Ivo Šebestík: Herci, kteří uvízli v iluzi o dosažení Ráje

Pokusil bych se v následujícím textu dopátrat se motivace těchto poutníků ztracených na cestě. Co je vlastně dovedlo ke ztrátě orientace ve světě, k tomu, že přestali rozlišovat, co je pro některý národ prospěšné a co naopak velice nebezpečné. Bolek Polívka, známý a právem uznávaný populární herec, jedna z hlavních postav brněnské herecké bohémy soustředěné původně kolem divadla Husa na provázku, se v minulosti vcelku nedávné účastnil v Praze na Letenské pláni protestních akcí organizovaných Miliónem chvilek údajně „pro demokracii“, ve skutečnosti čert ví pro koho. Tyto manifestace ohromně popularizované Českou televizí a dalšími médii hlavního proudu pomohly skupině politických stran završit tehdejší předvolební projekt „antibabiš“ (jejich jediný politický program), a takto za pomocí zmíněných médií a tehdejšího předsedy Ústavního soudu, Pavla Rychetského, otevřít cestu k moci současné vládě Petra Fialy.
Výsledky této vlády jsou po třech letech a několika měsících v České republice natolik alarmující, že samy o sobě by měly dostatečně postačit i slovenskému národu jako výmluvné nedoporučení ke sledování cesty podobných protestů a k naslouchání osobám, byť právem oblíbeným v jejich vlastní umělecké profesi, neboť se ukazuje, že stále platí ono okřídlené úsloví: „Ševče, drž se svého kopyta“. Je-li některá osobnost vynikající ve své profesi, vůbec to neznamená, že rozumí politice a dokáže se zorientovat v tom, co je pro národ, zemi, Evropu a svět dobré, a co naopak dobré rozhodně není.
„Kdyby byl mlčel, mohl být považován za moudrého“
Těch umělců, kteří se z nějakého důvodu „ztratili“ v politice, politologii, historii, ekonomice, filozofii i sociologii, a přesto se o tuto svoji ztrátu orientace chtějí stále dělit s ostatními lidmi, bylo a je v českých zemích i na Slovensku docela dost. I když ne – naštěstí – tolik, aby bylo možno považovat celou současnou kulturní sféru za „ztracenou generaci“. Opravdu nikoliv. Většina umělců ve všech možných oborech alespoň mlčí. „Si tacuisses, philosophus mansisses“ (Kdyby byl mlčel, mohl být považován za filozofa, tedy za moudrého.).
Mezi kritickými hlasy, které po právu odsoudily zasahování do záležitostí sousedního státu a Čechům, Moravanům a Slezanům vždy nejbližšího národa, se objevuje také hypotéza, že herci, režiséři, divadelníci a příslušníci dalších uměleckých profesí, kteří jsou profesně hodně závislí na co nejlepších vztazích s televizemi (hlavně s ČT) a jinými médii, a kteří nadto provozují také vlastní divadla, jaká potřebují (či si zvykla) na granty, dary, sponzory a mecenáše, že zkrátka tito lidé tak nějak „pějí píseň toho, koho chleba jedí“. To je opět jedno staré přísloví s věčnou platností. Uvádějí se zde příklady herců i jiných umělců, kteří za bývalého režimu rovněž vyjadřovali podporu systému, který jim umožňoval dostatečnou nebo i nadstandardní seberealizaci. A mohlo by se postupovat proti proudu času i do starších dob.
Žádný div, vždyť i mnozí vynikající myslitelé od středověku až po časy osvícené nikdy neopomněli uvádět u svých knih dedikace mecenášům, v nichž se oni sami vynikající duchové podepisovali jako „nejuctivější a nejponíženější služebníci“, třebaže nakonec, díky svému vědění vstoupili do dějin mnohem trvalejším a úctyhodnějším způsobem než ti, které takto poníženě v dedikacích uctili.
Ale domnívám se, že ona skutečná a nejhlubší motivace některých herců (i jiných umělců) v českých zemích i na Slovensku směřující k podpoře politických sil a procesů, jaké jsou svým původem cizí, importované či dokonce vnucené a neprospívají vlastním národům, vězí v něčem jiném. Mám za to, že tito lidé uvízli v mýtu stvořeném na samém počátku devadesátých let minulého století, tedy v čase takzvané sametové revoluce a v Havlově původním „nepoliticko-politickém idealismu“, ze kterého se udržováním tohoto mýtu stala víra, jejímž základem zůstal dualismus Dobra a Zla, reprezentovaný podle vzorce ze studené války, jen v opačném poměru.
