Pohled do historie

I tato historická epizoda je dokladem toho, že ti, kdo usilovali o to překonat historickou roztržku v českém socialistickém hnutí, to neměli snadné a jejich bouřlivé rozchody s bývalou stranou byly stále na pořadu dne.

O Českém socialismu

První světová válka má za sebou dvě třetiny. Mladý císař se snaží. Po amnestii se vracejí z vězení pokrokáři jako Rašín i Soukup, Klofáč, Choc[10]a další odsouzení účastníci protirakouského odboje; znovu je tam uvrhla policie a justice mocnářství císaře Františka Josefa I. Karel II. obnovuje parlamentarismus a nakonec přichází i s návrhem na federalizaci říše. Tento příslib má však skoro půlstoletí zpoždění. Na druhé straně vedly tyto změny i návrat národně orientovaných politiků k tomu, že vytvořila národně a sociálně radikální opozice v českém politickém živo­tě.

„V českoslovanské sociální de­mokracii vznikla opozice ,radikál­ně socialistická‘. Útočila včele s plzeňskými funkcionáři a Rudolfem Bechy­něm především na Šmerala, jenž se dostal tehdy do čela výkonného výboru, kde hájil dosavadní linii vedení strany,“ uvádí prof. Kárník ve své přednášce k 130. výročí narození Františka V. Krejčího (1867-1941).[11]

Vše souviselo i s obratem ve vztahu mezi Šmeralem a Švehlou, který tvořil dosud osu české politiky. PL řízené ještě Šmeralem, se zastalo českého paira prof. Golla, který v panské sněmovně hlasoval pro vládní rozpočet. Krejčí obvinil Šmerala, že v pozadí jeho útoků na Švehlu není záměr hájit dělnické zájmy proti agrární buržoazii, ale rozrá­žení české národní fronty. Den poté označil Josef Skalák v PL Krejčího názory jako národně so­ciální. Polemika přesáhla hranice sociální demokracie. Výsledek na­povídal vítězství opozice: Šmeral se křesla šéfredaktora v PL vzdal. Šlo však o vítězství sladkokyselé: nástupcem v PL se stal Šmeralův přítel Josef Stivín (rozešli se mno­hem později) a Šmeralův směr prosadil odklad záměru sloučit so­ciální demokracii s národními sociály.[12]

V této straně probíhal prudký pro­ces přibližování k ideji českého socialismu, k třídní myšlence a dokonce k socialistické interna­cionále. Mezi protagonisty obratu náleželi např. Dr. Emil Franke (če­muž pomáhal i „starý“ národní so­ciál Jiří Stříbrný), a prof. Dr. František Krejčí.[13] Nicméně nejvýzna­mnějším spolutvůrcem ideologie českého socialismu byl sociální demokrat František Modráček a jemu po boku stanul F. V. Krejčí.

V říjnovém čísle teoretického ča­sopisu sociální demokracie Akade­mie, který inspiroval kdysi Masaryk, publikoval zásadní stať K fi­losofii českého socialismu, ve kterém se odkláněl od oficiální marxistické teorie strany a nazna­čoval, že mezi sociální demokracií a národními sociály, přetvoří-li opravdu tak, jak slibují, neexistují podstatnější rozdíly a že by na místě bylo spojení stran. Plzeňská Nová doba stať přivítala, byť neby­la ochotna se své marxistické ide­ologie vzdát. Záhy po těchto událostech Modráček založil (4. 12. 1917) opoziční časopis Socialistické listy, ve kterém spat­řoval nástroj sjednocení socialis­tických stran. František V. Krejčí přispěl do prvního, poněkud symbolického čísla.“ (Zdeněk Kárník, F. V. Krejčí a jeho spory s B. Šmeralem, Praha 1997, Prosincové PL, s. 5)

