Jan Masaryk v OSN proti těžbě uranu v Jáchymově

Jan Masaryk

 14. září 1886 Královské Vinohrady

 10. března 1948 Praha-Hradčany

Nastávající jaderná velmoc nahradila obvyklý důlní průmysl vězeňskou ekonomikou koncentračních táborů a těžbu surovin i v kolonii převedla na ministerstvo vnitra. Jistý vliv na rozhodnutí o těžbě jáchymovského uranu mohly způsobit snad i potíže s hledáním uranu ve vlastní zemi - jak se stávalo na počátku atomového věku. Ale zcela jistě rozhodujícím impulsem k anexi známého československého ložiska v Jáchymově bylo sdělení prezidenta Trumana o úspěšném testu nové americké zbraně, tzv. atomové bombv, které učinil Stalinovi ve dnech Postupimské konfernce (17.července – 2.srpna 1945). Následovalo Stalinovo rozhodnutí vyrovnat americké ohrožení vlastní atomovou bombou. Vzhledem k nedostatku vlastního uranu se pro výrobu jako alternativní zdroj uranu nabízel pouze Jáchymov - ve vědeckém světě jedno z mála mezinárodně uznávaných nalezišt uranu a tedy nepochybně jistý zdroj pro výrobu plánované bomby. Navíc politicky výhodně v Československu ve sféře poválečného sovětského vlivu a jen několik kilometrů od hranic sovětské okupační zóny ve východním Německu.

Svižný postup sovětské anexe vedl již necelé tři měsíce ( 23.listopadu) po Stalinově rozhodnutí v Postupimi k tajné mezivládní „Dohodě“ s Československem („Dohoda mezi vládou Svazu sovětských socialistických republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu sovětských socialistických republik“). Slovu uran se i text tajné Dohody“ vyhýbá, ale podstatnou částí je dohoda dvou států na zřízení těžebního velkopodniku druhého státu, tedy Jáchymovských dolů. Formálně tedy československého podniku s generálním ředitelstvím, ale se skutečným generálním řízením podniku Jáchymovské doly ve „Smíšené československo-sovětské vládní komisi“na vládní úrovni. V této konstrukcí se dnes již bývalý československý podnik Jáchymovské doly stal sovětskou krycí firmou v Československu pro těžbu, zpracování a vývoz československé uranové rudy do SSSR. 

Tajná jednání o tajné „Dohodě“ probíhala zřejmě omezena na členy vlády a významné představitele (postoj prezidenta Beneše není známý) a probíhala v duchu zásadního souhlasu československé strany se sovětským návrhem. Z protokolu a noticky z jednání jsou z československých účastníků známa jména ministra vnitra (V. Nosek), ministra obrany (L.Svoboda), ministra průmyslu (B.Laušman), předsedy vlády (Z.Fierlinger), náčelníka hl. štábu (generál Boček) a „Dohodu“ podepsal za československou stranu ministr zahraničního obchodu (H. Ripka).Ale je možné dodat jména dalších a dalších. Ministr zahraničí Masaryk byl kůlem v plotě. Jak později informoval poslanec Ducháček on sám jako poslanec se o „Dohodě“ dozvěděl až v Londýně v lednu 1946, když doprovázel Jana Masaryka na zasedání OSN.Tato situace uvnitř vlády byla zřejmě důvodem rozhodnutí Jana Masaryka takticky neprotestovat proti těžbě jáchymovského uranu v Praze, ale dát svému protestu diplomatickou formu a váhu na valném shromáždění OSN v Londýně. Zde Masaryk řekl, co nemohl říct v Praze, protože se se vší váhou ministra zahraničí významné země, jako jedné z mála s nalezištěm uranu na světě (vzácnost výskytu uranu byla přehodnocena až později) hlasitě vyslovil pro výlučně mírové využití jáchymovského uranu. Co znělo diplomaticky, bylo ve skutečnosti politickou salvou proti SSSR a jeho těžbě uranu v Jáchymově a tedy proti samotnému Stalinovi. A v Praze proti „Dohodě“ a pražské vládě, kde se Masaryk nemohl prosadit a která sice primitivně, ale přeci s přesvědčením zakrývala těžbu a dodávky československého uranu k vojenským účelům (v dobové terminologii atomové bomby) jako těžbu „radia a jiných radioaktivních prvků“. Masarykův projev na valném shromáždění byl proto a nejen pro zasvěcené i nadějí, že mezinárodní tlak přinutí pražskou vládu přiznat těžbu uranu k vojenským účelům, od „Dohody“ ustoupit a orientovat těžbu uranu v Jáchymově na mírové využití jaderné energie -v duchu právě založené OSN (výňatek z projevu J. Masaryka viz rámeček).

