Zbyněk Fiala: Na zbraně, nebo pro lidi?

Kdybych se držel jen zpravodajství ČT, nejnaléhavějším problémem, který občany budí ze sna, je dodržení závazku vůči NATO dát na obranu pětinu státního rozpočtu. Obvykle se to vykazuje jako 5 procent HDP, aby to tak neřvalo. Tento závazek má obrovskou politickou hodnotu, protože vládě znemožní rozumně financovat zdravotnictví, školství nebo důchody, vzhledem k tomu, že skoro 90 procent rozpočtových výdajů je mandatorních. Kdyby to někdo udělal, občané, na které to dolehne, zneklidní, a když to bude trvat dlouho, rozeženou takovou vládu do lesů. K velké radosti opozice.

Alternativou je prudce zvýšit zadlužení, ale tam vládě svazuje ruce zákon o rozpočtové odpovědnosti. Obsahuje jasné limity pro rozpočtové schodky i celkový dluh. Překročíte zadlužení a nastupuje dluhová brzda s povinnými přebytky. To je další pouštění žilou nějakým rozvojovým plánům. Sečtěte si pětinu rozpočtu na zbraně, oželte další povinná procenta na splácení dluhu – a slabší povahy už staví barikády.

Babišova vláda si proto ve středu do sněmovny přinese spolu se spacáky vtipné řešení, jak brzdu odbrzdit. Výdaje na obranu se podle návrhu Aleny Schillerové do rozpočtového limitu nemají počítat. Zároveň chce prosadit slib, že to s těmi obrannými výdaji nebudeme přehánět a jejich zvyšování nad dvě procenta HDP, tedy prakticky nad 8 procent rozpočtových výdajů, odložíme o tři roky. Pak ale musí Babiš v červenci v Ankaře uchlácholit NATO, proto tam prezidenta Pavla nepotřebuje. Práci by mu usnadnilo, kdyby se NATO mezitím natolik rozklížilo, že by to bylo jedno.

Vedle toho chce Babišova vláda vyřadit z limitů i velké infrastrukturní investice. To už je zcela racionální přístup vztahující se ke zlatému pravidlu, že vyrovnané mají být běžné výdaje s příjmy, co jsi snědl, to zaplať, žádné do hospody na sekeru. Zato infrastruktura má jiný životní cyklus, staví se řadu let a očekáváme od ní přínosy a úspory až po dokončení. Musí mít také návratnost, ale za delší období. Proto ať se počítá zvlášť.

Mezi velké rozpočtové položky patří provoz penzijního systému, důchody. Zlovolní komentátoři je používají k dráždění publika tvrzením, že je to stále větší a stále obtížněji financovatelný výdaj. To je plytký kec, který pomíjí, že si to důchodci předtím sami zaplatili, ovšem pro své rodiče. A že jim to zase financují jejich děti, aby samy mohly očekávat něco podobného od svých dětí.

Takže nejde o veřejný výdaj, ale o obsluhu mezigeneračního fondu. Daleko závažnější omyl však spočívá v tom, že někdo si myslí, že když tam jsou peníze, máme po starostech. Uniká mu, že penězi se nenajíme.

Hezky se nad tím rozčílila ekonomka Ilona Švihlíková:

„Zaráží mě, jak moc pozornosti se věnuje účetnímu pohledu na stav tzv. důchodového účtu a jak málo pozornosti té základně – jak pracuji s lidmi, s jejich produktivitou a co ekonomika vytváří a proč se zatraceně toleruje, že se stovky miliard vypaří každý rok do zahraničí a my to bereme mávnutím ruky?

Copak ty zdroje té ekonomice následně nechybí? Vždyť jsou to objemy skoro jako ten důchodový účet!

Potřebujeme skutečně národohospodářský pohled, a ne stupidní účtařinu.

Jenže důchody jsou obří položka, a vždycky kolem ní, podobně jako kolem zdravotnictví, lítalo velké množství finančních dravců, co by si rádi uzmuli trochu toho masa.“

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Nic-nebude-dost-Nadherne-pro-sponzory-Petra-Pavla-Svihlikova-odsoudila-drahe-zbrojeni-790693

A jak tedy důchody podložit něčím reálnějším, než jsou výsledky spacákových bouří ve sněmovně?

Jeden z takových nástrojů se jmenuje zaměstnanecké vlastnictví. V Americe má bohatou tradici jako Employee Stock Ownership Plan (ESOP). U nás se pro něj loni v září poněkud pootevřela vrátka, ale zatím jen pro tu bohatší vrstvu společnosti. Tu, která se pouští do zakládání nových podniků a protože nemá peníze na přilákání spolupracovníků, nabízí jim místo toho akcie svého projektu.

