Ivo Šebestík: K jakým ústupkům silám destrukce byl Andrej Babiš již přinucen?

Že poradci Petra Pavla hledali všechny možné způsoby, jak zabránit vyplnění vůle voličů, tedy sestavení vlády v čele s vítězem voleb, Andrejem Babišem, bylo každému majiteli plně funkčních pěti smyslů víc než zřejmé. Nabízelo se několik v „demokratickém“ zahraničí již vyzkoušených metod. Tak například, metoda bezskrupulózní, zvaná rumunská, spočívající v prostém zrušení nevyhovujícího výsledku voleb. Dále metoda korespondenční moldavská, jež nevhodným korespondenčním lístkům jednoduše zabrání v průniku do země. No a konečně metoda špičkově demokratická, francouzsko-německá, v níž jsou potenciální nevhodní vítězové demokratických voleb preventivně odstaveni justicí. Ta třetí zmíněná metoda se vůči Andreji Babišovi už používá přibližně deset let. Shodou zvláštních náhod vždy před některými volbami, ve kterých Babiš kandiduje. Nicméně, nakonec kruhy, které jsou navýsost spokojené s Petrem Pavlem na Pražském hradě (na rozdíl od velmi mnoha občanů ČR), to možná zkusily – takovéto podezření se snad i nabízí – metodou přesvědčovací, v níž argumenty hrají v západní demokracii podstatně menší roli než stisk ruky pod krkem láskyplně přesvědčované osoby.

Velmi by si přáli ti, kteří udržují Evropskou unii na trajektorii Bidenovy administrativy v Bílém domě, tedy na cestě k již úplnému geopolitickému zneuctění či přímo ke zničení cestou jaderné války, aby Andrej Babiš na této trajektorii setrval i s celou svojí novou vládou. Ne nadarmo Babišovi Pavel kladl na srdce, aby pečoval především o spojenectví v NATO a EU. Voliči nové vládní koalice by takto měli být dokonale podvedeni, ale „elity“ v Londýně, Evropská komise, NATO a pohrobci Bidenovi by se mohli těšit na prodloužení existence absolutně nejhoršího a nejnespravedlivějšího uspořádání na planetě, tedy hegemonie takzvané „liberální oligarchie“, což je krycí označení pro krvavou antidemokratickou vysoce agresívní směs imperialismu, (neo)kolonialismu a militarismu. Kořist pro oligarchy, bída, utrpení a smrt pro občany, taková je v kostce ideologie této politické třídy.

Má-li Evropa zůstat zachována v úctě, při zdraví, v bezpečí a s nadějí na další rozvoj a na obnovení suverenity národních států, třeba i na návrat k tradiční kultuře a k tradičním hodnotám, musí se občané členských států EU postarat o to, aby co nejdříve a definitivně skončila vláda krajně neoblíbených merzů, macronů, starmerů a dalších politických aktivistů nacházejících se v symbióze s Ursulou von der Leyenovou, Kajou Kallasovou, Markem Ruttem a jinými nikým nevolenými úředníky globální liberální oligarchie vtipně vystupujícími jménem Evropy, demokracie a hodnot.

Andreje Babiše podobně jako kandidáty za sdružení okolo SPD Tomia Okamury a Motoristy sobě volili občané, majitelé všech smyslů pohromadě, především s přáním obnovit důstojné nezávislé postavení ČR a pojistit mír na kontinentě. Poradci Petra Pavla na Pražském hradě ale otálením se jmenováním Andreje Babiše premiérem a ve snaze zabránit kandidátovi Motoristů sobě, Filipu Turkovi, v působení na ministerstvu zahraničí, evidentně toužili a touží nadále po tom, aby nová vláda pokračovala v cestě nastoupené Petrem Fialou a na zamini ve volném pádu úspěšně zahájeném Janem Lipavským, který byl už skutečnou ministerskou kuriozitou.

