Kdo má morální povinnost přijímat uprchlíky?

Pokus o další multikulturní sociální experiment?

Tzv. euroministryně zahraničí F. Mogheriniová prohlásila, že „je třeba rozdělit mezi všech 28 členských států EU odpovědnost, která příliš dlouho ležela jen na bedrech jižních zemí“. OSN vyzývá Západ k přijetí až milionu syrských uprchlíků. Uprchlíci z těchto zemí ovšem představují pro EU značné bezpečnostní riziko. Islámský stát se netají tím, že je hodlá infiltrovat svými lidmi, kteří budou v Evropě páchat teroristické útoky. Imperialistické státy NATO v čele s Velkou Británií a Francií tak budou sklízet trpké plody politiky, které zasely. USA však mohou zůstat v klidu – pro migranty z Blízkého východu je Amerika příliš daleko. K milionům muslimů, kteří do západní Evropy přicházeli od éry dekolonizace a s jejich integrací do většinové společnosti jsou značné problémy, tak zřejmě přibudou další miliony.

Příčiny uprchlického problému

Příznačné je, že ti, co hovoří o nutnosti uprchlíky přijímat a postarat se o ně, nikdy nezmiňují příčiny jejich útěku – naprosto neúspěšné pokusy o změny režimů v arabských zemích, podporované Západem, které přivedly tyto státy do totálního zoufalství, bídy a chaosu sektářských válek, z čehož těží pouze radikální islamistické bojůvky. Lze namítnout, že uprchlický problém existoval již před útokem NATO na Libyi. To je sice pravda, ale rozhodně ne v tak ohromné míře, jak je tomu dnes, kdy se Libye stala nejen líhní terorismu a nestability, ale i zemí, ze které a přes kterou prchají všichni Afričané do Evropy, protože tam neexistuje žádná ústřední vláda schopná je zadržet a vrátit zpět. Připomeňme, že za vlády Muammara Kaddáfího mnoho černochů ze subsaharské Afriky našlo v Libyi práci, byli zaměstnáni převážně jako dělníci. Navíc tehdejší italský premiér Berlusconi v srpnu 2008 podepsal s libyjským vůdcem dohodu o vracení nelegálních přistěhovalců. Tato dohoda padla poté, co se Itálie připojila k válce NATO proti Kaddáfího Libyi. Podle oficiálních údajů se do Itálie loni po moři dostalo více než 170 tisíc imigrantů.

Morální odpovědnost konkrétních států

Drtivá většina uprchlíků utíká z Libye a Sýrie, které pomohly rozvrátit konkrétní západní země (především USA, Francie, Velká Británie, Itálie) s podporou Turecka a konzervativních arabských monarchií. Je tedy logické, aby se o migranty postaraly právě ty státy, které v roce 2011 vybombardovaly Libyi, pomohly svrhnout Kaddáfího režim a uvrhly tak kdysi jednu z nejvíce blahobytných afrických zemí do anarchie. Ty stejné země vyzbrojovaly povstalce i teroristy bojující proti vládě prezidenta Bašára Asada v Sýrii. Výsledkem je humanitární katastrofa nebývalých rozměrů, zničená země a občanská válka, jejíž konec je v nedohlednu.

Azyl uprchlíkům z rozvrácených zemí by měly nabídnout i bohaté arabské země jako je Saúdská Arábie nebo Katar, které velmi aktivně podněcovaly svržení sekulárních režimů v Libyi a Sýrii. V zemích se stejnou náboženskou vírou by měli převážně sunnitští uprchlíci větší šanci se asimilovat než v kulturně a civilizačně zcela odlišné Evropě. Ropné monarchie disponují značnými prostředky, které by mohly vynaložit na jejich integraci. V jihoevropských zemích postižených vysokou nezaměstnaností, kde budou jen pobírat sociální dávky a většinová společnost na ně bude pohlížet s despektem, jen poroste jejich frustrace.

Česká republika, která se války proti Libyi neúčastnila a v Damašku má dodnes ambasádu, nemá morální povinnost jakéhokoliv uprchlíka přijímat a starat se o něj. Souhlasím s postojem české vlády, která chce pomoci v řešení situace „na místě“ – tzn. poskytovat pomoc uprchlickým táborům a usilovat o to, aby rozhodnutí o solidaritě zůstalo v kompetenci jednotlivých členských zemí EU.

Závěr

Pokud by se v arabských zemích udržely u moci sekulární autokracie (nejlepší možné formy státního uspořádání arabských zemí), nemusela by dnes EU řešit tak mohutnou humanitární krizi. Koneckonců v Egyptě zabránila libyjskému a syrskému scénáři armáda, která státním převratem svrhla islamistického prezidenta Muhammada Mursího a západní politici proti tomu nijak neprotestovali. Ostatně i v souvislosti s rozmachem Islámského státu, jehož expanzi umožnila politika USA, EU a reakčních arabských monarchií vůči Damašku, mnozí evropští politici začínají vyzývat k dialogu s prezidentem Asadem, jehož svržení dříve podněcovali. Začínají si konečně uvědomovat, že implantovat liberální demokracii do arabských zemí prostě není možné a sekulární autokracie jsou „nejmenší zlo“ i pro zájmy Západu?