Eman Pluhař: „Volání minulosti“ v Ostrově nad Ohří

To bude zřejmě také osudem každé politiky, která bude usilovat o tlustou čáru za minulostí, bez debaty o minulosti, a která nechápe, že debata o minulosti je jedinou cestou, jak se vůbec k nějaké společné minulosti dopracovat. Německý filozof Walter Benjamin (zahynul na útěku před Gestapem) v této souvislosti mluvil o „volání minulosti“. Jak A.Assmannová nedávno připomněla je Benjamin dnes nejdůležitějším filozofem, který nám připomíná, že o tom, co je za námi, nemůžeme mít dokonalý přehled a přístupné jsou jenom některé kusy dějin a záleží na tom, zdali k nám z minulosti dolehne volání hlasů (zotročených a těch, kteří prohráli a v tomto případě také obětí). Že je zde tato ethická dimenze minulosti, která se nesmí používat jen jako zásobník pro naše podstavce o tom, co nás dělá „větší a silnější, hezčí a hrdější“.

Památníky tedy nejsou jen pro propagaci, ale mají mít ethickou dimenzi.To je poselství jako ušité na poměry českých památníků „Obětem komunismu“. Zvláště pro Jáchymovsko, kde o „volání z minulosti“ nikdy nebyla nouze, ale stát byl hluchý. Před kostel sv.Jáchyma a sv.Anny v Jáchymově někdo pak postavil skulpturu a pamětní kameny, ale je to tlustá čára za minulostí, žádný památník. Nevýrazná skulptura před kostelem a nesmělá sada pamětních kamenů již dnes splývá s okolím a nic nepřipomíná, leda že na trávníku před kostelem skomírá žalostná vzpomínka na 16 trestaneckých táborů, které zahladilo komunistické ministerstvo vnitra.

První krok k památníku pro Jáchymovsko učinilo UNESCO, když Rudou věž smrti jako hlavní exponát památníku vyhlásilo za světové kulturní dědictví. Teď záleží na tom, řečeno s Walterem Benjaminem, zda k státu dolehne volání 30 000 obětí komunistické diktatury z jáchymovských trestaneckých táborů anebo se bude praktikovat politika tlusté čáry za největším státním zločinem proti lidskosti v dějinách země.

A přímo ve středu Ostrova nad Ohří zaznívá každodenně „volání z minulosti“ sochaře Jaroslava Šlezingera, jednoho z 300 vězňů v nedaleké třídírně uranové rudy, v Rudé věži smrti, který byl v roce 1954 přeřazen z lágru třídírny do blízké věznice, aby k slavnostnímu otevření Hornického domu vytvořil sousoší horníka, kolchoznice a snad sovětského poradce, tedy hrdinů jejich doby. Jaroslav Šlezinger zemřel jako většina spoluvězňů na dýchání radioaktivitního prachu v třídírně uranové rudy, ale dílo stačil dokončit a jeho tři hrdinové těžby uranu dodnes shlíží ze střechy Domu kultury na Mírové náměstí v Ostrově nad Ohří.