A nyní leží před voliči ANO, SPD a Motoristů velice závažná otázka. V čem už Andrej Babiš ustoupil, aby poradci Petra Pavla (sociolog Petr Hampl Pavla označuje za „manekýna“ Petra Koláře, ústřední to postavy mezi jeho poradci) náhodou nenechali vládu Petra Fialy vládnout až do data, kdy Petr Pavel konečně opustí úřad prezidenta a kdy se takto objeví naděje na rozpuštění malého hradního „hlubokého státu“ zahloubeného dost možná až někam hodně hluboko pod vltavské dno. Andrej Babiš se pod nátlakem vzdal firmy, kterou budoval více než třicet let. Jeho firma, Agrofert, na rozdíl od velmi mnoha firem zahraničních vyvážejících z ČR vskutku veliké peníze každý rok, v ČR platila daně. Poradce Petra Pavla nejspíš nikdy nenapadlo, že osobami, které jsou opravdu ve střetu zájmů, ve střetu dokonce ohromném, jsou především bezskrupulózní kariéristé ochotní sloužit každému, kdo zaplatí. Na tyto osoby se žoldnéřskou mentalitou by si měli dát poradci Petra Pavla největší pozor. A konkrétně Petr Pavel by na ně mohl mít, jak se říká, čich. Kariérista je totiž takový „charakter“, který dokáže otevřít brány vlastního obleženého města, pokud to napomůže jeho kariéře a jeho dalším ziskům. Na osudu města nebo státu či národa kariéristovi nezáleží. A právě zde se tedy nachází one zřetelný a ostrý konflikt zájmů. Na jedné straně kariéra a zisk a na straně druhé osud města, národa, státu, Evropy. A nyní otázka, kterýpak zájem v tomto střetu zájmů asi převáží? Hlava kariéristova má jasno. Takovouto osobou není Andrej Babiš. Takové to osoby nesou v zemích českých jiná jména. Ony jsou ve střetu zájmu! Ony nepatří do žádné vysoké státní či jiné funkce! Proč se při jejich nominacích nikdo nezajímal o jejich střet zájmů mezi osobní kariérou a osudy vlasti?

A propos, přímo učebnicovou ukázkou bezskrupulózního kariéristy byl nechvalně proslulý Napoleonův ministr policie, Joseph Fouché, takto Duc d´Otrante, vévoda Otrantský. Kariéru zahájil v jakobínské revoluci, v níž patřil k nejrozhodnějším a nemilosrdným nepřátelům Bourbonů a aristokracie vůbec. Poté přešel plynule do služeb Napoleona Bonaparta, jehož posléze v nouzi roztomile zradil. Po návratu Ludvíka XVIII. na trůn, opět uspěl Fouché v jeho službách, zapomínaje své dřívější jakobínské nenávisti proti Bourbonům. Když se vrátil na sto dní do hry opět „uzurpátor“, tedy Napoleon Bonaparte, zase „vždy komukoliv věrný“ Fouché přicházel s nabídkou služeb. Po Waterloo už nebylo v Paříži Napoleona více, tedy Fouché vybavený stovkami kompromitujících dokumentů o všech vlivných lidech ve Francii i za hranicemi se opět objevil ve šlechtických salónech. Nebýt toho, že si jedna aristokratka vzpomněla na kvality tohoto chameleóna, sloužil by Fouché zase novému pánovi, jak by se nic nestalo. Nakonec musel, chudák, do penze.  

Ale zpět do přítomnosti, jež se znovu jeví podobně roztomilou. V čem tedy Andrej Babiš už ustoupil, aby mohl být konečně jmenován premiérem (což se stalo) a občané dostali vládu, jakou si zvolili a nebudou se muset obávat páchání dalších škod vládou, kterou ve volbách jasně odmítli? Na tuto otázku získáme odpověď v prvních měsících působení nové vlády. Andrej Babiš dostane první velkou příležitost prokázat, že myslí na zájmy českého státu, jeho občanů, a také že myslí na mír a bezpečí kontinentu, když bude 18. prosince na schůzce zástupců členských států EU a Evropské komise hlasovat proti završení krádeže ruských aktiv.

Takzvané zmrazení cizího majetku samo o sobě představuje krádež, neboť se tímto způsobem brání právoplatnému majiteli majetku se svým majetkem nakládat, případně čerpat úroky. Ono „zmrazení“ alias krádež může trvat desítky let, třeba i věčnost. Když Evropská komise a „lídři“ většiny členských států EU hledají formu, jakou krádež legalizovat, dosahují úplného vrcholu při likvidaci celého právního systému chránícího majetek. A už pouhým tímto způsobem bourají důvěryhodnost peněžního systému Evropské unie i celého Západu. Krást cizí majetek je charakteristickou vlastností kolonialismu. Snažit se legalizovat krádež je dokonce novinkou i v samotném zlodějském koloniálním systému. A záměr předávat ukradené peníze dokonce extrémně zkorumpovanému šovinistickému režimu, který se vlastní vinou nachází ve válce s národem (vlastníkem oněch aktiv), jehož příslušníky se po provedení krvavého puče snažil osm let šikanovat a diskriminovat, a dokonce vyhnat ze země nebo zbavit práva na vlastní národnost, tak to je už vrchol všech vrcholů. Doufejme, že si Andrej Babiš uvědomí, že Střední Evropa nemá koloniální minulost, nemá tudíž ani koloniální mentalitu v krvi. A takto se rozhodně postaví proti dovršení krádeže cizího majetku. Bude tím zároveň chránit také čest evropských národů. Tahle zkouška hned na samém začátku působení nové české vládě je přitom zkouška možná rozhodující.

