Prostoduchý antikomunismus - osvědčená zbraň trojkoalice

Jedním z dominantních prvků v antikomunistickém tažení je dozajista ideologické předpojetí našich konzervativců. Jinými slovy to znamená, že je v každém případě třeba zlikvidovat komunisty proto, že se v historii dopustili nezpochybnitelných zločinů, je to strana údajně nedemokratická a oslavuje násilí jako jednu z forem dobytí politické moci. Českou pravici ani nezajímá to, že KSČM je odlišným subjektem, než byla tehdejší KSČ. KSČM se ustavila v březnu 1990 a je pokračovatelkou její předchůdkyně, ovšem na bázi tzv. kontinuity a a diskontinuity historického vývoje. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že naši komunisté se hlásí k tomu dobrému a užitečnému, co předlistopadový režim přinesl, např. sociální jistoty, dostupnost zaměstnání, bydlení, sociální emancipace dělnictva a nižších složek společnosti atd. Naopak programovou nezákonnost, politické procesy, likvidaci občanské společnosti komunisté odsoudili, a to již několikrát, poprvé se tak stalo již na mimořádném sjezdu KSČ v prosinci 1989. Otázkou zůstává postavení radikálního křídla v KSČM, které však netvoří dominantní ideový proud, který by určoval stranickou linii a do budoucna bude jistě slábnout.

Nečasova vláda postupuje proti komunistické straně na hraně zákona a bez jakýchkoliv morálních zábran. Už fakt, že vláda otevřeně úkoluje ministra vnitra Kubiceho, aby připravil (rozuměj prefabrikoval) materiály mající kompromitovat tuto stranu, je skoro 22 let po listopadových událostech neuvěřitelné a podobá se středověkému inkvizičnímu tažení. Vláda se snad opravdu bláhově domnívá, že komunisté chtějí násilnou cestou svrhnout existující režim a nastolit svou samovládou, jak vždy říkal známý komunistobijec J. Štětina. Komunistický manifest vznikal v době, kdy existovaly v Evropě absolutistické režimy, a kdy se ještě nevytvořila klasická sociální stratifikace společnosti, jak ji známe dnes. Jeho vznik byl dobově podmíněn existujícími společensko - politickými reáliemi a z dnešního hlediska je již překonán. Komunisté nepředstavují v současné době žádné nebezpečí, tím je naopak ,,škrtvláda" P. Nečase.

Samotné tažení proti komunistům není v našich podmínkách ničím novým. To vstoupilo do nové fázi úmrtím ,,odbojáře" M. Paumera (v červenci 2010), kdy se čelní vládní činitelé zúčastnili jeho pohřbu a již den poté ještě v emocích prohlásili, že je nutné přijmout zákon o třetím odboji, který však nikdy neexistoval. Zákon je odborně a koncepčně nezvládnutý, obsahuje zjevné a ahistorické nepravdy (viz důvodová zpráva) proti jeho přijetí se postavilo několik desítek předních historiků, kteří dokonce sepsali svůj manifest. Mimo jiné zákon ostentativně zaměňuje pojmy odboj a odpor, odboj je podle předkladatelů pouze ozbrojený atd. Kuriozitou zůstává i to, že spousta ,,odbojářů", kteří skutečnými odbojáři nikdy nebyli, ale podle zákona jimi dnes jsou, o tento titul ani odškodnění nestojí (P. Uhl, P. Placák a mnozí další).

Důvodem křížové výpravy proti komunistické straně je především zakrýt asociální kroky současné vládní garnitury, která slepým a bezkoncepčním škrtáním výdajů likviduje zbytky sociálního státu a smíru. Důkazem budiž již několik odborářských demonstrací, připravovaná generální stávka a radikalizace společnosti, která může postupně přerůst ve spontánní výbuch hněvu občanů, a k situaci, kterou jsme mohli sledovat v několika evropských státech - Španělsko, Řecko, nově Anglie a další. Pravice dělá vše pro to, aby Česká republika tyto země napodobila.

Antikomunistický boj naší vlády nemá reálnou šanci na úspěch. KSČM je zavedenou politickou stranou, jež u nás působí 21 let, nijak neporušuje ústavu, zákony, a ani o to neusiluje. Nemá také důvod, proč by to dělala. Je však možné, že za nějaký čas bude chtít někdo zakázat pravicové strany za některé nevratné kroky, které činí, a jež povedou k pronikavému růstu chudoby, k ochromění koupěschopně poptávky obyvatelstva a ekonomiky vůbec. K likvidaci sociálního státu, jistot a k zániku důstojného života středně a nízkopříjmových složek naší společnosti. K vládě velkých finančních korporací na jedné straně a živoření drtivé většiny obyvatelstva na straně druhé. Jak se říká, kdo seje vítr, obvykle sklidí i bouři. A tak to bude i v případě zcela nekompetentní Nečasovy vlády.