Pořád se něco děje...

Odkaz na článek ve Vesmíru 6/2015 najde čtenář zde: http://casopis.vesmir.cz/clanek/neexistence-mnoziny-vsech-prirozenych-cisel

Nejsem velkým matematikem, ale moje chabá představa a intuice mi napovídají, že tím byl vyražen další z úhelných kamenů chrámu Cantorovy klasické teorie množin. Petr Vopěnka uvádí, že sám velký David Hilbert před devadesáti lety prohlásil na matematickém kongresu v Münsteru, že „nikdo nás nemůže vyhnat z ráje, který nám vytvořil Cantor“. Ráj se začal drolit v podstatě vzápětí a byl u toho, pokud vím, i slavný brněnský rodák Kurt Gödel. Petr Vopěnka píše o tom, že sám dlouho, celé půl století, váhal zvolit mezi pravdou a vší tou matematickou krásou, která byla na základě předpokladu existence množiny všech přirozených čísel v matematické teorii vytvořena a pravda by ji odsoudila do říše iluzí. Podobné téma zpracoval profesor Petr Vopěnka ve své knize Trýznivé tajemství, která pojednává o dilematu Fridricha Gausse zveřejnit či nezveřejnit v první polovině XIX. století velké tajemství, že eukleidovský prostor je jenom jedním z mnoha. Petr Vopěnka se nakonec rozhodl se pro pravdu a z existence množiny všech přirozených čísel učinil velkou iluzi se všemi důsledky pro její bohatou nadstavbu. Bublina praskla.

Píšu o tom, protože matematika je královnou věd právě proto, že ona jediná je universálním jazykem, který je schopen propojit poznání v ostatních vědách. Ale sama zůstává vědou a tudíž v jejím základu leží to, že jejím smyslem je zejména hledání toho, v čem se doposud mýlila. Nalezení a veřejné přiznání dřívějšího omylu je nejvyšší vědeckou ctností. Ptám se proto, co nás vede k tomu, že se ve svém životně důležitém rozhodování necháváme slepě vést nejrůznějšími vědeckými stanovisky a posudky. Texty, kterým nerozumíme, končí jakýmsi povelem vpravo - vlevo nebo modrý - červený. Podobně jako ve středověku byla mírou jednání tehdejšího člověka názor církve katolické, my jsme se oddali do hájemství vědy a myslíme si, že jde o pokrok. Církev hlásala svou neomylnost, zatímco věda stojí právě na omylnosti. Spoléhat se v životě na něco tak nespolehlivého možná zase až tak velký pokrok nebude.

Neměli bychom se zbavovat odpovědnosti a rozhodovat na všech úrovních podle jakýchsi posudků a stanovisek, včetně vědeckých. Je pak jenom přirozené, že tento stav generuje skupinu vědců, kteří chtějí moc více než pravdu, podobně jako část duchovenstva vždy chtěla více moc, než pravou víru. Samozřejmě je to ohromný nástroj manipulace veřejným míněním a potlačení osobní odpovědnosti. Stačí se podívat na vědecká stanoviska k Řecku, abychom zjistili, že názorů je více než expertů a totéž najdeme rovněž u relativně jednoduchých soudních sporů, jichž se účastní znalci. Věda dnes má tu moc, aby vyloučila to, co se stalo, protože se to podle jejího poznání stát nemohlo. To je sice absurdní, ale my se tomu podřizujeme. Nikoliv nadarmo říkával Zdeněk Neubauer, že věda není o životě…

A ještě jedna věc mě zajímá. Jak dlouho bude trvat české škole, než důkaz profesora Petra Vopěnky, a zejména skutečnosti z něj vyplývající, vůbec zaregistruje. Bojím se, že takováto změna osnov přes akreditační komisi neprojde a bude asi třeba parlamentní vyšetřovací komise, aby uvedla věci na pravou míru…

A tak asi budeme mít pořád dánu množinu N jako množinu všech přirozených čísel, než bychom si dokázali přiznat, že už tu s námi není a nikdy ani nebyla… Vždyť to byla taková krása a tak hezky nám fungovala…

Ladislav Žák