Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 1

Dosud vyšlo: 

První série esejí

Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 1

První série / Část I. / Sedmdesátá léta XIX. století – Berlínský kongres 1878

Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 2

První série / Část II. / Neklidné Rusko, situace v Srbsku, Rumunsku a Bulharsku

Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 3

První série / Část III.: Na sklonku 19. století, neklidný začátek 20. století

Druhá série esejí

Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 1

Druhá série / Část I.: Prolog k „Velké válce“

Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 2.

Druhá série / Část II.: Na bojištích východní fronty v Rusku

Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 3.

Druhá série / Část III.: Vývoj revoluce v Rusku, Brestlitevský mír

Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství- 4.

Druhá série / Část IV.: Intriky a intervence proti bolševické moci

Situace v Rusku byla během říjnové (listopadové) revoluce, západních intervencí, občanské války a při zohlednění účasti československých legionářů v Rusku tak mnohovrstevná, že její vylíčení v jednom proudu událostí není dost dobře možné. Proto se k této části příběhu vracíme ještě jednou s novými fakty. Nejprve se ale podívejme na jedno z hlavních střetnutí takzvaného sovětského Ruska s vojenskou silou organizovanou a vyzbrojenou ze západní Evropy, která byla zároveň prvním novodobým pokusem konkrétně právě obnoveného Polska o revizi územních poměrů ve Východní Evropě, týkajících se „starých ruských území“ a severních břehů Černého moře. Podívejme se na příběh takzvané „polsko-sovětské“ války, přesněji v té době ještě války polsko-ruské.

Piłsudský a bolševické Rusko, válka polsko-ruská, únor 1919 – březen 1921

Máme-li začít vyprávění o válce mezi právě obnoveným Polskem a bolševickým Ruskem nacházejícím se právě uprostřed občanské války a čelícímu mohutné zahraniční intervenci, musíme začít alespoň několika odstavci o vůdci nového polského státu, maršálu Józefu Piłsudském. Je to osobnost rozporuplná, jak se dnes říká kontroverzní, ale její mimořádný vliv na polské dějiny první poloviny minulého století je nepopiratelný. V dobrém, ale i v tom horším smyslu tohoto slova. Autorita Piłsudského byla v nově obnoveném Polsku neotřesitelná.

Připomeňme jen, že Polsko bylo uvolněno ze svazku Ruského impéria Leninovým prohlášením o právu národů na sebeurčení, které bolševici vydali ihned po svém revolučním vystoupení. Na rozdíl od Ruska, které půl roku před koncem první světové války vystoupilo z její fronty, a nebylo tudíž (za trest) přizváno k mírovým dohodám uzavíraným po válce na zámcích v okolí Paříže, Polsko se onoho nového uspořádávání světa, především Evropy, účastnilo. A takto získalo posvěcení vítězných mocností k obnovení polské státnosti. Přibližně století a půl trvající faktická neexistence samostatného Polska (důsledek takzvaného trojího dělení Polska v 18. století) ale neznamenalo vymizení polských tužeb po své vlastní velké východní říši (dnes se víceméně témuž projektu říká „Iniciativa Trojmoří“), tedy tužeb po západních starých ruských územích, Malorusku, pozdější Ukrajině, po části Běloruska a nejméně po části Litvy. Obnovení polské státnosti tedy nepřineslo ve Varšavě uspokojení, ale naopak touhu po revizi minulosti, což v polském myšlení znamená vždy válku s Ruskem.

Poláci tak de facto zopakovali to, co postihlo také nově osvobozené státy Balkánu. Poté, kdy se dokázaly sjednotit ke společnému boji proti Osmanské říši a ustavily se do podoby už více či méně nezávislých států, tak se balkánské národy začaly přít o území. Každý nový stát chtěl větší díl území, a to vždy na úkor některého jiného balkánského státu. Čerstvě osvobozené národy se navzájem hádaly a velmoci se radovaly. Vždyť se říká, že „když se dva perou, třetí se směje.“ Také Poláci, jakmile se objeví šance na Velké Polsko, šance skoro vždy šalebná, začnou se pouštět do války s Rusy. Ani dnes to s polskou orientací nevypadá o nic lépe. Trojí dělení plus upadnutí do sovětské sféry vlivu na cca čtyři desetiletí Varšavě zřejmě nestačilo.

Začněme těch několik odstavců vyprávění o Piłsudském jeho vstupem do války proti Rusku ještě dlouho před vypuknutím polsko-ruské války. Dokonce už na prahu první světové války, tedy dne 6. srpna 1914. Piłsudského armáda tehdy čítala pouhých 300 mužů a říkalo se jí Kadrówka. Po vpádu do Ruska vzrostla tahle malá armáda na brigádu, ze které se později staly tři brigády a nakonec polská Legie v počtu 14 tisíc osob. Cílem této legie mělo být osvobození Polska. Polsko v té době, na prahu první světové války, de iure neexistovalo. Německo-ruská hranice vedla několik set kilometrů západně od Varšavy a právě tak nějakých cca sto kilometrů východně od Vratislavy (Wroclaw). Rakousko-Uhersko drželo západní Ukrajinu se Lvovem jako centrem. Kyjev se nacházel hluboko uvnitř Ruského impéria. Součástí impéria, tehdy ještě carského, byla Bílá Rus a všechny státy Pobaltí. Německu patřilo úplně celé pobřeží Baltického moře a mělo pod svojí kontrolou celé Slezsko. Ostatně získané na rakouské císařovně Marii-Terezii, a to ke škodě Českého království. České království totiž ztratilo větší část Slezska a také Kladsko v roce 1742, což se stalo v důsledku podpisu Vratislavského a Berlínského míru s pruským králem Friedrichem II., přítelem a obdivovatelem francouzského filozofa Voltaira. Hodně a hezky si spolu ti dva dopisovali. Tedy do doby, než se stal princ Friedrich králem. Potom začal nějak měnit názory i priority a s filozofem si přestal rozumět.

To, že se polská Kadrówka vydala osvobozovat Polsko směrem na Východ, tedy do Ruského impéria, a nikoliv útokem na Německo, mělo své důvody. Vedle odvěké polské nechuti vůči Rusům, kteří by, jak se ve Varšavě soudilo, Poláky připravili „o duši“, hrála svoji roli sázka na německé vítězství na východní, ruské frontě. Poláci se tehdy domnívali, a tento svůj historický omyl zopakovali o dvě desetiletí později, že v případě úspěchu proti Rusku jim Německo a Rakousko-Uhersko „kousek“ Ruska přenechají. Asi jako kompenzaci za dřívější trojí dělení, na kterém se tyto mocnosti podílely, samozřejmě spolu s Ruskem. Polská nevyléčitelná nenávist k Rusku není dána ani tak historickou zkušeností, v níž Poláci nejčastěji s Rusy v soubojích prohrávali, ale hlavně faktem, že obě ctižádostivé slovanské země usilovaly o získání a udržení téhož území nacházejícího se na severním pobřeží Černého moře, tedy v Malorusku (Ukrajině), na Bílé Rusi a v Pobaltí. Polská nenávist, jakou Rusové sice vnímají nelibě, ale neoplácejí týmž „citem“, je tedy hlavně nenávistí z rivality. Díky tomu se jedná o v podstatě nevyléčitelný syndrom.  

