Setkání Si – Trump: krásná slova a syrová realita jednání

Cílem bylo ze strany Američanů především udělat velký byznys. Velký zájem Američanů vzbuzoval především nákup letounů Boeing pro čínské letecké společnosti. Původně se počítalo s nákupem 500 Boeingů, nakonec je počet  strojů,  které bude Čína kupovat 200 letadel Boeing.  I to je úctyhodný počet, ale přeci jen Američané čekali trochu víc. Stejně tak Američané  očekávají a příští týdny ukáží, zda byli v jednání úspěšní, že budou obnoveny plynulé dodávky vzácných kovů a vzácných zemin z Číny do Spojených států. Tyto kovy a vzácné zeminy jsou typickým produktem dvojího užití. Jsou nezbytné, jak pro civilní sektor a výrobu v něm, tak například pro kosmický průmysl a vojenskou výrobu. Pro Trumpa jsou politicky důležité také prodeje sóji, obilí a dalších zemědělských výrobků do Číny.

Česká média tak trochu z neznalosti zdůrazňovala, že Číňané stavějí jako conditio sine qua non, otázku řešení příštího statusu Tchaj-wanu. Tak úplně to není pravda. Pro analytiky, kteří se zabývají Čínou, nemohlo být žádným překvapením sdělení prezidenta Siho, že Čína v případě vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu, této, podle čínského vedení vzbouřenecké provincie, bude reakce Číny nesmlouvavá. Celou věc zkrátka bude  řešit jinými nežli diplomatickými prostředky, tedy silou. Konec konců ten, kdo sleduje čínskou problematiku pečlivě a dlouhodobě, ví, že je to čínská pozice, která se v poslední době nemění. Při březnové návštěvě předsedkyně strany Kuomintang z Tchaj-wanu prezident Si při vzájemném setkání zdůraznil tuto formuli.  A myslím, že je potřeba, aby jí Spojené státy brali vážně. Stejně tak jako to, že Čína s velkou nelibostí vidí dodávky moderních amerických zbraní ostrovu. Osobně si nemyslím, že ve vyjednání mezi oběma prezidenty  hrál Tchaj-wan až zas takovou roli, jak to říkají česká média. 

Číňané samozřejmě vidí jako jednu ze svých politických priorit připojení ostrova Tchaj-wanu k pevninské Číně. A jsou připraveni respektovat politický i sociální systém této čínské provincie. Při navazování diplomatických vztahů mezi Čínou a Spojenými státy v roce 1971 tehdejší nejvyšší představitelé Číny a USA, předseda Mao a prezident Nixon, řešili také tuto otázku, tehdy se ovšem předseda Mao vyjadřoval tak, že "Tchaj-wan je jen malý problém, velký problém je svět". A dále, že to může trvat třeba i desítky let, nežli ostrov bude fakticky připojen Číně. Spojené státy tehdy souhlasili s principem "jedné Číny". A právě tato jejich změněná pozice znamenala, že Čínská lidová republika zaujala místo Tchaj-wanu pozici v Radě bezpečnost OSN. Od té doby se vlastně udržují diplomatické vztahy mezi Spojenými státy a Čínou. V posledních letech ovšem do těchto vztahů vstoupila poněkud obava Spojených států a jeho politických elit z růstu hospodářské síly a tedy i vlivu Čínské lidové republiky ve světě. Nominálně je Čína  druhou nejsilnější ekonomikou světa. Ale je zřejmé, že v mnoha směrech Spojené státy již předstihla. 

Jinou klíčovou oblastí, kterou, jak se zdá, se obě supervelmoci  snaží řešit dohodou, která může mít i velmi rozumné výsledky, je otázka využívání umělé inteligence. Obě dvě země představují v oboru umělé inteligence světovou špičku. Je proto jen rozumné, pokud se spolu budou umět dohodnout na regulaci a na  principech dohody řešení této složité oblasti. Dohody, k níž se pak budou víceméně muset přidat ostatní státy. Nebo alespoň ty, z hlediska řešení problematiky AI nejvýznamnější státy. 

