Ivo Šebestík: Americký prezident a Nobelova cena míru

Norský výbor, který má jako jediný právo udělit regulérní a platnou Nobelovu cenu míru, se prozatím zdržel takového projevu pohrdání soudností lidstva, aby udělil oficiální Nobelovu cenu míru současnému americkému prezidentu, Donaldu Trumpovi, který se právě před několika týdny dopustil další z dlouhé série nevyprovokovaných amerických agresí vůči suverénnímu státu Jižní Ameriky, Venezuele. A chystá se opět napadnout jiný nezávislý stát planety, Irán. A to opět aniž by Irán (stejně jako Venezuela) ohrožoval Spojené státy. Přitom se tento americký vášnivý zájemce právě o Nobelovu cenu míru (za fyziku nebo za literaturu by mu ji snad, proboha svatého, neudělili?!) snaží uchvátit Grónsko, možná i Mexiko a Kanadu. A cestou odříznutí Kuby metodou Sira Francise Drakea, slavného piráta královny Alžběty I., od dodávek ropy z Venezuely, jejíž majetek USA právě úspěšně kradou a prodávají na světových trzích, se snaží tento ostrov po 66 letech jeho vytrvalé obrany proti USA konečně ekonomicky zničit, a následně podrobit a přivázat na americké vodítko, na kterém se už zmítá několik do kozelce spoutaných latinskoamerických států. No a Evropská unie se na washingtonském vodítku v podstatě už uškrtila úplně. Dies irae, Tuba mirum, Rex tremendae, Lacrymosa (ta zejména) et Agnus Dei už úplně v slzách…

Donald Trump, který odhodil všechny pouťově se šklebící masky imperialismu a kolonialismu, tak trochu připomínající klauna Stephena Kinga v jeho románu „To“ (It), a jedná jako pravý dědic kolonialismu Divokého západu, nesmírně touží po Nobelově ceně míru, na jakou nemůže, nesmí mít nárok. Možná by se měl výbor oprávněný k udělování Nobelových cen ale sejít na nějakém mimořádném zasedání a vytvořit úplně novou kvazi-Nobelovu cenu šitou na míru právě americkým prezidentům, případně také britským vládnoucím „elitám“ a s nimi spřízněným evropským militaristům. Mohla by nést třeba název: Nobelova kvazi-cena za nevyprovokované agrese nebo Nobelova kvazi-cena za válečné zločiny. Chudák Alfred Nobel, kdyby jen tušil… Ostatně, ani Andrej Dmitrijevič Sacharov by asi nebyl rád, kdyby věděl, jak je užíváno jeho jména v souvislosti s po něm pojmenovanou cenou EU. A staří Řekové by se dozajista nestačili divit, kdyby věděli, že jejich olympijské hry se v našem věku proměnily v politický turnaj, ve kterém je možno vyřadit ze soutěže desítky favoritů jen za jejich národní příslušnost.

Každý americký poválečný prezident by takových anticen mohl obdržet hned po stovce do zásoby. A mohla by se výjimečně udělovat i in memoriam. Harry Truman, který nastoupil do úřadu v dubnu 1945, by si „antinobelovku“ jistě zasloužil za Hirošimu a Nagasaki, stejně jako prezidenti, kteří se střídali v Bílém domě během krvavé agrese ve Vietnamu, v níž USA používaly chemické zbraně a válečné zločiny nebraly konce. Stejně jako Bill Clinton by takto mohl být dekorován (spolu s M. Albrightovou, kterou někteří Češi dokonce chtěli za prezidentku po V. Havlovi) za nevyprovokovanou agresi proti Jugoslávii a Bush junior za agresi pod úplně falešnou záminkou proti Iráku a za zahájení války v Afghánistánu, na jejímž vedení se opět vystřídalo několik amerických prezidentů. Mezi nimi dokonce i jeden, který dokonce regulérní Nobelovu cenu míru skutečně obdržel. Neuvěřitelné se stalo skutkem! Jmenoval se Barack Obama a získal tuto cenu v roce 2009. Údajně za úsilí o mír. Tohle už není možné považovat ani za kanadský žertík.