Celé polské dějiny přímo vynikají chybnými sázkami na spojence. Zdá se dost pravděpodobné, že ani současná polská sázka na podporu USA není právě nejšťastnějším rozhodnutím. Polská podpora „kyjevskému režimu“ se dá vysvětlit pouze účelovostí, kdy fundamentem polské politiky je válka proti Rusku s cílem vytvoření Velkého Polska. Tak jako se kyjevský režim hodí západním „elitám“ jako nástroj k poškození Ruska, tak se hodí také současné Varšavě k vizi, že sen o Velkém Polsku se může stát skutečností. Samozřejmě na úkor Ruska.

Zprvu se sázka na Německo během první světové války Polákům, způsobem dosti zvláštním, jakoby vyplácela. Němci, když chtěli bojovat na Východě, v Rusku, tak museli projít polským územím, jež bylo součástí Ruského impéria. V roce 1916 Němci dobyli Varšavu a nabídli polské Legii, že může dál bojovat proti Rusům jako spojenec Německa. Piłsudský ale nechtěl bojovat jako spojenec, chtěl bojovat za samostatné Polsko. Takto skončil ve vězení v Magdeburku, ale jeho legie se proměnila v tajnou organizaci nazvanou Polska Organizacja Wojskowa (P. O. W.)

Mocnosti Středu, na které Varšava (netušíc, že k obnovení Polska bude po válce potřebovat úplně jiné mocnosti) vsadila, válku prohrály, byť se Německu podařilo na krátký čas uzurpovat západ Ukrajiny, kde Němci horlivě podporovali ukrajinský protiruský nacionalismus, což jim ale vůbec nebránilo v tom začít Ukrajinu využívat, zneužívat a okrádat. Ne každý přítel je opravdu přítel, třebaže se tak tváří a objímá se s vámi na kyjevském nádraží. V politice platí, že přítel může být někdy nebezpečnější než nepřítel. Piłsudský se vrátil triumfálně do Varšavy, kde se stal hlavou státu. Legie se staly základem jeho armády a zůstaly pod jeho vlivem až do Piłsudského smrti v roce 1935. A propos, Adolf Hitler nařídil za polského vůdce v Berlíně tryznu a do Polska vyslal smuteční hosty ve „slušivých“ uniformách wehrmachtu i ještě horších vojenských složek nacistické říše. V čele této německé smuteční delegace do Varšavy a Krakova byl velitel německé Luftwaffe, Hermann Göring, známý sběratel cenných obrazů i všeho, co se „dalo sehnat“, který po válce spáchal v Norimberku během procesu s nacistickými zločinci sebevraždu.

Legionáři, zvláště velitelé a generálové, se v podstatě zmocnili všech stránek polské národní existence a ovlivňovali polskou politiku po celé svobodné dvacetiletí, také po Piłsudského smrti. Starý pán (říkali mu dziadek) si vychoval následovníky, mezi nimiž byl i pozdější ministr zahraničí Józef Beck, který táhnul Polsko znovu či setrvačností ke spojenectví s Německem, aniž si všimnul specifické nacistické charakteristiky Hitlerova režimu. Nebo si jí všimnul, ale nevadila mu. (Dnes si také většina západních „lídrů“ nepochybně všimla charakteristiky kyjevského režimu; a také jim vůbec nevadí!) Politice tohoto plukovníka Becka se budeme podrobněji věnovat později, až se ve svém vyprávění přiblížíme na práh druhé světové války v Evropě. V této chvíli jen poznamenejme, že plukovník Beck se držel německé orientace až do chvíle, kdy si ho k sobě pozval Adolf Hitler, aby mu vysvětlil několik „maličkostí“, o kterých polský nástupce Piłsudského asi neměl tušení. Beck se právě vracel z francouzské Riviéry, kde byl na zotavené. Měl to dost zapotřebí, neboť usilovně pomáhal Německu při kopání hrobu Československa, když si Poláci přišli pro českou část Těšínska – a chovali se hodně nevybíravě. A když s Hitlerem Beck jednal o přidělení části Podkarpatské Rusi, kde byl ochoten se podělit s Maďarskem.

Nakonec to všechno s Polskem dopadlo samozřejmě hodně jinak. Hitler totiž tehdy sdělil Beckovi sladké tajemství, a sice že Německo má zájem o Gdaňsk. A bác ho! Beck byl nejspíš úplně poslední člověk v Evropě, který o tomto přání nacistického vůdce nevěděl. Od té chvíle začalo Polsko měnit orientaci. Bylo ale pozdě. Hodně pozdě! Polská politika meziválečná vskutku nebudí sympatií. Dokonce i britský premiér, Winston Churchill, který sám nejednal v rukavičkách a „nic lidského v tom či onom smyslu mu nebylo cizí“, se o polském záboru Těšínska vyjádřil jako o „hyenismu“. Vzhledem k tomu, že „historia magistra vitae“, doufejme, že českou a slovenskou politickou reprezentaci nenapadne nikdy spojit projekt malé středoevropské integrace s Polskem a s jeho „parcie na wschód“ („nápor na východ“, vlastně něco jako polská varianta německého Drang nach Osten).

K výrazným polským osobnostem určujícím příští směřování polského státu patřil i generál Edward Rydz-Śmygly, který se po smrti starého pána stal generálním inspektorem armády. Ale ještě k samotnému Piłsudskému musíme říci několik slov o jeho původu a rodinném zázemí. Narodil se v roce 1867 na jednom statku nedaleko Vilna (Vilniusu), a to ve šlechtické rodině litevského původu. Vášnivá láska k Polsku se zde snoubila se stejně vášnivou nenávistí vůči Rusku. Jeho matka také milovala Polsko a nenáviděla Rusko. A když synovi dovolila, aby se stal marxistou, bylo to jen proto, že marxismus se spojoval s revoluční socialistickou organizací. A revoluce bylo třeba. Piłsudský studoval medicínu na charkovské univerzitě, ale studia nedokončil, neboť zahájil revoluční povstaleckou činnost. Byl zatčen v roce 1887 a deportován na Sibiř. Na Sibiři si původně nenávistný vztah k Rusku pochopitelně neopravil. Naopak prohloubil[1]. Odsouzen byl k práci v sibiřských olověných dolech za spiknutí proti carovi Alexandrovi III. Stejně jako Leninův starší bratr. Ten byl popraven podobně jako jeden z Piłsudského bratří.

