Drzé čelo lepší poplužního dvora?

Takový požadavek se zdá poněkud nejapným jen při letmém nahlédnutí na rozvinutost hospodářství těchto zemí v předválečném období a v závěru jejich sounáležitosti v sovětském svazku. Ani jedna ze zemí Pobaltí nepatřila mezi rozvinutější v Evropě.

V roce 1941 na území těchto států vstoupila osvoboditelská, jak dnes v Pobaltí rádi říkají, vojska Wehrmachtu a jednotky SS a začalo vyvražďování tamních Židů, čekalo místní obyvatelstvo, aby si mohlo odnést kabát a jiné oblečení po mrtvých. Nesvědčí to jen o morálce, ale i výši panujícího „blahobytu“.

A když už jsme u této temné etapy dějin národů Pobaltí, napadá, zda není na místě otázka, jak se vypořádali v Lotyšsku, Litvě a Estonsku s důsledky aktivního podílu na holocaustu? Když už tedy vytahují své požadavky.

Kdo navštívil Pobaltí s nějakým zájezdem v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, vracel se naopak zpravidla překvapen rozdílem mezi tamní zkušeností a poznatky z jiných částí SSSR, zejména Ruska. Všechny tři tehdy svazové republiky prožily značný hospodářský a sociální rozvoj. Jsou Vilnius, Tallinn či Riga připraveny započítat do zisků a ztrát také všechno to, co jim po období Sovětského svazu zůstalo?

Záměry Lotyšska, Estonska a Litvy velmi  připomínají naše přísloví: Drzé čelo lepší poplužního dvora. Není to ale už příliš drzosti?

Foto: Židovské oběti Němců a jejich místních kolaborantů se před exekucí nejdříve musely svéct. Místní obyvatelstvo si potom rozebíralo jejich oblečení.