Skanzen zaostalosti

Volby nás zastihly v převratné době, která nese spoustu rysů konce jednoho typu vlády. Malá skupinka nejmocnějších si dokázala zařídit komunismus pro sebe, ovládla široce rozevřenou hrst veřejných zdrojů, které měly původně sloužit všem.  Podstatná změna je nutná, jenže i tu nám mohou znovu ukradnout, protože moc se umí přizpůsobit. Jak tohle uhlídat? Na to bude čas až potom, napřed musí ta změna přijít. A my musíme napřed přijít k volbám, protože kdo nevolí, volí proti sobě.

Volby jsou jednou z mála příležitostí, kdy má občan skromné slovo, byť často zanikající v burácení volební propagandy. Třeba ODS a její Spolu potřebují další čtyři roky, abychom dohonili německé platy. Co bude motorem prosperity? Podle volebního programu ODS přece inovace. Zkusme to tedy srovnat s tím, čeho dosáhli v minulých letech.

Česká republika je z hlediska inovativnosti ekonomiky podprůměrná. Nejsme ani v první světové dvacítce. V posledních letech se naše postavení zhoršilo. Global Innovation Index z roku 2025 uvádí ČR na 32. místě, o dvě místa níže než roku 2020. To je hodně hluboká brázda, kterou za sebou nechá končící Fialova vláda.

A je to ještě horší, pokud se přestaneme srovnávat i s Afghánistánem nebo Pobřežím slonoviny, to znamená s velkou skupinou 139 zemí, a podíváme se na naše postavení mezi 54 zeměmi s vyššími příjmy. Tam jsme hluboce podprůměrní na 31. místě. Rozdíl obou žebříčků zároveň ukazuje, že už nás smetl i někdo z těch chuďasů.

https://www.wipo.int/edocs/gii-ranking/2025/cz.pdf

Tomu našemu sestupu se nikdo moc nediví. Drobný detail ukazuje další kritický nedostatek české ekonomiky, lépe se nám daří inovace tvořit, než přejímat. Čeští vědci to nevzdali, ale země je izolovaná a raději vystupuje v roli učitele národů, než aby se pokoušela něco užitečného pochytit od okolí. A pokud u nás nakonec přecejen nějaké inovace vzniknou, nepřetaví se do průmyslových investic. Ostatně, jak jinak v zemi, kde nám nic nepatří? Kde je nějaký rostoucí domácí průmysl, který by inovace potřeboval?

Potvrzuje se tak podezření, že v Česku dominuje extraktivní ekonomika (všechno hrstce vyvolených a do zahraničí) chráněná extraktivními institucemi (politici tu jsou od toho, aby nedovolili vznik konkurence). Toto označení jsem si vypůjčil z práce dvou nositelů Nobelovy ceny za ekonomii 2024 (formálně se jmenuje jinak, ale to je jedno). Oba vědci Daron Acemoglu a James Robinson už delší čas poukazují na takové souvislosti například v čtenářsky přístupné knize Proč národy selhávají - a kde hledat zdroje moci a prosperity, nebo bídy (Why Nations Fail, 2012).

https://en.wikipedia.org/wiki/Why_Nations_Fail

Uvedení ekonomové patří k těm, podle kterých ve světě hospodářství i ve společnosti na institucích záleží. Dokážou si vzájemně pomáhat i škodit. Když se o trhu jen žvaní, ale všude vládnou monopoly, najdeme souhru s politickou sférou. Nemusí mlátit do očí jako miliardy zadarmo z bitkoinů nebo zkrocení veřejných zadavatelů dozimetrem. Vtahuje nás to do bludného kruhu, kdy události jsou hnány k negativní zpětné vazbě - „čím hůř, tím hůř“. Víc moci pro hrstku nahoře, hůř pro lidi. A čím hůř pro lidi, tím hůř pro demokracii. Koncentrace moci se dostává do fáze, kdy se dá všechno koupit. Absolutní moc korumpuje absolutně, říká ověřená zkušenost.

Českou politiku potírání konkurence, která by mohla narušit hegemonii nejmocnějších, dokládá třeba drobný fakt právě ze světa inovací - volná akumulace elektřiny z obnovitelných zdrojů byla u nás povolena až letos v létě. Česko bylo poslední v Evropě, což krutě zpomalilo využití levných, ale kolísavých obnovitelných zdrojů. Proto pobaví pasáž z volebního programu ODS, že budou posíleny investice do výzkumu čipů, autonomních systémů, vesmírných technologií – a energetických úložišť.  A co dělali doteď? Tihle géniové zbytečně utrácejí síly v politice, když mají takový talent pro psaní vědeckofantastických románů.

Uvedený příklad převratné  inovace v podobě rozšířené akumulace solární elektřiny stojí za větší pozornost. To, že v ODS o ní tak poutavě vyprávějí, zatímco dělali vše pro to, aby ji nepřipustili, není nic divného. Kdyby nebyli přísní, ale nespravedliví, rozdrolily by se jim monopoly, a to je pro extraktivní podnikání nebezpečné.

První nebezpečí – větší prostor pro využití obnovitelných zdrojů překlenutím jejich výkyvů snižuje cenu elektřiny. A co to dalo práce, aby byla nejvyšší v Evropě! Pokud by se únik z cenových kleští rozšířil, vznikne propast mezi náklady vlastní produkce (nejen v domácnostech, podniky jdou do toho taky) a cenou z centralizovaných zdrojů, o jádru nemluvě. To by to mohli rovnou zabalit.

Druhé nebezpečí: Snižování závislosti na centrálních drátech je zdrojem svobody. To je takové to, co střežíme všude ve světě, zatímco doma nám to mizí před očima. Stávající princip vládnutí je postaven na tom, že svoboda občanů je jako sirky v rukou dětí. Jenže energetická svoboda je taky svoboda, otevírá prostor pro stanovení vlastních cílů, nezávislých na přání mafií. To vede ke konfliktům a v těchto soubojích se zvyšuje politické sebevědomí. Je to příležitost pro vznik politické reprezentace vyrůstající zdola, ze skutečných zájmů místních lidí. Vznik reprezentace, která už se nedá opít rohlíkem.

Dominance extraktivní ekonomiky pod ochranou extraktivních institucí vysvětluje, proč v Česku prožíváme úpadek demokracie. Proč je svoboda slova vytlačována cenzurou, proč jsou lidé trestáni za nevhodné názory, proč jsou zhasínány alternativní weby a proč je  myšlenková výměna dušena zaslepenou propagandou. Čili mámivým „krmením budky“, jak se za mých mladých let říkalo intenzívnímu přesvědčování slečen, aby důvěřovaly naší touze zajistit jim šťastnou budoucnost – aspoň po nejbližších pět minut…

Opakem extraktivního je inkluzívní, širší dostupnost plodů práce, větší otevřenost partnerům a novým myšlenkám. Nejsem natolik optimista, abych v nastupující opozici viděl jen zanícené proroky takové příležitosti, ale vím, že je tam víc těch, se kterými se o tom dá zasvěceně mluvit. Že také čekají na příležitost, jak prosadit hospodářství, které nesleduje jen proud peněz (hlavně ven ze země), ale potřeby lidí.

Co bezpečně vím, je, koho ne, abychom se odlepili ze skanzenu diktátu a zaostalosti. Vím taky, že musím podpořit ty, jejichž hlasy nesmí propadnout. Snad se to povede. Stojí to za to.