Mezinárodní organizace a instituce, jaké se dříve právem těšily velkému respektu, se v epoše americké unipolární diktatury ocitly pod takovým vlivem Washingtonu, že mnohé z nich svůj kredit vystavily riziku nebo jej i zcela zahodily. Mezi nimi je například dokonce i Mezinárodní olympijský výbor, který se již dal slyšet, že američtí hokejisté budou reprezentovat světového rekordmana v páchání nevyprovokovaných agresí, Spojené státy, na zimních olympijských hrách, a to zcela bez omezení. Hokejisté USA se mohou hlásit k americké vlajce, k hymně i k dalším národním symbolům. Ne, to není vtip! Agrese páchané jejich vládami a úplně likvidující mezinárodní právo americké sportovce vůbec neomezují. Ruské sportovce ničí, americkým nečiní nejmenších problémů. Je tohle normální? No, samozřejmě že není. Nicméně, významné části obyvatel Západu tahle absurdnost vůbec nevadí. A dokud se „zlatá miliarda“ konečně neprobudí ze spotřebního snu, bude absurdita nadále požívat práva být považována za úplně normální stav. Ostatně i samotná Organizace spojených národů (OSN) nacházející se v americkém zajetí působí stejně svobodně a nezávisle asi jako papež v zajetí avignonském.

Se sportovci a dvojím metrem uplatňovaným vůči nim je tomu tak přesto, že americké agrese se nemohou ani náhodou opřít o žádné bezpečnostní argumenty, neboť jsou vedeny proti státům, které USA neohrožují a z jejichž území Americe rovněž nic nehrozí. Nadto jsou americké agrese vedeny bezohledně i proti civilistům. Někdy dokonce přednostně, protože cílem agresí je působit šok a vést ke svržení vlády. Nemají tedy jiného vysvětlení, než jakým jsou posílení dominance, ekonomické zájmy americké vládnoucí oligarchie, běžná anglosaská záliba v kolonialismu a v agresívním jednání vůči národům, které anglosasové nepovažují za sobě rovnocenné. No a hlavně se jedná o kořist!!! Ano, hlavně kořist, neboť ta je základní potřebou kolonialismu.

Americké agrese nemohou při své obhajobě uplatnit vůbec nic z toho, co na stůl ihned položila Moskva v situaci svého vynuceného ozbrojeného vstupu do války pučem ustaveného šovinistického kyjevského režimu proti Donbasu, ve kterém osm let bezmocně umíraly tisíce ruskojazyčných obyvatel historicky ruského regionu. Jenže, Washington se nemusí hájit, protože ho vůbec nikdo na Západě neobviňuje. Není žalobce, není ani soudce. Nejsou tedy vlastně ani zločiny volající po soudu a potrestání? Už to tak nějak vypadá. Tohle je jeden z důsledků nejabsurdnějšího a nejnespravedlivějšího možného uspořádání na planetě, kterým se před cca třiceti pěti lety stal americký unipolární systém. Přesněji řečeno diktatura americké vládnoucí oligarchie provázané zájmy s podobnými strukturami také v západní Evropě.

