Ivo Šebestík: Istanbulská jednání se vedou proto, aby se vedla

Zájmy a potřeby všech v konfliktu zúčastněných stran jsou vcelku jasné, třebaže Washington, EU/evropská část NATO a kyjevský režim o svých skutečných cílech nemluví, záměrně se zakrývají nebo mlží. Naproti tomu potřeby ruské strany jsou jako jediné transparentní, dlouho otevřeně sdělované a velice snadno pochopitelné. Jednání v Istanbulu se vedou proto, že účast na mírovém procesu D. Trumpovi přislíbili ruský prezident V. Putin i hlava kyjevského režimu V. Zelenskyj. Má se prostě jednat, ale výsledek očekávat nelze, neboť ve válce padesáti proti jednomu jsou síly „mimo frontu i za frontou“ vyrovnané. Na frontě nikoliv, ten jeden je jaksi silnější, ale tato válka je natolik specifická, že tradiční pohled na rozložení sil nehraje rozhodující roli.

Současný svět je už tak zmatený, chaotický, nepředvídatelný a svým způsobem i zvrácený, že samotná bitevní fronta jen reaguje na vývoj na stovkách front úplně jiných. Mimo přímou frontu se bojuje zákeřně, dýky se vrážejí do zad, odvahu vystřídala záludnost, lstivost nahradila čest. Ti, kteří války rozsévají po světě, jsou skutečná odporná monstra. Napoleon Bonaparte, ale ani maršál Žukov by se v současné válce už neorientovali. Časy, kdy války rozhodovali hrdinové, jsou pryč. Oběti současných válek jsou úplně zbytečně zmařené životy. Achilla nebo Hektora by zabil dron vypuštěný čtyřicetikilovým výrostkem, jaký by jejich meč neuzvedl ani oběma rukama a jejich luk nenapjal ani za pomoci nohou. Proto strůjci současných válek pro zisky a moc a pro uspokojení vlastních deviací zasluhují nejhlubší opovržení a trest, jaký ale, bohužel, nepřijde, neboť se jedná o lidi „pod ochranou“ těch ještě mocnějších v pozadí.

Rusko bojovat nechtělo. Bylo jedinou zainteresovanou stranou, která hledala cesty, jak se válce vyhnout. Hledala je a nabízela osm let. Nabídla je i dva měsíce po svém vstupu do konfliktu mezi kyjevským režimem a obyvateli Donbasu. Vše marné! Rusko se chopilo zbraní z donucení ze strany NATO a chováním kyjevského režimu proto, že si z bezpečnostních důvodů, dokonce z důvodů existenčních, nemůže dovolit mít na své hranici rozlohou i počtem obyvatel velký stát, který funguje jako nepřátelský prostor vůči Rusku, ze kterého může být Rusko ohrožováno, dokonce kdykoliv i napadeno. Rusko má citlivé oblasti také na Baltu a v kavkazském i středoasijském regionu na své jižní hranici. Na všech těchto směrech Západ Rusko dlouhodobě ohrožuje podporou rusofobie a podněcováním politických, národnostních a náboženských konfliktů. V kavkazské a středoasijské oblasti se angažuje také Turecko, které hledá cestu k obnovení osmanského vlivu, což je opět stálice rusko-tureckých konfliktů přinejmenším 18. a 19. století. Ruské trvání na zabezpečení klidu a bezpečí na své západní hranici (Ukrajina), na severu (Baltické moře) a na jihu (Kavkaz a Střední Asie) je pochopitelné, logické a zdůvodnitelné.

