Karel Wichs: Útěk z Venezuely

Z Venezuely o 31 milionech obyvatel utíká každý, kdo může. Doma lidé nemohou najít práci, nevidí perspektivu, bojí se zločinnosti, trpí hladem. Odhaduje se, že Venezuelanů žijících po celém světě je víc než půldruhého miliónu a 90% procent jich odešlo z vlasti od roku 1999, tedy poté co se ujal moci Hugo Chávez. Pew Research Center se sídlem ve Washingtonu uvádí s odvoláním na informace OSN, že počet venezuelských exulantů každým rokem roste. Těch, kteří opustili svou vlast před více než rokem žije nejvíce v USA (200 tisíc). Následuje Španělsko (150 tisíc) a Kolumbie (50 tisíc). Denně přechází často nepřehlednou venezuelsko-kolumbijskou hranici na 25 tisíc Venezuelanů. Nejčastěji si tam jdou obstarat zboží denní potřeby.

Zajímavý je růst počtu venezuelských občanů, kteří emigrují do Itálie. Jsou to často potomci Italů, kteří v dobách blahobytu, přijížděli pracovat do Venezuely, hlavně do dnes skomírajícího ropného průmyslu. O jejich počtu prý svědčí i zajímavost, totiž že po Itálii se ve Venezuele spotřebuje nejvíc těstovin na světě. Tito Venezuelané určitě nepřijíždějí za prací, protože z téhož důvodu jen v loňském roce odešlo z vlasti 157 tisíc Italů. Ve Venezuele se objevilo rčení, že odchod z vlasti není jednou z možností, ale nutnost. V cizině pak často žádají o politický azyl, protože jako odpůrci Nicoláse Madura se cítí ve vlasti ohrožení.

Zvláštním případem jsou venezuelští židé. Na začátku tisíciletí jich v zemi žilo odhadem 22 tisíc. Pod vládou Huga Cháveze začali emigrovat zejména do blízkých zemí střední Ameriky, do Spojených států, ale také do Španělska a Izraele. Dnes je v zemi sedm až osm tisíc židů, tedy za dvacet let jich opustilo Venezuelu víc než polovina. Přesná čísla neexistují, protože počet židů není statisticky zaznamenáván.

Z publikovaných rozhovorů s venezuelskými židy vyplývá, že je nikdo nezavírá, že smí vykonávat své náboženské obřady, že nejsou fyzicky napadáni, ale že na ně lidé na ulici pokřikují, že se jim posmívají na úřadech („Tak to chodí možná ve vaší zemi, ale u nás ne“, nebo „Ta čepice,“ míněna jarmulka, „určitě není venezuelská“). V roce 2004 částečně maskované policejní komando přepadlo jednu ze čtyř židovských škol plnou dětí (dnes už funguje jen jedna). Policisté v ní hledali zbraně a střelivo. Totéž se opakovalo v roce 2007. Nikdy se nic nenašlo. Šikana je důvodem navíc, proč Venezuelané židovské víry opouštějí svou vlast procentuálně častěji než ostatní skupiny občanů.

Emigrují převážně mladí, vzdělaní Venezuelané. Rodiče nechávají ve vlasti, ať už proto, aby se postarali o prarodiče, nebo protože nechtějí opustit svůj domov. Z ciziny je pak mladí podporují a jako zvláštnost jsem zaznamenal, že jim posílají i toaletní papír, který je nedostatkovým zboží, zdá se, ve většině zemí směřujících k socialismu. Závažnější ovšem je, že jejich odchod představuje vlastně odliv mozků, který ztíží obnovu země, až skončí dobrodružná vláda současného režimu.