Donald Trump sice dosud neobdržel regulérní Nobelovu cenu míru z norského Oslo, ale musí se spokojit s náhražkou, s Nobelovou cenou, jakou mu předala takzvaná zástupkyně venezuelské opozice, Maria Corina Machadová, která toto ocenění obdržela augerechnet několik týdnů předtím, než Trump napadl její zemi a vyslal do ní teroristické komando, které v rozporu úplně se vším uneslo regulérního prezidenta Venezuely, N. Madura. Údajně kvůli obchodu s drogami, ve skutečnosti kvůli ukradení venezuelské ropy, což Trumpovi zajišťuje nejenom zisk z lupu, ale také možnost nechat vykrvácet kubánskou ekonomiku. Typickou „zahraniční politikou USA“ je vytváření hospodářského tlaku na státy, které se nechtějí nechat přivázat na vodítko z Washingtonu, aby společně s ostatními již uvázanými poslušně vrtěly ocásky či naopak štěkaly, jak pán přikáže. Sankce, vysoká cla, pokusy o izolaci, pirátství u jejich břehů, vyhrožování, násilné akce včetně převratů, podpora najaté opozice, terorismus, podněcování domácích sporů a konfliktů, štvaní do kmenových a bratrovražedných válek, to jsou hlavní body americké strategie směřující k likvidaci vzdorujících vlád. Když se podaří špinavého cíle dosáhnout, Washington zničenou zemi opouští s lehkostí sobě vlastní, aby na ní sto let tráva nerostla. Opouští také své místní vazaly, kteří se z nepochopitelných důvodů považovali za přátele „bílého otce z Washingtonu“. Později běží po letištní ploše za americkými letouny, které se pomalu vznášejí do povětří ponechávajíce „přátele“ osudu. Konta oligarchů se zaplnila, vzdor neposlušných byl zlomen, americké oligarchii už nehrozí, že by si země dokázala podržet a obsluhovat své vlastní bohatství. No a Washington jede dál. A Bílý dům po všech krveprolitích touží po Nobelově ceně míru. Co vy na to, panové Ionesco a Beckette? To je už daleko za hranicemi pouhého absurdního divadla, že? To je prostě epocha už úplně transparentního, na povrch vyhřezlého banditismu, jež snad, doufejme, charakterizuje agónii panujícího systému. Ale nedoufejme předčasně.

Když se tedy Donald Trump chystal k agresi proti Venezuele, norský výbor pro udělování Nobelovy ceny míru tímto vyznamenáním dekoroval právě Machadovou, která svoji opoziční činnost vyvíjela samozřejmě ve prospěch Bílého domu. Jak také jinak. Washington si po celé planetě vychovává tyto opoziční vůdce, kteří pracují proti vládám svých zemí a připravují půdu pro převzetí moci hlubokým státem ve Washingtonu. Americké naftaře znárodnil už Saddám Husajn a bohatství své země chtěl nechat doma, v Libyi, i Muamar Kaddáfí.  Inu, bránit americké oligarchii v kořisti se nevyplácí. Saddám Husajn skončil vydán kmenovým nepřátelům, s oprátkou na krku a Koránem v ruce. A Kaddáfí byl zavražděn někde v poušti. Nicolás Maduro má prozatím štěstí, že se Donald Trump možná spokojí jen soudem, který je nelegitimní, odsouzením prezidenta cizího státu, které bude rovněž nelegitimní a trestem, který sérii úplně běžných amerických nelegitimností završí. Možná Trump dovolí Madurovi, který nespadá do jurisdikce USA, exil v Moskvě. Pokud Moskva pro Madura bude chtít něco udělat. Zatím neudělala vůbec nic. Obchod z Aljašky? Možná.

Jen pro Bělorusko si Washington (nejspíš společně s Londýnem a Bruselem) vychovával a vychovává nadále docela dlouhou řadu opozičníků. Asi nejnadějnějším z nich byl Aljaksandr Milinkevič, kterému dokonce byla v roce 2006 udělena Sacharovova cena, což je nejvyšší ocenění EU, které se oficiálně uděluje bojovníkům za lidská práva, což ale znamená, že se jej dostává osobám, které podporují politiku rozšiřování amerického vlivu i do oblastí, jaké zatím unikají „laskavému americkému převzetí jejich zdrojů a majetku“. Když se věci nazývají pravými jmény, většinou to nezní vůbec hezky. Milinkevič býval pravidelným hostem evropských institucí v Bruselu i ve Štrasburku a celá oficiální EU jej obdivovala. Měl to být takový carevič Dmitrij vyslaný zatím ne do Moskvy, jen do Minsku. Ale v podstatě s úplně týmž posláním, jaké obdrželi Lžidmitrijové (byli celkem čtyři) v 17. století od Poláků. Samozřejmě, nic dobrého pro Rusko. Marně. Nepovedlo se to, nebylo z Milinkovičova působení na Bílé Rusi vůbec nic.