Dříve to u nás nedávalo smysl. To by ti chudáci, kteří akcie přijmou, museli okamžitě zaplatit daň z příjmu, jako kdyby se z těch papírků dalo něco vyždímat, a k tomu ještě sociální a zdravotní pojištění. Majetkové posílení by způsobilo likviditní zkázu. Teď však byly obě uvedené pasti novým zákonem oslabeny.

Bohužel, jen pro někoho. Vlastně jen pro ty bohaté. O uvedené výhody by přišel každý, kdo dostane akcie se slevou nebo zadarmo, jako zvláštní formu příspěvku zaměstnavatele na důchodové spoření zaměstnanců. Takže je to jen půlkrok správným směrem. A překážek je tam víc.

https://akschejbal.cz/zamestnanecke-akcie-esop-konecne-s-danovou-logikou-za-jakych-podminek-je-lze-zavest-a-vyuzit

V USA se ESOP rozvinul do masového fenoménu – v roce 2022 tam bylo dokonce 2 300 firem stoprocentně vlastněno zaměstnanci a programů ESOP se účastnilo přibližně 14 milionů zaměstnanců.

Americký ekonom David Ellerman vypracoval schéma jakéhosi hybridního vlastnictví. Akcie jsou na úvěr, zaplatil je zaměstnavatel a vložil do zvláštního fondu. Tam se pak zaměstnavateli splácejí částí dividend. Další část dividend jde zaměstnanci. Ten dostane práva z akcií bezplatně a může je plně využívat hned od prvního okamžiku. Je informován o hospodaření akciové společnosti, jde na valnou hromadu, hlasuje, jen nemá právo prodat své akcie třetí osobě. Až půjde do důchodu, odkoupí od něj ta práva zmíněný fond.

Nakonec ještě informaci, jak se zaměstnaneckému vlastnictví daří v Evropě. Najdeme to ve výroční zprávě Evropské federace pro zaměstnanecké vlastnictví (European Federation for Emloyee Share Ownership – EFES) na adrese https://www.efesonline.org/ .

„Zásadní změna v podobě zaměstnaneckých akcionářů v roce 2025 posiluje. Dynamika se přesouvá od velkých společností k malým a středním podnikům. Cílem není ani tak podíl na zisku, jako spíše řešení potřeby nástupnictví v podnikání (staří jdou do důchodu a podnik by zanikl).

Pokud jde o zaměstnanecké vlastnictví akcií ve velkých evropských společnostech, společnosti o něj mají zájem. Vše nasvědčuje tomu, že o něj mají zájem i zaměstnanci. Z hlediska hodnoty se překonávají rekordy. V roce 2025 činila celková hodnota 497 miliard eur, což představuje 45 000 eur na průměrného zaměstnance-akcionáře.

Celkově však počet zaměstnanců-akcionářů klesá, podíl zaměstnaneckého vlastnictví stagnuje a demokratizace zaměstnaneckého vlastnictví se rozpadá. Plány a politiky, které za nimi stojí, se stávají stále méně demokratickými.

V roce 2025 mělo 95 % velkých společností nějakou formu zaměstnaneckého vlastnictví akcií a 59 % mělo demokratické plány pro všechny své zaměstnance.

Počet zaměstnanců-akcionářů však klesl na 6,5 milionu, což je stále méně než úroveň 6,9 milionu dosažená v roce 2011. Dnes je akcionářem ve své společnosti pouze jeden z pěti zaměstnanců, zatímco dříve to byl jeden ze čtyř. A konečně, podíl zaměstnanců na vlastnictví velkých evropských společností přestal růst. V roce 2025 činil 3,07 % oproti 3,04 % v roce 2013. 

Silné hnutí za zaměstnanecké vlastnictvíse zato nyní prosazuje v evropských malých a středních podnicích, počínaje Velkou Británií. V roce 2025 se Spojené království rychle blížilo situaci, kdy každá desátá malá a střední firma bude ve 100 % vlastnictví zaměstnanců.

Pro zaměstnanecké vlastnictví akcií na celém světě to znamená skutečnou revoluci. Ve skutečnosti se již téměř dvě stě let zkouší a testují četné rámce a modely pro rozvoj zaměstnaneckého vlastnictví v malých a středních podnicích. Dnes se nám poprvé na světě podařilo vytvořit model, který předčí všechny ostatní. Od roku 1974 byl nejznámějším modelem na světě plán ESOP ve Spojených státech. Formule Employee Ownership Trust (trust zaměstnaneckého vlastnictví) zavedená ve Velké Británii v roce 2014 se nyní jeví jako zdaleka nejúčinnější.“

https://www.efesonline.org/Annual%20Economic%20Survey/Presentation.htm

O tom novém Ellermannově modelu podrobněji příště.