V roce 1893 se Piłsudský vrací ze Sibiře a stává se redaktorem socialistického časopisu Robotnik. Skrýval se před carskou policií sedm let. Ta nenašla ani jej, ani jeho tajnou tiskárnu. Revoluční činnost byla v plném proudu. Do vězení šel Piłsudský znovu v roce 1900, a to do varšavské Citadely, která patřila k nejhorším věznicím v celém impériu. Předstíral šílenství, a tak jej propustili. Byl převezen do Petrohradu na psychiatrickou kliniku. Později někteří lidé tvrdili, že Piłsudský šílenství nepředstíral, ale že jakousi formou psychické nenormálnosti skutečně trpěl.

Jeho další činnost už nevyhlížela příliš revolučně. V roce 1908 vyloupil poštovní vlak se dvěma miliony rublů. V téže době, jak píše John Gunther ve stati o Piłsudském, jiný revolucionář, jmenoval se Josef Stalin (Džugašvili), provedl „podobný kousek“ v Tiflisu. Když vypukla první světová válka, zanechal Piłsudský socialismu a usoudil, že nejlepší strategií bude připojit se k rakousko-uherské armádě bojující proti Rusku a potom vytvořit samostatnou polskou armádu. Jak je vidět, polské strategie vždy směřovaly zásadně proti Rusku, zatímco s jinými mocnostmi, které si Polsko také několikrát rozdělily mezi sebou, byli Poláci ochotni spolupracovat. Skutečně byli Rusové vůči Polákům o tolik nepřátelštější než například Němci? Podíváme-li se na statistiku obětí druhé světové války, pak německá nacistická okupace připravila o život na šest miliónů Poláků (mezi nimi velmi mnoho židů). Na sto tisíc jich zavraždili také ukrajinští banderovci (UPA, OUN a příslušníci jednotek SS) těšící se uznání a obdivu ukrajinských extrémních nacionalistů, což dnes poněkud komplikuje polskou podporu kyjevského režimu, který se k hrdlořezům veřejně hlásí, jejich jménem pojmenovává vojenské oddíly a ostatky jejich vůdčích postav převáží z ciziny do rodné země a pohřbívá se všemi poctami jako národní hrdiny. Polskou nenávist k Rusku ale tyto jevy nemohou snížit.

Důležitým činem Piłsudského bylo, že v roce 1920 násilím odtrhl Vilno od Litvy. Sám svůj vliv na tento čin ale popíral, neboť se později dostával do kolize s politikou vítězných mocností, na které původně nesázel vůbec nic. Skutečnost, že Piłsudského vojenské oddíly na začátku války a ještě i dlouho poté bojem proti Ruskům vlastně bojovaly proti Dohodě, polskému vůdci nebránila přijmout od Dohody obnovené Polsko. Krátce na to se Piłsudský vzdal úřadu hlavy státu. Podle amerického novináře Johna Gunthera (1901 – 1970), dobře obeznámeného s dobovými reáliemi, řekl zahraničním diplomatům tato slova: „Pánové, před několika dny jsem vás obelhal. Byl jsem veřejná osoba a musel jsem lhát. Nyní jsem soukromník a mohu vám říct pravdu. Zorganizoval jsem vpád do Litvy. Buďte zdrávi, pánové!“[2]

Tato jeho slova můžeme číst jako roztomilé přiznání politika, že být veřejnou osobou, znamená lhát. V našich časech se k tomu mimořádně prolhané veřejné osoby nepřiznávají, ale o to více se chovají přesně tímto způsobem. Do politiky se Piłsudský vrátil v roce 1926. Údajně proto, „aby udělal pořádek“, což mimochodem stálo život 600 lidí ve varšavských ulicích“. Potom vládl Piłsudský ze zákulisí jako ministr války. Také některým současným ministrům „obrany“ by spíše slušelo, kdyby se zvali ministry války. Pro obranu nedělají nic, zato pro rozpoutání války se mohou samou horlivostí přetrhnout.

Údajně Piłsudský pohrdal poslanci a mluvil k nim tak, že jen málo z jeho projevů bylo možné publikovat v originálním znění. Než zemřel, oznámil svoji poslední vůli. K ní patřilo přání, aby byl jeho mozek dán Varšavské univerzitě k výzkumu, jeho srdce mělo být pochováno v kryptě ve Vilně, kde byla pohřbena jeho matka. A jeho tělo mělo být posláno do Krakova a pochováno tam, kde jsou uloženy ostatky polských králů, tedy na Wawelu. Jak si polský diktátor přál, byl skutečně v roce 1935 pohřben v kryptě pod katedrálou na slavném krakovském Wawelu. Není známo, nakolik byl polský diktátor litevského původu vzdělán v hudbě, ale jeho poslední vůle, v níž si přeje oddělit srdce od těla, připomíná poslední vůli polského národního skladatele francouzsko-polského původu, Fryderyka Chopina. Jeho srdce bylo uloženo v kostele Svatého kříže ve Varšavě.

K osobám, které si obzvláště Piłsudský oblíbil, patřil pozdější, námi již zmíněný ministr zahraničí, plukovník Józef Beck. Říkalo se o něm, že je to nejméně oblíbený zahraniční ministr v Evropě. Beck pocházel z nižší šlechty (v Polsku pocházelo ze šlechtických kruhů velmi mnoho osob), a to z rakouské části Polska. Studoval hospodářství (ekonomii) ve Vídni. Později studoval na vojenské akademii ve Varšavě a Piłsudský jej poslal jako vojenského přidělence do Paříže. Tam Beck způsobil jakýsi skandál, v jehož důsledku musel Francii opustit. Od té doby neměl Francouze rád, třebaže se jezdíval rekreovat na Riviéru. Ta byla ale vždy plná cizinců. Dost často bohatých Rusů. Ostatně, osobní zkušenosti hrají v orientaci politiků velice často důležitou roli.