V Bělorusku, podobně jako v řadě dalších států, zejména bývalého sovětského prostoru, nemají ale Spojené státy s výběrem vhodných opozičních vůdců vůbec štěstí. A to někdy ani u těch osob, kterým pomohly získat postavení. Jako tomu bylo například u gruzínského vůdce, Saakašviliho, nebo u moldavské prezidentky, Sanduové, vítězící ve volbách pouze těsně korespondenčními hlasy přicházejícími ze Západu a při zablokování hlasů Moldavanů žijících v Rusku. Takzvaný „moldavský recept“. Ani Salome Zurabišviliová, Francouzska v křesle prezidentky Gruzie, nedokázala Bílý dům uspokojit docela, neboť se jí nepodařilo udržet křeslo a dovést Gruzii do nové války s Ruskem. Hlubokému státu se nedaří úplně ani s ministerským předsedou Arménie, Nikolou Pašinjanem, který je díky hospodářské a energetické závislosti Arménie na Rusku nucen stále ještě sedět na dvou židlích a musí se tak zdráhat postavit se otevřeně na stranu washingtonského hlubokého státu, NATO a Evropské komise. Navíc arménské územní leží na trase tureckých zájmů, což je taková další potenciální fronta ohrožování Ruska. Tedy další naděje na válku a zisky z ní pro washingtonské militaristy.

Jen v Bělorusku, které se mělo stát druhou, menší, Ukrajinou, připravoval Západ ke svržení prezidenta Lukašenka také například Sviatlanu Tsikhanouskou, která sice rovněž v roce 2020 obdržela Sacharovovu cenu za podobná nesplněná západní očekávání, jaké měl Washington už vůči Milinkevičovi. A také cenu získala formálně celá běloruská opozice. Ale opět se výsledek nedostavil, třebaže tato kandidátka Západu byla při jedné návštěvě v Praze oslovována členy Fialovy vlády a jeho Parlamentem naprosto samozřejmě jako prezidentka Běloruska. Pražská loajalita k hlubokému státu ve Washingtonu ale z Tsikhanouské skutečnou prezidentku Běloruska neudělala. Takovou moc pražská kavárna prostě neměla. Možná i díky tomu není Bělorusko nyní ve válce s Ruskem a běloruské území se neplní hřbitovy úplně zbytečně obětovaných lidí, kteří by zemřeli za zisky militaristické a nevyléčitelně koloniální oligarchie v USA, ve Velké Británii i jinde na Západě.

Nyní Západ (hluboký stát ve Washingtonu, londýnské „elity“ a Evropská komise v Bruselu, občané západních zemí samozřejmě nikoliv) sázejí na další ženu, Darju Rudkovou, která žije v exilu, kde může snadno načerpat vše, co Západ potřebuje pro boj proti Lukašenkovi, a tedy pro převedení Běloruska k osudu Ukrajiny. V Bělorusku se Washingtonu a Londýnu nepodařilo objevit dostatečně silné jádro nějakých oligarchů či přímo šovinistických obdivovatelů Stepana Bandery, které by bylo schopno se západní pomocí, penězi a zbraněmi uchvátit v zemi moc, způsobit v ní krvavý „majdan“, upálit několik desítek Rusů, a následně zemi a její obyvatelstvo poskytnout nepřátelům Ruska k především jejich válce proti Rusku. Takto tedy Západ musí sázet na opoziční osoby, jejichž potenciál k převzetí moci v zemi je vlastně minimální. Ostatně, i na Ukrajině měl Západ několik neúspěšných pokusů dosáhnout úspěšného, tedy zemi zničujícího převratu. Tymošenková, Juščenko a jeho žena Kateryna, americká občanka; no a další osoby. Vskutku bohatá nadílka kompradorů a kolaborantů.