Nechápe je pouze ten, kdo pochopit nechce, nesmí, nebo kdo si na nepochopení buduje kariéru či zisky, popřípadě obojí. Nebo ten, kdo prostě trpí rusofobií, ačkoliv ve svém životě se nikdy s žádným Rusem nepotkal, ruské dějiny nezná a nezajímají ho a o vztahu evropského Západu k Rusku neví ani to nejmenší. Prostě někdo, na kom se podepsalo 35 let cíleného budování odporu vůči všemu ruskému, za absence komplexnějších informací o Rusku, a to podle vzorce: „Chceš patřit na Západ? Pak nemůžeš mít dobrý vztah k Rusku! Rusko ti nevadí? Pak s tebou není všechno v pořádku a na Západ nepatříš.“

Utajované cíle války se nacházejí všechny na straně kyjevského režimu a západních „elit“ ve státech EU/NATO. Kyjevský režim si přeje udržet konflikt co nejdéle, neboť pouze válka zajišťuje režimu další existenci, příjmy a podporu nevyzpytaného vrtkavého bezohledného a lakomého (když z pomoci nekynou zisky) Západu. A to přesto, že se v současné době zdá, že washingtonské militaristické kruhy už odsoudily hlavu režimu, V. Zelenského, k odstavení a nahrazení jiným hráčem s maličko upravenou, ovšem nadále kakofonní partiturou na notovém pultíku. Osoby, které se v členských státech EU/NATO nacházejí takzvaně „před oponou“, nebudou mít nejmenší problém Zelenského na pokyn „odpískat“, neboť jsou to osoby, které jeden den mávají, druhý den hrozí. Asi jako ve filmu Tři veteráni na motivy Werichovy pohádky. Jejich média hlavního proudu už začínají Zelenského kritizovat, což bylo ještě včera absolutně nemyslitelné. Takováto pružnost politického charakteru je základním kvalifikačním předpokladem pro vysokou státní funkci v zemích současného Západu.  Na Západě vládnoucí režim nikdy nepodpoří politika, který by měl pevný charakter a zásady! Pokud se Zelenskyj domníval jako Ludvík XIV., že „stát jsem já“, pak bude nejspíš rychle vyveden z omylu. Ukrajina může mít v v očích Západu včele kohokoliv. Jen když to nebude státník, demokrat a někdo neúplatný, nezkorumpovatelný, kdo to dokonce myslí se svým národem, s Ukrajinci dobře. Takovým osobnostem se režim vládnoucí Západu vyhýbá jako čert kříži.

Část washingtonských „elit“ soustředěná kolem prezidenta Donalda Trumpa je možná skutečně již poněkud unavena proxy válkou s Ruskem. Na druhé straně tato válka stejně jako každá válka Americe ohromně vydělává. A když se západní polovina Evropy dobrovolně vydala Washingtonu do rukou, tak ať americké zisky zajišťuje ona. Když je někdo hloupý, je to jenom jeho problém. Amerika je v tomto smyslu naopak chytrá až příliš. Obě světové války zajistily její prosperitu, proč by třetí velký konflikt měl být výjimkou? Pro evropskou část NATO je ideálním výsledkem „mírových jednání bez vyhlídky na mír“, jestli Ukrajinci vydrží ještě nějaký čas předstírat obranu a cíleně a spektakulárně útočit na civilisty v ruském vnitrozemí, což se dá medializovat jako „ofenzíva“. Pokud toto kyjevský režim ještě zvládne (denně loví do antonů „dobrovolníky“, morituri te, Zelenskyj, salutant), do té doby mohou militaristé, imperialisté a (neo)kolonisté v EU/NATO šířit „ruskou hrozbu“, vyvolávat paniku mezi obyvatelstvem, vydělávat ohromné peníze, škodit Rusku (i Ukrajině), hrát si na vojáky u ruských hranic, posílat demonstrativně do vzduchu stíhačky, kdykoliv se dvě stě kilometrů od hranic ocitne na nebi ruské letadlo, a tak podobně. Zkrátka a dobře, do té doby odvádějí pozornost občanů od své destruktivní politiky a mohou se držet u moci do času, kdy lidem už konečně dojde trpělivost a naučí se volit si do funkcí úplně jiné charaktery. Kéž by! Včera bylo pozdě!

Takže suma sumárum: I po třetím kole Istanbulských jednání by mohl spisovatel E. M. Remarque konstatovat, jen s malou úpravou: „Na východní frontě stále nic nového…“

Ivo Šebestík

(Nové slovo)