Polsko bylo a je stále známo svým vlastenectvím, možná nacionalismem, jehož původ můžeme spatřovat – mimo jiné – v tragické historické zkušenosti s trojím dělením Polska, ke kterému došlo v 18. století, a které mělo za následek vymizení Polska z evropských map. Když se Polsko po první světové válce na evropské mapy vrátilo, začal v zemi znovu sílit polský nacionalismus. O něm údajně vyprávěl historku dokonce slavný polský klavírista Ignaz Paderewski (pod jeho odborným dohledem Poláci vydali souborné klavírní dílo Fryderyka Chopina). Paderewski vypráví: „Pět lidí různých národností napsalo knihu o slonovi. Angličan jel do Indie, organizoval tam honbu a sepsal tlustý ilustrovaný cestopis: Jak jsem střelil svého prvního slona. Francouz si vyšel jen tak do zoologické zahrady a hned napsal bezcennou knihu: L´Elefant et ses Amours. Němec se pustil do vědeckého výzkumu a za několik let vydal v pěti svazcích: Úvod k monografii o studiu slona. Rus se zpil vodkou, odešel do své podkrovní světničky a vydal tenký filozofický svazeček: Slon – existuje vůbec? Polák se posadil do Národní knihovny a vydal pyšnou brožuru: Slon a Polská otázka.“ [3]

Uvedli jsme tady tuto anekdotu připisovanou Paderewskému nejenom proto, že docela zábavným způsobem odhaluje rozdíly v národních povahách u různých národů, respektive různé předsudky o nich, a že přiznává onu polskou fascinaci národní otázkou, jež někdy ústí do nacionalismu, jaký se vymezuj vůči jiným národům, v polském případě takřka vždy vůči Rusům. Anekdota ale také ukazuje, že nejméně lichotivě vyzněla charakteristika Rusa, u kterého zmínila nezbytné opojení vodkou a zasadila ho do nuzné světničky. Přitom ve Francii existuje pořekadlo, které zní Ȇtre saoul comme un Polonais, tedy „být opilý jako Polák“. Inu, mezi národy opravdu existují předsudky. Češi zase říkají: „Být opilý jako Dán.“ Ale o tom, že alkoholismus v Rusku představoval vždy velký problém a je tomu tak dodnes, není pochyb.

Současník a pozorovatel událostí, o kterých píšeme, John Gunther, ve stati o Polsku zmiňuje, že polským problémem v meziválečném období, kdy Polsko získalo přístup k části Ukrajiny, Běloruska a Litvy, byly právě národnostní menšiny. „Jeho prvním nesmírným úkolem bylo spojit ruskou, německou a rakouskou část země v jednolitý celek, který by fungoval. Od té doby mělo Polsko dva hlavní vnitřní problémy: rozřešení otázky menšin, poněvadž hladoví Poláci si jich vzali víc, než by připadalo na jejich územní podíl: Ze 32 miliónů lidí asi 8 až 10 milionů vůbec nejsou Poláci, nýbrž Ukrajinci, Němci, Bělorusové, Rusíni, Litevci. Druhým problémem bylo, jak přesvědčit Boha, že má zvýšit ceny zemědělských produktů.“[4]

Polské zacházení s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci a Rusíny vůbec nenaznačovalo, že by se Rzeczpospolita Polská snažila vytvořit mnohonárodnostní stát na bázi rovnosti mezi všemi složkami obyvatel. Spíše se znovu projevovala koloniální mentalita, jakou se vyznačovala polská šlechta, statkáři i měšťané v předchozích staletích, a to na území starých ruských oblastí, které měli Poláci pod svojí kontrolou.

Jak se utvářela polsko-ruská (polsko-sovětská) válka?

Po skončení první světové války se od listopadu 1918 začala formovat Druhá Polská republika. Takto se završilo velice dlouhé období polské nesvobody, která nastala po takzvaném trojím dělení Polska v 18. století. Tehdy si polské území mezi sebou rozdělily tři evropské mocnosti. Prusko, Rakousko a Rusko. Největší stupeň animozity Poláci ovšem pociťovali vůči Rusům, se kterými se Rzezpospolita v bojích o stará ruská území na západní Ukrajině a na západním Bělorusku, potýkala celá staletí. Zánik polského státu v 18. století znamenal pro Polsko a jeho ambiciózní elitu tvrdou porážku.

K Pařížským dohodám a k Versailleské mírové smlouvě nebylo Rusko přizváno. Pro Poláky obnovení samostatného státu znamenalo příležitost k pokusu znovu ovládnout území na Východě. Šance byly slibné, neboť v roce 1919 nebylo bolševické Rusko po občanské válce a prvních etapách Leninových reforem ani zdaleka konsolidovaným státem. Navíc, Varšava cítila podporu odvěkého nepřítele Ruska, Velké Británie, a stejně tak i Francie. Obě evropské mocnosti viděly v Rusku jednak konkurenci svého vlivu, ale nově se obávaly exportu komunistických revolucí na Západ. Tyto obavy byly tehdy na místě. A tak Varšava dostala od západních evropských koloniálních mocností zelenou k tažení na Východ.

Vnitřní situace obnoveného Polska ale nebyla vůbec jednoduchá. V nových provinciích, které Polsko získalo od vítězných mocností, se šířil hlad a objevila se i cholera. Piłsudský toužící po zachvácení dalších území budoval horlivě armádu, ale navenek se Polsko zdráhalo projevit své anexní ambice příliš veřejně, protože kupodivu Anglie nejevila příliš zájmu o takzvané „kříšení mrtvých“, což byly právě ambice některých obnovených států (vedle Polska také Rumunska) revidovat dějiny. Možná bylo u Piłsudského trochu paradoxem, že on na rozdíl od Francouzů, Britů a Němců nejevil úplně zájem na tom, aby se v ruské občanské válce prosadila bělogvardějská opozice. Piłsudský se bál, že by ona mohla obnovit carské impérium, které by se pochopitelně obnovilo i s tradičním imperiálním zájmem o navrácení ztracených území. A o ta měl zájem Piłsudský. Polský socialista Daszynský, se kterým Piłsudský spolupracoval, smýšlel podobně. Sen o Velkém Polsku se zakládal na obnovení hranic z roku 1772, což bylo datum prvního ze tří dělení Polska. Piłsudský se domníval, že bolševici revoluci a občanskou válku nezvládnou a že pro Poláky s pomocí západních interventů bude snazší bolševické Rusko zničit a ukousnout si z něho co největší díly na Západě. Proto Piłsudský nepomohl Kolčakovi a nechal ho v bojích s rudými padnout. Současné západní „elity“ také počítají s tím, že jim Ukrajinci pomohou Rusko oslabit, aby se potom mohlo NATO na vyčerpané Rusy hrdinně vrhnout. 

Když se do bojů proti bolševikům zapojili i Čechoslováci a ocitli se vlastně na téže straně jako Kolčak a Děnikin, tak Piłsudský posunul hranice Polska „jen“ do Bílé Rusi, k Berezině. A zabral také Vilno a Minsk. (Znají současní Litevci vůbec svoje vlastní dějiny?) Nový sovětský stát vedl boje na tolika frontách, na tolika místech, že se zahraniční komisař Čičerin snažil vyhnout dalším válkám. Měl zájem na udržení míru s Poláky. Rusové věděli, že pokud se Poláci pustí do války s nimi, že se jim pohrnou ze Západu peníze a zbraně a že bývalí spojenci Ruska ve válce s mocnostmi Středu, vyšlou do země i své jednotky. To vše se pochopitelně stalo.