Základním článkem této víry je přesvědčení, že začátkem 90. let minulého století byla nastoupena cesta k definitivnímu uspořádání světa (à la Fukuyama), který bude trvale svobodný, demokratický, spravedlivý a nadto i morální a ohleduplný, a to vše pod dohledem Spojených států, kterým právě tato ideální podoba definitivně uspořádaného světa podle „amerických pravidel“ leží na srdci. Zlo v podobě Sovětského svazu a „komunistického“ systému ustoupilo, bylo poraženo a jeho relikty (rozumí se Ruská federace) mají být drceny do té doby, dokud nepochopí svoji porážku a nevzdají se západnímu dohledu. To má být ideálním řešením i pro Rusy. Takto zřejmě soudí věřící této polistopadové víry, jejíž bohoslužby se konají nejčastěji na obrazovce České televize a v pražských a brněnských kavárnách. Nebo jsou organizovány nevládními organizacemi, dobrovolnými aktivisty, kteří na tuto svoji „činnost“ čerpají peníze od neznámých dárců. Co asi chtějí ti dárcové? To je jednoduché. Chtějí, aby se k moci nikdy a za žádných okolností nedostali lidé, kteří budou pracovat pro blaho svých národů, a tím budou klást odpor korporacím, které pracují pro blaho svých kont. Z pohledu této logiky jsou tedy Fico na Slovensku, Orbán v Maďarsku a Vučić v Srbsku systémovou chybou.
Úplným fundamentem této mytologie, sestoupíme-li k samým počátkům, je pevná víra, že „sametová revoluce“ byla dílem domácího disentu, studentů a právě herců. Že se vítězství nad bolševikem odehrálo v Praze na Národní třídě. Tomuto vítězství pochopitelně – jak už to v mýtech chodí – nesmělo nic předcházet. Žádné souvislosti s něčím jiným se nepřipouštějí, neboť kdyby se připustily, étos mýtu a jeho hrdinství by vyprchal. Nebo by byl výrazně oslaben. Takže vítězství nad bolševikem se prostě neudálo jako v podstatě pasivní skoro automatický důsledek změn v geopolitice, nemající v dané době alternativu. Zpochybnit tuto tezi znamená stát se heretikem.
Na čem závisí pevnost „sametové víry“?
Na jakých faktorech závisí pevnost této „sametové víry“? Je tomu podobně jako u každé víry. Jakmile začnou být věci víry zkoumány rozumem, věřit začíná být velice obtížné. Proto je nezbytné, aby v žádném případě nebyl prozkoumán skutečný charakter a obsah světa, do kterého národy bývalého sovětského bloku po roce 1990 vstoupily. Západ ve smyslu hodnot musí zůstat zakryt stříbrozlatou oponou, za kterou nikdo nesmí nahlédnout, neboť by zjistil, že opuštěním totalitního Východu se pouze vykročilo z deště pod okap, vkročilo z bláta do louže. Že Západ v čase americké hegemonie je mnohem více imperialistický a oligarchicko-plutokratický než demokratický a svobodný. A hlavně, že není onou vytouženou stranou Dobra, jaká by respektovala mezinárodní právo a spravedlnost, před válkou dávala přednost míru a štítila se terorismu. To, co se reálně nachází za skvostnou brokátem vyšívanou oponou, na to rozhodně není hezký pohled. Víra a mýtus by se okamžitě rozplynuly.