Dalším zajímavým a aktuálním problémem řešení, který nutně musí zajímat obě strany, byť každou z jiných důvodů, je otázka mírové smlouvy s Íránem a otevření Hormuzského průlivu pro lodě zajišťující obchod světa se zeměmi Perského zálivu, včetně Íránu. Z oblasti Perského zálivu odebírá Čína zhruba 40% veškerých dodávek plynu a ropy. To je samozřejmě obrovské množství, které může být jen obtížně nahrazeno v plném rozsahu dovozem z jiných oblastí světa. Nepochybně Číně vypomůže dodávkami Rusko, s ochotou také Kanada, Mexiko a některé další státy vč. USA, ale deficit mezi potřebami a zdroji zde do značné míry bude přetrvávat. Čína má sice podle všeho obří zásoby ropy i zemního plynu. Ale tyto zásoby, pokud bude dále trvat blokáda Hormuzského průlivu dlouho nevydrží. Takže Čína má zájem, podobně jako Spojené státy, řešit otázku průchodnosti Hormuzského průlivu.

Spojené státy řeší otázku vztahu s Íránem  z hlediska své prestiže. A samozřejmě Spojené státy jako supervelmoc si těžko mohou dovolit něco, co by se rovnalo strategické porážce v této válce. V tuhle chvíli nemá smysl si říkat, že se do tohoto konfliktu Spojené státy vůbec neměli dostat. Stalo se. Ale teď je otázka, jak z toho. Irán nebude Američanům podle mého názoru nic ulehčovat Je pravdou, že týden před Trumpem byl na návštěvě Pekingu ministr zahraničí Íránu Arakčí a zcela nepochybně s čínskými vedoucími představiteli hovořil o alternativách řešení konfliktu Íránu se Spojenými státy a Izraelem.

Nepochybuji o tom, že čínský prezident jistě naznačil americkému prezidentovi, kam až je Irán v hledání kompromisní dohody ochoten zajít. Radikální představitelé Revolučních gard Íránu přijetí kompromisu, který by z jejich hlediska byl nežádoucí neakceptují, až tak daleko vliv Číny nesahá. Nicméně si myslím, že čínský prezident předložil americkému prezidentovi alternativu, jak lze řešit vztah s Íránem tak, aby byl co nejdříve otevřen průliv.  A samozřejmě, aby byly uspokojivě vyřešeny také iránské požadavky typu zrušení sankcí. Na druhé straně, pokud Spojené státy žádají přerušení iránského jaderného programu, není to pro Íránce jednoduché rozhodnutí. Oni budou chtít záruky, že Spojené státy, poté, co Írán s velkými náklady zruší či odloží o mnoho let dokončení svého jaderného programu, může dojít k tomu, že i když Spojené státy mezitím zruší své sankce vůči Íránu, do půl roku nebo za rok či dva, je pod nějakou záminkou opět obnoví. 

Jsou to tedy dvě nesouměřitelné věci.  Uvidíme, jaké praktické kroky  obě supervelmoci v příštích týdnech pro ukončení konfliktu v oblasti Perského zálivu udělají. V každém případě však Spojené státy právě v Íránu narazili na meze své vojenské kapacity a pokud nechtějí dopadnout v tomto konfliktu jako ve Vietnamu či v Afghánistánu, nepochybně budou hledat rozumnou cestu, jak dojít k urovnání vztahu. V každém případě návštěva amerického prezidenta v Pekingu přináší kromě několika málo odpovědí, také celou řadu otázek. Byla vedena nepochybně v přátelském duchu a zejména prezident Trump nešetřil velkými, přímo grandiózními slovy a výrazy na adresu svých čínských partnerů v jednání. Je samozřejmé, že americký prezident hrál především svou roli pro americké publikum.

Blíží se volby do kongresu, ty proběhnou počátkem listopadu. Do té doby se oba prezidenti mají sejít znovu, v září v USA. Nepochybně za těch pár měsíců, které uplynou od tohoto třídenního summitu do září, dojde k určitému zhodnocení plnění jednotlivých bodů, které byly dojednány nyní v Pekingu.