Nóty, které Čičerin zasílal Polákům v lednu, únoru, březnu i dubnu (skutečně celkem čtyři) roku 1920, zněly skoro prosebně. Vždyť Poláky uvolnili ze sevření Ruského impéria bolševici. Tak proč mají Poláci bojovat proti státu, který ustavují síly respektující sebeurčení národů? Nebo aspoň to tak tvrdí. Přes veškeré nepřátelství založené na polském revizionismu, německém revanšismu a anglosaském i francouzském kolonialismu, nebyli ruští bolševici v západní i střední Evropě osamocení. Dělnické strany v Evropě vyvíjely poměrně silný tlak na své vlády a tento tlak byl překvapivě silný dokonce v průmyslové Anglii, kde mzdy dělnictva nebyly úplně nejnižší. Londýn pracoval na možnosti uzavření obchodních dohod se sovětským Ruskem. Londýn vždy zajímá byznys „až na prvním místě“. Zástupci sovětských družstev jednali o obchodních vztazích i v Paříži, a tak Paříž také neměla nic proti tomu, aby se skončilo s obchodní blokádou Ruska. (Tehdy se nevrhaly sankce, ale zahajovaly blokády.) Ta proti Sovětům byla doopravdy zrušena už v lednu 1920. Jak je vidět, pokusy zničit Rusko hospodářsky jsou velmi starého data. S námořními blokádami přišel Napoleon Bonaparte proti Anglii. O námořní blokádu Anglie se snažilo Španělsko, k blokování moře přistupovalo z politických a obchodních důvodu svého času i Nizozemsko. Prostě, když nepřátelství, když válka, tak se nepřítel ničí ekonomicky a rozvrací zevnitř. Škoda, že politika nesní schopna vymyslet také něco užitečného!

Francie sice byla ochotná obchodovat (a sejmout blokádu Ruska), zároveň ale podněcovala Poláky k válce s Ruskem. Poláci tedy nereagovali na mírové návrhy ruské strany. Poláci se ve svém nepřátelském postupu vůči novému Rusku mohli opřít také o místní ukrajinské šovinisty, mezi nimiž byl významnou postavou ataman Symon Petljura[5] (1879 – 1926). Poláci měli také dohodu s bělogvardějským generálem Pjotrem Nikolajevičem Wrangelem, který slíbil, že bude ohrožovat sovětskou armádu v bojích s Poláky z týlu. Při hodnocení úspěchů, kterých Poláci dosáhli ve válce s Rudou armádou, si vůbec nepřipouštějí fakt, že proti Rusům ani zdaleka nebojovali sami, ale že byli součástí početné koalice. A bojovali s Ruskem, které se samo nacházelo uprostřed občanské války, tedy bojovalo paralelně na více frontách, než jen na té polsko-ruské.

V Polsku vedle zmíněného plánu na vytvoření Velkého Polska existovaly také úvahy o vytvoření „Federalizovaného Velkého Polska“, které by pohltilo Litvu, Bělorusko, Malorusko (Ukrajinu včetně černomořského pobřeží) a Litvu. Když nějaká mocnost někomu nabízí „federální uspořádání“, je rozumné zbystřit pozornost. Jde vždy o kolonizaci cizích území. Polské ambice na starých ruských územích šly daleko za takzvanou Curzonovu linii, tedy hraniční čáru, která byla v prosinci 1919 stanovena asi sto kilometrů západně od polsko-sovětské hranice, která platila později v meziválečném období. Hranice nesla jméno podle britského ministra zahraničí. Hranice probíhala v místech jako byly Dvinsk, Vilnius, Grodno, Němirov, Brest-Litevský západně od Ravy Ruské. Jan Šeba v souvislosti s Curzonovou linií píše: „Kdyby bývala uskutečněna tato linie, měla by ČSR společné hranice se SSSR.“[6]

Tato zmínka není vůbec bez významu. Naopak! Velké Británii a Francii poskytly Polsko a Rumunsko vítané alibi pro opakovaná odmítání sovětské nabídky k vytvoření protihitlerovské koalice, která mohla z iniciativy Moskvy vzniknout ještě včas a zabránit tak explozi nacismu. Také krátce před Mnichovem 1938 vznikla překážka případné sovětské vojenské pomoci ve faktu, že Československo nemělo přímou hranici se Sovětským svazem a Rudá armáda by tak musela procházet územím Polska s připojenou Haličí nebo Rumunska s Bukovinou, Besarábií a Moldavskem, které tento průchod odmítlo. V dějinách se nemá říkat, že „coby bylo, kdyby…“, ale možná se mohly události přece jenom vyvinout jiným směrem, neboť v roce 1938 nebyl Hitler na válku ještě plně připraven. Připraven byl teprve poté, kdy si rozbalil druhou polovinu dárku Velké Británie a Francie (a Itálie), jímž byl snadný zábor již zcela bezbranného a rozděleného zbytku Československa. To bylo najednou zbraní, letadel, tanků, pušek, kulometů, střeliva, strojíren, zbrojovek, hutí, rud a uhlí! A kvalifikované pracovní síly k tomu! A ukradeného zlata! České země se díky „spojencům“ staly „městem se strženými hradbami“. Kdyby měla Trója podobně stržené hradby, nebojovalo by se před Trójou deset let! Opravdu je moudré zapomínat na minulost, jak se to učí mladé generace?

Polské snahy o Těšínsko i slovenské obce se projevily ihned po obnovení Polska

Polákům samozřejmě nelze upřít obdivuhodnou vůli k obnově státnosti, ona revoluční vzplanutí v roce 1830, kdy z Polska prchá spousta vynikajících osobností polské kultury, aby našly azyl v tehdejším hlavním městě evropské kultury, v Paříži. Mickiewicz, Slowacki, Norwid, Chopin a mnozí další. A podobně i revoluční vystoupení Poláků z roku 1863. Nebezpečným a vpravdě kontraproduktivním je pro Polsko ale jeho neutuchající revizionismus, touha po velkém polském impériu, díky které se Poláci dostávají skoro periodicky do válek, ve kterých mohou dosáhnout vítězství v dílčích bitvách, ne však vítězství ve válce celé.