K proměně české společnosti přispěl jiný manifest, jehož signatářem F. V. Krejčí byl. Byl to dopis, kterým čeští spisovatelé v květnu 1917 odmítli aktivistickou politiku Svazu českých poslanců, který vytvářeli prorakouští politici v čele s agrárníkem Staňkem, ale i Bohumírem Šmeralem. Přiměl je, aby v říšské radě, svolané poprvé v období války se přihlásili k právu na sebeurčení národ v souladu s postupem zahraničního odboje. Krejčí patřil i přes námitky šmeralovského, tedy aktivistického vedení, mezi první signatáře tohoto dopisu. Byl i tady rádcem svému příteli z let devadesátých, Jaroslavu Kvapilovi, jenž měl na starosti organizaci manifestu. Že se mezi sociálními demokraty obrátil jako na prvního na F. V. Krejčího, kterého znal z jeho recenzentských návštěv divadla, je přirozené.

Nakonec i tento nevítaný podpis zapůsobil. A Šmeral končil svůj pokus zabránit vyhlášení samostatného českého státu. Šmeral ale na svůj pokus umlčet Krejčího nezapomněl…

„Bohumír Šmeral si Krejčího vy­bral jako terč svých Kritických po­známek k vývoji našeho myšlení k polemice na stránkách revue Akademie. Shledával ve všech, kteří byli laxní k marxismu nebo proti němu přímo brojili, lid myslících ne internacionalisticky, ale nacionalisticky. Tak se podle Šmerala ocitl F. V. Krejčí v jedné skupině nejen s Modráčkem, ale také s Viktorem Dykem. F. V. Krejčí odpověděl tvrději a Šmerala se zastala autorita nejvyšší a ne­stranná, předseda výkonného vý­boru sociální demokracie, typický muž středu Antonín Němec. Kritizoval Krejčího činnost v politice, v literární kritice i jeho tvorbu…

Tím se ovšem ocitl vlastně mimo stranu v táboře „těch druhých“. Na jeho stranické aktivity to nezbytně vrhlo temný stín a mohlo dojít k rozkolu F. V. Krejčího a českoslovanské sociální demokracie. Sám Krejčí něco podobného nechtěl připustit, protože jeho společenský a politický život byl se sociální demokracií spjat pouty vnitřními, nejen formálními. Podařilo se a v létě 1918, kdy byl doplňován Národní výbor československý, byl do něho kooptován za sociální demokracii.

[10]Právníci F. Soukup i V. Choc byli mezi dvanácti signatáři Manifestu moderny; Soukup se stal jedním z prvních redaktorů deníku Českoslovanské sociální demokracie a Choc významným členem národních socialistů. Byli zatčeni za války jako řada někdejších představitelů pokrokového hnutí, jehož vůdci byli za protirakouské postoje odsouzeni s tzv. Omladinou. Choc se po r. 1918 s národními socialisty ovšem rozešel.

[11]Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc. přednesl 25. listopadu 1997 na semináři v Památníku písemnictví, uspořádaném k 130. výročí narození Františka Václava Krejčího přednášku Oka­mžiky z dějin kulturně politické o­sobnosti v dramatických dobách rozhodování (1914 - 1920)... V jejím úvodu se zabývá jednáním Šmerala v r. 1914, kdy jako představitel austromarxismu reprezentoval v českoslovanské soc. dem. její aktivistické křídlo Tak se stal odpůrcem protirakouského odboje, který v soc. dem. představoval vedle Gustava Habrmana a Františka Modráčka redaktor František V. Krejčí.