Bohužel, takoví lidé jsou snad v úplně každé zemi na světě. Bohužel!!! Slyší na peníze, na kariéru, na funkce, na aplaus v americkém Kongresu, na audienci v Oválné pracovně Bílého domu, na procházky po červených kobercích, na objímání se s „elitami“ Západu, na společné fotografie, na reflektory kamer, na titulky v novinách, na rozhovory v televizích, na letadla, na luxusní hotely, na taxíky, na asistenty a sekretářky. Zkrátka slyší na slávu a čert ví, na co slyší ještě. Přece si nemohou myslet, že to Washington myslí s jejich zemí dobře? To snad ne! Pokud se dostanou tyto osoby do vlády nebo do prezidentského úřadu, je neštěstí pro zemi hotovo. Možná některým z nich křivdíme. Většině ale určitě nekřivdíme.

Tito opozičníci sice získávají ze Západu různé prestižní ceny a navenek stále ještě pracují ve smyslu takzvaných západních hodnot, jaké jsou vždy fíkovým listem (svoboda, lidská práva, demokracie a podobně), ale Donald Trump, který právě sňal všechny falešné usmívající se masky ze západního imperialismu, neokolonialismu a militarismu, činí takovouto argumentaci již úplně nesmyslnou. Stále více a více lidí se i uvnitř oné takzvané „zlaté miliardy“ Západu přesvědčuje o tom, že vládnoucí „elity“ zůstávají stále tam, kam je už dávno zařadili Marx, Engels i Lenin, zkrátka zůstávají pořád jen a jedině imperialisty, kteří se živí válkami a spotřebovávají koloniální kořist. Zlatá miliarda si skutečného fundamentu imperialismu a kolonialismu nevšímá. Užívá si tenoučkého nátěru luxusu, a co je pod ním, ji nezajímá. Žije uprostřed mýtu či spíše pohádky pro malé děti. Donald Trump je nyní tím, kdo pohádkovou knihu o ušlechtilém a nezištném Západu prostě zaklapnul a hodil ji cestou domů do kontejneru. Měla by v něm už zůstat. Zcela jistě do doby, než skončí diktatura washingtonské oligarchie a svět dospěje k poznání, že kooperace v míru a ve vzájemném respektu je skutečně lepším řešením pro planetu Zemi i pro lidstvo než diktatura jedné totálně bezohledné vrstvy západní populace. Ale k tomu má současný Západ ještě hodně daleko.   

Ruský prezident, Vladimír Putin, loni při jednom rozhovoru pro televizi, řekl, že „ples upírů“ skončil. Bylo to od něj příliš optimistické, když použil minulý čas. Ples upírů živících se krví bezmocných národů, dosud neskončil, a jak se zdá podle počínání právě Donalda Trumpa, ani skončit nehodlá. Bude se ještě dlouho tančit před zrcadly, jaká neodrážejí obraz tančících párů. Ještě dlouho se bude úplně marně svážet odevšad česnek a brousit se kolíky. Bude se dlouho čekat na svítání na Západě, které by donutilo oligarchické „elity“ zaklapnout nad sebou víka. Zatím jsou tyto „elity“, ve skutečnosti mravní spodina Západu, stále při síle a při apetitu na cizí půdu, na cizí ropu, na cizí aktiva v bankách, na cizí zlato, na cizí vzácné zeminy. Vlastně mají pořád chuť úplně na vše cizí. Dokonce se prostřednictvím médií hlavního proudu, svých politiků ve funkcích, prostřednictvím dokonce části nepochopitelně angažované akademické sféry a některých umělců i dobře honorovaných nevládních organizací snaží zmocnit se duší občanů Západu. Vyvolávají války, udržují války, aby mohli vyrábět zbraně a rozmnožovat zisky z jejich prodeje. Aby toto šílené počínání mělo smysl, potřebují vyvolávat hrozby a strašit občany, kteří tohle jejich počínání vlastně platí ze svých daní. A měli by časem platit i zmařenými životy. Jen pro zisky vyvolené, úplně bezohledné supertřídy.

