Ladislav Žák: Empatie…

Především je třeba si uvědomit, že součástí péče o památku kohokoliv nebo čehokoliv, jehož život či existence byly v minulosti jakkoliv násilně ukončeny, nemá být vylepšování jeho obrazu z dob, kdy ještě žil, nebo, v případě obce, existoval. Lidé ani jejich obce se nestanou lepšími tím, že je někdo zavraždí nebo vyvraždí a vymaže z mapy. Stejně tak vražda není omluvitelná a nepřestává být vraždou tím, že jejím cílem byl špatný člověk nebo hříšná obec. Česká specialita, vyšší princip mravní, podle kterého vražda na tyranu není zločinem, podobně jako biblická zkáza Sodomy a Gomory ohněm a sírou jsou ze své podstaty zrůdné a neblaze se podepisují na vnímání řady událostí, mimo jiné i na vyhlazení Lidic a jeho dobového i aktuálního kontextu.

Je třeba pochopení toho, že nejvíce ubližujeme památce kohokoliv či čehokoliv, když z něj učiníme modlu. Úplně stačí, když se podaří, že se daná památka stane symbolem nepřijatelnosti svévolného násilí a odsouzením moci nebo režimu, které se ho dopustily, a to i v případě výjimečného stavu. Vzpomínám si v této souvislosti na světlou památku národního hrdiny Julia Fučíka, úplně normálního chlapa, plného života, ze kterého udělala po válce jeho žena Gusta za vydatné pomoci strany a vlády neživotný preparát uplácaný z hrdinství, mravní čistoty a lásky k Sovětskému svazu. Když státostrana padla, začalo se na Julia Fučíka více nebo méně hystericky útočit, byl označován za zrádce, který udával kde koho a bez mála byl označen za konfidenta, který snad ani nebyl popraven, ale za zásluhy o Říši někde pořád žije jak Elvis nejlépe rovnou s Adolfem Hitlerem. Omlouvám se za velice mírnou nadsázku. Trvalo dvě desítky let, než se podařilo celou historii Reportáže psané na oprátce doplnit nejen o Gustou a státostranou zadržené Fučíkovy pankrácké motáky, ale také o celý protokol Gestapa, týkající se jeho zatčení a pobytu ve vězení, a další dokumenty, celé to vědecky zpracovat a vydat.

V Lidicích je situace dlouhodobě neméně složitá. Bohužel, prosté konstatování, že jde o památku vyhlazení obce, jejíž obyvatelé byli úplně obyčejnými občany Protektorátu Čechy a Morava se všemi možnými ctnostmi i nectnostmi, toho mnoho nevyřeší. Je to sice pravda, ale obraz, který se generacím tvůrců památky Lidic podařilo vytvořit, je mírně řečeno poněkud nešťastný, podobně jako tomu bylo u Julia Fučíka. Na prvním místě je třeba pojmenovat velkou vyumělkovanou křehkost tohoto obrazu, která se velmi těžko snáší s čímkoliv, co by ji jen trochu mohlo narušit. Řečeno poněkud na hulváta - památka vyhlazení Lidic zůstane symbolem zrůdnosti německého nacistického režimu v Protektorátu Čechy a Morava, i kdyby, s prominutím, každý občan Lidic udal deset Židů… Teď se zdá nepřekonatelnou překážkou skutečnost, že jeden historik našel o jednom údajném udání jednu zmínku v úředních záznamech, která údajně byla učiněna jedním vyděšeným četníkem ze strachu z obvinění z kolaborace snad až po válce. Svůj objev publikoval. Šlo přitom o mladého vědce, který se věnuje historii lidické tragédie systematicky a je dlouhá léta členem vědecké rady Památníku. Policejní a četnické archivní zdroje o tragédii nebyly v zásadě po sedmdesát let systematicky vědecky zpracovány s výjimkou pokusu z roku 1946. Teprve posledních několik let se daří tvořit nový obraz celé události, která stojí více na vědeckém zkoumání než na nekritickém uctívání. Obraz, který ztratí křehkost a možná trochu té krásy, ale bude odolný, vypovídající a stálý…

Záleží jenom na nás, zda si v sobě uchováme památku Lidic a jakou bude mít podobu. Památka vyvraždění obce, jejího srovnání se zemí a vymazání z mapy a paměti může přece mít při troše té empatie jednom jednu podobu. Naším úkolem je předávání podstaty tohoto zrůdného činu budoucím generacím. To se bez otevřené diskuse a širokého zkoumání nemůže podařit. Pokud se to ale podaří, pak už se nemusíme o podobu památky otištěné v myslích příštích generací bát. Rozkolísanost a nejistota, kterou vnesl do podoby památky Lidic jeden historik a jeden televizní pořad by nás měl varovat, že jsme empatii a racionální zkoumání události zřejmě vyměnili za prázdné a mechanické rituální uctívání.

Není to tedy o empatii o paní ředitelky, je to o empatii nás všech a každého z nás. Památku Lidic za nás žádný ministr, ředitelka nebo památník nevytvoří, nerozvine ani neuchová a současný neblahý stav nevyřeší. Naopak, na neživotný a neživotaschopný obraz památky odkazu vyhlazení Lidic se začne útočit, až se celý rozsype a zanikne… Nikoliv kvůli své podstatě, ale kvůli zacházení s ní…