Zbyněk Fiala: Kam ten svět spěje?

Debatu uvedl místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek úvahou, že protestní hnutí, která se pozvedají pod různými názvy v celém světě, působí dojmem, jakoby začínala sametová revoluce kapitalismu. A co my? „Je tu finančník, který si kupil politiky, média, koupil si i Havla. Všechno se koupí za peníze? Máme jít znovu do ulic?“

Panel, na který se obracel, měl vystihovat heslo Mluvte nám do toho, rozvinuté nad sérií veřejných debat o prvních čtyřech okruzích programových návrhů. Teď však bylo potřeba hlubší zamyšlení. Česko je uprostřed konfliktu, jehož výsledkem může být ožebračená státní pokladna, rozvrácený sociální stát, pošlapaná občanská, pracovní a sociální práva, za která bojovaly celé generace. Ale není jasná ani budoucnost Evropské unie a ve Washingtonu se chystá vzplanout další zničující konflikt nad federálním dluhem. Co si o tom myslí tato sestava opravdu různorodých osobností?

Václav Bělohradský je filozof, působící dlouho v Itálii, který se zapojuje do formování programu levice, Jiří Přibáň z Cardiff School of Law je právník a sociolog, který byl pozván jako liberál, ale považuje se za konzervativce, Tereza Stöckelová patří do trojice mluvčích ProAltu, občanského hnutí pro nestranickou politiku, Brigita Schmögnerová, nyní v ústraní v Evropské hospodářské komisi OSN, před deseti lety jako ministryně financí Slovenska aktivně prosazovala neoliberální model v levicové vládě, jak bylo tehdy zvykem, a bývalý – a nejspíš i příští slovenský premiér Robert Fico s tím teď musí žít a hledá priority pro čas krize.

Proberme tu debatu.

Brigita Schmögnerová vidí dvojí pojetí stranictví, velmi rozporné. Buď tu vznikaly manažerské, mediální strany, ty se dostávaly k moci, ale nevěděly, co s ní, nebo naopak nastupovaly strany programové, ale ty zase na moc nedosáhly. Společnost prožívá krize solidarity, ať už solidarity mezigenerační (penzijní systém), nebo solidarity vnitrogenerační (zdravotní systém) či sociální. Zaznívá argument, že „solidaritu si nemůžeme dovolit“.

Jak to vzniklo? Na lokální úrovni jsou lidé spíše ochotni pochopit jeden druhého, vzájemně si pomoci. Politická strana, která má solidaritu v programu, však může narazit na to, že spoustu věcí nesmí. Vhodnější by možná bylo, kdyby sociální demokracie byla hnutím, ne stranou. Pak by mohla na pracoviště, kde její vliv chybí a zaměstnanci jsou vydíraní. Měla by tam vytvářet ohniska solidarity za pomoci odborů.

Profesor Václav Bělohradský připomněl okolnosti, za kterých strana formuluje svůj program. Lidé ve světě jsou rozhořčení. Jejich protesty jsou spojena s klíčovými městy modernosti, jako je New York. Jak změnit rozhořčení na politický program? V minulosti to dělaly pohyby politického kyvadla mezi liberálním pólem a solidaritou na pracovišti. Z anglického „liberal“ a „labour“ (strany práce) se dá mluvit o ose „lib-lab“. Dnes je tato osa „lib-lab“ zpovrchněna a pro některé je úplně zteřelá. Proto je rozhořčení tak silné. Vzniká prostor, aby se vyrojili různí falešní hrdinové, oligarchové, populismus – staří středoevropští démoni.

Jak vrátit ose lib-lab legitimnost vůči veřejnosti? A je to ještě vůbec možné? Rozhořčení a politické programy naráží na fundamentalismus a fanatismus. To je neoliberální teorie. Ekonomie se dnes neliší od astrologie – má přesnou matematiku, ale stejně jako hvězdy nesouvisí s naším životem, nesouvisí s ním ani matematické rovnice.

Ratingové agentury, které se podílely na vzniku finanční krize, jsou nyní hnány ve Spojených státech k odpovědnosti. Vytáhly pozoruhodnou obranu, hájí se prvním dodatkem americké ústavy – svobodným míněním. Svým hodnocením prý vyslovily pouhý názor, a na to mají právo. Ano, je to pouhý názor, jeden z názorů. A demokracie je založena na úctě k názoru…

Pokud jde o samotnou demokracii, česká společnost je mnohem méně demokratická, než si myslíme. Vždycky do ní přitékaly hnědé proudy a nejednou se stalo, že i z nejvyšších míst. Historicky je v české společnosti hodně hnědých proudů a je zásluhou sociální demokracie, že těmto proudům kladla odpor, i když byla někdy poražena.