Zatím se zdá, že nejvíce a nejlépe v souladu s předvolebními sliby koná předseda SPD, Tomio Okamura, který v pozici předsedy Poslanecké sněmovny již pracuje v souladu s představami svých voličů. Snad tomu bude tak i nadále. Docela určitě by to ale chtělo prohlasovat ve Sněmovně významné snížení rozpočtu Prezidentské kanceláře na rok 2026, a to pokud možno na úroveň, v níž se bude měsíční jízdenka na pražskou hromadnou dopravu jevit poradcům prezidenta jako skutečný luxus. Tomio Okamura má toto v kompetenci.

Naproti tomu se ale zdá, že slabším článkem v řetězu nové vládní koalice jsou Motoristé sobě, kteří zatím ustupují tlaku poradců z Hradu provázenému organizovanými protesty bujícími v sociálních bublinách, jež mají tu schopnost organizovaně vybublat na povrch, do pražských ulic, případně náměstí. Nějakými záhadnými potrubními trasami mezi Prahou a Brnem občas ovšem vybublají také pod Špilberkem. Bohužel nikoliv v tamních kasematech…

Nejrozumnější politikou nové vlády by bylo připojit se ke středoevropskému sebezáchovnému hnutí prozatím reprezentovanému pouze maďarskou vládou a vládou Slovenska, a takto potvrdit historickou schopnost Střední Evropy reagovat citlivě na probíhající změny na kontinentně i ve světě. V minulosti se tato citlivost projevovala v umění, v dílech středoevropských spisovatelů, malířů, hudebních skladatelů. Z jejich děl napsaných, namalovaných či zkomponovaných na přelomu 19. a 20. století byl nástup nové epochy, už globální, moderní, a zároveň neznámé, nebezpečné a plné nových hrozeb, velmi dobře patrný. Střední Evropa není Západ, stejně jako Západ není ani Evropa Jihovýchodní. Toto byl omyl velice populární v devadesátých letech minulého století. Nadvládou globální oligarchie a kořistnickou mentalitou „elit“ se Západ Evropy dostal do současné situace, kdy řeší dilema skoro těžší než to Hamletovo. Zda beznadějně sebevražedná válka nebo pokorný ústup ze scény možná doprovázený soudními procesy za spáchané škody. Zatím se zdá, že mocenské centrum západní Evropy, které vůbec nepochopilo zásadní změny ve světě, hodlá eskalovat válečný konflikt pod heslem „po nás potopa“.

České doplnění Maďarska a Slovenska do formátu rozumné středoevropské trojice chápající probíhající změny ve světě představuje noční múru západních „elit“, které si naopak přály a přejí nadále dokončit centralizaci Evropské unie do podoby superstrátu, jehož struktury už neposkytují národním státům vůbec žádné kompetence. Namísto unie zaručující volný pohyb občanů, zboží, služeb a vytvářející „rodinu národních států“, vznikla vlastně centralizovaná byrokratická a militaristická říše uplatňující polokoloniální model vůči takzvaným členským státům druhé kategorie, na jejichž mínění jí nezáleží. Stačí, jsou-li tyto země vedeny „správnými lidmi“. A těmi státy „druhé kategorie“ jsou především země Střední a Jihovýchodní Evropy. Ty opravdu nejsou Západem, a proto by se neměly nechat strhnout do propasti, pokud Západ včas nepochopí, že pod vedením merzů, leyenových, kallasových, macronů a dalších míří velkou rychlostí směrem k vážnému sebepoškození.

Středoevropský formát tří států (Maďarsko, Slovensko a snad i Česká republika) by se měl pokusit o užší vazby se Slovinskem, Chorvatskem, Černou Horou, a zcela jistě i se Srbskem, které není členem EU (což se nyní jeví být výhodou). Naproti tomu vůči Polsku, které opět touží po obnovení silné mocenské pozice ve Východní Evropě, se stoprocentní vyhlídkou na další spálené prsty, tedy nového konfliktu s Ruskem, je dobré zaujmout velkou opatrnost. Podobně se zdá být obtížné připoutání Rakouska k formátu, ke kterému geograficky Rakousko pochopitelně patří. Rakousko je ale přece jenom historicky příliš svázáno s Německem, a především na Slovany ve Střední a Jihovýchodní Evropě se stále dívá starou optikou jako na závislé etnikum, ne jako na rovnocenné partnery. Tyto staré předsudky jsou patrně nevykořenitelné. Respektive dokážou působit dojmem, že zcela vyprchaly. Nicméně, obvykle stačí drobná změna v zájmech „elit“, v situaci, ve vztazích, v propagandě, a stereotypy opět vyplouvají na povrch.  

 Ivo Šebestík

(Nové slovo)