Ivo Šebestík: „Ať si mne nenávidí, jen když se mě bojí“

Svět by mohl Trumpa ocenit za to, že přestal ukrývat loupeživý kolonialismus a agresívní imperialismus vládnoucí oligarchie Spojených států za tolik desetiletí používané podvodné fráze o amerických pravidlech, západních hodnotách, o boji s terorismem, lidských právech, svobodách, prosperitě a o vývozu demokracie. Tato klišé se sice naučila papouškovat celá Evropská unie jako povinný katechismus hegemonistického Západu, ale nyní maska spadla a americký demokrat se šklebí svým skutečným obličejem. Toto veřejné odkrytí hegemona Západu by mělo přispět k rozsvícení v hlavách všech, kteří si nikdy nehodlali všimnout, že „král je nahý“. A nejenom to, nahý král je ještě ke všemu úžasně ošklivý.

Když se kronikáři starověku i moderní znalci, historici, spisovatelé (třeba A. Camus) nebo i odborní psychologové a psychiatři, snažili dobrat se podstaty Caligulovy duševní choroby, přicházeli s různými dohady, odhady a diagnózami psychiatrického druhu, nicméně většinou se shodli na tom, že k jeho zlověstným činům nesporně přispěla věc, které se říká „příležitost“. Tak jako příležitost dělá zloděje, neomezená moc plná prostředků ke zneužívání dělá z imperátora zločince, teroristu, piráta, lupiče. Prostě cokoliv odsouzeníhodného.

Donald Trump svým únosem legitimní hlavy nezávislého státu, prezidenta Venezuely, nejenom porušil mezinárodní právo, ale dopustil se teroristického činu. Nechal dovléci prezidenta cizího státu a jeho manželku před soudní tribunál, jaký nemá žádné oprávnění soudit občana Venezuely, natož jejího násilím odvlečeného prezidenta. Soud v New Yorku by měl právo soudit Donalda Trumpa za terorismus, pirátství u břehů Venezuely a za nevyprovokovanou agresi vůči zemi, jaká Spojené státy neohrožovala. Dále by jej měl právo soudit za zavraždění přibližně osmdesáti osob na území Venezuele, kteří byli většinou civilisté (běžná americká praxe) nebo dokonce občané třetího státu, v tomto případě Kuby. Pokud by newyorský soud soudil Trumpa, soudil by v rámci kompetencí, které má. Jestliže soudí Trumpem uneseného prezidenta Venezuely, je každý jeho soudní výrok neplatný. A odvlečení do vězení k výkonu trestu je jen pokračováním terorismu. Soudy ve Spojených státech nejsou mezinárodními soudy. Maduro je takto vlastně zajatcem únosců. V žádném případě by jej nebo kohokoliv ve Venezuele neměl postihnout stockholmský syndrom. Dost na tom, že už řádí v zemích NATO/EU.

Spáchání teroristických činů není u Spojených států, jejichž oligarchické „elity“ jsou na tom psychicky zřejmě dost podobně jako Caligula, samozřejmě žádnou novinkou. Doposud posledním aktem terorismu obřích rozměrů bylo nahlas vyslovené přání minulého amerického prezidenta, Joe Bidena, zničit potrubí plynovodů Severní proud I a II. Biden své přání oznámil světu ještě předtím, než se něčí ruce – a zde je úplně jedno, které ochotné pracky to byly – tohoto úkolu z Bílého domu ujaly. Odpovědnost zde padá jednoznačně na toho, kdo přání vyslovil. Když si Caligula něco přál, také se našlo dost ochotných, možná celá koalice ochotných, která mu vyšla vstříc. Jejich jména si dějiny už většinou nepamatují.