„Dr. Edvard Beneš před svým odchodem za hranice vedl z Masarykova pově­ření rozhovory s politickými předáky, aby je získal pro koncept protirakouského odboje a pro­gram vytvořit samostatný stát. TGM i Beneš byli se svými názory osamoceni; považovali však za nepřijatelné, aby podnikli svoji ak­ci bez sociální demokracie, nej­větší české politické strany. Koncem října 1914 se Beneš Krejčímu svěřil se svým zakonspi­rovaným posláním. F. V. Krejčí, redaktor kulturní rub­riky Práva lidu, a Beneš, svého času dopisovatel PL z Paříže, měli k sobě blízko natolik, aby si v těžkých chvílích důvěřovali, což nebylo málo. Krejčí navrhl, že smluví důvěrný rozho­vor s vůdcem sociální demokracie Dr. Bohumírem Šmeralem a s Dr. Františkem Soukupem; odehrál se v druhé polovině listopadu. Soukup se na poslední chvíli o­mluvil, Šmeral vyložil, že je pro něj a sociální demokracii Benešův plán nepřijatelný a fantastický. Beneš napsal ve vzpomínkách, že tak ovšem soudili mnozí jiní.“

[12]Několikrát se v historii obou stran objevila snaha „překonat historickou roztržku z r. 1897“, kdy podněcována mladočechy založila skupina národních dělníků samostatnou stranu národně sociální. Dálo se tak obvykle ve chvílích sílícího ohrožení nebo tlaku na odbourání sociálních práv. Dva příklady z doby, kdy se formovalo politické spektrum u nás na počátku 90. let. Tehdy to byl osobní program dvou místopředsedů ČSSD a ČSNS (Sýkory a Szikory), který měl jen epizodický průběh. Podruhé šlo o období, kdy nastolil sjezd národních socialistů pravicové vedení LSNS a levice tam byla vylučována. K absurdní situaci patří, že mezi vyloučenými byl např. i Neklan Hejda, syn legendárního ekonoma nár. soc., odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou. Vzhledem k formalismu, který se promítal tehdy do programových prací v obou stranách, skončila tato krize vstupem celé řady levicových socialistů i národních socialistů do ČSSD bez snahy navázat na práce iniciátorů českého socialismu z doby kolem r. 1917, kteří se inspirovali zejména politickými a sociologickými pracemi T. G. Masaryka a E. Beneše. Tehdy vstoupila přímo do ČSSD řada politiků (namátkou uvádím bývalého předsedu ČSS Ladislava Dvořáka, zemskou předsedkyni v Čechách Hanu Orgoníkovou, předsedu Sdružení na ochranu nájemníků Stanislava Křečka, člena někdejšího předsednictva ČSS Ottu Salače, dlouholetého zastupitele v Praze 6 Jana Šafra atd.) Členem ČSS byl i Jan Paroubek, který se ovšem s touto stranou rozešel ještě před pádem komunistického režimu a patřil mezi čelné funkcionáře při obnovení činnosti Československé sociální demokracie (byl po břevnovském obnovovacím sjezdu tajemníkem strany).

Na práce Františka Modráčka, ani na jeho samosprávný socialismus si ČSSD nevzpomněla, třebaže dlouholetou místopředsedkyní strany byla jeho pravnučka Petra Buzková. Český socialismus byl odsouzen k zapomnění, protože sociální demokracie přenechala jakékoliv záležitosti národního programu zcela pravici a pominula ve svém dost formálním evropanství na potřebu prosazovat jednotu v různosti a nebýt „bruselštější“ než bruselská administrativa sama. Samosprávný socialismus pohřbil hned na počátku předseda Jiří Horák, když po prvním překonání 5procentní limity pro vstup do parlamentu, tam přemístil i vedení strany. I když řada jeho následovníků různé omyly „amerického předsedy“ překonávala, tahle ošidná metoda, že strana je především nástrojem, jak se dostat k prebendám, přetrvává. A tak jediný z politiků, kteří se k samosprávnému socialismu Modráčkovu vraceli, vůdčí osobnost ekologického právního servisu Petr Kužvart, ze sociální demokracie pro zklamání z priorit její politiky odešel.

[13]Vzhledem k sho­dě jmen, po r. 1918 byli oba členy v Revolučním NS a po r. 1920 v Senátu, dochází občas k zámě­ně obou; prof. F. Krejčí (1858- 1934), redaktor České mysli, byl politikem ČSS, později nár. soc., zatím co F. V. Krejčí (1867-1941), redaktor PL politikem soc. dem.­