Toto všechno pohromadě jsou základní komponenty, ze kterých se vždy skládal imperialismus. Války jsou jeho ústřední charakteristikou. Aby se vydělávalo a otestovala se i ochota „zlaté miliardy“, která si tak zakládá na svých právech, podrobit se jakémukoliv omezení těchto svých práv, proto se rovněž před několika lety využilo pandemie, což nedávno potvrdilo i vyšetřování organizované německou Alternative für Deutschland (AfD).  Už dlouho toto potvrzuje spousta odborníků v Evropě i v USA. Všechno do sebe zapadá a odhaluje nemocnou podstatu současného vývoje na Západě. Přesto tolik lidí stále nic nevidí a žije uprostřed staré pohádky pro malé děti.

Naštěstí, a toto je třeba Donaldu Trumpovi skutečně přičíst k dobru bez ironie, třebaže to jistě neměl v plánu, že se prostě už přestal tvářit jako americký mesiáš, nositel dobra, hodnot, míru, spravedlnosti, práva, demokracie a svobod, ale že už úplně normálně, jako správný Američan, vyjel na koni z Bílého domu, krouží nad hlavou lasem a střílí vesele do vzduchu z koltu. Že je prostě jako Buffalo Bill, Davy Creckett, Kim Carson, Brigham Young, Fetterman, Carington, Jim Bridger, sir Witt Clinton, Daniel Boone a další a další. Tisíce jiných. Kdo byli všichni ti muži? Každopádně kolonizátoři 19. století a většinou i dobrodruzi. Nicméně, spíše právě od těchto mužů než od skvělých Američanů, od E. A. Poa, Marka Twaina, Ernesta Hemningwaye, Johna Steinbecka, Jacka Kerouacka, Alaina Ginsberga, Laurence Ferlinghettiho nebo od Gertrudy Steinové; také od Charlie Chaplina, Louise Armstronga, Martina Luthera Kinga nebo od Woody Allena a od stovek dalších vynikajících Američanů a Američanek, čerpá hluboký stát ve Washingtonu způsob svého myšlení a metody jednání. Bohužel! Stokrát bohužel!!! Donald Trump, J. D. Vance, Mark Rubio a další neučinili ani krůček ke změně tradiční americké politiky. Jen se s její podstatou prostě přestali skrývat a přeskupili priority svého amerického apetitu. Na jídelním lístku washingtonské oligarchie jsou momentálně trochu jiné pochoutky, než které tam nacházel Joe Biden. To je vše.  MAGA znamená neutuchající permanentní tah za co největší kořistí a úplně bez nejmenšího ohledu na cokoliv a ke komukoliv.

Díky Donaldu Trumpovi máme dnes ale více jasno než před jeho nástupem do Bílého domu. Tehdy se ještě imperialismus se svým bratříčkem neokolonialismem skrývaly zrakům lidu. Tančily jako dvojčátka v šatičkách utkaných z lidských práv, svobody, demokracie a z předstíraného smyslu pro mezinárodní právo a spravedlnost. Těmto falešným kostýmkům ze školní besídky třetí třídy obecné už dnes snad nikdo na světě nemůže uvěřit. V Kodani ale třeba možná začíná svítání? Nebo ještě pořád ne? Hans Christian Andersen, nakolik je tedy známo, ale nějakou pohádku O hodném Washingtonu jistě nenapsal. O mořské panně nebo o Princezně na hrášku ano. Ale o mírumilovném spravedlivém Washingtonu? Tak to určitě ne. Tak bujnou fantazii velký dánský pohádkář, Andersen, neměl.

 Ivo Šebestík

(Nové slovo)