ten revolucionář v čele. Sartre chtěl vědět, jak dojde k převzetí moci. Já mu odpověděl, že ji ani nebudeme chtít, protože doba útoků na Zimní palác již pominula. Musíte si představit, že  před ním sedí třiadvacetiletý student a říká „Ne, nikoliv, žádná revoluce se nebude konat, to je dlouhodobý proces.“Ale Sartre byl pevně přesvědčen: „Ale revoluce příjde.“ A já jsem znovu opakoval: „Ne a ne!“