Polské snahy o uchvácení českého Těšínska, které v té době patřilo už šest set let k zemím Koruny české, se začaly projevovat paralelně s polskými snahami o rozšíření území státu na Východ. Polská minorita v české části Těšínska se začala rozšiřovat teprve v souvislosti s důlním a hutním podnikáním na Ostravsku a v přilehlých částech severní Moravy. Polský živel zde nebyl dlouhodobě usedlý, takzvaně domorodý. Poláci, kteří si byli vědomi postupně rostoucí početnosti polské minority na tomto území, žádali plebiscit. Z jejich pohledu existovala ještě další „sporná území“, a to na Slovensku, na Oravě a ve Spiši. Tento spor byl nakonec vyřešen k nespokojenosti všech zúčastněných stran 28. července 1920. A na československé straně z toho vzniklo mnoho nespokojenosti s Poláky. Čechoslováci tedy nejevili ochotu pro spojenectví s Poláky proti Rusům. Pouze Maďarsko bylo připraveno vyslat Polákům na pomoc několik jezdeckých brigád. Čekalo za to úpravy Trianonské smlouvy, která se krátce předtím vypořádala s Uhry. Tak jako Poláci, ani Maďaři se se ztrátami svých územních držav nikdy nesmířili.

Ve Francii se uvažovalo o tom, že by se Maďarům postoupila některá území v Sedmihradsku (opět v rozporu s Trianonskou smlouvou), kdyby se Maďaři ve válce proti Rusům postavili na stranu Polska. Československo tohle odmítalo. Po Praze se žádalo umožnit průchod maďarským oddílům. Praha odmítla. Odmítli i Rumuni, kteří dobře věděli, že se zase má obchodovat na jejich účet.

Polsko-ruská válka pokračuje…

Poláci tedy uzavřeli dohodu s ukrajinskými nacionalisty, což se stalo 21. dubna 1920 (za ukrajinské nacionalisty podepsal Petljura) a Polákům vyšla vstříc i Paříž, která jim poslala do války proti sovětským silám generála Weyganda. Smlouva s ukrajinskými nacionalisty obsahovala v článcích 2 a 3 uznání hranic Polska v rozsahu z roku 1772, tedy před datem prvního dělení Polska. Maršál Piłsudský vydal provolání k Ukrajincům, ve kterém jim slíbil přibližně totéž, co jim sliboval předtím německý císař, Vilém II., a po Piłsudském německý nacistický vůdce, Adolf Hitler. No a nyní, co jim slibovaly kořistí, zbraněmi a válkami se živící „elity“ Západu. Tedy „hory doly, černý les a modré z nebe“. Byl to nesmysl jako všechny sliby Ukrajincům předchozí, současné i nedej bože někdy zas! budoucí. Chtělo se od nich to, co se chce i dnes, aby bojovali proti Rusům a umírali za úplně cizí, dokonce vůči samotné Ukrajině nepřátelské zájmy. Za závislost a kolonizaci a vykradení země!

Piłsudský vydal provolání k Ukrajincům 26. dubna 1920 a okamžitě dal příkaz k útoku na Rusko. Vzhledem k tomu, že se Rudá armáda nacházela uprostřed občanské války a nemohla se exkluzívně soustředit na boj s Poláky, Piłsudský už 8. května snadno obsadil Kyjev. Tímto krokem ale Piłsudský vyvolal přesný opak toho, čeho chtěl dosáhnout. V Rusku neměli Poláky právě v lásce, takže když Rusové viděli, že se Poláci vrhli na straně bělogvardějské opozice do války proti Rudé armádě, zemi tohle poskytlo docela velký impuls ke konsolidaci. Generál Brusilov, který sloužil carovi a nějak zvlášť neinklinoval k bolševické revoluci, nabídl Rudé armádě své služby. Vždyť Rusko bylo v nebezpečí. Západ vždy zapomíná na základní rysy ruské mentality. Vlast je svatá a nedotknutelná! Kozácké stanice nabídly Sovětům své nejlepší jezdecké oddíly. Vojevůdci jako Buďonyj a Tuchačevskij zorganizovali jízdní vojska. Poláci byli těmito vojevůdci poraženi a obráceni na útěk. Rudá armáda se vydala směrem na Západ, na Varšavu.

V současné době existuje a na Západě se propaguje teorie o tom, že Sověti tímto postupem na Varšavu vlastně zahájili export revoluce do západních zemí. Tedy že následovali jakobíny po revoluci francouzské buržoazní, která nakonec přivedla do čela Francie maličkého korsického generála jménem Napoleon Bonaparte. Tato teorie o exportu bolševické revoluce cestou na Varšavu (a dál) je ale neudržitelná, pokud se seznámíme s celkovou situací Sovětů na vlastním, ruském území. Bolševické Rusko bylo vyčerpané třemi lety bojů na frontě první světové války, potom mohutně oslabeno v populaci, průmyslu i v zemědělství Brestlitevským mírem, izolováno nepřipuštěním k Pařížským jednáním, zasaženo blokádou… Dále se nacházelo uprostřed občanské války, která probíhala na stovkách míst, do země proudila intervence, všichni cizí i domácí v Rusku kradli jako straky… a na západní hranici se formovala polská armáda vedená diktátorem Piłsudským, která se opírala o ukrajinské nacionalisty.

V takové konstelaci myslel na export revoluce mezi bolševiky asi málokdo. Lenin o vývozu revoluce neuvažoval, Trockij sice ano, ale i on věděl, že má země momentálně a vlastně dlouhodobě úplně jiné priority. Ani Stalin nebyl příznivcem vývozu revoluce mimo území SSSR. Skutečnost, že se už na samém konci Velké vlastenecké války ocitl v situaci, kdy viděl, jak se ještě nedávno spojenci obracejí proti SSSR, nakonec Stalin názor změnil. Sovětský svaz se musel obehnat hradbou vazalů. Jiné cesty nebylo. A tak Rusko bylo chráněno dvěma prstenci. Asi jako planeta Saturn. Vnitřním tvořeným republikami SSSR a vnějším takzvanými socialistickými státy či lidovými demokraciemi, jak se říkalo. Gorbačov oba prstence Rusku rozpustil, takže motivoval (neměl to samozřejmě v úmyslu) tradiční nepřátele Ruska, aby se pokusili „rozpustit“ i samotné Rusko. Podusit a usmažit ho ve vlastní šťávě. Samozřejmě za pomoci místních kompradorů, kteří později z Ruska utekli a nyní se v západním prostoru tváří jako velcí bojovníci za ruskou demokracii. A pánvička se rozehřívala především prostřednictvím přibližování vojenských struktur NATO k ruským hranicím. Vojenský postup šel ze Západu na Východ, a nikoliv obráceně! Kdo nechápe příčiny současného konfliktu mezi Západem a Ruskem, tomu by mohl k pochopení postačit samotný směr postupu. Nepřátelství opravdu nešlo z Východu na Západ! Zeměpis mluví jasnou řečí. A jednou jasnou řeší promluví i historie…

Situace v evropských zemích nebyla během polsko-ruské (sovětské) války jednoznačně příznivá Polákům. V některých zemích polský revizionismus nebudil sympatie, také proletariát a dělnické strany v Evropě právě nelačnily po ruské krvi. Rumuni i Italové odmítali Polákům pomáhat při převozu zbraní proti Rusku, a Italové dokonce odmítli převážet přes přístav v Terstu i Československé legie. Aby se do toho transportu třeba nějak nedostaly zbraně pro Poláky. (Jako se do lodí vracejících se v našich časech do ukrajinských přístavů po vyložení obilí někde ve světě jakousi náhodou dostávaly zbraně a munice pro kyjevský režim.) Na 40 000 vojáků tehdy uvízlo na moři.