Reakce v Praze se odehrála pouze v zákulisí. Jak sděluje zpráva poslance I. Ducháčka, předseda vlády Z.Fierlinger vypeskoval Jana Masaryka za jeho projev v OSN jako školáka. Sovětský velvyslanec Zorin v Praze proti projevu Masaryka vyslovil ostrý protest na Ministerstvu zahraničních věcí (zřejmě jako porušení smlouvy o přátelství). Jistě byl již informován, že jeho vláda chce za každou cenu v Jáchymově zvýšit těžbu uranu pro výrobu atomové bomby a vyšle do Jáchymova, kde scházely pracovní síly německé válečné zajatce z druhé světové války (známé jsou transporty z lágru Ulič v Povolží). Tajná trasa vlaků s německými horníky nakonec vedla mimo československé území, přes Polsko do sovětské okupační zóny v Německu, přes Frankfurt nad Odrou a na jih k Drážďanům, aby v blízkosti Karlových Var vklouzla na několik kilometrů na československé území (bez odsunutého obyvatelstva) do stanice Ostrov nad Ohří v blízkosti Jáchymova. V celkovém počtu sovětské vlakové transporty pracovních sil od Volhy dopravily na těžbu uranu do Jáchymova ne méně než 4000 německých válečných zajatců.

Kdysi se tu těžilo stříbro. A jáchymovský kazatel Johannes Mathesius zastával teorii, že Bůh vládne nejenom na nebi a na zemi, ale i v podzemí, kde jsou Božím darem kovy a stříbro. Stříbrné doly a okolí Jáchymova proměnil ve svatou krajinu se jmény Eviny jabloně, svatého Jeronyma, Svatého Ducha, Matky Boží, prvního člověka Adama i Rúže z Jericha a Jáchymov sám v biblickou Sarpetu, kam Bůh poslal hladového proroka Eliáše a vdova s dítětem se s ním podělila o poslední zbytek mouky a oleje.

Dnes potok v údolí proroka Eliáše protéká na úpatí gigantické haldy z těžby uranu, kterou do údolí nasypaly důlní vozíky politických vězňů z 200 metrů výše položeného koncentráku u uranového dolu Barbora. Člověk, který dnes uprosřed vzrostlého lesa narazí na cihly ze špatně odklizených základů budovy, je přesto svědkem usilovné práce Ministerstva vnitra s odklizením více než desítky koncentračních táborů a zahlazování stop po vyčerpání ložiska uranu. Na jaký druh skládek odpadu odklidilo komunistické ministerstvo vnitra němé svědky utrpení desítek tisíc politických vězňů není známo. Ale osob zavlečených z politických důvodů do koncentráků na těžbu uranu byly po komunistickém převratu v roce 1948 tisíce a tisíce. Jen ke dni slavnostního otevření Domu kultury pracujícího lidu v Ostrově nad Ohří v roce 1955 se počet politických vězňů již zvýšil nad 15 000 a koncentračních táborů v horách nad Domem kultury bylo už šestnáct a stavěly se další.

Stejný pocit nepatřičnosti jako v lesích se stopami koncentrákú nad Jáchymovem se zmocní člověka v podhůří biblické krajiny před vstupem do Krušných hor u Jáchymova. A to při pohledu na sedmipatrovou věž fabriky na úpravu uranové rudy, která trčí jako vykřičník zkázy uprostřed průmyslové zóny a skládky odpadu obce Dolní Žďár. Věž unikla likvidaci zřejmě náhodou. Ale je pracovištěm Jáchymovských dolů, kde se vězňové stávali htomadně obětí radioaktivního žáru, dost podobně jako lidé v Hirošimě či Nagasaki, jen ne okamžitě, ale trvale působícího žáru z uranové rudy. Hlavním zdrojem radioaktivity byla věž. která dělila „zrno od plev“ respektive prach z rozemleté uranové rudy. Ale radioaktivní byl i prach z každého stupně procesu zpracování rudy od počátečního přebírání a oklepávání rukama vězňů, plnění kulového mlýna drtičky až k mísení obohacené rudy v zásobníku pod věží. Další skupina vězňů prohazovala vytříděný prach pod věží na jednotnou směs pod dohledem sovětského důstojníka (ze vzpomínek vězně a novináře Jiřího Loewyho).

Další skupina vězňů směs pěchovala a pakovala do barelů a beden , které pak další nakládala do vagonů vlečky k nádraží v Ostrově nad Ohří. Dle svědectví vězňů z železniční rampy se za provozu věže valila z oken stavby, mračna černého prachu. Ten se usazoval v okolí věže a hlavně na pozemku s vězeňskými baráky sousedícího koncentračního tábora.

Vdechování vražedného radioaktivního prachu pokračovalo v barácích a na pozemku tábora. Ani zde neexistovala obvyklá dekontaminace pod sprachami na konci směny, vězňům se měnilo prádlo a oblečení až jednou za čtrnáct dnů. Pracoviště s extrémní radioaktivitou patrně sloužilo dvojímu užití obdobně jako ničení vězňů prací v německých koncentračních táborech za druhé světové války. Bylo známo, že na pracoviště byli vybíráni katoličtí kněží a vězni zde pravidelně umírali na rakovinu všeho druhu.

Památka obětí a vzpomínky na budovu věže se v průběhu doby a manipulace budovy k různým účelům měnily a s nimi i vlastnické poměry. Nejnovější změnou v příběhu Věže smrti je zřejmě rozhodnutí .UNESCO z 6.července 2019 (Hornický region Erzgebirge-Krušnohoří), které zařadilo i Rudou věž smrti vedle mnoha památek z doby těžby stříbra na seznam světového kulturního dědictví. Slovo kulturní dědictví se sice nehodí, ale statut světového kulturního dědictví Unesca staví Věž smrti do vlastnictví českého státu a chrání ji jako svědectví utrpení obětí komunismu a jako památku boje politických vězňů a Jana Masaryka před politikou zamlčování minulosti.