Tereza Stöckelová nejprve vysvětlila, že ProAlt je hnutí politické. Jedním z úkolů je ukázat, co politika je a nezužovat ji jen na stranickou politiku. Politika je reprezentace a forma účasti. A teď prožíváme krizi účasti a logiky účasti. Finanční krize ukázala, že úroveň, na které se odehrávají základní věci, – třeba zda budeme mít školné a zda na něj budeme mít, – se odehrávají příliš daleko od lidí. Dokonce ani finančníci nerozuměli derivátům, které prodávají, protože specializace a dělba práce v jejich oboru došla příliš daleko.

Reprezentace znamená, že někoho pověřím, aby to dělal za mne. Původně to přineslo vysokou míru efektivity, ale teď to dostoupilo do takové míry, že už je to za hranicí efektivity. Potřebujeme obnovit logiku účasti.

Pravice nabídla odpověď a levice se jí leckde chytla, zejména v Británii – je jí audit. Ze všeho se dělají výkazy. Některé organizace nedělají nic jiného, než výkazy, že jsou užitečné. Ve skutečnosti potřebujeme víc demokracie, všude, i v ekonomice, ve vědě. Potřebujeme investice do technologií, na kterých mohou lidé širším způsobem participovat. Hnutí Occupy Wall Street a jeho následovníci představují sociální experiment s participací – snaží se vytvářet jiný systém, model participace.

A na konec informace - až bude demonstrace ProAltu k 17. listopadu na Václavském náměstí, proběhnou podobné demonstrace i na mnoha dalších místech – v Českých Budějovicích, Brně, Ostravě, Olomouci.

Profesor Jiří Přibáň v úvodu konstatoval, že byl pozván jako liberál, a překvapil sdělením, že nebyl na politické akci od roku 1991. Předpokládá příchod zásadní změny: Krize, která se sem řítí, to není krize ekonomická, ale dochází ke zlomu ve způsobu života. Může svět vypadat jinak? To není otázka volby. Bude jiný.

Základní politické proudy, na kterých demokracie stojí, nejsou dva, ale tři, vysvětloval dále. Vedle pólů sociálního a liberálního je ještě konzervativní pól. Je tu od toho, aby pečoval o udržení demokracie, státu. Ke konzervativnímu křídlu se počítá i Přibáň sám.

Agnes Heller, pokračovatelka v tradici kritické filozofie, vidí tři pilíře moderní civilizace. Logika trhu pomohla vytvořit bohatství a blahobyt globální společnosti, ale jsou s tím spojena i rizika, včetně těch globálních. Druhým pilířem je věda. A třetím je statescraft – politika jako řemeslo, jako schopnost sledovat veřejný zájem, ne jenom soukromý.

U nás i ve světě nyní došlo k privatizaci politiky, ale stejný proces probíhá i v západní Evropě. Mezi tím, co je soukromé a veřejné, je přirozené napětí, ale musí tam být i vzájemný respekt. Situaci v Česku charakterizuje paradox, kdy jedna z nejsoukromějších stran si říká Věci veřejné.

Střední Evropa má své démony i své kouzelníky, kteří velice úspěšně pracují s iracionálními vlnami. Obracíme se k suverenitě – etnické, národa, rasy. My versus oni. Proti deliberativní demokracii, společnosti racionálního rozhodování a veřejného diskursu, je nabízen princip prosazování politické vůle.

Politický prostor byl kolonizován trhem, to je charakteristické pro pravicové strany. Levice zase začala spoléhat na to, že vše se dá řešit administrativním rozhodováním.

Naléhavá je otázka, zda naše politika bude stále ještě ústavní, se zárukami nestrannosti, nebo zda se ženeme do politiky mas, politiky populistické demokracie. Obnovuje se etnický nacionalismus, rasismus, obviňování menšin, převádění politiky na princip etnického národa.

Sociální demokracie – ale i každá občanská demokracie – musí pěstovat solidaritu. To liberálové moc neumí, znají jen svobodu a rovnost. Pokud máte svobodu, vznikají nerovnosti. Nyní jsou nerovnosti takové, že se musíme vrátit k prvotnímu principu, že občanství je také svobodou veřejných příležitostí. Potřebujeme sociální občanství jako rovnost příležitostí. To je třeba pěstovat stejně jako ústavní občanství a umění veřejné politiky, jinak politici budou velet masám.