Přestože Rudá armáda bojovala na tolika frontách, probila se postupně také před Varšavu. Poláci se ocitli v hrozivé situaci, hrozil pád Varšavy, konec všeho, oč Poláci po obnovení státnosti usilovali. Tehdy se ale udál onen Poláky tak oslavovaný „zázrak na Visle“. Francouzský generál a zkušený stratég, Weygand, kterého Paříž vyslala na pomoc Polákům spolu se zbraněmi a penězi, provedl manévr, kterým zaskočil velitele Rudé armády. Rusové tehdy potupovali na Varšavu zbrkle a bez logistického zabezpečení. Především však v liché naději, že se polské dělnictvo postaví na ruskou stranu. Bolševici tak zopakovali taktický omyl z počátku revoluce, kdy vydali prohlášení k dělnictvu a rolnictvu ve válce angažovaných zemí v naději, že tito lidé opustí bojiště imperialistické války. Ale tady, před Varšavou, hrála podstatnější roli, než byla solidarita proletariátu, ona odvěká rivalita polsko-ruská. A tak se nestalo nic. Urychlený nepromyšlený postup na Varšavu znamenal pro bolševické síly neúspěch a pro Polsko zázračný triumf.

Západní země nepovažovaly za užitečné v této chvíli podněcovat Poláky k ofenzívě proti bolševickému Rusku, neboť chápaly, že se karta může zase velice rychle obrátit a Rusové stanou před Varšavou znovu. A lépe připraveni. Lenin sázku na solidaritu proletariátu označil za svoji velkou chybu. Takto revoluce nefungovala, třebaže měla své sympatizanty a následovníky v mnoha zemích Evropy. Pro Paříž, která tak podporovala Poláky v boji proti Rusku, se stalo ironií osudu, že velmi mnozí Francouzi, například námořníci nacházející se v Oděse, se vraceli domů mohutně ovlivněni ruskou revolucí. Ostatně, právě ve Francii měly revoluce svoji dlouhou tradici. Naposledy to byla Pařížská komuna, při jejímž potlačení francouzská politická, podnikatelská a aristokratická vrstva neváhaly využít nepřátelských Prusů. Když jde o peníze, jde všechno ostatní stranou. I vědomí společné krve.

Britský premiér, Lloyd Georgie (bylo to ještě v časech, kdy měla Velká Británie premiéry, a ne to, co má v posledních letech) polsko-ruské válce nepřál vůbec. Jednal s polským vyslancem Grabským na konferenci v belgických lázních Spaa docela tvrdě. Britové a Francouzi (ve skrytu pochopitelně už zase i Němci) chtěli mít Evropu pro sebe a podle svých představ. Polský imperiální smysl pro expanzi na Východ jim nebyl dvakrát sympatický. Podpořili jej, ale jen v prostoru, jaký vyhovoval jim. A tak Poláci pochopili, že „zázrakem před Varšavou“ jejich úspěchy skončily a že bude nutné uzavřít s Ruskem dohodu. Jednání o příměří bylo zahájeno v Rize, v září 1921.

Třebaže Poláci a s nimi současný Západ prezentují polsko-ruskou válku jako pro Poláky vítěznou, realita byla dost odlišná. Ještě než byla zahájena jednání o příměří, měla Moskva připraveny plány na zimní ofenzívu proti Polákům. Anglie a Itálie se tedy angažovaly a vybízely Moskvu, aby si během jednání s Varšavou nekladla tvrdé podmínky. Rusové například požadovali omezení polských vojenských sil na pouhou „dělnickou armádu“. Definitivní smlouva mezi sovětským Ruskem a Polskem byla podepsána 18. března 1921 v Rize. Na jejím základě se mohlo Polsko rozloučit s vidinou obnovení hranic Velkého Polska, jak existovaly do roku 1772. Nicméně určitých územních zisků Poláci dosáhli. Na některých místech se jim podařilo posunout Curzonovu linii o několik desítek kilometrů na Východ, čímž získali na tři milióny obyvatel národních menšin, hlavně Bělorusů. Už tak komplikovaná národnostní mapa nového Polska se stala ještě komplikovanější. Velkým problémem Polska byl ale polský vztah k národnostním menšinám, jaký nevykazoval právě nejvyšší míru respektu. Zřejmě právě odtud vyplývaly exploze nenávisti, které Poláci zaznamenali ze strany ukrajinských nacionalistů v čase německé okupace ukrajinských území, na kterých Poláci tehdy žili. A tato Pandořina skříňka vypouští své démony do světa znovu i nyní. Dnes v podstatě už skoro celá Evropa západní a části východní čelí fúriím z minulosti, které nalétávají na hlavy obyvatel EU.

Když ruské Sověty ukončily válku s Poláky, uvolnilo jim to ruce k likvidaci Wrangelových vojsk. Už koncem roku 1920 se dá mluvit o konci občanské války v Rusku a o tom, že se Sověty staly pány Ruska. Na východě země sice byli ještě Japonci, ale Japonce si sami ve svém zájmu hlídali Američané. Jiný zájem než svůj Američané tradičně neznají. Dohodou z Vladivostoku podepsanou už v červenci 1920 se Japonci stáhli z okupovaných území Ruska a na Dálném Východě. Konec války s Polskem motivoval některé evropské země k uzavření míru s Ruskem. Tak mír uzavřelo Estonsko a po něm i Litva, která se tehdy bála více Poláků (a oprávněně) než Ruska. Ještě v létě 1920 uzavřelo mírovou dohodu s Ruskem Lotyšsko a po něm zakrátko následovalo i Finsko.