Podle Platóna myšlení jako takové znamená, že člověk-filozof „vystupuje z jeskyně na světlo“. Filozof 20. století, Leo Strauss (1899 – 1973) se v knize o přirozeném právu k myšlení starověkých filozofů vrací těmito slovy: „Filozofovat znamená vystoupit z jeskyně do slunečního světla, to je k pravdě. Jeskyně je světem mínění, které je protikladem poznání.“ A ještě dodává: „Lidé nemohou žít, to je nemohou žít společně, nejsou-li mínění stabilizována nařízením společnosti. Mínění se tak stává míněním autoritativním či veřejným dogmatem nebo světonázorem (Weltanschauung).“
Domnění, že odchodem z Východu na Západ nastalo něco podobného jako „dosažení Ráje“ či „Země zaslíbené“, se skutečně stalo oním světonázorem, jaký ovládal mínění velké části, možná absolutní většiny, národů bývalého Československa a pozdějších dvou nástupnických států, ČR a Slovenské republiky. Osoby kulturního světa, především ti lidé, kteří se nacházejí v největších kulturních centrech, se v jistém smyslu ocitají ve výjimečném postavení. Žijí a působí v epicentrech mýtu, chtě nechtě se kontinuálně ocitají v blízkosti vládnoucího centra, jež si realitu nechce za žádnou cenu připustit, disponují popularitou, a takto představují lákavou možnost využít jejich popularity v reklamě včetně reklamy politické. Soudí se, že díky oblibě u veřejnosti mohou občané následovat jejich příkladu. Navíc tyto osoby žijí v prostředí, které je dlouhodobě samo prosyceno mýtem. A všechna okna, jimiž by mohl proniknout jiný vzduch, jsou zavřena. Říká-li populární osobnost například to, že Rusko vždy zneužívalo dodávek plynu ke svým politickým cílům, takže je správné se od ruských zdrojů odříznout, pak se poctivě věřící člověk této polistopadové víry neptá, zda ona osobnost má také důkazy. Věřící jí prostě věří. A následuje ji. Při organizaci jedné křížové výpravy ve středověké Francii jedné takové důvěryhodné osobě údajně uvěřily i děti. A vydaly se do boje…
Takto se v případě některých populárních osobností propojuje vnitřní závislost na původním mýtu, dlouho fungujícím jako světonázor, s jejich „užitečností“ pro vládnoucí systém. Vnitřní i možný vnější vliv se zde mohou spojit.
„Všechno je jinak“
Domnívám se, že vysvětlení, proč některé populární osobnosti cestují jako misionáři od jedné země ke druhé a všude zvěstují, že systém, který se už nějaký čas zřetelně projevuje jako chybný a neudržitelný, je ve skutečnosti jediný správný a měl by trvat věčně, spočívá v zabetonování se uvnitř starého mýtu, staré víry, jež nějaký čas fungovala jako světonázor. Ti lidé si zakryli oči a zalili uši voskem, jak to učinil Odysseus svým námořníkům, aby oči neviděly reálné obrazy americké hegemonie a uši neslyšely hadí syčení chamtivých korporací. Ti lidé nechtějí vědět. Proč? Možná je to docela prosté. V populárním filmu Pelíšky je postava majora (hraje ji M. Donutil), kterému se na závěr filmu zhroutí celý svět, když 21. srpna 1968 přijedou do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy (ten detail se pochopitelně nezmiňuje, přijeli Rusové!). Major si vezme provaz a s nešikovností sobě vlastní se pokusí oběsit. Naštěstí se mu to nepodaří.
Ono totiž skutečně není vůbec snadné v jisté chvíli života zjistit, že člověk věřil třicet let i déle něčemu, co není pravda. A možná to nebyla pravda nikdy. A tak se mnozí lidí drží starých mýtů a ze všech sil se snaží nic nevědět. A s tímto svým nevěděním dokonce cestují světem a šíří je dál. Není tedy ani nutné, aby jejich slepotu někdo zvenčí inspiroval či jakkoliv motivoval. Snad ani nemusí tuto svoji nevědomost prodávat za granty. Prostě lidé nevědí, neboť vědět nechtějí. Kdo vědět chce, ten se, jak v již zmíněné knize opět zaznamenal Leo Strauss, stává ve společnosti těch, kteří nevědí a vědět nechtějí, cizincem. Vystoupil z jeskyně do slunečního světla. No a stal se cizincem, neboť jeho druhové zůstali v jeskyni. A líbí se jim tam.
Současní mladí lidé (jistě ne všichni), pokud se stane, že se ocitnou v situaci, kdy se k nim dostávají informace, jaké by mohly rozložit jejich přijaté a s přáteli sdílené mínění, reagují dost často s překvapivou spontánností. „Ne, to nechci slyšet. Nedělá mi to dobře!“ Tato slova jsou autentická a skutečně přesně v této podobě zazněla nejednou. Na rozdíl od výše zmíněných herců a vedle nich dalších několika stejně populárních osobností, kteří prožili přechod od starého režimu k režimu novému, a tudíž vstřebávali mýtus od samého začátku, mladá generace u zrodu mýtu a „sametové víry“ sice nestála. Ale vyrostla a celý život žila v jeho atmosféře. Dýchala mýtus spolu s kyslíkem. Proto nastává skutečně zděšení z možného zjištění, že onen židovský rabín z jedné Werichovy povídky měl zase jednou pravdu, když na otázku, jaká je největší moudrost, kterou sám v životě poznal, odpověděl: „Všechno je jinak.“
Ivo Šebestík
(Nové slovo)
Fotoscreen: https://www.youtube.com/watch?v=AapSyVbCTI0
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 3553x přečteno
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.