Zbyněk Fiala: Opona blbosti

Když se tak člověk podívá, jak pěkně funguje Opencard, IZIP, registr vozidel, jednotná sociální evidence a sociální karta, tuší, jak dopadne jednotné inkasní místo pro společný výběr daní a pojistného nebo opt-out penzijního systému. Má to vždycky stejné slabiny, služba veřejnosti se ztratí mezi dráty, ale peníze těch, kdo na tom měli vydělat, jdou najisto. Skuteční paraziti nežebrají o potravinové poukázky, ale o největší příděly z veřejných peněz. Hlad roste, nuly na konci přibývají. Průměrné reálné příjmy českých domácností klesají, ale nikoliv v Českém Toskánsku. Kdysi nás oddělovala od vyspělého světa železná opona, dnes to dělá opona blbosti. Plandá po stejné linii a vládne za ní klesající rozpočet školství, násobně rostoucí výdaje na církev a propagandu a rovná sazba daně z příjmů.

Co je rovná daň z příjmů? Je to spravedlivé uspořádání, kdy bohatí i chudí platí stejné procento a liší se jen příležitostí, jak si to nějakým obřím tunelem násobně nahrnout zpátky. Míru naší blbosti pak poměřujme faktem, na který upozorňuje sedmiprocentní „solidární daň“ připravovaná od příštího roku. Jak přiznal i sám ministr financí Miroslav Kalousek, teprve po zavedení této „solidarity“ bude z daně příjmů odstraněna faktická degrese. Fakticky to znamená, že lidé s nižšími příjmy jsou zatím fakticky solidární v rozsahu sedmi procentních bodů s lidmi s nejvyššími příjmy.

Jásavou budoucnost v podobě „solidární daně“ si tedy budeme moci od příštího roku každé ráno vylepit na šaškovskou čepičku. Připomene nám, jak vysokou daň z blbosti jsme platili a jací jsme to idioti, když nám to nestačilo. Daň z blbosti? Jedna z mnoha.

Tím skutečně největším nesmyslem je zprůmyslnění katolické církve, její přeměna v komerční subjekty za peníze dětí a vnuků těch, kdo údajně někoho okradli, neboť přihlíželi, jak byl odebrán majetek, který byl zabaven už před několika staletími, dokonce i před Josefem II.

Proč by měl být za peníze daňových poplatníků obdarován stamiliardami korun (asi 300 miliard během dvou generací)zrovna komerční Svaz zostřeného přátelství s Vatikánem?

Copak tu nejsou jiní, kterým by se taky hodily velké peníze? Co za to získáme? O co je možné opřít naději, že z toho něco bude? Tedy něco i pro někoho jiného, než toho, kdo čeká, že nadhodnocené restituce v navazující smršti vděčných předprodejů použije podobným způsobem, jaký podle Michálkových odposlechů poradce Martin Knettig naléhavě doporučoval řediteli Michálkovi pro potřeby „mimorozpočtového“ financování politické kariéry Pavla Drobila?

Je možné, že příslušné hlasování o církevních restitucích Nečasova vláda o jeden hlas vyhraje. Jak dlouho může platit upořádání, které je postavené na převaze jednoho hlasu proti čtyřem pětinám dosud nehlasujícího obyvatelstva? Je proto úplně jedno, zda bude první prodej církevního majetku zdaněn, nebo nezdaněn. Žádný investor se nebude moci hájit tím, že majetku nabyl v dobré víře. Na gumových základech z plzeňského práva lze stavět jen vzdušné zámky.

Otázka víry v církevní restituce bude zřejmě úhelným kamenem nejen pro příští volby, ale zřejmě i pro mnohá další zásadní rozhodnutí, kterými se prosadí ústavní zásada, že veškerá moc pochází z lidu. Lidi musí jednou omrzet placení všech těch daní z blbosti. Musí je probudit fakt, že vykrádání státního rozpočtu na dálnice, po kterých se dá jet bezpečně šedesátkou, na tunely, které se propadají ve Stromovce i kousek od Pražského hradu, na všechno to dojení veřejných zdrojů po stamiliardách, nás žene do finančního otroctví. Musí je omrzet výklady, jak je správné, že většina jen přispívá a pár nahoře to shrábne. Musí přijít na to, že pokrok není výprava sto let před opice.

Revoluce roku 1968 následovala krátce poté, co v centru Prahy, ve Vodičkově ulici, spadl na hlavu jedné mladé ženy balkon. Viděli jsme názorně zanedbanost péče o zděděné hodnoty, které byly zastíněny zběsilou industrializací. Umlčely to tanky z Východu. Revoluce roku 1989 pronikla i mimo pražskou kavárnu, když lidé na Mostecku zjistili, že nemohou dýchat. Stav životního prostředí byl tajný, a tak se na něj nemusel brát ohled. Umlčel to až nástup Divokého východu.

Nyní nám padá na hlavu všechno, i Hrabalův Automat Svět u Hráze věčnosti, ovzduší je nedýchatelné nejen na Ostravsku, ale i v Praze, rodiny studentů nejsou schopny utáhnout náklady studia, orná půda je vydrancovaná, domácí podniky ze hry, rostou nájmy i počty neprodaných nových bytů, a nejzuřivější politické bitvy se točí kolem poslanecké imunity a anonymního vlastnictví. Teď to ještě pokadit kadidlem.

Žijeme v sousedství nejvyspělejší části civilizovaného světa, od kterého nás dělí jen cáry nesmyslů, které jsme si tam vyvěsili sami.