Potom zaznělo pár kratších poznámek na dotazy z publika.

Brigita Schmögnerová, bývalá slovenská ministryně financí, komentovala krizi eura - buď se to rozpadne, nebo vznikne něco nového. Sociálně demokratické strany by měly říct, co by mělo vzniknout. Byla chyba, že jsme to neuměli voličům nabídnout.

Václav Bělohradský doporučil, aby heslo „Mluvte nám do toho!“ bylo doplněno slovy „ jak máme být opozicí“. Ale je zvědav, jestli „Mluvte nám do toho!“ vydrží i po návratu sociální demokracie do vlády. Pak se ještě vrátil k situaci v Itálii, kde teď budou vládnout všechny strany – a vládnout, znamená vnutit lidem neoliberální teorii. Jak lidi osvobodit od tohoto fanatismu a fundamentalismu, do kterého vládu tlačí ratingové agentury?

Jiří Přibáň otázku přeformuloval - jak učinit politiku znovu nezávislou na ekonomice? Jedině na nadnárodní úrovni. Říká se, že národní stát je příliš velký pro lokální problémy, ale příliš malý pro problémy na globální úrovni. Stranickou politiku je proto nutno posunout a využít reprezentací v Evropském parlamentu ke koordinaci národních parlamentů, aby se definovala sociálně demokratická politika jak pro Evropu, tak pro národní vlády.

Robert Fico, předseda slovenské opoziční strany SMER sociálna demokracia a bývalý slovenský premiér pak měl vynikající táborové vystoupení, které umožnilo pochopit, proč má teď doma takovou podporu.

Vlastně i sám vysvětlil, jak se to má dělat. Především vyzval k používání srozumitelného jazyka. Vyhněme se ekonomickému zamlžování, které používá pravice. Jaká racionalizace a zvyšování efektivnosti? Propouštění. Jaká fiskální konsolidace? Zdražování.

Na Slovensku víc než krize uškodil způsob pravice, jak přistupuje ke škrtům. V zemi je nejvyšší nezaměstnanost za osm let, zadlužování bude ještě horší než za krize po roce 2008.

Program, který má lidi oslovit, má šest až osm pilířů.

Musíme lidem nabídnout stabilitu, klid a naději. Nechodit do nějakých politických slepenců.

Proevropské postoje – abychom zůstali v zónách perspektivy, tam, kde se bude něco dít.

Ochrana lidí – normální sociální dialog. Slovenský zákoník práce se teď vrací do 19. století.

Druhý pilíř penzijního systému – stát přispívá miliardu eur ročně, aby vykryl díry, které vznikly v penzijních společnostech.

Prorůstová politika – nelze ozdravit veřejné finance tím, že budeme zabíjet lidi. Musí být veřejné investice, nemůžeme se chovat jen jako účetní. Atomové elektrárny, přehrady, dálnice.

Zvyšovat jen daně na spotřebu? To by musely kouřit a pít i nenarozené děti, abychom dali touto cestou dohromady 800 milionů euro.

Musíme chránit obyčejné lidí – na Slovensku je 25 tisíc lidí, kteří vydělávají víc než 1 milion ročně. Proč by neměli platit vyšší daň 22 nebo 25 procent. Stejně tak největší a nejziskovější firmy, jako třeba tabáková společnost – mohou platit víc.

Nakonec vyzval k akci zdola, která by měla prolomit neochotu vlád, aby se dohodly na zavedení daně z finančních transakcí. Je to důležitý protikrizový nástroj, zbrzdí to tempo finančních spekulantů. Ale je to hlavně možný přímý zdroj rozpočtu EU. „Pojďme využít Lisabonské smlouvy, dejme dohromady milión podpisů, vyzvěme lidi na Slovensku, v Rakousku, Česku a požádejme o to,“ vyzval nakonec účastníky programové konference ČSSD Fico.

Jeho výzva byla později několikrát v debatě posuzována. Zazněla obava, že malý ostrůvek středoevropských stran si nemůže izolované zavedení takové daně dovolit. To snad ale Fico nepředpokládá, spíš věří možnostem občanského impulzu, který by mohl najít podporu i jinde. Občané mohou být ti, kdo naruší neochotu vlád, která vypadá spíše jako podléhání moci finančních firem. A to je vlastně onen hlavní problém.