Spojené státy se v podstatě okamžitě po skončení druhé světové války v Evropě předvedly jako celoplanetární hrozba, když zcela bez vojenského smyslu demonstrovaly svoji sílu svržením dvou atomových bomb. Tehdy Washington uhodil pěstí do stolu poprvé. „Ať si mne nenávidí, jen když se mě bojí.“ Sovětský svaz se bát nechtěl, a tak rychle vyvinul atomovou bombu, na jejímž výzkumu pracovali sovětští vědci už před válkou. Takto se ukázalo, že pokud chce některý stát provádět vlastní nezávislou politiku a nebát se USA, musí mít nutně k vlastní obraně atomovou zbraň. Irán a Venezuela ji nemají. Nemá ji, kromě Spojených států, žádný stát na západní polokouli, takže každá latinskoamerická vláda, která bude hájit zájmy vlastního lidu, a takto se bude bránit přenechání svého celého bohatství loupeživým oligarchům ve Spojených státech, je v ohrožení. Multipolární systém nebyl ještě nastolen, ale Spojené státy se už přihnaly ke kořisti na svém „zadním dvorku“. Nešťastná Latinská Amerika! Zbavila se španělsko-portugalského kolonialismu, zápasila s kolonialismem Spojených států ještě v epoše bipolárního pořádku, který alespoň maličko chránil bývalé kolonie západního kolonialismu. A nyní se Washington vrhá jako dravec do Jižní Ameriky a potom nepochybně do Karibiku. Cílem jsou nadvláda a lup. Tentokrát výjimečně úplně transparentně.

Donald Trump vrací Spojené státy do epochy Divokého Západu, v níž předkové současných Američanů z USA a Kanady bezostyšně kradli půdu původnímu obyvatelstvu. Dějiny kolonizace Severní Ameriky by se měly povinně vyučovat na základních a středních školách, aby si děti a mládež přestali myslet, že Amerika, to jsou jen Hollywood, coca-cola, počítačové hry a rychlá auta. Když se mezi dvěma světovými válkami vrátil rakouský lékař narozený na Moravě, zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, z návštěvy Spojených států, zhodnotil tamní kulturu lakonicky jako „pohromu pro civilizaci“, v anglickém překladu to znělo jako „damage to civilisation“. A potom v rozhovoru s jedním svým kolegou či přítelem svůj názor na Spojené státy ještě upřesnil. „Amerika is mistake“. A aby bylo úplně jasno, dodal „a gigantic mistake“. Někteří ironičtí posuzovatelé tohoto Freudova výroku tvrdili, že údajně použil jiné slovo, mnohem horší, neboť pocházelo z jeho lékařského oboru. No, tohle doloženo není…

Ano, Freud měl pozorovací talent. Ostatně, na lůžku ve své ordinaci zpovídal spoustu těžkých případů. Asi litoval, že tam nemohl položit i Tiberia, Caligulu, Nerona a další případy z časů vznešené antiky, kterou právem obdivujeme; ovšem kvůli plně jiným osobám. Agresivitu Spojených států pečlivě studoval a ještě pečlivěji definoval také světově proslulý lingvista, Noam Chomsky, který svoji vlastní zemi označil za největšího světového teroristu.

Jisté je, že otevřený banditismus, kterým vstoupil Donald Trump do roku 2026, připomíná počínání záporného hrdiny dnes již klasického westernu nazvaného Sedm statečných. Tento záporný hrdina westernu, jehož ztvárnil herec Eli Wallach, se ve filmu jmenoval Calvera. Tento Calvera pravidelně se svými bandity přijížděl sužovat venkovany z jedné mexické vesnice. Vesničané – a je zde docela příznačné, že to byli Mexičané – si neodvažovali klást Calverovi odpor a pokaždé jeho lidem vydali vše, co měli. Obilí, dobytek, ovce, kuřata, deky, oblečení. Prostě úplně všechno. Je pravda, že Calvera tehdy nepožadoval ropu. Asi by mu nebyla k ničemu. Dokud Mexičané poslušně odevzdávali, co měli, Calvera nestřílel. Když se začali bránit, začali bandité střílet.