Rodí se Malá dohoda. Název je původně maďarská urážka

Podíváme-li se na okamžik z Ruska do západnějších krajin Evropy, vidíme, že po válce se nově utvořené státy, jako Československo, Rumunsko a Jugoslávie, obávaly poněkud maďarského revanšismu. Maďaři se s výsledky mírových jednání v Paříži nespokojili. Také právě kvůli Maďarsku a jeho revizionismu (ten nespí ani v našich časech, viz nevhodné narážky nového maďarského premiéra vůči Slovensku) se rodil projekt užší spolupráce mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem. Ani Habsburkové se nemínili tak lehce vzdát své moci, když se snažili agitovat pro restauraci Habsburků. Ostatně, poslední habsburský císař Karel I. (zemřel v roce 1922) se snažil právě s pomocí Maďarů obnovit svoji monarchii. (Dnes by mu s tím možná i pomohli Petr Pavel a spol.) 

Mírová konference tyto snahy o obnovení Habsburské říše odmítla. Nově utvořené státy Malé dohody (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) vystoupily společně proti maďarské demarši předložené mírové konferenci. Vlastně to byli Maďaři, kdo dali novému uskupení tří států onen název Malá dohoda. Maďarský list Pesti Hirlap tak označil posměšně tyto státy jako „Apro Entente“, tedy jako Malá dohoda. A Malá dohoda tohle označení, původně míněné jako urážku, přijala. Nebylo to poprvé, kdy se míněná urážka stala hrdým označením. Když dnes rusofobové mluví o Rusech jako o „rusácích“, netuší, že tímto slovem označuje Rus v podstatě někoho takového jako ruského bohatýra. Je to vlastně lichotka.

A ještě malé résumé k výsledku polsko-ruské války…

Jak se zmiňuje politolog a historik Oskar Krejčí: „Polská vojska při ofenzívě zničila Západoukrajinskou lidovou republiku, která se zformovala z některých rakousko-uherských částí Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Pak zamířila na Kyjev. Začala polsko-sovětská válka.“[7]. Pro válečný konflikt, který probíhal od února 1919 do března 1921, se používá tento termín, třebaže Sovětský svaz byl oficiálně založen až 30. prosince 1922[8]. Poláci podporovaní Brity a Francouzi[9]nad ruskými silami – jak se traduje v Polsku a na Západě – zvítězili a do polského zajetí, což je už prokazatelné, se údajně dostalo až 100 tisíc vojáků Rudé armády. A zde se objevuje údaj, který se v českém mediálním mainstreamu a vůbec ve veřejném prostoru po listopadu 1989 neobjevuje vůbec.

V polských zajateckých táborech zahynulo hladem, zimou, nemocemi, nebo bylo popraveno 18 až 20 tisíc rudoarmějců (tolik ruský historik Majvějev), nebo 16 – 18 tisíc rudoarmějců – podle odhadů polského historika Zbigniewa Karpuse. Běloruský politolog Nikolaj N. Mališevskij se naproti tomu domnívá, že v polských lágrech zahynulo více než 50 tisíc ruských, ukrajinských a běloruských zajatců[10]. Podle jeho údajů bylo mezi zabitými a zavražděnými přibližně 10 – 12 tisíc civilistů. „Ať již bylo množství zabitých či zavražděných rudoarmějců jakkoliv velké,“ píše Oskar Krejčí, „bylo pravděpodobně jedním z „impulzů pro katyňský zločin dvě dekády později“.[11]

V čase, ve kterém Rudá armáda útočila, navrhl již zmíněný britský ministr zahraničí George Curzon (1858 – 1925) novou hranici mezi Polskem a sovětským Ruskem, takzvanou Curzonovovu linii. Vedla severojižním směrem, východně od polského Bialystoku na západ od Lvova. Curzonovým motivem bylo položit meze případnému pronikání komunismu z Ruska do Evropy. V té době se bolševické myšlenky Evropou skutečně šířily. Byly živé v Maďarsku, Německu (republiky Rad), ale také ve Francii. Když zahájili ofenzívu Poláci, došlo v Rize ke smlouvě o ukončení války, na jejímž základě se ona Curzonovova linie posunula o více než 200 kilometrů dále na Východ, přibližně nějakých dvě stě kilometrů na západ od Kyjeva.

V důsledku posunu hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem byly tedy k Polsku připojeny části Litvy včetně hlavního města Vilniusu. A stejně tak části západního Běloruska a západní Ukrajiny včetně Lvova. Žádná ze zúčastněných stran nebyla s výsledky dohody spokojena. Velice krátká byla takto i existence formálně nezávislé Ukrajiny.  [12]

Ivo Šebestík

Nové slovo

(Pokračování příště)

 [2] John Gunther, Evropa, jaká je, František Borový, Praha 1936, str 441

[3] John Gunther, Evropa, jaká j, František Borový, Praha 1936, str. 444 až 445

[4] Tamtéž, str. 445

[5] Petljura byl zavražděn v květnu 1926 v Paříži na pověstném bulváru Saint-Michel. Jeho vrah, židovský anarchista a básník Samuel (Sholem) Schwartzbard při atentátu postupoval systematicky. Aby nezaútočil na někoho jiného, nejprve se Petljury zeptal, zda je tím, koho v těch místech očekával. Když Petljura řekl, kým je, vyzval ho atentátník, aby se bránil. Petljura se začal bránit holí, ale Schwartzbard na něj vystřelil třikrát z revolveru. Potom, když už ataman ležel na chodníku, k němu přistoupil znovu a vystřelil ještě dvakrát. Po činu počkal atentátník na místě na policii, které se přiznal k činu. Při zatýkání řekl: „Zabil jsem velkého vraha! (grand assassin). Soud s Schwartzbardem trval osm dní a porota jej osvobodila. Poté se Schwartzbard rozhodl odejít z Francie. 

[6] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 483

[7] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 190 – 191

[8] První sjezd sovětů SSSR vyhlásil v Moskvě vytvoření Svazu sovětských socialistických republik. Schválil deklaraci a smlouvu o vytvoření SSSR z RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SFSR.

[9] Mohlo by být docela nápadné, že kdykoliv některá země sousedící s Ruskem bojuje proti Rusku, vždy může počítat se „spojenci“ ze Západu. Někdy s Brity a Francouzi, jindy s Němci nebo Američany. A jindy zase úplně se všemi. Opravdu je to jen náhoda?

[10] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 191

[11] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 191

[12] Pro území Ukrajiny se v časech carského Ruska užívalo označení Malá Rus nebo malorusko. Ukrajina pod tímto názvem de facto existovala jen během občanské války v letech 1917 až 1920, kdy užívala názvu Ukrajinská lidová republika. Nebo jako Západoukrajinská lidová republika v letech 11918 – 1919. Viz: Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 70.

Ilustrační foto: Polský kontroverzní vůdce Józef Pilsudski