Po Trumpově agresi vůči Venezuele, která neproběhla ve skutečnosti nijak oslnivě, neboť dobře vyzbrojená venezuelská armáda dostala příkaz, aby se teroristům z Washingtonu nebránila, se ve světě objevilo několik typů reakcí a také několik nejrůznějších úvah. Žádná reakce ani zdaleka nepřipomíná explozi rusofobie připomínající soptění Vesuvu, jaká zachvátila EU/NATO poté, kdy Rusko po osmi letech marných pokusů o vyjednávání vstoupilo do války vedené mezi kyjevským režimem s NATO v zádech a ruskojazyčným Donbasem nacházejícím se na historické ruské půdě. Nic z toho, absolutně nic! Evropská komise a „lídři“ většiny států EU opět prokázali, že jejich suverenita uhnila jako větev starého stromu a odpadla na zem u jeho kořenů, aby časem vsákla do půdy. Rusko se omezilo na verbální odsouzení agrese a únosu prezidenta u OSN, nicméně potřebuje Trumpa k dořešení situace s kyjevským režimem, takže nic víc nepodnikne. Čína jako tisíciletá civilizace, klidná, trpělivá a sebevědomá síla, si počká na svoji příležitost. Dokončí porážku USA na poli technologickém, zejména v oboru umělé inteligence, a takto brzy i na poli vojenském. Čína mluví málo, více jedná. To Donald Trump si počíná jako pistolník, který mává nad hlavou koltem. Mezi Čínou a Ruskem na straně jedné a Spojenými státy na straně druhé jsou nejspíš mnohem hlubší civilizační rozdíly, než si občané na Západě dovolili jen pomyslet.

„Ať si mne nenávidí, jen když se mě bojí“ je ve skutečnosti politika nejenom barbarská, ale i krátkozraká. V Latinské Americe se pro občany Spojených států (i Kanady) používá výraz „gringo“. To „gringo“ ale vůbec nezní lichotivě. Původně označuje cizince, spíše pejorativně cizáka a přivandrovalce. Evropanům se při návštěvě zemí Latinské Ameriky doporučuje, aby se od Severoameričanů pokud možno hodně distancovali. Fráze „No soy gringo“ (Nejsem gringo.) může být někdy prospěšnější než cestovní pas. Většina zemí Latinské Ameriky se proti Trumpově agresi a jeho teroristům ohradila. Kuba, Mexiko a několik dalších států té oblasti si uvědomuje, že příštími oběťmi z řetězu utrženého amerického imperialismu a kolonialismu mohou být i ony samy. Státy, které přijaly bezmoc jako svůj osud, tak trochu připomínají stádečka zeber nebo antilop. Predátor spí nedaleko pasoucích se sice rychlých ale jinak bezbranných tvorů, dokud má břicho plné k prasknutí. Jak se ozve hlad, vydá se šelma na lov. Stádo se rozprchne, ale jeden jeho člen padne pod lvicí nebo levhartem k zemi. V té chvíli se situace v buši změní, ostatní potenciální oběti přestanou prchat a začnou se docela klidně pást. A zatím predátor trhá jednoho z nich.

Dánsko možná brzy pozná, jak to chutná kamarádit se s predátorem. Ale popravdě řečeno, za svoji až příliš aktivní spolupráci na projektu zničení a vykradení Ruska si Kodaň žádný soucit nezaslouží. Pozdě snaživě proamerická, probritská a prokyjevská dánská premiérka, Frederiksenová, vyhrožuje, že Dánsko vystoupí z NATO. Tomu se Calvera, pardon, Donald Trump (trapně jsem se spletl), může jen smát.

Země Latinské Ameriky si ale zaslouží nejenom soucit, ale především solidaritu a pomoc. Tedy většina z nich. Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar y Palacios Ponte Blanco, venezuelský generál velmi zvučného jména a stejně zvučných skutků, stručně Simón Bolívar, hrdina boje proti španělskému kolonialismu (životopisná data 1783 – 1830) je už téměř dvě století mrtev. Nežijí už ani hrdinové kubánské revoluce, kubánsko-argentinský revolucionář Che Guevara a kubánský vůdce Fidel Alejandro Castro Ruz. Čas revolucionářů a hrdinů v zemích Latinské Ameriky je prozatím (!) minulostí. Pokud ale vlády těchto států nespojí své síly v boji proti nové a nejspíš už úplně odkryté lupičské formě kolonialismu, pak je severoamerický predátor roztrhá jednoho po druhém. A to za odevzdaného přihlížení velké části světa.

 Ivo Šebestík

Nové slovo